---

Ukrajina 2009

Konečně jsem představil Zakarpatí své snoubence!

Z cesty na Ukrajinu nádo sdělať zápis. Vždycky se tam najde něco nového, zajímavého, něco, co stojí za zaznamenání. Po letech se tomu možná ctěný čtenář pousměje.
Jak bývají uváděny hloupé televizní seriály: v minulém díle jsme Ukrajinu navštívili takřka přesně před rokem s Viktorem, brněnským kamarádem. Navštívili jsme Slávika, pojedli uzenou rybu, popili vodku. Jeli jsme se podívat na lesní dělníky a zamilovaně jsme vzpomínali na Petru, učící se na státnice ve vlastech českých.
Naše další nová cesta vznikla příjemně spontánně. Chtěl jsem se na Ukrajinu podívat a chtěl jsem ji ukázat Petře, leč plánovaná velkolepá dovolená v září nám užírala dovolenkový čas i potřebné finance. Petra se holedbala, že jí vrcholí sezóna a musí v Jizerkách kontrolovat sýce, raky, ještěrky, komáry a tak dále, a že zkrátka nepočkají. Přemýšlel jsem, jak bych to navlékl, ale už jsem propadal skepsi. Do toho mi zavolal Petr. Trpělivý čtenář jej možná zná z některých předchozích cestopisků. Petr se bezelstně optal, kdy vyrazíme na Ukrajinu. Vzhledem k tomu, že se v posledních měsících této cestě bránil, byl jsem příjemně překvapen. Petr si dost možná uvědomil, že s pokročilým těhotenstvím přítelkyně Ireny se vize sólo cesty do zahraničí vzdaluje a chopil se příležitosti. Totéž jsem učinil já a Petře jsem vysvětlil, že bych rád na Ukrajinu ať ve dvou, nebo ve třech. A protože ona je moudrá žena, uvolila se dát sýcům pauzu a doprovodit nás.
Přípravy nebyly nikterak přehnané, jak se ostatně v posledních letech stalo dobrým zvykem. Do poslední chvíle jsme nevěděli, kam vlastně pojedeme a co tam budeme dělat. Jasné bylo pouze to, že můžeme odjet jen na pár dní. Petr se dozajista těšil na zdolávání vrcholů hor, pokud možná fyzicky co nejnáročnější, Petra se těšila na fotografování bábušek na návsích a já jsem se těšil, že si popovídám rusko-ulrajinsky a po nanuku, chlebu s máslem a kefíru si bez uzardění dám panáka vodky Němiroff.
Nelze přeskočit zmínku o fotografické technice. Petra je totiž fotografka ještě zapálenější a především schopnější, než já, pročež jsme intenzivně řešili, co všechno je v lidských silách pobrat, jak moc tím Petrovi znepříjemníme pobyt a podobné věci související. Po bouřlivých debatách jsem tak trochu na truc vzal filmovou Mamču 645 a Petra zvolila naopak digitál.
Týden před odjezdem jsme měli sraz bývalých VŠ spolužáků, kde jsme se s Petrem potkali a krátce jsme poseděli nad mapou, abychom nejeli úplně nazdařbůh.

