---

Ukrajina 2008 červen

Úzkou kolejí mezi dřevorubce

Ještě jsem ani všechno nevybalil a chápu se virtuálního pera, abych začal další cestopísek, další ukrajinskou kapitolu. Doufám, že půjde o zápis ve více směrech ojedinělý, kéž v dobrém slova smyslu.
Na Ukrajinu jsme tentokráte jeli tři: Viktor řečený Tori, já a jistá zajímavá slečna ze severu - v mojí hlavě. Tento můj popis může leckterému čtenáři připadat poťouchlý a do cestopisu nevhodný. Ano, takovému čtenáři přiznávám, že fyzicky jsme putovali na Ukrajinu ve dvou. Nicméně právě ona zajímavá slečna je příčinou, proč musím moje psaní ztvárnit poněkud více citově zabarvené. Moje různá duševní rozpoložení na cestě souvisela i s určitou vodkovou atmosférou výletu. Na tomto místě se musím předem omluvit zejména mojí mamince, která si, chuděra, myslí, že ze mne vychovala řádného člověka. Není tomu tak, na výletě jsem zkonzumoval nezanedbatelné množství alkoholu. Nebylo totiž možné jinak, pokud jsme se chtěli plnohodnotně integrovat do společnosti.
Tori je (ka)Brňák, kterého jsem poznal relativně nedávno, před půl rokem, na mojí výstavě fotografií z Ukrajiny. Od té doby jsme se potkávali na diskuzním fóru, a příležitostně i v reálné hospodě. Začali jsme ponenáhlu mluvit o tom, že bychom se rádi podívali na Bajkal. A protože Bajkal je daleko a vůbec jsme se neznali, naplánovali jsme si krátký poznávací zájezd na Ukrajinu, abychom zjistili, jestli se hned druhý den nepokoušeme. Myslím, že (nejen) z tohoto hlediska se výlet rozhodně vydařil.
Tuze zajímavá slečna se jmenuje Petra a znám ji také díky fotografické internetové diskuzi. V diskuzi má přezdívku Danger, což ještě určitě dále zmíním. Kromě toho ji tato přezdívka velmi dobře charakterizuje. Petra je výborná fotografka a úžasný člověk. Její jedinou nevýhodou je, že v době psaní textu nemám moc to štěstí se s ní potkávat.
Podle našeho původního plánu měla cesta směřovat do Oděsy. Pak jsem se chvíli těšil myšlenkou, že s námi pojede Petra. Kvůli ní jsme změnili plán a přeorientovali se na zakarpatský venkov, který ona ještě neviděla. Tou myšlenkou jsem se těšil tak intenzivně, že z ní nakonec pochopitelně sešlo, jak už to tak bývá. Ve finále jsme se rozhodli zavítat do hor, do Ivano-Frankivské oblasti, na těžbu dřeva a lesní úzkorozhochodné železnice. Tori tato místa navštívil už v roce 2005 a vezl s sebou nějaké fotografie. Díky těmto fotografiím a díky vodce jsme se hodlali infiltrovat mezi dřevorubce, vidět jejich práci, vidět lesní železnici, udělat fotografie.

Den první, sobota 14.6.2008

Odjížděl jsem oblíbeným spojem těsně po půlnoci z Prahy, takže vlastně až v sobotu. Přesto do prvního dne počítám i předešlé přípravy, tedy pátek třináctého. Tento den, mezi pověrčivými nechvalně proslulý, zaúřadoval i pro mě. Když jsem v sedm večer začal líně balit batoh, zjistil jsem u mého oblíbeného objektivu, že má kompletně zanesený mechanizmus clony a je tedy prakticky nepoužitelný. Byl to pro mě dost šok a horečně jsem vymýšlel alternativu. V mém neštěstí se řešení po chvíli našlo a to velmi výhodné: dobrý kamarád Roman, nedaleko bydlící, zapůjčil mi s sebou sklo vlastností velmi podobných, ne-li lepších. Po půlhodině kombinování mi spadl tedy kámen ze srdce a mohl jsem začít balit „normální věci“. Je třeba přiznat, že jsem si všechno nechal na poslední chvíli, duševně jsem vůbec nějak nebyl smířen s odjezdem a navíc moje myšlenky bloudily pořád k Petře. Být jen na mně, asi bych nakonec ani nikam nejel, ale naštěstí to jen na mně nebylo.
Ve finále se ale všechno zadařilo, při pozdější revizi se ukázalo, že jsem zapomněl oproti plánu jenom šátek a kartičku pojištěnce.
Chvilku před půlnocí jsem ulehl na lehátko. Kupé bylo zaplněné, stejně jako celý vagón. Zcela minimální životní prostor mi nicméně postačil k tomu, abych lehnul a spal víceméně celou cestu, jako když mě do vody hodí. Na rozdíl od tohoto stavu se mi i dobře dýchalo.
Ráno jsem se obtěžoval vstát až po deváté, tedy jen kousek před Košicemi. Akorát na to, abych stihl lehce posnídat.
V Košicích mě čekal Tori v slaměném klobouku řka, že zpožděný autobus ho dovezl před pár minutami. Zamířili jsme zkušeně na autobus do Michalovců. Stejně zkušeně jsme v Michalovcích osedlali autobus do Užhorodu. Ukázalo se, že specialitou slovenských autobusových řidičů je naprostá neochota otevírat cestujícím zavazadlový prostor, přestože za zavazadla se platí sumy někdy přiměřené, jindy nehorázné (závisí zřejmě na vkusu každého soudruha), takže našinec je nucen se s batohem prodírat mezi sedadly, potlouci jím cestou ke dveřím několikero babiček a batoh usadit tak, aby nikomu nepřekážel, což nejde, obzvláště, řeší-li podobný problém dalších deset cestujících. Dále je nutno batoh sledovati celou cestu, aby nespadl. V jediné vteřině, kdy člověk pozor nedává, batoh stejně spadne a rozbije buď něco ve svém okolí, nebo něco ve svých útrobách. Nakonec zdecimovanému cestujícímu ještě přísná pracovnice pohraniční policie vytkne, že takhle tedy tam ten batoh opravdu ležet nemůže.
Hranici mezi EU a zbytkem světa jsme nicméně zdolali bez větších komplikací a v Užhorodu jsme se suverénně postavili do fronty na maršrutku do Mukačeva. Ejhle, od ledna došlo ke změně! Žádné kupování u řidiče, museli jsme si jízdenku pěkně koupit u okénka v odbavovací hale. Na jízdence byl dokonce i vytištěn čas odjezdu našeho autobusu. Tato inovace mě dost překvapila, ale nakonec musím říct, že nikoli nemile, protože člověk je ušetřen předbíhání ve frontách a má jistotu, že v daný čas opravdu odjede.
Cesta do Mukačeva uběhla celkem rychle a dále jsme se museli přesunout pěšky přes město na vlakové nádraží. To byla na našem výletě první větší pěší vzdálenost, tedy jsme si mohli začít spílat za to, kolik nepotřebných věcí jsme do svých batohů (a fotobrašen) zbytečně přibalili.
V Mukačevu jsme si počkali na příjemný rychlík, který nás odvezl na severní hranici Zakarpatí, do Volovce, města, které jsem navštívil už čtyřikrát. Ve Volovci funguje turbáza (ubytovna), kam se umím dovolat, čehož jsem včas využil a rezervoval pro nás jednu noc. Trochu jsem přitom pozapomněl, že „administrátor“ je na vrátnici pouze do sedmi večer a my jsme přijeli až před půl osmou. Vše nicméně dobře dopadlo, protože známá paní už nám rovnou v ústrety vysvětlovala, že nás čekala v sedm na električce, a že tedy počkala ještě na rychlík. Dobrý člověk ještě žije, dostali jsme komnatu, ve které jsem už jednou spal. Nocleh pro jednoho vyšel na 30 UAH (při aktuálním kurzu 3,2 CZK za 1 UAH). Složili jsme v pokoji svoje věci a vydali jsme se na menší procházku, protože jsme se shodli, že by jinak hrozilo akutní usnutí. A přitom bylo takové pěkné večerní světlo.
Zamířili jsme z Volovce nahoru cestami do kopců. Cestou jsem měl příležitost ukojit svoje fotokrajinářské choutky. Podle plánu jsme se chtěli vrátit určitě před desátou, abychom stihli drobný nákup. Leč, souzeno nám bylo jinak. Jak jsme si to tak šněrovali loukou a míjeli žence, jeden z nich se s námi dal do řeči. Zkoušel to německy (asi se mu nelíbila moje ruština), ale nakonec jsme zůstali u tradiční ukrajinsko-rusko-slovensko-české směsi. Z onoho pána se vyklubal učitel němčiny na základní škole. I takoví lidé si na Ukrajině musí držet krávu, prase a obdělávat políčko. Učitel se jmenoval Ivan a zakrátko nás pozval k sobě domů. Představil nás své ženě a připravil nějakou tu vodečku a něco k zakousnutí. U Ivana jsem společensky moc nebodoval, německy jsem nemluvil, pivo ani kafe jsem nechtěl, ve svých dvaatřiceti nejsem ženat, zkrátka všechno špatně. Naštěstí samozřejmě jen žertem. Rozmluva s Ivanem-učitelem byla legrační v tom, že opravoval moji ruštinu. Opakoval po mně a zdůrazňoval přízvuky tam, kde mají být, používal správné fráze a dělal významné pauzy. Opakoval jsem po něm. S takovým člověkem bych s chutí diskutoval hodiny, protože bych se něčemu i přiučil. Ivan byl prvním z dlouhé řady Ukrajinců, kteří diskutovali o třech hlavních tématech: ptali se nás na zaměstnání, na plat a chtěli nám sehnat manželku. Na podobné otázky jsem zpravidla odpovídal vyhýbavě, protože programátor sedící u počítače mi v tu chvíli připadal ve srovnání s „opravdově pracujícími“ jako nějaký podvod. Stejně tak o svých penězích jsem mluvil podle okamžité situace a s postupující cestou mezi dělníky do hor jsem se dostal z tisíce až na nějakých tři sta euro. Manželku jsem zpravidla komentoval "proč ne", protože jsem v tom nespatřoval žádnou akutní společenskou hrozbu.
Posezení u Ivana bylo příjemné. Dokonce jsme se dostali i k rodinným albům, což mi přišlo mimořádně zajímavé. Ivanův otec před válkou pracoval nějakou dobu v Čechách, takže jsme viděli řadu fotografií z dobře známých končin včetně Prahy, Říčan, Plzně, nebo Budějovic. Zajímavé také bylo to, že alba a knihy měla Ivanova rodina uložené v krásných nazdobených místnostech (a ty místnosti byly snad čtyři) v prvním patře domu, zatímco běžný život se odehrával dole v kuchyni, která působila přeci jen jak skanzen z devatenáctého století.
Když jsme si popovídali, pojedli, popili a prohlédli fotografie, měl jsem se k odchodu. Ivan se poněkud bránil společné fotografii, ale nakonec povolil - vymyslel jsem totiž účinný argument, který se všude později hodil (a který jsem byl schopen přeložit): totiž že až se za rok s fotografií vrátíme, určitě z ní bude mít dotyčný (a jeho rodina) radost. Pak jsme opustili Ivanův velký dům a bylo už těsně po desáté, takže jsme nestihli nakoupit.
Přišli jsme tedy na ubytovnu spokojeni se zážitky z uplynulého dne, padli jsme na postele a usnuli.

Den druhý, neděle 15.6.