Den první, sobota 13.6.2009

V týdnu před odjezdem jsme nakoupili na libereckém nádraží jízdenku, dovybavili jsme se s nějakými drobnostmi a v pátek odpoledne jsme se přesunuli autem do Prahy k rodičům. Maminka se nám pokusila přibalit jídlo na měsíc pro šest osob, ale poučen z předchozích cest, nevzal jsem ni kůrku. Před půlnocí jsme se navzdory radám všech dietologických expertů navečeřeli a odebrali jsme se na pražské hlavní nádraží. Část vlaku už stála na nástupišti, ale na druhou část, tu naši, lehátkovou, se ještě čekalo. Ukázalo se, že teprve přijíždí z Chebu. Když přijela a nastoupili jsme, shledali jsme, že v našem kupé leží už dobře zabydlený starší manželský pár. Ono to tedy tak docela naše kupé nebylo, ale dobromyslný průvodčí nás do něj umístil, řka, že „devítku mám plnou cikánů, tak vás dám raději do sedmičky“. Bez dlouhých cirátů jsme se vklínili do svých lehátek „v prvním patře“ a pokusili jsme se usnout. Myslím, že se nám to podařilo celkem brzy, asi tak za Pardubicemi.
Pln zkušeností z cestování vlakem, po probuzení jsem předpokládal, že jsou čtyři hodiny ráno, a že už oka nezamhouřím. To druhé se skutečně vyplnilo, ale v času jsem se hrubě zmýlil – bylo téměř osm a stáli jsme v Žilině. Měli jsme nezanedbatelné zpoždění, ale vzhledem k vyhajanosti do růžova jsem pohlížel na svět ubíhající (někdy loudající se až stojící) za okénkem optimisticky. Když jsme míjeli Tatry, posteskla si Petra, proč vlastně nejedeme tam, ale tento stesk jsem zakrátko suverénně potlačil.
Do Košic jsme se doloudali po jedenácté, více než o hodinu zpožděni a kýžený autobus do Michalovců byl už za kopečky. Na nádraží na nás měl čekat Petr. Nenašli jsme jej však ani na nádraží vlakovém, ani autobusovém. Vzhledem k tomu, že jsme neznali alternativní spoje, nervózně jsem se rozhodl Petrovi zavolat a nakrmit tak operátory roamingovými poplatky. Nějak nešikovně jsme se minuli u vlaku, ale zakrátko jsme už utvořili trojici svorně čekající na lavičce košické autobusové čekárny. Petr zvesela vykřikoval, že autobus nám jede za chvilku, což znamenalo bezmála dvě hodiny. Ne, že by náš čas byl tak drahocenný, ale představa půlnočního dojezdu do Volovce a hledání noclehu uprostřed průtrže mračen mne znepokojovala. Neměli jsme nicméně na vybranou a pokorně jsme čekali. Vyzkoušeli jsme si i nákup za tvrdou valutu v místním Lídlu – utratili jsme nehorázná dvě a půl eura za pytlíkové polévky.
Po poledni k nástupišti přijechal náš autobus. Žádná klimatizovaná Karosa, ale krásný ukrajinský rozhrkaný Ikarus. Roman by řekl „opšouklý“. Cesta byla jako obvykle poměrně nezajímavá, přesně do okamžiku dosažení státní hranice, kde na nás dýchlo neznámo. Odbavení netrvalo příliš dlouho, koneckonců, věnoval jsem se mu v minulých cestopisech dost a bylo pokaždé podobné. Za chvíli jsme už frčeli dolů s kopečka do Užhorodu. Měl jsem neodbytnou potřebu Petře všechno ukazovat a vysvětlovat, zatímco Petr s rutinérsko-znuděným výrazem co chvíli klimbnul.
Užhorod jsme měli naprosto zmáknutý a hned jsem koupil jízdenky do Mukačeva. Stály asi sedm hřiven, takže od poslední návštěvy žádná změna, přestože kurz padnul o korunu a hřivna se prodávala asi za 2,5 české koruny.
Maršrutka nás po necelé hodině jízdy vysadila v Mukačevu, kde jsme rovnou nahodili batohy na záda a závodním tempem jsme se vydali k železničnímu nádraží. Bylo přeci jen už skoro pět hodin místního času. Cestou jsme pozorovali zajímavý úkaz: spousta mukačevských ulic byla rozkopaná, ale tak nějak zvláštně, bez ladu a skladu, chvílemi to dokonce vypadalo na úmyslné barikády, sem tam vytrhané kostky a podobně, zkrátka jako by šlo především o znepřístupnění pro auta. Na jednom sloupu jsem zahlédl plakát s rozzlobeným vojákem ala „Ty, zapisalsja dobrovolcem?“ a textem ve smyslu, jestli je vaše ulice už také rozkopaná. Bohužel jsme spěchali a neměl jsem čas plakát celý přečíst. Doufal jsem, že mi celou tuhle záhadu objasní po návratu Lena, která něco najde v novinách, leč nestalo se tak.
Na železničním nádraží vyšlo najevo, že takový příjemný akorátní rychlík nám před chvílí ujel a máme dost času do příjezdu dalšího. Nechali jsme Petra strážit zavazadla a vzali jsme s Petrou foťáky a vyrazili do ulic. Bylo zataženo a světla se nedostávalo, ale na nějaké fotografie přeci došlo. Bavily nás dvojice mukačevských slečen ve věku sotva absolventa základní školy, které korzovaly ulicemi, jsa „na lovu“ a zjevujíce se v různých zapadlých ušmudlaných koutech města vyzdobené, až zrak přechází.
Kromě slečen jsme potkali také jakéhosi malinkého buřtíka s křídly (Petra mu říkala rehek) a jali jsme se jej fotografovat. Doba do odjezdu rychle ubíhala, tak jsme se vrátili za Petrem a zakrátko jsme už nasedli do krásného dlouhého „Orient expresu“ mířivšího do Oděsy. Cestou se s námi snažil zapříst hovor mladý Ukrajinec. Stěžoval si, že když pracoval v Čechách, všichni mu rozuměli a my nic, ale nakonec jsme si přeci jen nějaké ty smysluplné informace vyměnili. Agilně nám ukazoval fotografii sestry žijící v Česku a mluvil také o její svatbě a o jakémsi svém německém příbuzenstvu. Množství pochycených informací klesalo přímo úměrně s obsahem alkoholu v jeho krvi, takže jsem nakonec byl asi spíše rád, že už stavíme ve Volovci a opustíme vlak. Čekalo nás hledání noclehu a bylo něco po deváté večerní.
Suverénně jsme vyrazili z nádraží směrem k penzionu Viktoria, který se velmi osvědčil při naší poslední návštěvě s Torim. Turbázu Plaj po naší levici jsme ani nezkoušeli – jednak bylo už příliš pozdě na to, aby byl někdo na recepci a jednak komfort bydlení ve Viktorii mě přesvědčil, že pár korun navíc za ten rozdíl opravdu stojí.
U baru jsme se zeptali na možnost noclehu a byli jsme nasměrováni k „administrátorovi“. Všechno proběhlo tak hladce, že se mi ani nechtělo věřit, že jsme na Ukrajině. Odevzdali jsme dohromady stopadesát hřiven a byli jsme vedeni kamsi přes ulici. Chvíli mě děsilo, že jdeme směrem k Plaji, a že budeme muset za komfortní peníze trpět nekomfortní „koupelnu“, ale nestalo se tak – k Viktorii totiž nově patří i jeden z nově zrekonstruovaných domů naproti, s typicky nevkusnou růžovou fasádou.
Pokoj se nám zalíbil na první pohled, čistý, útulný, prostě jak jsem psal už v minulém cestopisku – úplně evropský. Dokonce s patrem, kde byla ložnice s jedním lůžkem a jednou dvojpostelí. Trochu jsme se porozhlédli, ale dlouho jsme neprozkoumávali – existovala totiž šance, že budou mít „dvě pizdy“ ještě otevřeno. Takto nelichotivě Petr posledně překřtil asi největší volovecký obchod, protože se mu nepozdávala přívětivost žen za pultem. Přestože se přívětivost od posledně významně změnila k lepšímu (či spíše se vyměnil personál), přezdívka obchodu zůstala.
Měli jsme štěstí, obchod byl ještě otevřený a to bylo už před desátou večerní. Stále mnou cloumala potřeba vše nové a nepoznané předvést Petře, takže jsme nakoupili klasickou plejádu chléb, uzená ryba, máslo, sýr, vodka, živčik, kefír, slaná minerálka ...
Jestli snad ctěný čtenář významně povytahuje obočí, že dokáže odhadnout pointu točící se okolo přetížené toalety, mýlí se. Nakoupené potraviny nám udělaly moc dobře a kdykoli si na ně vzpomenu, musí I.P. Pavlov dozajista v hrobě rotovat.
Znaveni, svalili jsme se do postelí víceméně bez pevného plánu – jisté bylo jen to, že druhý den chceme navštívit Slávika, který měl být o našem příjezdu informován dopisem.

Den druhý, neděle 14.6.2009

Sluníčko ťukalo na okno už brzy, ale ukázalo se, že Petr a Petra jsou spáči. Nemoha vydržet, vyplížil jsem se s foťákem na lov. Díky naší standardizované cestě jsme vlastně opět vstávali ve Volovci po příjezdu do nedělního jitra. To znamená, že kostely vyzváněly. Prošel jsem se po městečku a dostal se ke kostelu. Bylo něco před devátou, kdy měla evidentně začít bohoslužba. Zkusil jsem udělat nějaké snímky před kostelem a nakonec jsem se odvážil i ke vchodu s tím, že udělám obrázek z prahu kostelních dveří dovnitř. Byla ve mně malá dušička a na nově příchozí jsem se snažil usmívat, tvářit se uctivě a pokorně a všechny jsem zdravil. Pořád se trousili příchozí a nechtěl jsem být přistižen, jak mířím aparátem do nitra kostela, tak jsem vyčkával. Nakonec ten okamžik skutečně nastal a já jsem pořídil narychlo dva záběry. Kritik by na nich dost možná nenechal nitku suchou, chybí jim kompozice, ostrost a tak dále, ale když jsem snímky pak v temné komoře zvětšoval, patřily tyto dva k těm nejnapjatěji očekávaným.
Jakmile jsem udělal kostelní záběr, napětí ze mě opadlo a pomalu jsem se rozkolíbal zpátečním směrem. Když jsem šel zpět, umluvila jedna žebračka, kterou jsem cestou ke kostelu odmítl. Potěšen fotografováním jsem se uvolil a nějakou tu minci jí utrousil. Bohužel to viděl jiný žebrák, kterého jsem cestou ke kostelu také odmítl. Vycítil příležitost a útočil a útočil. Nu, vše bylo marno, odolal jsem.
Cestou zpátky jsem se stavil pro nějakou sladkou snídani, vyfotil krůtě a vrátil jsem se na pokoj, kde se od mého odchodu nic nezměnilo.
Po snídani jsme dokoupili nějaké drobnosti pro Slávika a jeho rodinu a přesunuli jsme se na nádraží. Tam nastalo teprve pravé žebrací peklo, protože se na nás zavěsila paní tmavé pleti a neopustila nás minimálně pět minut. Cestou na nádraží, při kupování jízdenek, při přebalování zavazadel. Celou tu dobu stála asi třicet centimetrů ode mě, což mi bylo jednak nepříjemné a jednak jsem měl obavu o naše věci. Snažil jsem se být důrazně negativní, ale nebylo mi to nic platné, žebračka stále něco brebentila a lepila se na nás. Nicméně jsme vydrželi a nic jí nedali.
Vláček nás převezl přes mosty a tunely (a jak se ukázalo přes nejvyšší místo celé Mukačevsko-Kijevské dráhy) do staničky Beskid. Vystupoval jsem v rozechvění, jestli na nás třeba už u vlaku nečeká Slávik. Situace se ale záhy vyvinula zcela mimo předpoklady: u prvních dveří vlaku byl Slávik s Tonjou a chystali se do vlaku nastupovat. Zamával jsem na ně, načež mě Slávik poznal, šoupnul Tonju do vlaku a dveře se zaklaply. Začali jsme si zmateně vysvětlovat, jak to, že jsme tady, že tohle je moje děvuška Petra, že Tonja vezla do Oporce dceři mléko, a tak dále. Během těch asi pěti vteřin, které jsme měli na rozhovor, než vlak zavřel dveře, se nám zkrátka nepodařilo Slávikovi vysvětlit, ať klidně jede s Tonjou, že přijedeme později nebo počkáme. Zůstal s námi v Beskidu a odebrali jsme se do jeho domku. Poučený čtenář jistě ví, co muselo nutně následovat: zachadítě v chátu i kúšajtě.
Slávik byl mírně nervózní. Chtěl nás co nejlépe pohostit, ale byl na to sám. My jsme byli také mírně nervózní. Seděli jsme v pokoji a čekali. Petr nervozitu chytře pomohl rozptýlit nalitím panáků. Slávik nosil na stůl spoustu věcí, polévku, tradičně usmažená vajíčka, k tomu čerstvou cibulku a česnek, nakládaná rajčata – prostě moře jídla. Každou chvíli se za něco omlouval, telefonicky mermomocnil Tonju, aby přišla, no zkrátka se moc snažil, až si skoro neměl kdy s námi popovídat. Předal jsem mu pár fotografií z minulých návštěv. Slávik je pečlivě prohlížel a jednoznačně nejvíc ho dojal snímek z mojí výstavy fotografií v Praze, kde visel portrét jeho samotného s Tonjou. Chtěl jsem mu ukázat, jak je slavný, což zabralo a Slávik div neuronil slzu a objal mě.
Nahlédli jsme do dopisu, jak je vlastně možné, že nás Slávik čekal až za měsíc, jak se vyjádřil, ale podle mého soudu to prostě možné nebylo, i kdybych zaměnil ijúň a ijúl, protože jsem jasně psal, že to je za čtrnáct dnů. Ostatně napříště se toho vyvaruji, červen je stejně ukrajinsky červeň.
Když jsme se najedli na stodeset procent, odešli jsme si vydechnout na vzduch. Rozprávěli jsme, co je u koho nového a zábava rozhodně nevázla. Slávik přinesl deku, abychom si mohli v kopci nad chalupou sednout do trávy. Dokonce pustil psa Barona ze řetězu, kterýžto se pak choval jako utržený ze řetězu. Petr se někde toulal se Slávikovým synem Víťou (nejspíš hledali Barona), Petra fotografovala nahoře na louce kytičky a Slávik mě zavedl do letní kuchyně – malého domku za hlavním domem. Malá předsíňka sloužila k odkládání harampádí, ale hlavní místnost byla pěkně vymalovaná, poloprázdná, s postelí, skříní, stolem a obrázky s náboženskou tematikou. To staveníčko si prý Slávik vybudoval jako vejminek na stará kolena. Ze skříně vyndal harmošku, kterou už známe, posadil se na postel a spustil. Pořídil jsem dvě fotografie a vyrazili jsme ven, přičemž Slávik stále notoval. Šel s harmoškou loukou a zpíval. Sluníčko svítilo, louka byla plná květů a my jídla. Přišlo mi to celé tak nějak nereálné – jak je možné se během jednoho dne za pár korun přesunout o tisíc kilometrů a asi sto let zpátky. Cítil jsem se moc příjemně. Slávik dokonce spustil poprvé píseň, kterou jsem znal – obdobu naší „Tancuj, tancuj, vykrúcaj“. Harmonický doprovod k ní zněl tedy velmi ukrajinsky, ale to mi nebránilo přidat se se zpěvem.
Odpoledne dorazila Tonja a připravila nám (chuděrám hladovějícím) nějaké to jídlo. Myslím, že to byly těstoviny. Ještě jsme trochu porozprávěli a udělali jsme portréty před domem a pomalu jsme se chystali na vlak. Dostali jsme nakládané houby, a protože jedny od Slávika ještě máme doma, vzal si tyhle Petr.
Náš hostitel nás přemlouval, abychom jeli v devět večer, nebo klidně i v pět ráno, ale podařilo se nám situaci relativně udržet v rukou a vydali jsme se na električku v půl páté. Slávik nás doprovodil, dali jsme mu na cigarety, vlak jsme málem museli doběhnout, dasvidáňa a už jsme jeli.
Za tunelem, v Skotarskom, jsme vystoupili a vydali jsme se směrem k Volovci; Petra velmi lákala slepá kolej (kusá kolej, jak zní správná železničářská terminologie), čili jsme se vydali podle ní. Pomalu jsme se sunuli loukami a já jsem si připadal se stativem na rameni jako fotograf. Když jsme sešli do vesnice, došlo konečně na maróženoje. Je stále stejně dobré a stále stejně levné. Lvivske, Kaštan – známá dvojka.
Cestou jsme udělali pár lidských reportážních fotografií, Petra nám ukázala kuňku žlutobřichou (nedá mi to a během psaní to jméno ťukám do internetu – skutečně existuje!) a také jsme se stihli ztratit, což naštěstí vyřešilo několik SMSek a následně krátká uklidňující hádka.
Večer jsme doťapkali do penzionu. Doplnili jsme zásoby kefíru a podobných komodit a trochu jsme zhodnotili den. Byl jsem poněkud nemile překvapen, že Petra a Petr se shodli na tom, že u Slávika je sice fajn, ale nemělo by to trvat celý den, a že jsme tu jen na skok, a tak dále. Zkrátka je to táhlo někam do kopce, podat turistický výkon. Zlatý Tori, který mě nikam do kopce netahal. To jsem ještě nevěděl, že následující den na něj budu vzpomínat každou chvilku.
Z mé poslední návštěvy jsem měl ve Volovci ještě jednu známost – učitele Ivana. Vezl jsem s sebou jednu fotografii s tím, že ho někdy večer vyhledám a fotografii mu předám. Byli jsme ale už nějak znaveni a akci hledání Ivana jsme odsunuli na neurčito. Po velmi skromném občerstvení jsme popadali do postelí. Myslím, že kdybych byl před spaním počítal ovečky, napočítám sotva jedno jehně.