Noc si nepamatuji, pročež předpokládám, že byla klidná a posilující. Program jsme měli celkem jasný, cílem hry bylo popojet vlakem v osm ke Slávikovi, tam se zdržet asi dvě hodiny do vlaku dalšího a pokračovat dál. Předchozí večer jsem Ščadijům poslal zprávu, že druhý den brzy ráno dorazíme. Byla doručena, tak jsem předpokládal, že všechno je v pořádku.
Ráno jsme tedy udělali nějaké drobné nákupy a vyrazili jsme vláčkem přes hřeben rozdělující Zakarpatský a Lvivský kraj do zastávky Beskid. Tedy po cestě, kterou už jsem projížděl aspoň desetkrát. Před devátou ranní jsme tedy vystoupili v Beskidu a vydali se mlhavým ránem ke Slávikově domku, který stojí pár stovek metrů od stanice. Musím přiznat, že jsem byl trochu nediplomatický, protože byla neděle, brzy ráno a Slávik třeba vůbec naši zprávu nečetl. Třeba také mohl být s rodinou v kostele. Nevím, proč jsem takový společenský hulvát, ale pamatuji se, že podobně přepadovkový pocit jsem líčil už ve svém minulém cestopise. No, chtěl bych se vidět, kdyby takhle u mě v neděli v devět někdo zazvonil.
Nastalá situace vypadala podle mého předpokladu, Slávik zprávu nečetl a oba s Tonjou vypadali poněkud čerstvě probuzeně. Oba hoši byli ještě v posteli. Jak jsme se později dozvěděli, dospělí stejně vstávají brzy ráno kvůli kravám a pak si obyčejně jdou ještě lehnout. Přes mírně rozpačitý úvod bylo nicméně jasné, že v domě zavládla vzájemná radost ze shledání a postupně jsme se rozhovořili o tom, jak se máme, proč, kdy a jak jsme cestovali, jaké máme plány, co se od minula událo a podobně. Tonja byla opět výborná hostitelka a Slávik povzbuzovač. Neměli jsme bohužel moc času, ale všemožně jsme se zapřísáhli, že pokud se budeme vracet stejnou trasou, určitě se musíme znovu zastavit. Hitem pohostinné ukrajinské sezóny byla samozřejmě vodka zajídaná chlebem a špekem, někdy rajčaty. Toto pohoštění jsme měli v sobotu u Ivana, v neděli u Slávika a i několikrát později. Dostali jsme i další dobroty, vybavuji si měkký salám a smažené vajíčko, ale mám pocit, že toho bylo víc. Tento můj ukrajinský výlet totiž trhnul rekord v počtu obdržených pohoštění, kvůli čemuž mi některé kulinářské zážitky mírně splývají.
U Slávika jsme bohužel dlouho nepobyli, museli jsme cestovat dále. Lvivský vlak jel kolem poledne a my jsme se s ním vydali do přestupní stanice, města Strij. Je to mimochodem město, které je sice od Zakarpatí již dosti vzdálené, ale přesto sem dojíždí mnoho lidí za prací a do škol. Cesta nebyla nijak zvláště zajímavá, až na jeden negativní zážitek: ve vlaku jsme postupně oba pocítili potřebu odskočit si na toaletu, kterážto potřeba dosti rapidně sílila. Ve vlaku Českých drah, nebo i v ukrajinském rychlíku, by to nebyl problém. V příměstském spoji však (jak se proboha vlak Mukačevo-Lviv může nazývat příměstským spojem?) záchodky nejsou (nebo jsou zamčené). Možná čtenáře unavuje, jak zeširoka popisuji takovou banalitu, nicméně v tak zoufalé situaci jsem nebyl už roky, a co je zajímavé, že zcela stejně na tom byl Tori. Vydal se bloumat vlakem s cílem "nějak si poradit". Já jsem zatím seděl na svém místě u okénka, rosil se ledovým potem a viděl jsem rudě. Z jakýchsi historicko-mýtických důvodů jsem si opakoval pouze "Tycho de Brahe" a věřil, že až to všechno praskne, přijdu do nebe. Mezitím se vrátil Tori, úplně a zcela veselý, jakoby lehčí, než dříve. Svoji trudnou situaci vyřešil tím, že prostě v jedné stanici vyskočil a vyslyšel volání přírody, nedbaje přihlížejících. Vzhledem k tomu, že jsem neměl zdání, jak daleko je Strij, a také proto, že jsem už pomalu lámal hůl nad svým osudem a nevěřil v (bezostudné) přežití, vydal jsem se taky kamsi po vlaku a přemýšlel, jak si asi tak ulevit a nezachovat se přitom nespolečensky nebo nehygienicky. Přiznávám, že jsem slevoval a postupně mi začínalo být všechno jedno. Nakonec jsem se odhodlal, že příští stanici vyskočím a budu následovat Toriho příkladu, děj se co děj. Leč člověk míní a následující zastávka sice vypadala příjemně pustě, ale bylo mi jasné, že vlak v ní dlouho nepobude, a tudíž bych se mohl ocitnout v maléru jiného ražení. Musel jsem tedy od svých plánů ustoupit a odsunout je na zastavení příští. Nebudu to již déle dramatizovat, vytrpěl jsem si ještě několik minut, během nichž jsem skutečně čekal, že už to prostě neudržím, ale příroda je mocná a lidské tělo má neuvěřitelné rezervy. Na další zastávce jsem vyskočil a vykonal potřebné. Ukrajinské vlaky bohužel disponují takovou technickou vymožeností, jakou je automatické zavírání dveří, takže jsem celkem neměl šanci do vlaku naskočit, kdyby došlo k "nečekanému odjezdu", ale vše dopadlo dobře a za chvíli jsem už seděl vedle Toriho, který mezitím mírně panikařil v obavě, že jsem zůstal kdesi v polích.
Dorazili jsme do Strije a shledali jsme, že do odjezdu našeho vlaku směr Dolina na Ivano-Frankivské trati zbývá více než dvě hodiny. Trošku pršelo a bez potíží jsme se shodli na tom, že zkusíme vyhledat hospodu s teplou kuchyní. První na nás čekala hned naproti nádraží, takže jsme do ní vpluli a vybrali si nějaké to jídlo. Šlo o nezbytný boršč. Abychom lépe splynuli s davem, a abychom pokračovali v kontaminaci vodkou od Slávika, zajistili jsme boršč panákem. Zajímavé je, že na Ukrajině se všechno zajídá chlebem. U vodky mne to nepřekvapuje, ale třeba u hlavního jídla, sestávajícího z mletého masa s bramborovou kaší (které jsme si zde dali na zpáteční cestě) docela ano. Překvapuje mě to i u samotné bramborové kaše, kterou jsme později ochutnali v horách. Tori si ještě jako bonus dal český Staropramen.
Čekání na vlak v hospůdce bylo příjemné a rychle uteklo. Dále jsme pokračovali už nezávislou trakcí, tedy motorovou jednotkou. Cesta do Doliny netrvala dlouho, možná hodinu. Naším dalším cílem bylo vyhledání vhodného spoje do Vyhody, nedalekého městečka, kde už začínala lesní úzkorozchodná železnice. Neměli jsme jasno, jestli do Vyhody pojede vlak, autobus, taxík, nebo snad dokonce půjdeme pěšky. Sotva jsme se vyvalili před nádražní budovu, kde navazovalo nádraží autobusové, sotva jsme se začali rozkoukávat, co že to vlastně chceme, ujala se nás nějaká velmi akční paní a začala zjišťovat, kdy nám jede kýžený spoj. Zahlédl jsem ji tu i při zpáteční cestě, takže tady zřejmě byla právě od toho, aby pomáhala pasažérům najít správný spoj. Vůbec jsme se nestihli zorientovat a už jsme seděli v malém autobusu, který vzápětí vyrazil na cestu. Atmosféra v autobuse byla zase o kousek exotičtější než ve vlaku a mám pocit, že Tori i vytáhnul fotoaparát. Jeli jsme pár minut a řidič už na nás houknul, že jsme tu (dostal od paní instrukce, kde nás vysadit), načež jsme vyskočili z autobusu. Zatímco já jsem působil v roli voloveckého znalce, v tuto chvíli přišel na řadu Tori, protože prohlásil "že to tam zná". Protože se připozdívalo, byl prvotní cíl poměrně jasný: najít si bydlení. Podle Toriho vzpomínek a podle internetu měla být v obci jakási ubytovna. Vzpomínky nicméně neměly úplně ostré kontury a tak jsme chvilku bloudili. Začal jsem se ptát lidí, jestli je ve městě turbáza nebo hotel. Zpočátku se mi jejich reakce zdály trochu neurčité až negativní, takže jsem předpokládal, že přijde ke slovu můj slavný stan, zabírající půl batohu. Nakonec jsme se však přeci dostali k poměrně velkému domu, na kterém bylo něco o ubytování napsáno. Vyhledali jsme "administrátora" a ejhle - za bratru 40 hřiven na osobu je pokoj náš. To bylo příjemné zjištění. Vysvětlili jsme administrátorovi naše plány - byla neděle večer a podle dostupných informací měl v pondělí brzy ráno jet vlak pro pracující, kterým bychom se podle Toriho smělých plánů mohli dostat spolu s dřevorubci do hor. Administrátor se nabídl, že nám potřebné informace zjistí a jal se telefonovat. My jsme se vydali na obhlídku terénu a drobný nákup. Obešli jsme si úzkorozchodný triangl uprostřed obce, pomník s lokomotivou, zašli jsme k depu, kde bylo podle předpokladů úplně mrtvo. Nakonec jsme zakotvili v restauraci, která aspoň trochu vypadala na to, že by v ní mohli vařit. A skutečně, dostali jsme na výběr z několika jídel. Zajímavé bylo, že jen ústně, bez jídelního lístku. Každopádně jsem shledal, že při výběru jídla mne jazyková bariéra tlačí nejvíc, protože jaksi ze souvislostí mnoho vyrozumět nelze. Nakonec jsme tedy vybrali docela dobře a kromě jídla sestávajícího z nějaké masové směsi s bramborovou kaší jsme dostali i salát. V rámci tréninku jsme jídlo podpořili nezbytným panákem vodky. Po jídle, ještě než jsme se měli k odchodu, začal se podnik mírně zaplňovat a zdálo se, že zde bude něco jako vesnická zábava.
V koutě se usadil muž s aparaturkou a klávesami a spustil svérázné ukrajinské songy. Mám sice z tohoto typu zábavy poněkud kopřivku, pokud bych se jí musel účastnit aktivně, ale byl jsem přesvědčen, že se mnou od stolu nic a nikdo nehne, a proto jsem v klidu nasával vznikající atmosféru, zůstávaje poněkud nad věcí. Parket se plnil jen velice zvolna, či spíše zůstával poloprázdný. Místo rozjařených mladých a krásných párů se zde pohybovalo několik málo mužů středního věku. Nevím moc, jak fungují podobné akce u nás, ale zdálo se mi fajn, že si to takhle umějí užít, což já bych neuměl. Zakrátko se zvedl Tori a přidal se k "tancujícím". Záhy se ukázalo, že vnese čerstvý vzduch do stojatých vod ukrajinské diskotéky. Jeho choreografické kreace se naprosto neslučovaly s místními a byly výrazně odvážnější. Celé mi to přišlo veselé, až komické. Čas od času se ke mně někdo přitočil (ano, na parketu byli stále pouze muži) a snažil se mě vtáhnout do houstnoucího tanečního reje. Já jsem si trval na svém, seděl jsem u stolu a snažil jsem se zachytávat docela zajímavé harmonie pro mě jinak naprosto nevkusné hudby. Kupodivu nešlo o zase tak triviální postupy a místy jsem se v "dekódování hudby" ztrácel. Tori se však rozhodně neztrácel, domorodci mu dělali místo a dílem obdivně a dílem pobaveně na něj hleděli, stejně jako já. Tori měl s sebou svůj slaměný klobouk, takže si jej vzal na parket co rekvizitu, aby dále zatraktivnil výkon. Všelijak kloboukem házel a následně jej sem tam i chytil. S postupujícím časem moje veselí mírně ochabovalo a vystřídal jej splín. Zřejmě únava a hluk dolehly i na moji stýskající mysl. Rozhodl jsem se, že Toriho nechám vášnit na parketu, vyrazím domů a napíšu spoustu esemesek Petře. Sdělil jsem svůj úmysl Torimu a navrhl, že mu třeba odnesu na pokoj doklady, nebo telefon, aby třeba o ně náhodou nepřišel. Tori prohlásil, že to rozhodně není třeba a propustil mě. Po návratu na pokoj mi administrátor poměrně sebejistě sdělil, že vlak jede druhý den v jedenáct dopoledne. To pro nás bylo poměrně povzbudivé zjištění, protože se dalo předpokládat, že budeme mít dost času na nákup a koupi ukrajinských hřiven.
Na pokoji jsem došel k závěru, že esemesky nestačí a rozhodl jsem se Petře zavolat. Měl jsem velkou radost, že ji slyším, zatímco z ní spíše promlouvalo "bože to bude stát peněz!" Hovor, a ještě následující zprávy, však přeci jen ulevily mému stýskání. Jak to vlastně dříve dělali lidé, když nebyly mobilní telefony?
Zalehnul jsem a pustil si televizi. Drsné americké fantasy mi přišlo s ruským rychlodabingem a ukrajinskými titulky velmi legrační, přestože zřejmě mělo působit převážně děsivě. Bylo to pro mě dobré odreagování, a abych završil jazykový mišmaš, snažil jsem se občas ze rtů odezírat angličtinu. Říkal jsem si, že se každou chvíli musí vrátit Tori, leč nedočkal jsem se. Mezitím ještě ke mně vtrhnul administrátor a zcela hulvátsky rozsvítil. Když viděl moji reakci, rychle zase zhasnul a druhý den mi vysvětlil, že mi jen přišel říct, že Češi prohráli s Tureckem na mistrovství světa ve fotbale. Usnul jsem.