Den třetí, pondělí 15.6.2009

Ráno jsme se vykolébali příjemně pozdě. Cíl byl jasný (ani se nepamatuji, že bych jej pomáhal spolustanovit): dobýt Vělikij Věrch, čili kopec nad Volovcem, který nám odolal, když jsme byli na Zakarpatí s Petrem na podzim a propršela nám skoro celá dovolená. Vělikij Věrch je skutečně poměrně vělikij, má přes 1500 metrů nad mořem a jednak doposud přesně nevíme, který z kopců nad Volovcem to je a jednak jsme neznali cestu. Zdálo se nám logické, že Vělikij Věrch je ten jediný nejvyšší kopec s křížkem, ale nezdálo se nám logické, že na otázku na cestu nás prakticky všichni posílají málem na druhou stranu, než to vypadá, že by cesta měla vést. Volili jsme nakonec nějaký cestovní kompromis, což nemohlo dobře dopadnout. Komplikace se projevila záhy, když jsme sešli do údolí (kterým jsme to zkoušeli i posledně s Petrem) a nemohli jsme se přes zahrádky dostat na cestu. Nakonec nás nějaký dobrý muž pustil přes svůj pozemek a samozřejmě si s námi popovídal o tom, jak má v Čechách kus rodiny a kde tam všude byl.
Vzhledem k tomu, že jsme šli po stejné cestě, kterou jsme zkoušeli onehdy s Petrem, cítil jsem poněkud v kostech neúspěch. Bylo sucho a naštěstí jsme se nemuseli brodit bahnem jako tenkrát. Většinu cesty jsme poznávali. Asi po hodině chůze, možná později, jsme našli i místo, kde jsme posledně stanovali a sušili se u ohně. Chvíli jsme váhali, protože vše kolem bylo bezohlednou těžbou dřeva změněno k nepoznání, ale skutečně to bylo „naše“ místečko. Vybavovali jsme si, jak tehdy kolem našeho stanu proudili spokojení sběrači lesních plodů, dokonce i s jízdním kolem, jestli se nepletu, a byli jsme přesvědčeni, že tudy to půjde. I šli jsme a šli, až cesta skončila. Petr a Petra se tvářili poměrně odhodlaně zahájit výstup kolmo vzhůru, přesně jako rozhodný otec v povídce Směr Karlštejn z Pražské pětky.
Já jsem byl nespokojený. Jednak jsme měli pro výstup strmým svahem v listí naprosto nevhodné sandále, ale jednak by se mi nechtělo ani v kanadách, přeskáčích, nebo vietnamkách. Dostat se do šestnácti set metrů výstupem hurá vzhůru jsem prostě považoval za zhůvěřilost. Snažil jsem se souputníky přesvědčit věcným argumentováním a zároveň jsem dodával, že je respektuji jako většinu a půjdu s nimi, což jsem doufal, že nebude třeba. Moje argumentace bohužel nepadla na úrodnou půdu a vyrazili jsme do kopce. Chvíli jsem funěl, trápil kotníky v mrzkých botkách, kam mi lezly větvičky a hlína. Bylo mi jasné, že je potřeba jednat hned zpočátku, protože vracet se z půlky kopce nemá smysl.
Po sotva pár desítkách metrů jsem rozhodně nadhodil, že navrhuji se rozdělit. Dobrodruzi nechť podniknout sebezničující výlet a ostatní (=já) se vrátí a naprosto spokojeně budou procházet vesničkami s fotoaparátem v ruce. V tu chvíli jsem si to skutečně přál jako ideální řešení, protože jsem nechtěl svojí přízemností omezovat mé rozmáchlé přátele. Vzpomínal jsem na Toriho, který mě nehnal nikam do kopců, odpočívali jsme, kdy jsem chtěl, ba odpočívali jsme, kdy on chtěl. Dost možná, že se protiklady se přitahují, ale Petra a Petru jsem nechápal a stoupání lesem mi nečinilo skutečně pražádné potěšení.
Rozhořela se znovu debata, co dál, přičemž jsem skutečně doufal v osamostatnění, leč situaci odlehčil neznámý střevlík, kterého se jala Petra agilně fotit u paty buku, zatímco já jsem jí pomáhal jej nahánět a asistoval jsem se stativem. Bylo rozhodnuto, že se vrátíme (hurá) a první živé duše se opět zeptáme na cestu (ach jo).
Sešli jsme možná kilometr nebo víc a potkali jsme dvě živé duše – vesnické kluky tlačící do kopce kola a chroustající slunečnicová semínka. Trochu jsem zaváhal, jestli jsou oni ti praví, kdo rozřeší naše navigační starosti, a v duchu jsem se viděl, jak šlapeme znovu kamsi do kopce a pak znovu zpět a den bude pomalu končit. Moje obavy byly ale liché. Starší kluk se nad mým dotazem chvíli zamyslel (což mě ještě více znejistělo), významně polkl několik semínek a prohlásil, že nám ukáže cestu. Vyrazili jsme. Připadal jsem si jako policejní hlídka křižující stále stejný rajon. Nejdřív jsme šli ve skupině, po chvíli jsme se rozplizli do pořadí starší kluk, mladší kluk, já, Petra a nakonec chudák Petr, který táhnul náš batoh. Ukrajinští hoši měli svižné tempo, a přestože jsem se ověšen fotonáčiním necítil nikterak lehce, snažil jsem se s nimi držet krok. Rozestupy se zvětšovaly. Cestou odpadnul u potoka mladší z hochů (zřejmě že počká na kamaráda, až se bude vracet) a náš vedoucí hnal stále dál. Petra se na mě tázavě podívala, jestli s námi půjde až na Vělikij Věrch. Zasípal jsem něco neurčitého a hnal jsem s jazykem na vestě dál. Po chvíli jsme se konečně zastavili. Tvářil jsem se naprosto nevzrušeně, jako že to je pohodička, poděkoval jsem a počkal, až se klučina odebere dolů. Pak jsem nepozorován plivl na zem plíce.
Cesta se zužovala a zužovala, až z ní byla docela úzká cestička. Navíc jsme občas museli překonat buk přes cestu padlý, což je komplikované, má-li kmen v průměru bezmála metr, je navlhlý a všude kolem jsou větve. Zjistili jsme skutečně zajímavý fakt – dostali jsme se nějakých padesát metrů nad místo, ve kterém jsme asi před hodinou výstup (kvůli mé pohodlnosti) vzdali s tím, že výše určitě nemůžeme narazit na žádnou cestu. Naše nová cestička se ale naštěstí nikam neschovala a stoupali jsme stále nahoru. Petr prchnul kamsi dopředu, Petra shovívavě každých padesát metrů čekala, až ji dofuním. Asi po necelé hodince námahy jsme se dostali na hranici lesa, výš už stromy nebyly, jen sem tam keřík, ostružiní a o kousek výš hlavně borůvčí. Ještě ve stínu stromů jsme si udělali piknik, pak jsme se chvíli zaobírali fotografováním a pokračovali jsme. Přestože se před námi začal otevírat krásný výhled na údolí, a přestože jsme začínali mít konečně představu, kde vlastně jsme, stále jsme vůbec nevěděli, jestli jsme došli tam, kam jsme podle různých nápověd dojít měli, kde je Vělikij Věrch a kudy a přes jaké kopce se vrátíme domů. Nebylo jasné ani to, kam máme pokračovat výš a kde se napojit na nějakou cestu, protože stoupání nahoru se konalo jen a pouze rovnou za nosem, skrzevá hektary a hektary borůvčí. Stejně jako před několika lety na Polonině Runě jsme u vytržení zíraly na ta kvanta keříčků, kde jsme však našli všeho všudy asi deset fialových kuliček. Vše bylo do posledního plodu sesbíráno. Postupně jsme se přesvědčili, že tomu nasvědčují i stopy od náklaďáků (rozvážejících sběrače) a všude přítomný nepořádek, zejména petlahve.
Nevím, co se ve mně zlomilo, snad ten pocit, že vidím na vrchol (který se ale stejně před námi pořád nějak vzdaloval), ale najednou se mi šlo lehce i se stativem na rameni a výstup mě těšil. Všude kolem byla krásná karpatská krajina, holé kopce bez hustých lesů, jak se mi to líbí. Petra se zpožďovala, protože se v sandálech bála zmijí. Tak to dopadá, když někdo příliš rozumí přírodě a ví, že by tam mohly nějaké být.
Po další půlhodince jsme se konečně vydrápali na vršek – na hřebenovou cestu. Rozhodovali jsme, kudy jít – zdali doprava k vytouženému kopci s křížkem (který byl najednou níže, než my), nebo doleva po hřebeni k TV vysílači (kolem kterého jsme měli jít podle některých rad). Vzhledem k tomu, že čas pokročil, rozhodli jsme se pro cestu po hřebeni kolem vysílače snad dolů a domů. Kousek od místa, kde jsme se napojili na hřebenovou cestu, jsme ale našli krásný odpočívací dolík. Všude foukal vítr, až jsem si chtěl začít omotávat něco kolem hlavy, ale stačilo sejít pár metrů do kotlinky a najednou krásné ticho, bezvětří, klid, sluníčko, ptáci, louka s květinkami, prostě nádhera. Vydržel bych si to užívat hodiny, ale Petr měl už zase ohýnek u prodloužených zad, že prý nám dochází tekutiny a tak dále.
Šli jsme tedy po hřebeni dále a udělali jsme pár fotografií. Petře se povedla jedna luxusní horská krajinka. Moje maminka ji ještě neviděla, ale dozajista zaplesá. Šli jsme a šli, minuli jsme potůček, prvních pár stromů, Petra merčila každého dravce na obloze, fotografovali jsme jakousi ruinu, až jsme sešli na rozcestí, kde se dalo odhadnout, že jedna cesta bude krátká a velmi prudká, zatímco druhá bude pohodlná, ale delší. Přirozeně jsem hlasoval pro druhou, ale byl jsem přehlasován a po ranním fiasku jsem si nedovolil příliš remcat. Cesta byla ale opravdu nepříjemná, z kamenitého klouzavého terénu a prudkého kopce záhy bolely nohy. Opět jsem byl nespokojenou brzdou výpravy a v duchu jsem se vztekal a prskal. Nejhorší na tom celém samozřejmě nebylo fyzické nezvládání cesty, ale psychické nezvládání sebe sama. Měl jsem kondici na sepsání pětidílného slovníku českých vulgarizmů, ale tiše jsem funěl a smekal se po štěrku dolů. S bezbřehou láskou jsem vzpomínal na Toriho, který se mnou jel brouzdat Ukrajinou, nikoli se hlomozit cestou necestou.
Nicméně i tento (poslední) nepříjemný zážitek se dobral konce a já opětného zharmonizování se. Zajímavé na těchto únavných výstupech a sestupech bylo to, že ani tak nešlo o extrémní fyzickou námahu, jako spíš o to, že dělám něco, co mě opravdu nebaví. Odměnou za to mi ale byla krásná procházka večerní vesnicí a fotografování. Zábavné bylo, že kontakty začala navazovat i Petra. Vůbec nevím, co říkala (asi dobryj deň a charašo), ale z dálky to vypadalo, že komunikuje pěkně. Jednomu dědovi s kravkou ukazovala fotografie na displeji aparátu a podobně.
Dohrkocali jsme se domů. Bylo rozhodnuto, že bychom si měli dopřát teplou kuchyni, což v praxi obnášelo rozdělání ohně před penzionem na jakémsi kamení, zničení hrnce a zasmradění (nejen našich) pokojů. Nebylo mi jasné, proč to děláme, ale dost možná k tomu vedl fakt, že když už Petr na poslední chvíli před odjezdem obstaral něco, na čem se dá uvařit jídlo, měli bychom to využít. To něco byl bohužel běžný kuchyňský hrnec a hromada pevného podpalovače Pepo. Netřeba čtenáři líčit, jak celá akce vypadala a probíhala, ale já jsem raději odešel na nákupy.
Abych jen nehanil, je třeba přiznat, že Petr vytvořil vskutku chutnou krmi na bázi těstovin, kterou jsme do sebe spolu s dalšími laskominami po náročném dni ládovali jak o život. Bylo příjemné večerní světlo a navzdory únavě jsem měl ještě záchvěvy vyběhnout s fotoaparátem do Voloveckých ulic (lépe do ulice), ale nakonec jsem si nechal zajít chuť, neboť jsem nebyl podpořen. Ani hledat Ivana jsme se nevydali, protože už bylo pozdě.
Čekal nás bohužel už poslední „plnotučný“ den na Ukrajině.