Den třetí, pondělí 16.6.

Když jsem se ráno probudil, Tori byl na svém místě, což mě uklidnilo. Chvíli jsem se mátořil a čekal jsem, až budu schopen pronést kloudnou větu. Tou jsem se Toriho optal, jak se měl a co zažil. Překvapilo mě vlastně, že mě v noci svým návratem neprobudil a zpětně si uvědomuji, že bylo asi i trochu nerozumné spát s odemčenými dveřmi. Tori pronesl něco ve smyslu, že to bylo docela v pohodě, načež po chvíli doplnil "akorát nemám klobouk a telefon". Chvíli mi to nějak nemohlo doklapnout a měl jsem dojem, že to byl jen nějaký dočasný stav, a že podle Toriho stoického klidu je všechno v pořádku. Dalšími otázkami jsem zjistil, že není. Torimu zkrátka někdo odebral klobouk a telefon a údajně to byl někdo z lidí, se kterými předtím docela rozumně komunikoval. Viktor se snažil i dotyčnému vysvětlit, že má v telefonu kontakty, a že mu zaplatí a tak dále. Nu, domlouvání prý nepomohlo a rvačka by asi nebyla nejlepším řešením vzniklé situace. Proto šel Tori pokojně domů a spát. Nejsem naštěstí panikařící typ, ale situace se mi zdála dost vážná a začal jsem nás oba verbovat k nějaké akci. Vlastně jako jediný, ale o to závažnější problém, se mi jevil fakt, že telefon byl s tarifní simkartou, tedy dotyčný by mohl volat a volat a vzhledem k tomu, že jsme byli v zahraničí, rychle by byly provolány desetitisíce, které by pak chudák majitel musel zaplatit.
Tori nakonec líně přisvědčil, že tedy asi někomu zavoláme. Bylo před osmou ranní. Nevím, proč mě napadlo něco tak hloupého, jako volat zrovna Petře. Bylo jasné, že ji probudím, a také bylo jasné, že dostanu vynadáno, že utrácím. Byla to ale záminka a ihned jsem volal. Než jsem se dovolal, úplně jsem se rozněžnil představou, jaké to asi je, když mi po ránu volá někdo milý, takže na "prosím" jsem vystřelil "Petrýsku", očekávaje salvy nadšení. Konalo se ticho. Chvíli jsem byl zmaten, ale osoba na druhém konci bezdrátu zcela jistě také. Po pár vteřinách jsem se odhodlal k vysvětlení situace. Po Toriho večerní zkušenosti byla první věc, co mě napadlo, že Petře někdo telefon ukradl a teď jej ještě drze zvedl. "já sháním Petru Slámovou", složil jsem bez pozdravu a představení větu prostou (mající mnohem hlubší smysl). "Ona ještě spí, já ji vzbudím", zněla odpověď, z čehož jsem pochopil, že nemluvím se zlodějem telefonů, ale s maminkou. Začal jsem si uvědomovat neslušnost svého telefonátu a zkusil jsem zablekotat něco ve smyslu, že vůbec o nic nejde, a že zavolám jindy. Maminka Slámová naštěstí byla odhodlaná a už jsem slyšel klepání na dveře. Petřina reakce byla zdrcující: "no tak co je zase?". Nabízelo se samozřejmě "také tě rád slyším", ale dal jsem přednost věcnému řešení problému. Vysvětlili jsme si naši novou zápletku, předali jsme Petře heslo pro operátora a pověřili ji vyřešením problému. Po chvíli nám přišla dobrá zpráva: simkarta byla zablokována a od včerejšího večera z ní nikdo nevolal.
Vyrazili jsme do města a zjistili jsme (další) poměrně podstatnou nepříjemnost: svojí návštěvou jsme se trefili do jakýchsi ukrajinských "zelených" svátků (všechny domy, vrátka, auta, vlaky, měly někde zastrčenou a vystavenou lipovou větvičku). Svátky údajně měly trvat tři dny, jen se nám vlastně do poslední chvíle nepodařilo zjistit, jestli to měla být sobota až pondělí, nebo neděle až úterý. V každém případě měla banka zavřeno a hřiven jsme neměli nazbyt. Obchody naštěstí otevřené byly a na smrt vyhladověním to zatím nevypadalo. Trochu jsme si tedy zariskovali, vzájemně jsme se ujistili, že v horách nebude třeba tolik peněz, a vyrazili jsme do centra k očekávanému vláčku. Jak jsme se blížili, už z dálky nám poněkud zatrnulo. Čekající souprava měla na bocích nápis "Karpatskij tramvaj" a nevypadala ani trochu jako vlak pro pracující. Když jsme přišli blíže a vyptali se, ukázalo se, že se skutečně jedná o turistickou atrakci. Nedalo se ale nic moc vymýšlet, nasedli jsme do prázdého vagónu a koukali se na mapky a jízdní řády. Po chvíli dorazil zřejmě pan průvodčí a oznámil nám sladkou novinu, a to že jízdenka stojí bratru 50 hřiven. Ne, že by asi 170 korun byla pro našince ruinující částka, ale na místní poměry bylo jasné, že jde o celkem nechutnou sumu vzhledem k nabízené službě. Vlak jel navíc pouze do Dubového Kutu (cca 15km), což bylo místo, kde Tori skončil posledně a chtěli jsme se dostat dál. Průvodčí nebyl ani trochu příjemný a divil se, jestli nám snad jízdné připadá vysoké. Když jsem sebejistě prohlásil, že jízdné skutečně vysoké je, průvodčí pronesl kyselé "dasvidáňa" a obchod byl vyřízen. Chvilku jsme ještě kombinovali, jestli se přeci jen nedá "něco vymyslet", ale nedalo, tak jsme se sbalili a vyrazili zpět k depu, vyptat se, kdy opravdu ten vlak pro cestující jezdí.
U depa jsme nebyli o mnoho úspěšnější. Původně jsme zvažovali, že se do mrtvolně vyhlížejícího areálu prostě infiltrujeme násilím, abychom si alespoň něco vyfotografovali. Nakonec jsem ale objevil u vrátek šňůrku. Zatahal jsem za šňůrku, ta zatahala za jakousi plechovku. Přišel hlídač. Mladý, úplně hloupý. Snažil jsem se mu vysvětlit, co chceme. Prakticky na všechno říkal, že neví, přestože jsme si evidentně rozuměli. Tedy nevěděl, ani kdy jezdí vlak, ani jestli můžeme dovnitř, respektive kde je někdo zodpovědný, nebo kdy přijde. Prostě tragédie. Zpátky jsme šli poněkud schlíple, protože se nám rozpadal program. Nakonec jsme se usnesli, že vyrazíme pěšky směr Dubovij Kut a kam dojdeme, tam dojdeme. Šli jsme po silnici a poměrně dlouho jsme šli městem, jak to u roztahaných ukrajinských měst a vsí bývá. Počasí bylo střední, nálada střední, jen zmrzliny cestou měly jiskru.
Když jsme došli na konec další obce, Starij Mizuň, počasí se začalo mračit. Chvílemi jsme šli podél železnice, chvílemi po silnici. Zrovna, když jsme zaslechli houkání vlaku, začínalo drobně pršet. Poučen předchozími zkušenostmi, že vyndávat pláštěnku z toho nejzazšího koutu v batohu v okamžiku, kdy z deště je už nechutný liják a předchozím mrholením je všechno stejně promočené, je prostě strategická chyba, shodili jsme batohy jako jeden muž, a provedli konverzi do stavu potápěč. Obuv variantě potápěč neodpovídala zcela, protože razím zásadu, že dokud není zima, je nejlepší chodit v sandálech. Rychle zmoknou, rychle uschnou. Šli jsme naproti houkajícímu vlaku, a když se lokomotiva objevila na obzoru, začali jsme hledat fotograficky výhodné pozice. Bránily tomu všelijaké okolnosti, zejména hustý déšť a několikeré nenadálé utonutí v bažině podél trati. Nakonec jsme přeci jen nějaké místo našli a fotografie pořídili. Bohužel se nejednalo o nikterak atraktivní záběr, ale o starý známý Karpatskij tramvaj. Navíc plný mávajících turistů. Dlouhodobě mám problém se zachycením deště na fotografii. O co víc se mi to líbí, o to méně to umím. Ani tato fotografie bohužel není výjimkou.
Když jsme došli zpět na silnici, zakrátko jsme narazili na obchůdek. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že je poslední tímto směrem (resp. poslední je o pár metrů dále). Bylo tedy nanejvýš vhodné nakoupit nějaké to jídlo, což jsme učinili. Déšť se ještě chvílemi vracel, takže jsme zůstali pod stříškou obchodu a trochu jsme se posilnili na další cestu. Mezitím se mi podařilo udělat trochu lepší fotografii deště a odjíždějícího autobusu a čekajících lidí. Vyrazili jsme dál. Sice stále po silnici, ale přeci jen víc přírodou. Došli jsme ke dvěma mostům přes řeku, silničnímu a železničnímu. Koryto řeky poznamenané jarním táním se Torimu moc líbilo a fotografoval jej ze všech možných úhlů a všemi myslitelnými ohnisky. Mě naopak volaly moje čvachtací pudy a měl jsem silné pokušení řeku překonat broděním. Bohužel byl povrch kamenů tak kluzký, že jsem svoji touhu nemohl ukojit. Vrátil jsem se tedy na travnatý břeh, a protože vysvitlo sluníčko, rozvalili jsme se na zem a začali podřimovat. Karpatský fenomén střídání počasí každých pár minut nás však nenechal relaxovat dlouho a začalo opět pršet. Oblékli jsme tedy pláštěnky, nasadili batohy a šli jsme dále. Za mostem byla vesnice Novyj Mizuň. Je zajímavé, že v pomalu každé vsi je (podle mých opakovaných zkušeností) několik Magazínů s hracími automaty, ale Novyj Mizuň zůstává těmito vymoženostmi netknut. Říkali jsme si, že Dubovij Kut musí být už co by kamenem dohodil, ale našim pohodlným městským tělům přeci jen poněkud docházela energie. Nebylo to žádné fatální vyčerpání, ale Tori není takový dříč jako Petr (laskavý čtenář zná z minulých cestopisů), čemuž jsem se rád přizpůsobil a víceméně jsme šli, jen dokud jsme chtěli a navíc jsme si dělali ozdravné pauzy. Cestou Novým Mizuněm jsem zahlédl šipku na "džerlo", což ukrajinsky znamená zřídlo. Těšil jsem se na nějaký originální minerální pramen, který bude páchnout sirovodíkem na sto honů, budou u něj stát žigulíky a Ukrajinci s kanystry a v každém doušku vody bude tolik sodíku, jako ve třech basách Mattonky. Očekával jsem ale mylně a můj omyl měl pro naše putování zásadní význam. Džerlo totiž tím směrem skutečně bylo, ale byl to název docela pěkného penziónku. Byl podvečer, tak jsme zvažovali možnost nakrmení nebo přespání, nebo obojího. Paní nám nabídla nocleh za 90 hřiven na člověka, což nebylo úplně málo a tak jsme po krátké poradě usoudili, že se jen najíme a vyrazíme dál. Usadili jsme se ke stolu, vybrali jídlo na bázi mletého masa a bramborové kaše (což jsem stejně nebyl schopen předem z jídelního lístku poznat) a vyčkávali jsme.
Paní nám přinesla jídlo a přišla se zajímavým návrhem: pokud odejdeme druhý den do devíti ráno, dá nám nocleh za poloviční cenu. Nevím, jakého marketingového triku jsme se stali obětí, ale nabídka nás zaujala a využili jsme ji. Cena byla nízká, a jak se posléze ukázalo, ubytování velmi příjemné, kulturou a čistotou řekl bych až na otravně evropské úrovni. Chvíli jsme si lebedili na postelích a zkoumali jsme několikarychlostní větrák zavěšený na stropě, ale nakonec jsme se vzepnuli k cestě na večerní procházku bez zátěže. Večerní slunce vytvářelo opět krásné nízké teplé světlo s dlouhými stíny, déšť ustal a do Dubového Kutu to byly asi tři kilometry. Cestou jsme potkali krásné pastviny přímo u trati, kde se babičky pomalu sbíraly k odchodu a naháněly své kravky. Dokonce jsme měli to štěstí a potkali i krátký dělnický vláček a udělali jsme povícero fotografií. Potkali jsme i pramínek s pitnou vodou, kterou Tori pil z improvizovaného kelímku: sluneční clony HN-23 s našroubovaným UV filtrem místo dna. Nefotografický čtenář nechť mi tuto libůstku promine, ale tento stakan se nám zalíbil natolik, že jsme rozvíjeli teorii, jaký by to byl stylový dárek pro zanícené nikonisty. Mně zase uchvátila možnost použít místo UV filtru barevné filtry, samozřejmě pro každou "skleničku" jiné barvy.
Brzy jsme došli do Dubového Kutu. Celkem vzato jsem nepochopil, co je na této "stanici" tak klíčové, že Krapatskij tramvaj končí zrovna tady. Dvě koleje, dvě výhybky a jeden starý opuštěný vagón. Tori měl evidentně aspoň dílčí pocit uspokojení, že se podíval do míst, kde byl před třemi lety. Já jsem se snažil udělat nějaký pěkný snímek u řeky, ale celkem bez úspěchu. Chvíli jsme si zde zalelkovali a pomalu jsme se vydali na cestu zpět. Nakonec jsme přeci jen ušli nějaký ten kilometr, s ranním pendlováním do depa a různými zacházkami bych řekl, že celkem tak 20. Večer jsem si užil opravdu kulturní hygienu a spokojeně jsem upadl do komatu v příjemném pokojíku, který byl komplet vyveden ve dřevě. Chvíli jsme rozjímali, hledě do stropu. Tori měl vtipné glosy: naše nejčastější slovo na Ukrajině je charašo a druhé je Danger. O dva dny později se opravil: nejčastější je charašo, druhé je vodka a třetí je Danger.

Den čtvrtý, úterý 17.6.

Ráno po probuzení jsme opět neměli úplně jasno, co podniknout. Nakonec jsme vybrali variantu nejjednodušší: vyrazit zpět do Vyhody, pěšky nebo autobusem, večer přespat v osvědčené ubytovně a doufat, že ve středu ráno už konečně bude pracovní den a dělnický vlak pojede do hor. Vzhledem k tomu, že jsme postrádali invenci na vymýšlení jiných variant, přichystali jsme se k odchodu. Vypadalo to, že bude slunečný den. Venku před chatou jsme se u zahradního stolku chtěli nasnídat. Chytře jsem zvolil ten ve stínu a než jsem k němu došel, úplně se zatáhlo a do konce snídaně jsme div neumrzli. Rychlé změny počasí byly opět na pořadu dne. Cesta zpátky do Vyhody nebyla už nijak zvlášť zajímavá a několikrát jsme se zastavili na autobusových zastávkách, jestli si cestu náhodou neukrátíme hromadným dopravním prostředkem. Vzhledem k nedostatku jiného programu pro tento den jsme nicméně pokračovali v pěší chůzi.
Nedaleko před Vyhodou jsme odbočili k trati, protože se blížila jedenáctá a předpokládali jsme, že Karpatskij tramvaj je nedaleko. Uvelebili jsme se u mostku přes řeku a čekali jsme. Čtvrt hodiny, půl hodiny, nic. Po chvíli k nám přišel jakýsi muž a dal se s námi do řeči. Tori v něm poznal strojvedoucího vlaku, kterého zde o tři roky dříve fotografoval, takže téma hovoru bylo jasné. Tento dobrák nám doporučil na vlak ještě tak hodinku počkat a pak nám ještě pěkně zapózoval s trakařem, čímž dal vzniknout docela legrační fotografii.
Počkali jsme ještě nějakou tu čtvrthodinku, ale tramvaj nikde, tak jsme vyrazili dále. Překonali jsme pár posledních kilometrů a kousek před Vyhodou, kde je dlouhý most přes široké říční koryto, jsme rozhodli, že zkusíme na vlak počkat ještě jednou (odpolední jízda). Probudily se ve mně staré železničářsko-fotografické pudy a hledal jsem místo pro zhotovení pěkného obrázku. Čím výše, tím lépe. Nemohl jsem ale najít žádné vhodné stanoviště. Nakonec jsem spatřil Ulmus glabra. Neboli jak pravil Miroslav Horníček "to je jilm, ten málokdo zná!". Lidově řečeno jsem se rozhodl pro pořízení snímku ze stromu. Dostat se na strom však nebylo úplně jednoduché. I ty nejnižší větve byly dost vysoko. Navíc jsem se jednak viděl jako zmrzačený už na začátku celé akce a kromě toho se mi nelíbila představa hodinového "sezení" kdesi ve stromě a čekání na vláček, protože tuto zkušenost mám v živé paměti z jedné slovenské břízy, ačkoli to je událost asi 15 let stará. Nakonec jsem seznal, že nejsem ještě tak starý, abych nemohl dělat voloviny a vyskočil jsem směrem k větvím. Na strom se mi skutečně podařilo vylézt, ačkoli jsem si při tom rozkošně sedřel nárt. Ve větvích jsem si udělal jakž takž komfortní stanoviště a jal jsem se připravovat kompozici snímku. Vlak sice občas za řekou zahoukal, ale dlouho se nic nedělo. Tak dlouho, že jsem měl přesezené úplně všechno, co se přesedět dá. To ostatní mi buď stejně mravenčilo, nebo jsem nevěděl, že to mám. Ruce se mi třásly dost na to, abych neudržel ani 1/250 sekundy. Čas se vlekl zoufale pomalu a kontrolou na telefonu jsem shledal, že jsem byl ve větvích přesně hodinu. Nikomu to nepřeji, opravdu to bylo nepříjemné. Jak už tomu tak bývá, výsledný snímek není nikterak přesvědčivý. Zato jsem však svým čekáním ve větvích pobavil dva kolemjdoucí. Jedním z nich byla paní, která šla na nějaké bylinky. Ptala se mě, co tam dělám, při čemž měla poměrně laškovný výraz, a tak jsem odpověděl, že čekám na vlak. Ona na to, jestli to bude přepadení, tak jsem ji ubezpečil, že ne, že pouze fotografie. Když vlak konečně projel, s chutí jsem sešplhal na pevnou zem a oddychl si. Vydali jsme se do Vyhody do ubytovny, bylo to už jen pár stovek metrů. Pokoj jsme získali celkem bez problémů a pak jsme se znovu pustili ještě jednou prověřit situaci do depa. Hloupý hlídač byl na svém místě a neměl pro nás žádné novinky se sebemenší informační hodnotou. Snad že vlak pro pracující by měl vyjet druhý den ráno v osm. Zamířili jsme do "oblíbené hospody", kde jsme si dali jídlo. Na žádnou další zábavu jsme kupodivu nečekali a odešli jsme na pokoj. Oddali jsme se hygieně a pak spánku.

Den pátý, středa 18.6.