Den čtvrtý, úterý 16.6.2009

Ráno mě bolelo celé tělo, ale tak nějak příjemně. Nepříjemně bolelo akorát rameno, na kterém jsem nosil stativ. Různě jsem se kroutil, abych mu ulevil, ale co člověk nadělá, ramena má jen dvě ...
Vyrazili jsme oblíbeným, příjemně pozdním vlakem opět známou cestou na sever, přes pěreval, tunely a Beskid dál, přes Lavočne do Slávska. Posledně si na cestě do Slávska zapomněl svetr Petr, tentokrát já. Pamatovali jsme si místní tržiště, ale na místě jsme byli zklamáni, že bylo nyní mnohem méně rozsáhlé. Jak se ukázalo později, velký trh je zde jen jednou týdně, v pátek.
Posilnili jsme se nanuky a nakoupili jsme laskominy na návštěvu u Slávika. Museli jsme mu totiž nějak vynahradit jeho zdrcující nedělní pohostinnost. Vydali jsme se po cestě zpět podél trati. Počasí bylo stejně mrzoutské, jako když jsme zde šli posledně s Petrem. Vypadalo to, že přijde i nějaký ten deštík, ale zatím bylo ticho před bouřkou a my jsme ťapali dál cestou. Dobrý Petr nesl náš společný batoh, což jsem se pokusil zcela trapně na chvíli vytrhnout tím, že jsem ho nesl asi kilometr. Petr je zkrátka takový dobrák od kosti a přítel fotografů.
Než jsme dorazili do Lavočného, udělalo se vedro. Petra měla neustálou potřebu se převlékat a to i na veřejných místech, a přestože my s Petrem jsme spokojeně pokračovali ve tříčtvrťácích, ona si musela vzít kraťásky kratší než nejkratší, zřejmě, aby se líbila místním hochům. Což se ostatně myslím docela dařilo. Zejména jeden mladík na motorce si musel cestu kolem nás několikráte zopakovat vida, že ho Petra fotí.
V Lavočném se mí společníci rozhodli, že dozrál čas na točené. V typickém baru-mahazinu nás uvítala milá slečna, věkem spíše brigádnice, a ukázala nám cestu dozadu do další místnosti, kde byly se židlemi tři stolky, a kde jsme si mohli ve stínu odpočinout u lahodného moku. Já jsem místo moku měl nanuk a stejně se posléze ukázalo, že mok není zase tak lahodný, jak se očekávalo. Mám z tohoto lokálu příjemnou fotografii zachycující dobře letně-ukrajinsko-relaxační atmosféru.
Pak jsme se zvedli na cestu dál a proměnlivé počasí se začínalo zase kazit. Zastavili jsme se na kopci u známého kostela a po sváče jsme zahájili finální část – cestu přes Oporec a nahoru do Beskidu ke Slávikovi. Nakonec jsme přeci jen nedošli suchou nohou a rozpršelo se. Petru chytil splín, že jí nejde dělat snímky podle jejího gusta, že neumí ani slovo Ukrajinsky, a zkrátka že je to na dobrou reportáž všechno špatně. Znám ten pocit, a i když jsem se snažil ho nějak rozptýlit, bylo jasné, že nebudu moc úspěšný a musíme to přečkat. Zpětně musím konstatovat, že problém byl vlastně jediný – byli jsme na Ukrajině příliš krátce. To s sebou přineslo nešvary typu chtít stihnout co nejvíc věcí v co nejkratší době (a pak se nestihne nic pořádně). Můj tatínek to trefně vyjadřuje slovy „nesmíš chtít jedním zadkem obsednout dvě židle“.
Když se rozpršelo, jak zákon káže, zalezli jsme pod střechu a chvíli jsme vyčkávali. Asi po půl hodině, kdy se zdálo, že meteorologická situace se nikam nehýbe, rozhodli jsme navléci se do více nebo méně komických pláštěnek a pokračovat. Bylo už kolem šesté večer a měli jsme v plánu zastavit se u Slávika a vlakem v devět večer pokračovat do Volovce.
Tak se také stalo. Cesta v prudkém lijáku byla zábavná, nemohu si pomoci. Na lehko v sandálech ve stylu „rychle zmoknul, rychle uschnul“, vykračovali jsme si cestami, na nichž se čůrky spojovaly do potůčků a snažili jsme se nenabrat si bahníčko vrchem. Mezi ohradami pro dobytek jsme se dostali až na kopec nad Slávikův dům. Déšť byl intenzivní a začaly kolem nás práskat blesky. Nebyl to příjemný pocit, protože jsme procházeli pod sloupy vedení vysokého napětí. Nevím, jestli nás to nějak ohrožovalo, nebo ne, přestože mám státnice i maturitu z všelikých elektrotechnických předmětů, ale rozhodně jsem chtěl být co nejdřív pryč. Capkali jsme bahnem a pak loukou ke Slávikovu stavení, finální stráň skoro vypadala, že ji sjedeme po zadnici, ale nakonec jsme stáli před dveřmi. U Barona v boudě byl zrzavý kocourek – toho druhého, mourovatého, prý Baron nesnáší. Chvíli jsme ťukali na dveře a vypadalo to, že Ščadijovi nejsou doma, ale pak Slávik přišel z venku a pozval nás dál. Ihned začal chystat něco k jídlu. Dobrovolně přiznávám, že jsem měl hlad, jak se patří, a už jsem se těšil.
Samozřejmě mi tato naše návštěva trochu splývá s tou nedělní, takže už nevyjmenuji přesně všechny pochutiny, které jsme měli na talíři, ale dobré bylo opravdu všechno. Později jsme s Petrem mudrovali, jak je to možné, že u nás návštěvám podstrojujeme všechny možné i nemožné dobroty, myslitelné i nemyslitelné i nesmyslné kombinace všeho, nač jen hostitel vzpomene, a pak ejhle, největší radost udělá člověku chléb, špek a vodka. Slávik samozřejmě přes naše protesty volal Tonju jako pohotovost – byla opět u dcery v Oporci. Stůl se zaplňoval dobrotami a pitím a my jsme neměli šanci jen tak lehce pojíst a poděkovat. Bylo třeba se přejíst do bezvědomí. Po nějaké době přišla Tonja a začala servírovat jídlo, jako bychom právě dorazili vyhladovělí z venku. Výborné lívanečky s podmáslím – těm jsem se věnoval hlavně já a výborná jemňoučká bramborová kaše – té se věnovali hlavně Petr a Petra. Bylo zábavné pozorovat, jak se Slávik snažil dolévat vodku. U mě si nebral servítky vůbec a doléval, u Petra viděl, že nemůže jít tak úplně přes mrtvoly a občas ho i poslechl, když ho Petr zastavoval. Petru respektoval zcela a do skleničky jí občas ucintnul pár kapek.
Slávik jako obvykle, zřejmě na důkaz maximální pohostinnosti, pustil televizi. Prohlašoval o ní, že je barvená, nicméně kvůli špatnému signálu zobrazovala pouze zeleně. Nejprve běžela nějaká kriminální komedie, nejspíše ruská, která nás vysloveně bavila (něco mezi Bondovkou a Fantomasem). Dále přišel na řadu pořad, který snad ani nemá v české televizi obdobu: reálný soudní proces s přítomností kamer. Mladík, který utloukl svoji přítelkyni, byl souzen před očima celé Ukrajiny. Nedokážu posoudit, jestli je to dobře, nebo ne, co dřív bylo a nebylo, jaký to má vliv na diváky a nastupující generaci, nicméně jsme se s Petrem shodli, že je asi dobře, že televize je skutečně na každé dřevěné kůlně, protože lidé v zemi aspoň najednou vědí, že jejich vlast nekončí za humny. Slávik se zajímal, jak to celé probíhá a jaký bude rozsudek.
Když jsme pojedli, popili, popovídali, a když se čas nachýlil, zvedli jsme se pomalu ze židlí, poděkovali jsme a vydali jsme se na zastávku. Byla to vlastně tečka za celým naším krátkým výletem na Ukrajinu. Slávik nás doprovodil na zastávku, kde nám ještě ukazoval tunel, protože měl vlak zpoždění. Tunel disponuje několika geografickými nej. Má přes 1800 metrů a Slávik jím kdysi chodil do Skotarska pro cigarety.
Vlak přijel skoro s hodinovým zpožděním. Rozloučili jsme se a přesunuli se do Volovce. Na pokoj jsme dorazili po desáté. Dobrý Petr shledal, že nemá cenu vstávat ve čtyři ráno (jemu by to umožnilo dojet domů večer a ještě se vyspat), že pojedeme po osmé a on pak dorazí do Vsetína brzy ráno rovnou do práce. Pro mě docela hrůzná představa.