Ve středu ráno konečně vše nasvědčovalo tomu, že je pracovní den. Nakoupili jsme nějaké jídlo, ukrajinské peníze a vydali jsme se do depa, odkud jsme očekávali odjezd dělnického vlaku. U známých vrátek to opět vypadalo mrtvolně. Bylo něco před osmou. Důmyslným provázkovým systémem jsme zazvonili na hlídače. Opět přišel a jeho hloupý výraz mě rozčiloval. Tentokrát ale pravil, že vlak už odjel a vypadal při svém tvrzení sebevědomě. Vydali jsme se zpět do města a snažili nějak vstřebat nepříjemnou zprávu a hlavně stanovit náhradní řešení. Byla půlka týdne, do pátku čekat na další vlak nemělo cenu, vyrazit někam jinam bylo trochu pozdě a ani jsme neměli moc jasno kam. Rozladěni, ubírali jsme se podél úzké koleje a snažili jsme se moc neprskat. Měl jsem v tu chvíli chuť se na všechny ty dřevorubce a železničáře vykašlat, sednout na vlak a vyrazit za Petrou, po které se mi beztak zoufale stýskalo.
Naše neutěšená situace překvapivě netrvala dlouho. Cestou podél trati jsme potkali jednoho z českých železničních fandů, s nimiž jsme již měli tu čest o den dříve. Přijeli fotografovat provoz na úzkorozchodce a byli docela dobře informováni. Nechápu, jak se jim podařilo překonat tupého hlídače a popovídat si i se šéfem depa. V každém případě jsme začali rozvíjet debatu, jak to tedy vlastně s tím ranním dělnickým vlakem je a jestli vůbec ho někdy někdo viděl.
Než jsme myšlenku dokončili, otevřela se plechová vrata jakéhosi druhého areálu naproti depu a v nich se objevila lokomotiva se dvěma vagónky. Vlastně mi není moc jasné, kde se tam vzala, spíš než že by tam bylo nějaké depo nebo dílna bych řekl, že se vlak prostě zjevil proto, že se mu nás zželelo. Souprava mířila do města na "nástupiště" rychlostí jen o málo vyšší, než je rychlost pěší chůze. Poslušně jsme cupitali za vláčkem až do centra obce, kde zůstala souprava stát. Kolem postávalo pár lidí a začalo drobně pršet. Zřejmě jsme se dostali do situace "teď a nebo nikdy". Zmobilizoval jsem v sobě všechnu svoji vyjednavačskou diplomacii a oslovil jsem strojvedoucího. Zdálo se mi, že trochu zaváhal, ale nakonec přisvědčil, že můžeme jet s nimi do hor. Odjezd že bude nejdříve za půl hodiny, takže si můžeme ještě nakoupit. To byl zřejmě klíčový okamžik a Tori ho pochopil správně. Začal mi vysvětlovat, že je třeba vzít s sebou X lahví vodky, kde X zvolna vzrůstalo. Připadalo mi více než dostačující, vzít s sebou láhve dvě. Tori si to nemyslel a přesvědčoval mne poměrně vehementně. Když jsme se vraceli k vlaku, v našich zavazadlech cinkaly čtyři půllitrovky Medoff, koupené po dvaceti hřivnách, čili dejme tomu 70 korunách.
Za lokomotivou byly připřažené dva vozy. Plošinový s klanicemi, na kterém byla naházená technika, motorové pily, sudy s benzínem a s pískem, nějaké pražce na opravu trati. Druhý vůz byl dřevěný "služebák" se dvěma malými okénky, s dřevěnými lavicemi po obvodu, s kamny a stolem uprostřed. Nalezli jsme do vozu a usadili se v rohu za dveřmi. Vůz se zvolna plnil. Dřevorubci nastupovali a zase vylézali ven, takže jsem si je všechny nepamatoval a znovu jsem všechny poctivě zdravil. Někteří vešli a beze slova nám podali ruku.
Konečně se přiblížil čas odjezdu. Všichni, kdo do té doby pobíhali kolem vlaku, si nalezli buď do našeho vozu, nebo prostě naskočili na plošiňák. Vyrazili jsme. Vagóny byly maličké a lidí poměrně hodně, možná třicet. Navíc jsme cestou několikrát stavěli a přibírali další dělníky. Ve finále vznikla docela slušná tlačenice. Jen co jsme se dostali trochu z města, začalo se jíst, pít a kouřit (což mě překvapovalo, že se do té doby nedělo). Hlavně na plošinovém voze bylo veselo. Hlavy v panákovém záklonu, zajídání chlebem, veselé tváře. Pozvolna jsme se dávali do řeči s našimi spolucestujícími. Došlo i na Toriho hlavní zbraň - fotografie z minulého výletu. Nebylo jich mnoho různých, ale Tori moudře namnožil aspoň mnoho stejných. Někteří naši spolucestující se na snímcích poznali. To bylo radosti. A opět tu byla oblíbená témata: čím jsi, kolik vyděláváš, najdu ti manželku.
Cesta trvala poměrně dlouho a měla řadu zastávek. Tu bylo potřeba popotáhnout nějaký vagón, tady vystupovali lidé, jinde se skládaly pražce na opravu trati, nebo se vykládal sud s benzínem pro pily. Podle našich informací měl být Mindunok nejzazším místem na trati, konečnou stanicí utopenou kdesi v horách a lesích, odkud vlak už dál nejede, kde není ani silnice, natož třeba signál telekomunikačního operátora. Cestou jsme se ale dozvěděli, že trať pokračuje ještě několik kilometrů dál. Rozhodli jsme tedy, že pojedeme až tam, kam to půjde. Z vláčku postupně vystupovali lidé. Nevšiml jsem si, že by někdo někoho organizoval, ale jednotlivé party prostě věděly, kde je pro tuto šichtu jejich revír a co mají na práci.
Dorazili jsme do Mindunku. Je to místo s několika kolejemi a několika patrovými domy, které slouží jako ubytovny pro dělníky. Je tu klasický triangl pro otočení soupravy, zřejmě bývalá výtopna a nějaké dílenské zázemí. V Mindunku postává na kolejích pár vozů a taky pár krav. Měli jsme zde možná hodinovou pauzu, protože se opět "něco dělo". Vyfotili jsme pár legračních fotografií s kravami a nakonec jsme se nechali pozvat "na barák", což byla zřejmě první opravdovější konfrontace s dělníky. Schylovalo se k nějakým panákům, a protože jsme od rána nic nejedli a bylo prakticky poledne, zděšeně jsem vyhledal v batohu aspoň kus chleba a sýru, abychom nedopadli, jak sedláci kolem Cidliny. Jak nám ale už řekl dříve učitel Ivan, zatímco Rusové jen pijí, ukrajinským zvykem je pít i jíst, nebo lépe řečeno zajídat. V ubytovně jsme se tedy posadili kolem stolu a hned nám bylo nabídnuto, co dům dal. Chléb a nějaké salámy, domácí sádlo (že já hlupák jsem se upejpal!), pomazánka a další pochutiny. Když se nalil první panák, pochopili jsme, že je čas ukázat vstupenku a vytáhli jsme první lahev vodky. Naši noví přátelé nevypadali nijak překvapeně, zřejmě jsme skutečně splnili jen společenskou povinnost. Lidí kolem stolu bylo poměrně dost a láhev byla za chvilku prázdná, kdo ví, jestli se otočila kolem stolu třikrát. V každém případě jsem si hleděl, abych do sebe nelil celé jejich stogramové stakany, protože jsme nevěděli, co nás čeká. V podstatě se dá říci, že jsme všude vysvětlovali, že nejsme na vodku zvyklí, a že alkohol se u nás pije po práci, ne před prací. Zlořečil jsem si, že jsem se před odjezdem nepodíval do slovníku, jak se řekne "zvyklý" - tak klíčové slovo!
Tori ještě obligátně nechal kolovat fotografie, nějaké rozdal, a pak už jsme se - prověření a jemně podnapilí - vyrojili všichni před dům, kde se vytvářely skupinky pro další cestu do lesů. Část lidí zůstávala na práci zde v Mindunku. Všechno ale trvalo a na všechno byl čas, takže hloučky před domem postávaly dlouho, různě na sebe pokřikovaly a byly chystány další věci k odvozu, hlavně nářadí. Ve veselé, alkoholem mírně povzbuzené atmosféře na nás dřevorubci všelico pokřikovali a někteří se snažili i seriózně komunikovat. My jsme naopak využívali čerstvě navázaného kontaktu a snažili jsme se pořídit nějaké fotografie. Někomu to nevadilo, někdo se ostýchal a někdo se aktivně bránil. Z jednoho člověka se vyprofiloval "odpůrce fotografování", jak jsme ho nazvali. Halasně pokřikoval na celé okolí, co že jsme tam přijeli dělat, jak si to představujeme a vůbec, že nejprve je přeci potřeba popít a pak možná, někdy, fotografovat. Odpůrce fotografování se kolem sebe rozhlížel, jaký má jeho proslov úspěch a ostatní mu vesele přizvukovali, ale je třeba přiznat, že to sice myslel vážně, ale rozhodně se netvářil nijak nepřátelsky. Nevím, kde se ve mně brala odvaha mu nějak vzdorovat, snad určitý pocit jistoty, že je mu relativně dobře rozumět, ale snažil jsem se mu odehrávat a nenechat se převálcovat. Použil jsem osvědčený argument, že přeci fotografovaní se za pár let na dané snímky moc rádi podívají, až jim je přivezeme, a že jejich manželky a rodiny budou nadšené ještě mnohem více. Tori v záloze mě strategicky podpořil, neboť opět vyndal fotografie, nechal je kolovat a někteří lidé se opět na nich poznali. Odpůrce fotografování se pak už utišil, my jsme ho nefotografovali a bylo dobře.
Vyrazili jsme dál do hor. Jelo nás stále méně a méně a další lidé vystupovali. Po čase jsme míjeli další důležité místo na trati - sídlo Lesní správy - což bylo poměrně rozsáhlé stavení, zřejmě trvale obydlené a s velkým pozemkem a stájí. O další kus dál byla odbočka na jinou větev trati. Do poslední etapy jsme vyrazili asi už jen se čtyřmi nebo pěti dělníky. Na úplném konci železnice, kde kolej už dál nepokračovala, stál vagónek v úpravě "maringotka", kam jsme se později také podívali. O kus dál stál mechanický nakladač a několik oplenových vozů. Po příjezdu jsme se všichni usadili na hromadu klád a vypadalo to, že přišel čas oběda a odpočinku. Správně jsme pochopili, že přišel také čas druhé lahve vodky. Na to, že byla asi jedna hodina v poledne a na práci se ještě ani nesáhlo, jsme měli v sobě už docela značné množství alkoholu a zejména pak naši přátelé, které čekala těžební směna. V malé skupince se už mnohem lépe věcně diskutovalo, nebylo potřeba se překřikovat a lépe jsme si rozuměli. Došlo na obligátní témata. Jako co pracujeme, kolik vyděláváme a jestli na Ukrajině nechceme najít manželky. Nově také přibylo téma, zda nechceme "nějaké manželky" přivézt z Čech. Naši průvodci a hostitelé se také zajímali o fotoaparáty a různě jsme se vzájemně fotili a pózovali. Dokonce se strhla rozepře, jestli jsou k danému tématu lepší fotografie barevné, nebo černobílé. Kdosi prohlásil, že jsou trudné, tak jsem se snažil myšlenku podpořit, že se hodí proto, že práce je trudná. Odpůrce fotografování si z nás už neutahoval a naopak se jevil velmi vstřícně. Druhá láhev vodky zmizela v propadlišti dějin. Zajídalo se a zapíjelo vším, co bylo po ruce. V podobných společenstvech je jedno, co patří komu, všechno je zkrátka ve společném banku. Kdosi si dal hlt vodky, viděl na mém batohu připnutý Živčik a někomu, kdo stál zrovna nejblíž, pravil "podej Živčik". A zapil. Bezprostřední.
Asi po hodině klábosení se ukázalo, že je opravdu potřeba začít pracovat. Nám navrhli, ať jdeme "do vahonu", že tam je připravený čaj. Drobně poprchávalo, tak jsme se do malého vagónku rádi podívali a složili tam své batohy. Na kamnech jsme se obsloužili umolousanou konvičkou s věčně horkým čajem a nalili si do ještě umolousanějšího a omláceného plecháčku s obrázkem kytičky. Tori si zapálil fajfku, kterou si za účelem podpoření podobně romantické chvilky zřejmě přivezl.
Když jsme se nabažili interiéru, vyrazili jsme s foťáky ven, kde se přeci jen rozbíhala nějaká ta práce. Chvilku jsme se jen tak motali kolem, fotili jsme a hledali zajímavé úhly. Pak se k nám přitočil odpůrce fotografování, který měl na starosti obsluhu mechanického nakladače, a poprosil nás, zda bychom jej vyfotografovali na jeho stroji. No co budu laskavému čtenáři povídat, tomu se s Torim smějeme ještě dnes. Neměli jsme moc jasno, co vlastně budeme dělat a kde a jak přespíme (vagón byl opravdu malý) a tak jsme se bez batohů vydali po kolejích dolů. Sem tam jsme potkávali další dělníky a občas jsme něco vyfotili. Asi po dvou kilometrech jsme došli k odbočce, kde bylo opět několik vozů, nějaká technika a poměrně čilý pracovní ruch.
Po pár snímcích nás čekalo nové setkání, řekl bych až klíčové. Přišel k nám mladý hoch, jehož jméno si nepamatuji, nicméně v dalším textu jej označím jako "mistra světa", protože se časem ukázalo, že se tak chová. Přišel ještě s jedním dělníkem, mužem ve středních letech, který by klidně mohl být jeho otcem. Mistr světa, jak jsme později pochopili, měl zřejmě vedoucí funkci, kterou si náležitě užíval a s některými kolegy jednal poměrně arogantně. Bylo komické a smutné zároveň, když nevybíravě pokřikoval na svoje podřízené v předdůchodovém věku. Tak tedy tento mistr světa se s námi dal do řeči a byl komunikativní až až. Nebylo mi to nepříjemné, ale je třeba podotknout, že ne vždy jsem mu rozuměl a tento mladík měl, na rozdíl od většiny ostatních, tu zvláštní vlastnost, že se za každou větou ptal, jestli mu rozumíme. Inu, někdy jsme kývali, že ano, často jsme museli adekvátně reagovat, což se ne vždy dařilo, a tak všelijak podobně. Pečlivě jsem se soustředil na cizí jazyk, a přesto se mi to nedařilo ideálně. Je zkrátka jasné, že ukrajinština není totéž, co ruština. Mistr světa se usmyslel, že nás večer ubytuje v domě Lesní správy, což byla poměrně lákavá představa komfortně strávené noci. Protože jsme měli batohy nahoře "ve vagónu", bylo třeba se pro ně vrátit. Náš nový průvodce považoval za samozřejmé, že půjde s námi. Jemu zkrátka pro tento den padla - našel si v nás záminku a oběť. Bylo dobré, že se něco děje, že budeme mít kde spát, na druhou stranu mě trochu unavovala představa, že do konce večera budeme jen lapat po dechu a přiznávat, že nerozumíme. Cestou po kolejích nám mistr světa vyprávěl o sobě, o práci a o svém vzdělání, o divných praktikách u zkoušek na technických učilištích (obdoba našich středních škol). Sám údajně studoval něco z informačních technologií, takže ho zaujalo, že jsem programíst. Vyšlo najevo, že mu je teprve něco mezi dvaceti a pětadvaceti, a že má staršího bratra. O práci a platech jsme samozřejmě opět museli mluvit, ale tentokrát jsme se aspoň vyhnuli hledání manželek. Dorazili jsme k vagónu, vyzvedli batohy a, teď to přijde, nastoupili do taxíku. Mistr světa zkrátka zaúkoloval jednoho z mužů, že nebude kácet stromy, ale odveze nás na lokomotivě do bydla Lesní správy, asi pět kilometrů zpět po trati dolů. Cestou jsme neustále diskutovali, či spíše naslouchali, jaké nás čeká ubytování, co večer a co zítra. Měl jsem trochu obavu, že přestáváme být pány svého času, ale situace se zdála být stále ještě dobře pod kontrolou. Mistr světa obdivoval Toriho fotoaparát a nabízel za něj různé částky, což bylo legrační, protože Tori ve své značkové paranoie přelepil všechny štítky a vydával svůj profesionální aparát za levnou čínskou (kitajskuju) atrapu, jejíž cena je maximálně pár stovek hřiven. Ve skutečnosti však lezla do tisíců euro a vzhledem k velikosti a bytelnosti fotoaparátu to podle mého muselo být všem jasné. Nu, obchod jsme kupodivu neuzavřeli. Díky Torimu a jeho okázalému stroji se nikdo o můj Nikon D80 nezajímal, což mi naprosto vyhovovalo.
Vešli jsme do domu Lesní správy. Mistr světa nás uvedl do prvního patra do velké světlé komnaty asi čtvercového půdorysu, kde byla kachlová kamna, uprostřed velký stůl se židlemi, po stranách dvě postele, nějaké skříně se skleničkami a kancelářskými náležitostmi. Nad kamny byla díra do stropu, která dokreslovala atmosféru místnosti "velké a rozmáchlé, ale již poněkud neudržované". Na postelích těžké přehozy, všechno bylo letité, ale nikde nebyla špína. Dýchl na mě Anton Pavlovič Čechov, jen samovar na stole mi chyběl. Hostitel nám předal klíč a řekl nám, abychom nikde nezmiňovali, že spíme zde, protože to zřejmě byla místnost nějaké vyšší šarže. A až se ubytujeme, tak hybaj dolů za společenskými povinnostmi. Bylo nám jasné, o co jde, ale vykroutit se z toho by bylo asi hrubě nespolečenské. Šli jsme tedy dolů.
Mistr světa byl v místnosti s Dmitrijem, starým pánem, který měl barvu pleti skoro jako černoch a barvu vlasů také. Připravoval nějaké jídlo a bylo na něm vidět, že by se moc rád zapojil do hovoru, ale mistr světa ho několikrát ošklivě usadil. Na stole se postupně kupily salámy, chléb, rajčata a další drobnosti a bylo na čase vytáhnout další vstupenku - láhev vodky. Ve čtyřech kolovala už poněkud ztuha a museli jsme se trochu bránit. Většinou stačilo, když jsme si z panáka dali půlku, pak se trochu vymluvili a dále se už nečekalo. Ukrajinský tým neohroženě exoval panáky celé a velmi záhy to začalo být znát. Podle všeho měli ukrajinští přátelé už i nějaký náskok. Mistr světa se vodky rozhodně nebál a rozprávěl víc a víc, nicméně měl už úplně skelný pohled a nerozuměl jsem mu prakticky ani slovo. Hloupé bylo, že jsem rozuměl snad jen frázi "rozumíš mi?", na kterou jsem střídavě odpovídal ano a ne. Když už se zdálo, že je čas si odpočinout, mistr světa rozhodl, že jdeme ven, jezdit na koni. Začal jsem mít trochu obavy z nějakého průšvihu. V inkriminovaný okamžik odchodu ven se Tori podle ztratil a přidružil se kamsi do jiné síňky, kde se hodovalo. Byl jsem odsouzen vypořádat se s mistrem světa sám. Venku mrholilo a kobyla před domem nevypadala nadšeně. Už proto, že se kolem ní motalo hříbě, měl jsem dojem, že není dobrý nápad ji zlobit. Mistr světa měl problém jít (rovně), natož vyskočit na mokrého koně bez sedla. U celé akce byl ještě jakýsi mladíček, který se všemu mírně usmíval, řekl bych pod vousy, kdyby nějaké měl. Mistr světa mu hulvátsky poručil, aby mu udělal stoličku a pokusil se vyskočit na koně. Neodhadl odraz a skončil na druhé straně koně, pěkně naplocho na zádech, bác. Čepice spadla, bota spadla, mladíček se chichotal a mistr světa se rozzuřil a snažil se mu jednu pořádnou vrazit. Naštěstí se moc netrefoval. Následoval druhý pokus. Mladíček moudře poodvedl koně dál od betonového chodníčku a mistr světa zcela hloupě znovu naskakoval. Nakonec to zvládl a chvíli vítězně jezdil v dešti na koni. Posléze se k němu tiskl a šeptal romantická slova, jaká zřejmě svému koni říkával jen Vinnetou po dobré jízdě. Následovalo asi desetiminutové přemlouvání, abych zkusil totéž. Nenechal jsem se zviklat. Vydali jsme se zpět a v některých dveřích se mi mihnul Tori s uštěpačnou poznámkou "toho zvládneš". Vrátili jsme se do pokoje, kde už Dmitrij nebyl. Mistr světa rozprávěl, občas vypadal rozčileně, občas smířeně. Prohlásil, že si dáme panáka. Vzhledem k tomu, že sklenička byla jen jedna, navrhnul jsem, ať si dá první, že ho budu následovat. Dlouho to nechápal a trval na tom, že si musíme dát najednou. Nakonec uznal, že s jedním stakanem to nejde, nechal si ode mě nalít plnou. Chvíli se zmítal na měkkém kanapi, půlku rozlil, načež druhou půlku vztekle cáknul na zem a nechal si nalít novou várku, přičemž vypadal, že je v posledním tažení. Vypil panáka na ex, zavrávoral, i když seděl, a svěsil hlavu mezi kolena. Čekal jsem minutu, dvě, pak jsem se zeptal, jestli je v pořádku. Nic se nedělo. Panáka jsem si samozřejmě nedal a spokojeně jsem odešel vyhledat Toriho, abych mu oznámil vítězství českého týmu lstí.
Tori se pokojně ládoval s radou starších. Pochopili jsme, že mistr světa asi není v kolektivu moc oblíbený. Po chvíli diskuze jsme se odebrali do jednoho z pokojů se dvěma z dělníků. Diskutovali jsme o obligátních otázkách a oni připravovali další jídlo. Mezitím došlo, ani nevím jak, opět na nápad projet se na koni. Vzhledem k tomu, že nás tentokráte doprovázeli rozumní a zkušení lidé, rozhodl jsem se nenechat si zážitek ujít. Nejprve udělal krátké kolečko Tori, který mi údajně koně (bez sedla) vysušil. Pak jsem byl na řadě já. Kůň se mi moc vysušený nezdál a hlavně si šel, kam chtěl. Zamířil do stáje, což mě málem stálo ve dveřích hlavu, nicméně všechno dobře dopadlo. Dali jsme vzniknout i nějakým dokumentačním fotografiím.
Když jsme se vrátili, čekalo už na stole další jídlo - šťouchané brambory s kousky opražené slaniny. Podávaly se s čerstvou zelenou cibulkou. Šlo o další z výborných pokrmů, které jsem na Ukrajině potkal. Nezbytností u večeře byla samozřejmě vodka, čili jsme došli pro naši čtvrtou láhev-vstupenku. Upřímně řečeno jsem si nemyslel, že o čtyři lahve přijdeme během jediného dne, nicméně víc hlav víc vypije. Po tradičních bojích s přidáváním jídla, kdy jsme byli přejedeni málem do bezvědomí a připiti do vláčna, začalo se pomalu stmívat. Celé odpoledne bylo kvůli špatnému počasí a okolnímu lesu v interiéru velmi málo světla a prakticky jsme neměli šanci pořídit nějaké fotografie. Proto jeden z nejzajímavějších zážitků tohoto našeho výletu zůstane jen v našich vzpomínkách. Před spaním jsem se ještě osmělil a poprosil některého z našich nových přátel o výměnu hrnečků - za otřískaný a očouzený smaltovaný plecháček jsem nabídl můj fungl nový nerezový dvouplášťový hrnek, který jsem před odjezdem zakoupil za bratru tři sta korun. Bylo legrační, jak jej dotyčný nedůvěřivě prohlížel, jestli ho opravdu moc neošidím. Nakonec ale plecháčky vyměnil. Pak jsme se odebrali do hajan. Byl to náročný den.