Den pátý, středa 17.6.2009

Ráno jsme se mohli vyhajat opět do růžova, ale do méně růžova, než dny předešlé. Bylo potřeba se sbalit. Kromě balení jsme museli předat pokoj, nakoupit ještě trochu jídla a také ukrajinských hřiven na jízdenky. Rozdělili jsme si úkoly a po uspořádání zavazadel jsme se vydali rychle do ulic. Šli jsme s Petrou do obchodu ke dvěma pizdám. Na odchodu jsem ve dveřích zahlédl povědomou tvář. Po chvíli mi došlo, že to byl pravděpodobně Ivan, učitel, kterého jsem měl v plánu navštívit, leč nestihl jsem to. Vrátil jsem se do obchodu, abych se ujistil, zda je to on. Bylo tomu tak, jenže asi za deset minut odjížděl náš vlak a my jsme měli ještě batohy na pokoji. Váhal jsem, co udělat, ale Petra mě správně nasměrovala, že mám jít za ním a aspoň se pozdravit. Vtrhnul jsem tedy znovu do obchodu, zatahal Ivana za rukáv a jal jsem se mu vysvětlovat situaci. Během pár vteřin mu naskočilo, o co jde a doširoka se usmál. Měl s sebou i svoji paní, vyfintěnou jako v neděli do kostela. Oba si vzpomněli, Ivan tvrdil, že přeci to je už tři roky, co jsme se viděli, ačkoli to bylo přesně rok. Představil jsem Ivanovi a jeho ženě Petru a řekl jsem jim, že mám pro ně fotografii na pokoji, ať počkají.
Proběhnul jsem se na pokoj (překvapuje mě, že jsem neměl problém snímek najít, protože do odjezdu vlaku zbývalo pár minut) a donesl jsem fotografii Ivanovi. Měl z ní velkou radost a museli jsme si vyměnit telefonní čísla. Na celý rozhovor jsme měli asi tři minuty, přičemž jsem za každou větou opakoval, že už opravdu musíme. Popřáli jsme si ščastlívo a prchli jsme na pokoj, kde už byl připravený Petr.
Jak jsme se vylámávali s batohy z pokoje na terasu, porazil jsem jednu pivní láhev. To se skutečně hodilo do našeho časového presu. Poslal jsem mé společníky napřed, ať koupí jízdenky. Neměl jsem to svědomí přidělávat na milované Ukrajině svinčík, když je tam už tak dost velký. S batohem na zádech, stativem, fotobrašnou a hrstí plnou střepů jsem vyběhl k nádraží. Ukázalo se, že vše stíháme akorát, takže jsem se trochu vydýchal a pořídil rozlučkový snímek mašinky „Sergeje“. Za chvíli přiskřípěl k nástupišti dvacetivozový rychlík z Oděsy, do kterého jsme nastoupili.
Děžurnyj nás nasměroval do prázdného oddílu. Bylo ráno, takže většina cestujících se ještě povalovala v negližé na svých lehátkách, rozespalá a rozvrkočená. Jsem dalek toho, abych trpělivého čtenáře zde, ke konci cestopisu, znechucoval zbytečně naturalistickými detaily. V posledním oddíle vozu před tím naším jsme však míjeli zónu, ve které relativně dobře vypadající a oblečený muž ležel na lůžku a zutýma nohama vystrčenýma do uličky vytvářel v okolí tak nedýchatelný vzduch, že jsme jen s velkým vypětím dokázali toto území překonat. Slabě mi to připomnělo zimní požár na Jezerce, kdy jsme se s Petrou snažili proniknout štiplavým dýmem a po dvou metrech jsme se ještě rádi vrátili zpět do bytu. Ocitli jsme se v nezáviděníhodné situaci, protože otevření okna způsobovalo nepříjemný průvan na záda a zavření okna způsobovalo skutečně pekelný puch od vedle. Ostatně jsem si uvědomil, jak je zajímavé, že Ukrajinci nevětrají, neotevírají okna a vůbec by asi nejraději ani okna neměli, protože i když mají ve svých domečcích okna jako střílny s plochou málo decimetrů čtverečních, jako u nás v předminulém století, neváhají si před ně dát záclony a závěsy a svítit si lampou. Čili moje snaha větrat byla dost možná vnímána spolucestujícími nelibě.
Čich je ale přátelsky adaptabilní smysl a z nesnesitelného puchu se staly jen občasné nepříjemné poryvy, které se daly snést. Petr se statečně snažil vše přebíjet česnekem, ale bohužel se o něm stejně vyjádřil, že čínský česnek nestojí za nic, takže mu to asi moc nepomáhalo. Pomalu, ale přece se blížil Užhorod. Přes Svlajlavu, Mukačevo, Baťovo a Čop.
Nemám rád návraty. Na rozdíl od předchozích cest, kdy jsem si prohlížel na displeji pořízené snímky, byl jsem tentokrát napnutý a čekal jsem, co asi bude na nafocených roličkách filmů. V Užhorodě jsme měli do odjezdu autobusu necelé dvě hodiny času, takže jsme zakoupili poslední moroženoje, jízdenky do Michalovců a ještě jednou jsme vyšli s fotoaparáty do ulic, macešsky nechaje Petra hlídat zavazadla. Bláhově jsem se domníval, že dofotím film, ale neudělal jsem ani jeden záběr a jistě na to existuje nějaký moudrý Murphyho zákon.