Den šestý, čtvrtek 19.6.

Ráno jsme se vyvalovali v našem příjemném nocležišti, ale když někdo už potřetí vzal za kliku, rozhodli jsme, že je na čase vstávat. Bylo po osmé. Dole v největší místnosti už to žilo, mistr světa vypadal svěže, jako by včera ani nepil, jen hlas měl permanentně jakýsi zastřený. Připravoval nicméně už panáky. Prohlásil jsem, že si ale opravdu nedám, což jsem i přes opakovaný nátlak vydržel. Tori podlehl a jednu malou ranní zdravotní vodečku si přeci jen dal. Byli jsme pohoštěni čajem a nějakými oplatkami, i chléb a sýr jsme si mohli vzít. Počasí bylo deštivé a tak všichni jen polehávali po postelích a svorně tvrdili, že nelze pracovat. Protože jsme pro ně byli určitým povyražením, snažili se nás pokud možno zdržet a povídat si a vyzvídat. Znovu se opakovala témata práce, výdělky a ceny. Zvláštní bylo, že všichni jen slyšeli na to, že Češi mají vysoké platy, ale nikdo nechápal, že mají i vysoké náklady. Bochníku chleba za jedno euro vysloveně nechtěli věřit.
Málem bych ale pozapomněl legrační scénku se srnčími parůžky: už předešlý den cestou v lokomotivě mistr světa básnil o skvělých parůžcích, jakou mají vysokou hodnotu a za kolik je koupíme. Opatrně jsem mu kontroval, že to je jistě skvělá věc, ale že jsme přeci jen nepřijeli nakupovat parůžky. Během odpoledne nám je pak různí lidé nabízeli znovu a znovu, padaly už i nějaké konkrétní částky, samozřejmě postupně se snižující. Byl jsem z této kauzy docela zoufalý a vysvětloval jsem, že přeci nebudeme brát do přecpaného batohu ještě parůžky. Ráno při snídani nakonec došlo i na představení parůžků z očí do očí a museli jsme uznat, že jsou opravdu pěkné. V duchu jsem si říkal, že to je ještě větší a neforemnější zbytečnost, než dřevěný korbel, dovezený v lednu. Úplně nakonec jsme si pak vymysleli, že parůžky se nesmí vozit přes hranice do EU a parůžky jsme si nevzali, i když nám byly nabízeny už úplně zadarmo. Zdržet se do oběda, ještě by nám k nim asi ukrajinští dřevorubci doplatili.
Dopoledne jsme poděkovali, rozloučili se a vydali jsme se pěšky po kolejích dolů směrem na Mindunok. Odpoledne měl odjíždět nákladní vlak dolů do Vyhody, kam jsme se chtěli dostat. Chvílemi poprchávalo a všude kolem byla mokrá tráva. Ačkoliv jsme si oba notovali, jak máme kvalitní boty a jak byly drahé, během pár kilometrů byly dočista mokré. Pravda je, že díky membráně jsem vlhkost necítil a nebyla mi na nohy zima, ale bota kdesi dole uvnitř divně čvachtala. Šli jsme pomalu, pomaličku, protože před námi bylo asi jen šest kilometrů a vlak odjížděl až k večeru. Cestou jsme si udělali snad dvouhodinovou zastávku na kládách u trati, kde jsem nachodil sto jarních kilometrů po kládě tam a zpět. Debatovali jsme při tom o zpracování fotografií ve Photoshopu a vydrželo nám to překvapivě dlouho. Cestou jsme potkali také skupinu dělníků, která pracovala s koňmi. Zastavili jsme se u nich na kus řeči a na pár fotografií. Opět jsme probrali práci, platy a manželky a vydali jsme se dál. V Mindunku jsme byli více než včas, uvelebili jsme se opět na pokácených kmenech a dali jsme si svačinku. Tori obcházel s fotoaparátem mlsně okolí a sem tam ulovil zajímavou fotografii, já jsem se maniakálně upnul na vyřezávání "nože" z kusu dřeva, až všude kolem mě a hlavně na mně byla hromada hoblopilin. Postupně kolem kolejiště a vagónů začínal cvrkot. Někteří z dělníků se podíleli na sestavování vlakové soupravy, jiní jen tak postávali a posedávali ve skupinkách a čekali na odjezd. Příprava zabrala minimálně dvě hodiny a spolupráci dvou lokomotiv při sestavování soupravy nákladního vlaku. Ten měl nakonec šestnáct dlouhých oplenových vozů, což byla na takovou lokálku slušná porce. Lidí ve staničce přibývalo.
Najednou, kde se vzali, tu se vzali, vlastním očím jsme věřit nechtěli, vynořili se odněkud čtyři turisté. Je třeba na rovinu přiznat, že jsme z nich vůbec neměli radost. Jednak nám zkazili pocit, že jsme objevili něco, co skoro nikdo nezná a jednak působili opravdu dost turisticky a celkově nezapadali do místního koloritu. Speciálně jeden z nich mě rozčiloval, protože mu zpod červeného svetru vykukoval bílý límeček košile a kromě batohu nesl igelitovou tašku. Navíc vzhledem k tomu, že byli čtyři, působili značně neskladně a nejspíše se chystali dostat se do večerního vlaku do Vyhody.
Když byla souprava připravena k odjezdu, cvrkot vrcholil a zdálo se, že jde do tuhého a budeme mít problém se do vlaku dostat. Kromě dělníků, našich "kamarádů", o kterých by se moderní češtinou řeklo, že byli v pohodě, se totiž kolem vlaku motal šéf zřejmě celé lesní železnice, který vypadal přísně a choval se přísně. Souprava už se dávala do pohybu a všichni na sebe pokřikovali. Zkusil jsem se zhostit vzniklého problému akčně a naskočil jsem na plošinu jednoho z oplenů. Tori byl zatím stále ještě na zemi. Zdálo se, že by nás mohla čekat vyhlídková jízda, nicméně jeden z šéfových pomocníků na mě brzy zařval, ať koukám mazat dolů, jestli se u nás taky takhle jezdí. Nabízela se řada více či méně drzých odpovědí, že u nás se přeci spousta věcí dělá jinak, ale nakonec jsem neřekl ani slovo a pokorně jsem slezl na zem. Šéf nás i turisty nadelegoval směrem k lokomotivně a vychutnával si naše bezradné výrazy, když nám oznámil, že tohle je nákladní vlak a lidi nebere. Nevím, kdy jel další, ale pravděpodobně v pátek večer. Snažil jsem se nepropadat panice a vystupovat asertivně, což se kupodivu poměrně dařilo. Zřejmě jsem cítil podporu v dělnících okolo, kteří ji ale kupodivu nedávali nijak najevo.
Vůbec nevím, jak je to možné, ale do kabiny lokomotivy se nás vešlo 12. Byla to nicméně opravdu nepříjemná tlačenice, kdy si člověk ani pořádně nevybere, kam šlápne kterou nohou a musí se přidržovat oběma rukama, aby se udržel tam, kde chce, a na nikoho se přitom nelepil. Nedovedl jsem si představit, že v této poloze strávíme neskutečné tři hodiny, leč stalo se. Batohy zůstaly na jedné z plošin na vlaku a neměli jsme zdání, jestli dojedou tam, kam my, a v jakém stavu. Přísný šéf při odjezdu houknul na turisty, ať si připraví "groši". Turista s bílým límečkem podal několik bankovek, šéf je prolistoval a všechny si je nechal. Jestli se nepletu, bylo to asi 200 hřiven.
První čtvrthodinu jsme mlčeli. Snažili jsme se dělat, že na stanovišti strojvedoucího vůbec nejsme a čekali jsme, jestli si šéf řekne také o peníze, nebo se nám podaří splynout s davem a dělat, že patříme k turistům. Z turistů se vyklubali Švýcaři a olímečkovaný se snažil komunikovat. Zřejmě nějaký ten týden samostudiu ukrajinštiny dal a občas řekl správné slovo ve správnou chvíli, většinou však ne. Šéf se snažil komunikovat také a bylo zábavné je sledovat, jak si nerozumí a přitom rozumět oběma. Skoro jsem chvílemi měl pocit, že bych jim dokázal přes ruštinu a angličtinu tlumočit. Pořád jsem se nicméně držel zpátky a nechtěl jsem na sebe upozorňovat kvůli "jízdnému" do něčí kapsy. Nakonec mě Tori vybídl, že to ale nemá cenu, a že límečkář se už opravdu smaží ve vlastní šťávě. Postupně jsme tedy navázali hovor se šéfem, který měl evidentní radost, že si může s někým popovídat. Bylo na první pohled zřejmé, že to je vzdělaný člověk, pročež mu nedělalo problém používat ruštinu a dobře jsme si rozuměli. Kupodivu nám nenabízel manželky, ale na platy určitě došlo. Mluvili jsme o vízech, o vycestování a jeho podmínkách, o železnici, o práci. Mezi řečí prohodil něco ve smyslu že "oni" jsou turisti ze západu, které je nutné zkasírovat, zatímco my jsme druzja.
Hovor byl opravdu zajímavý, ale cesta neskutečně úmorná, vzhledem nacpané kabině. Měli jsme před sebou asi 35km, nicméně takovou rychlostí, že babičky na kolech nás předjížděly. Určitě jsme nikdy nepřesáhli 15 km/h. Souprava byla těžká, a když jsme někde stavěli, byl docela velký problém ji dostat opět do pohybu. Chtěl bych vidět, jak tato železnice vypadá v zimě, protože je zde údajně normální provoz.
Nakonec však naše cestovní utrpení dospělo do konce, vyskákali jsme z lokomotivy, poděkovali a našli si svoje batohy. Teprve venku jsme se dali na chvíli do řeči se Švýcary. Asi pětkrát jsem řekl "da" místo "yes", ale nakonec jsme si popovídali docela dobře. Vyklubali se z nich velcí nadšenci pro úzkorozchodné železnice, popovídali jsme si i o tratích v Česku, které samozřejmě navštívili a vyměnili jsme si nějaké fotografie. Nakonec musím říct, že to byla docela příjemná partička. Škoda jen, že se nedokázala trochu ukrajinsky obléct, a že v kabině v lokomotivě práskala fotografie s odporně rušícím bleskem.
Ve Vyhodě jsme vyhledali známou ubytovnu a zadařilo se nám opět dostat pokoj. V mahazině jsme koupili pořádně mastnou uzenou rybu, k tomu povinnou vodku a meditovali jsme nad úspěšnou misí, která se ještě ve středu ráno zdála býti ztracenou. Pak jsme ulehli do postelí a před spaním jsme se kochali náhledy na pořízené fotografie přímo ve fotoaparátech. Inu ten digitál, to je mor.

Den sedmý, pátek 20.6.

Neměli jsme přesnou představu o návratu, ale bylo jasné, že je potřeba se dostat do Zakarpatí a to nejspíš stejnou cestou. Přestože jsme měli před sebou ještě volno a finanční rezervy, zmítala mnou už neúnosně silná touha spatřit Petru, která mi občasnými zprávami dávala najevo, že to není nereálné. Tori mě naštěstí chápal a nijak nevzdoroval, dokonce blahosklonně pravil, že má doma "také hodně práce".
Naplánovali jsme tedy cestu do Volovce, kterou šlo stihnout za den i se zastávkou u Slávika. Ten by nám totiž neodpustil, kdybychom pod jeho okny jen tak projeli a nenavštívili ho. Celkem brzy ráno jsme se sbalili a vyrazili na hlavní silnici ve Vyhodě. Vládl zde čilý ruch, až mě překvapovalo, kolik lidí chodí touto dobou a v tak malém městečku po ulicích. Po chvíli jsme se zorientovali a našli správnou zastávku. Dokonce brzy přijel i správný autobus. Byl nicméně bohužel tak plný, že bylo prakticky vyloučené, abychom se do něj i s batohy dostali. Nechali jsme jej tedy odjet a trochu bezradně jsme popocházeli po zastávce. V krátké době začaly přijíždět taxíky a hromadně odvážely cestující v plném obsazení. Neměli jsme moc na vybranou, a když se zastávka trochu vylidnila, zkusili jsme přistoupit k jednomu z žigulíků, ve kterém seděla zatím jen jedna paní. Jasně, není problém, Dolina. Všichni cestující směřovali do spádové Doliny, která byla od Vyhody nějakých šest nebo osm kilometrů. Batohy se vešly do kufru, počkali jsme ještě na čtvrtého spolucestujícího a vyrazili jsme. Trochu jsem měl obavy, jak bude stanoveno jízdné, protože taxík je taxík a cizinci jsou cizinci. Naše dvě spolucestující zaplatily hned cestou a nás to čekalo až po příjezdu do Doliny. Krizové scénáře a negativní očekávání mohou člověku připravit skutečně jen příjemný šok, jak se stalo nám. Řidič po nás chtěl po každém dvě hřivny. Za šest korun jsem tedy taxíkem ještě nejel a asi už těžko kdy pojedu.
V Dolině jsme zamířili k vlakovému nádraží bez zbytečného otálení. Bylo liduprázdné a ani jízdní řád nevěstil nic dobrého. Bylo snad kolem desáté. Před vlakovým nádražím bylo nádraží autobusové a to vypadalo ještě zoufaleji. Snažil jsem se zorientovat v jízdních řádech, ale prázdná nástupiště a celkem asi jeden čekající cestující nevěstili nic dobrého. Než jsem však došel od jedničky k šestce, kde se vzal, tu se vzal, přifrčel plný autobus s cedulí Strij. Rychle jsem se vrátil pro Toriho, naložili jsme batohy do zadní části autobusu a usadili se. Autobus zde čekal ještě asi deset minut, během nichž si několik lidí odskočilo pro nanuk. Vyrazili jsme na cestu trvající asi hodinu a půl. Bylo jasné, že nastává opravdu letní počasí a začalo se dělat nepříjemné upoceno - jeden z důvodů, proč jsem doposud jezdil na Ukrajinu na podzim a na jaře, ba dokonce jednou i v lednu. Cestující přistupovali a autobus se zaplňoval. Ke konci cesty jsem dokonce pustil sednout jakousi stařenku a měl jsem z toho ohromě dobrý pocit, jak báječně reprezentuji Čechy.
V cíli jsme zaplatili opět podezřele nízké jízdné a vydali jsme se k nádražní hale. Měli jsme sice skvělý čas, ale u tabule s jízdním řádem přišlo zklamání, protože jsme museli nějak utratit přes dvě hodiny času. To nebylo samo o sobě tak nepříjemné jako spíše fakt, že buď budeme muset vynechat návštěvu u Slávika, nebo nepřijedeme do Volovecké ubytovny před sedmou a neseženeme tak administrátora a tedy ubytování. Bylo by nejspíš dobře možné u Slávika přespat a to by mu jistě udělalo velkou radost, ale nechtěl jsem ho obtěžovat, těšil jsem se na sprchu a také bychom ráno museli odjíždět o dost dříve, abychom někde mohli přestoupit na rychlík.
Ve Striji jsme navštívili vyzkoušené bistro naproti nádraží a posilnili jsme se teplým jídlem. Z nedostatku další zábavy jsme se rozhodli pro procházku městem. Bohužel jsme museli jít v plné zbroji, ve vedru a měli jsme na to asi hodinu, takže nešlo o vysloveně odpočinkovou záležitost. Tori se navíc rozhodl, že se chce podívat k mostu přes řeku, kudy jsme přijížděli. Šli jsme tedy rychlou chůzí, zdálo se nám, že už už musíme být u mostu, ale most pořád nikde. Začínal jsem se znaveně loudat a v duchu jsem si remcal, že tohle přeci není procházka městem, ale indiánský běh nehostinnou periferií podél silnice. Nakonec jsem Torimu asertivně vysvětlil, že takhle tedy ne, že klidně může obíhat mosty, ale já se raději budu courat ulicemi plnými lidí. Chudák Tori nekonfliktně konstatoval, že s tím nemá žádný problém a obrátili jsme se zpět. Cestou hlavní Strijskou třídou nás čekala ještě veselá historka, když jsme se rozhodli na posledních deset minut spočinout na lavičce. Upnula se na nás totiž podivná postarší ženština nevábného až bezdomoveckého zevnějšku a začala s námi rozprávět. Původní záminkou byla nabídka plyšového medvídka, že tím podpoříme bůhví co. Neměl jsem srdce ji odmítnout, pročež jsem začal hledat peněženku. Ženština chtěla zřejmě vážnost situace podtrhnout a se vztyčeným ukazovákem a rozšířenými zornicemi prohlásila, že méďa je "aměrikánskij", což nás mělo úplně ochromit. Jednak ale bylo zcela zřejmé, že je méďa kitájskij, čili čínský, a jednak nejsem ten typ turisty, který by jel na Ukrajinu vyhledávat amerikánské výrobky. Dal jsem tedy ženštině deset hřiven a považoval obchod za vyřízený. Ona však ne a chtěla pokračovat v hovoru.
Někdy si s někým cizím popovídáte rádi, někdy se raději otočíte zády a tenhle případ byl pro mě přesně na rozhraní. Byl jsem unavený, pobolívala mě z vedra hlava a netěšil jsem se na tříhodinovou cestu líným vlakem, načež mi zvláštní osoba v plášti, s rudě namalovanými ústy s jedním zubem a jinak naprosto zanedbaným zevnějškem, začala nutit amerikánského méďu. Navíc moc nerespektovala jakousi přirozenou ochrannou zónu, kterou kolem sebe člověk má, a během svého barvitého projevu se ke mně nakláněla až příliš blízko a občas mi prskla do obličeje. Vzpomněl jsem si na Čechova a jeho "mluvil na mě a jak se nakláněl, bylo z něj cítit vařené hovězí maso". Inu rád bych si býval byl popovídal, ale chyběla mi trochu šťáva. Paní střídala zajímavá témata. Odkud jsme, jak se nám líbí Strij a také něco o svojí rodině. Těžištěm konverzace se nakonec překvapivě stala hudba. Trochu jsem zavětřil, představuje si, že tahle osoba mohla zažít premiéru Šostakovičovy Leningradské nebo Prokofjevova pátého koncertu, mohla zažít zaplněný Velký sál Moskevské konzervatoře, mohla zažít Horowitzův návrat do Moskvy, zkrátka spoustu zajímavých věcí. Realita mě poněkud rozčarovala. Po úvodu o čarokrásných melodiích mluvila o jakýchsi aférkách Eltona Johna, načež se snažila vzpomenout si na "nejlepšího českého zpěváka". Chvíli jsem si vůbec nebyl jist, co napovědět, ale nakonec jsem zkusil Gotta a ženština úplně ožila. V závěru se mě zeptala, jakou tedy vlastně muziku mám rád já (když jsem nereagoval na její oblíbené fláky), tak jsem pravil, že klasičeskuju a ona vítězoslavně řekla "Mozart". Opáčil jsem, že preferuji mladší autory a ruské, tak si ještě radostně vzpomněla na Čajkovského, což jsem ocenil a čekal, že z ní vypadne formule "b moll". Nevypadla. Podivuhodná ženština nakonec sama od sebe dopovídala a vydala se prodávat médi dál. Tím vypršel i náš čas k odpočinku a vyrazili jsme na nádraží.
Cesta vlakem se vlekla, mně bylo všelijak a bál jsem se, že Slávik nás bude chtít masivně uvítat vodkou, která by mi rozhodně nepomohla. Nakonec jsme se shodli, že se na ty dvě hodinky do dalšího vlaku u Slávika zastavíme a ubytovnu zkusíme rezervovat telefonicky. To se bohužel přes mnoho pokusů nezadařilo a tak jsem začínal mít reálnou obavu, že snad na tu poslední noc budeme muset vytáhnout stan kdesi na kraji Volovce. A to jsme si vybudovali na noclehy takový pěkný standard.
Slávik z nás měl velkou radost. Já jsem zase měl radost, že v jeho obydlí je velmi příjemný chládek, skoro jako u nás na chalupě v Ledčicích (kde to ostatně napovídá název), i když venku pálí letní sluníčko. Doufal jsem, že se nějak zotavím, ale už jsem viděl Slávika, jak krájí kousky chleba a rajčete a bylo mi jasné, s čím se tento zákusek pojí. Tak tedy jsme vytáhli připravenou láhev vodky jako společenskou vstupenku, ale důrazně jsme deklarovali, že jsme po cestě unavení a přehřátí a vodku prostě teď hned nechceme. Slávik byl rozumný a počkal s ní dobrých pět minut. Dále nebylo zbytí a museli jsme si připít. Asi u třetího panáka jsem rezolutně prohlásil, že ten je opravdu poslední, na což Slávik pohotově kontroval, že poslední je popova žena (protože pop může mít za život jen jedinou). O chvíli později přidal jiné životní moudro, a to když jsem asi po padesáté opakoval zaklínadlo, že "mně užé ně nádo", odvětil, že ně nádo pouze mrtvému. S tím se nedalo než souhlasit a v podobném duchu se nesl náš předem prohraný boj s pohostinností Ščadijových. Později jsme se přesunuli do kuchyně a dostali jsme pořádnou porci polévky, kterou předešlý den vařil Slávik. Několikrát se omlouval, že to není nic extra a tak dále, ale nám samozřejmě přišla tuze k duhu. Následovaly ještě další pochutiny, zejména smažená vajíčka a nějaké uzeniny. Láhev vodky byla najednou prázdná a Slávik se chopil akordeonu. Přehrál nám nějaké ukrajinské lidové, sem tam se mi zdálo, že už se moc netrefuje do správných tónů, ale atmosféra byla nepřekonatelná. Tori dokonce něco pobrukoval (opravdu mi není jasné co), zatímco já jsem se jen polochytře uculoval. Na chvíli jsem harmoniku dokonce dostal do ruky. Myslím si o sobě, že snad trochu muzikální jsem, ale poskládání knoflíků pro pravou ruku, ale zejména poskládání basů jsem nepochopil vůbec. Zdálo se mi, že některé tóny úplně chybí a některé jsou použity nadbytečně, což je ostatně docela dobře možné. V každém případně jsem nebyl sto vyloudit něco aspoň trochu českého a všechno znělo ukrajinsky. V basech jsem nenašel snad ani jediný durový akord. Chvíli se ještě střídala garmošková zábava a pojídání různých dobrot, načež jsem se rozhodl, že je potřeba doběhnout do magazinu na zastávce pro další vodku. Této přestávky jsem využil k zoufalým pokusům dovolat se do turbázy ve Volovci, leč zbytečně. V magazině byli velmi zvědaví a ptali se, u koho jsme a pro koho láhev kupujeme.
Když jsem se vrátil, seděl Tori se Slávikem na zápraží před chaloupkou a statečně komunikoval. Kupodivu se opět řešily manželky a málem jsme dojednali, že Toriho na Ukrajině nechám a Slávik ho ožení. Pak jsme opět "zachadíli" a čekala mě jiná zajímavost: Slávik ve svém jemně vodkovém rozpoložení prohlásil (tváře se dost vážně), že budu dlouho živ, ale že se neožením. Prý mi to vidí na očích. Vyjádřil jsem své zklamání, že já se přeci oženit chci. Slávika to evidentně zaskočilo a jal se svoji prognózu upravovat dle mých tužeb.
Odjezd našeho vlaku se postupně přibližoval a ostatně naše společenská únava svědčila pro včasný odchod. Slávik do sebe dál neopatrně lámal panáky, zrak mu kalněl a především se zcela vytratila artikulace a pečlivá volba ruských slovíček místo ukrajinských, takže jsme si prakticky už nerozuměli. Přesto jsme se k odchodu zvedli ve velmi rozverné náladě, rozloučili jsme se a vypravili se k vlaku. Měl jsem poněkud obavu, jak a kde strávíme noc, ale ani dlouhá řada mých pokusů v průběhu několika hodin nepřinesla kýžený telefonát.
Přijeli jsme do Volovce kolem osmé, seběhli jsme k turbáze se zavřeným hlavním vchodem a bezradně se rozhlédli. Nedaleko stál taxikář, který se nás chopil, vida naši bezradnost a těkavé pohledy. Znal samozřejmě paní z recepce a vysvětloval nám, že se zavírá v sedm. Snažili jsme se ho přesvědčit, aby jí zavolal (ona mi už kdysi podobnou možnost nabízela, i třeba s ubytováním kdesi u ní). Taxikář nicméně vzdoroval, že jí přeci nebude volat po pracovní době a tak dále a ať jdeme bydlet naproti do Viktorie. Stačilo se podívat přes ulici na Viktorii a už jsem viděl tu účtenku na 100 euro za osobu a noc. Nevím, kde se ve mně brala ta asertivita, ale pořád jsem do taxikáře hučel, až mě nakonec napadl spásný argument o tom, že přeci jsem v té jejich ordinační době volal asi dvacetkrát a nikdo to nebral. Po několikerém zopakování argumentu se taxikář uvolil a zavolal. No, nikdo mu to nezvedl.
Noclehu ve stanu jsem se nijak zvlášť nebál, protože bylo pěkně, ale na sprchu jsem se těšil, to zase ano. Vykročili jsme směrem k Viktorii, abychom přeci jen prověřili situaci. Cena 50 hřiven byla sice nejvyšší, kterou jsme doposud za nocleh zaplatili, ale pořád byla velmi nízká (asi 160 korun) a hlavně ve srovnání s turbázou Plaj a úrovní jejích služeb mi tanulo na mysli příslovečné nebe a dudy. Standard našich noclehů se zkrátka stále zvyšoval. Tentokráte bylo bydlení na vysloveně evropské úrovni a nevytknul bych mu ani popel. Snad jen na manželské posteli bych si vedle sebe dovedl představit i někoho jiného, než zrovna Toriho. Jemu je ale třeba k dobru přičíst, že stále zvládal udržovat se mnou konverzaci na téma "zajímavá slečna z drsného severu". Bylo pozdě a byli jsme celkově zmoženi spoustou zážitků, takže jsme si dopřáli jen očistnou koupel a upadli jsme do postele.