Čas odjezdu se přiblížil. Naskládali jsme se do autobusu a připravili si pasy. Autobus se nakonec docela zaplnil a ze všech stran to cinkalo. Zjevně bylo opět cílem hry převézt přes hranici co nejvíce alkoholu a cigaret bez proclení. Dokonce se ukázalo, že jeden z cestujících se snaží „akci“ nějak organizovat a diverzifikovat risk a zátěž zavazadel. Po cestě se u Petra zastavila docela příjemná blondýnka, o něco více středního věku než my a snažila se mu vnutit pro převoz nějaký alkohol. Petr byl naštěstí neoblomný, ale i tak to po chvilce zkusila u mě. Její reakce na moje odmítnutí mě naprosto překvapila a odzbrojila – udělala zasněný výraz typu „ach, ten úžasný Alain Delon!“ a jednou rukou se zavěsila na sedadlo a opřela si o ni hlavu. Vypadala, jako že se nehne, dokud ji buď Alain Delon nepolíbí, nebo dokud si nevezmu její láhev vodky do batohu. Chvíli jsem na ni rozpačitě hleděl, než jsem se vzpamatoval. Pak jsem zopakoval, že tedy skutečně ne a ona se odebrala s výrazem „ale stejně ten Alain Delon ...“ dál.
Na hranicích proběhlo standardní otravování a zdržování s tou obměnou, že Petra o nedalekých kožených sedačkách usoudila, že jsou určeny pro čekající a usadila se, ačkoli ostatní ovce poslušně čekaly ve frontě. Po chvíli ji jeden z celníku nevybíravě nadelegoval zpět do fronty, což Petře evidentně neudělalo dobře a začali jsme to zprudka v naší trojici řešit. Petra, nepamatujíc režim před rokem 89, nemohla pochopit, že ačkoli neudělala nic nevhodného, byla „postavena do latě“ a velmi se jí to nelíbilo. My s Petrem, obroušenější a zkušenější, snažili jsme se jí vysvětlit, že tady přešlapujeme na území, kde jsou si někteří rovnější, a nemá cenu nikoho dráždit vybočováním z davu. Celní prohlídka se nicméně obešla bez komplikací a za chvíli jsme seděli zpátky v autobusu.
V Michalovcích jsme se začali zorientovávat, kdy nám jede nejbližší spoj do Košic. Už cestou jsem mé souputníky upozorňoval, že posledně nás prostě odchytnul nějaký chlapík, že jede do Košic dodávkou za cenu jako v autobusu a jestli nechceme s ním, že pojede, až se dodávka naplní. Než jsem našel odjezdy autobusů, byli jsme odchyceni. Zajímavá dopravní kriminalita, tohleto cestování dodávkami.
Nějakou souhrou okolností a měnění míst na mě vyšlo místo vedle řidiče. Ten měl evidentně komunikační deficit a potřebu se pobavit. Nebylo to sice nepříjemné, ale mluvil opravdu dost. Měl sježděnou i Ukrajinu, takže jsme si popovídali o silnicích i řidičích, o cestách a celnících, i o hotelech a o záchodcích. Cesta tak utekla rychle, i když občas mě Petra nervózně chytala za koleno, když jsme myškovali mezi osobáky a tlačili jsme se na metr za auto před námi.
V Košicích jsme zaplatili každý asi dvě nebo tři eura a přesunuli jsme se na nádraží. Tam jsme si pořídili jízdenky a místenky na lehátka a vydali jsme se najít něco k snědku. Naštěstí jsme nemuseli daleko – v patře Košické nádražní budovy se nachází poměrně příjemný bufet, kde jsme po chvíli váhání mezi večeří úspornou a plnohodnotnou zvolili druhou verzi. Do odjezdu vlaku zbývaly ještě skoro tři hodiny, ale ty jsme strávili příjemně u jídla, piva a vinného střiku.
Krátká dovolenka a zážitky s ní spojené se pomalu chýlily ke konci. Petr nás vyprovodil k vlaku, protože sám jel ještě o hodinu později. Když jsme nastoupili, sjela nás nejprve neuvěřitelně nepříjemná průvodčí a pak jsme se usadili zatím do prázdného kupé. Když jsem si, já, hlupák naivní, troufnul za průvodčí dojít a co nejservilněji ji požádat o ložní prádlo, sjela mě podruhé, že to jsem asi spadl z višně, že má přeci ještě fůru práce. Zamlkle jsem se usadil v kupé a čekal jsem, až začnou prádlo nosit ostatní. Pak jsem se přeci jen osmělil a pro povlečení došel. Trochu jsem se obával, jestli si netroufám příliš, že chci vzít prádlo i pro Petru, ale dobře to dopadlo. Povlékli jsme prostřední lehátka, na jedno jsme se stulili a povídali si o zážitcích z cesty a příjemně jsme plánovali do budoucna. Asi v jedenáct večer, v Popradu, přistoupili dva čeští turisté, pán a paní středního věku. Myslím, že hned druhá jejich věta po pozdravu bylo něco ve smyslu o velmi nepříjemné průvodčí, načež jsme si společně ulevovali na její adresu.
Pak jsme se pomalu rozešli do svých lehátek a udělali jsme hají. Ráno už nás nečekala žádná nepředloženost. Kolem sedmé jsme přistáli v Praze, pak jsme se stavili u maminky, kde jsme se trochu zkulturnili a pojedli dobroty a vyrazili jsme do Liberce do práce.
Tak se skončila naše cesta na Ukrajinu – moje sedmá a doufám, že ne poslední. Každá z cest měla svoje specifika, svoje kouzlo a chuť. Tentokrát jsem byl šťastný, že můžu ukázat svá oblíbená „exotická“ místa Petře, že jsem přeci jen už trochu ostřílený harcovník a hned tak mě něco nepřekvapí. Taky si troufám tvrdit, že snad malinko zraje moje cvakání spouští fotoaparátu, takže si fotografování víc užívám. I proto jsem sáhnul po aparátu na film, který má trošku jinou duši.
Celkově vzato se nám vydařil parádní výlet „bez ztráty kytičky“. Viděli jsme místa, která jsme chtěli, potkali jsme lidi, které (a jaké) jsme potkat chtěli a užili jsme si širokou Ukrajinskou povahu. Myslím, že Petra byla nadšená stejně jako já a doufám, že cestu brzy zopakujeme, protože byla opravdu krátká. Těším se moc.

Dopsáno 4.7.2009

---