Den osmý, sobota 21.6.

Ráno jsme se vykutáleli pozvolna a beze spěchu, dokonce jsme si proklikali satelitní kanály ukrajinské televize, od pohádek, přes zprávy až k třídílnému dokumentu o malém gibonkovi, kterého odvrhla matka. Po snídani jsme se vypravili na nádraží. Vypadalo to, že bude skutečný letní den, mimochodem nejdelší v roce. Koupili jsme jízdenky a posadili se do rychlíku. Myslím, že jel z Oděsy do Užhorodu, přes Lvov. Přes uličku seděla mladá slečna, která se aktivně pokusila navázat kontakt řečnickou otázkou, jestli jsme turisti. Nad kladnou odpovědí se usmála, ale tím rozhovor zhasnul. Až o další půlhodinu později jsme se rozhovořili. Ukázalo se, že Maša pochází z Běloruska, jede zrovna do Tjačiva (polorumunské městečko na Tise na východu Zakarpatí), maminku má v Itálii a s rodiči nějakou dobu bydlela v Pardubicích, kde pracoval její otec. Poprosila nás, abychom raději mluvili česky než rusky, což bylo sice logické, ale trochu mi to srazilo hřebínek. Povídali jsme o cestování a všem možném (na plat ani nevěstu kupodivu nedošlo). Nevím ani, jak se Maša dostala k Zakarpatí, ale pravila, že se jí tam moc líbí a chtěla by tam bydlet. To byl poměrně překvapující postoj mladého člověka v porovnání s většinou ostatních, kteří houfně po škole utíkají do velkých měst, nebo rovnou do Čech, Německa, nebo dále na západ. Nakonec jsme si udělali i společnou fotografii ve vlaku a v Užhorodě jsme se rozloučili.
Rychlík přímo do Užhorodu byl příjemný, nemuseli jsme absolvovat únavný pěší přesun v Mukačevu. Ten sice výrazně zkracuje čas oproti osobnímu vlaku Mukačevo-Užhorod, ale nikoliv oproti rychlíku. V Užhorodu jsme nakoupili další jízdenky, tentokráte mezinárodní, a jeli jsme dále. Na hranicích jsme si bohužel standardně odčekali povinné 2-3 hodiny a bavili jsme se tím, jestli při podrobné kontrole zavazadel vyhodíme z batohu celníkům na pult nejdříve použité ponožky, nebo dosud neproschlé vysoké boty, nebo nějaký podobný odrazující artikl. Nakonec jsme kontrolou prošli téměř bez nutnosti batoh otevírat a dokonce i povolená jedna láhev vodky "pro osobní spotřebu" prošla bez povšimnutí.
V Michalovcích jsem uznal za vhodné konečně poslat pohled Petře, protože na Ukrajině byla tato možnost značně komplikována. Pohledy tam totiž snad vůbec neexistují a známky vedou jen na poštách. A kde jsou pošty, čjort znájet. Ani v Michalovcích nebyla situace snadná: pohled jsem sice koupil v trafice, nicméně známky podle slov prodavačky má tak možná tabák v Kauflandu. Kaufland že prý je pro mladého člověka kousek, tak dvacet minut. S odjezdem autobusu do Košic to moc jednoznačné nebylo: kolem půl páté jely snad čtyři nebo pět, po pár minutách, přičemž jeden jel o prázdninách, druhý o víkendech, třetí když je svátek, čtvrtý, když je jiný svátek, no zkrátka jsme nevěděli, kdy náš autobus doopravdy odjede. Bylo akorát jasné, že cesta do Kauflandu pro známku je jen tak tak.
Ještě jsem přijal Toriho objednávku na jednu petláhev vody a svižně jsem vyrazil. Známku jsem nakoupil, vodu také, prošel jsem si povinný labyrint supermarketu, vyčekal frontu a nervózní z časové tísně jsem zamířil zpět na autobusové nádraží. Co čert nechtěl, mihnul se kolem mě autobus s cedulí Košice, když mi chyběl do cíle asi kilometr. Nedalo se nic dělat, uzrál čas pro sportovní výkon. V úmorném vedru jsem se dal do běhu po asfaltovém chodníku. Během minuty jsem nestačil zírat, jak petláhev v ruce ztěžkla. Doufal jsem, že autobus na nádraží nějakou dobu čeká a prodíral jsem se davem svatebčanů, kteří se usmívali tomu, co dělám. Úplně uřícený jsem doběhl na nádraží, našel jsem spokojeného Toriho na lavičce, zjistil jsem, že onen autobus na nádraží ještě stojí, že má skutečně ceduli s nápisem Košice, ale i s dalšími nápisy, a že naopak z Košic přijel. Zhnuseně jsem usedl na lavičku a zcela nekoordinovatelnou rukou vyklepanou petlahovým závažím jsem se pokusil napsat pohled. Nemohu říci, že by výsledek působil aspoň trochu málo esteticky nebo čitelně, přestože jsem použil tiskací písmena. Ve finále se ukázalo, že si nejsem jist číslem popisným a dokonce ani číslem směrovacím, pročež jsem adresu opentlil neurčitými pomůckami pro doručovatele typu "12, nebo možná 14". Světe div se, pohled dorazil a adresátka jej zvládla přečíst.
Cesta do Košic proběhla podle plánu a Tori si našel autobus do Brna. Chvíli jsme poseděli na zahrádce u občerstvovacího stánku a pak můj souputník odjel. Zbylou hodinu nebo dvě do odjezdu nočního rychlíku jsem si krátil prohlížením nafoceného materiálu a psaním zpráv.
Noc ve vlaku jsem celou prospal, nejspíš jsem se to už naučil. V šest ráno jsem už stál u okénka v loudajícím se vlaku a koukal na žižkovské pavlačáky zalité ranním zlatým sluncem. Nevím proč, ale napadala mě otázka "patřím sem?". Spíše v kontextu se svojí momentální životní situací, bydlením a prací, než s Ukrajinou. Výlet se vydařil. S kým a kam příště?


Dopsáno 3.10.2008

---