Jaroslav Mencl

Ukrajina 2005

Cyklistický výlet po Zakarpatí s Petrem, kterému praskaly dráty

Cestopis bohužel není dokončen - místo posledních tří dnů mám jen opsané poznámky z útržků papírů, které jsem smolil cestou.

Když jsem ke konci srpna 2001 seděl ve vlaku cestou z Ukrajiny a s kamarády probíral čerstvé dojmy, už dopředu mě mírně šimraly myšlenky na to, že podobný výlet bych měl zopakovat. Už dlouho jsem polotajně snil o návštěvě Ruska, tedy Petěrburgu a Moskvy, v Doněcku jsme si udělali dobré přátele, Zakarpatí zase lákalo přírodou. I když se od té doby změnilo mnoho věcí, touha poznávat východ, alespoň ten nejbližší, ve mně přetrvala, a nakonec dala vzniknout o čtyři roky později novému plánu.
Nedá mi, abych se částečně neinspiroval mým starým cestopisem. Tak tedy,

Kam a proč jsme jeli?

Pokud mohu soudit z dostupných cestopisů a názorů dalších lidí v mém okolí, situace kolem cestování na Ukrajinu se přeci jen malinko mění. Nejde už jen o hobby rozmařilých dobrodruhů, ale vyrážejí sem hlavně lidé obdivující krásnou přírodu a jezdí za horskou turistikou a cyklistikou. Když jsme v létě 2001 jeli vlakem do Kijeva a z okénka jsme pozorovali Zakarpatí, moc se mi líbily travnaté kopce a dřevěné domky, ale trochu mi běhal mráz po zádech z předpokládané životní úrovně a dalších možných „kontrastů moderní doby“. Nedovedl jsem si dost dobře představit, že bych do těchto míst na vlastní pěst vyrazil a dokázal se v těchto podmínkách o sebe postarat, čímž mám na mysli hlavně obstarání noclehu, jídla a pití a řešení krajních situací. Jenomže časy se mění, jak praví klasik, a já jsem se mezi tím vrátil k fotografování, mému dřívějšímu koníčku. Zmiňuji to proto, že tento fakt ovlivnil můj vztah k přírodě a turistice. Nu a někdy na jaře 2005 jsem si koupil nový velocipéd, tak zvaný trekingový, aniž bych ještě cokoli o cestě na Ukrajinu tušil. To už se začaly okolnosti podezřele kumulovat. Iniciační událostí pak byl můj náhodný hovor na téma „Ukrajina“ s mým šéfem cestou v autě, kde jsme narazili na téma vízové povinnosti. Prý snad údajně je zrušena ...
Hned, jak jsem přijel domů, vyhledal jsem web Ukrajinské ambasády. Byl konec dubna a novinky z ambasády hlásaly: od začátku května do konce srpna 2005 bude dočasně zrušena vízová povinnost pro členské státy EU. Pikantní je, že tento tah učinila ukrajinská vláda kvůli jakémusi mezinárodnímu festivalu pěveckých sborů, na nějž by jinak zřejmě nikdo nepřijel. V ten večer jsem si řekl „jo, pojedeme tam“.
Původně jsem předpokládal pěší turistiku, ale jednak nemám rád těžký batoh na zpocených zádech a jednak mě napadlo, že Petra snáze nalákám na cyklistickou variantu. Upřímně řečeno jsem nedoufal, že se k nám připojí Roman, protože se nám trošku mění a jeho zájmy jsou dnes jinde, než dříve. Tiše teď předpokládám, že laskavý p.t. čtenář tyto dva jedince zná z mého předchozího cestopisu. Pokud ne, zmíním jen, že oba jsou mými bývalými spolužáky z dopravní fakulty a dobrými, ba nejlepšími kamarády.
Petr souhlasil s evidentně dobrým nápadem a jako první se vyklubala varianta „prodlouženého víkendu“, která počítala asi se čtyřmi dny. Možná jsem se ze začátku trochu krotil, abych Petra nevystrašil, ale záhy se ukázalo, že jet dva dny někam na čtyři dny není z logistického hlediska úplně optimální tah. Proto jsme nakonec skončili u celého týdne a přilehlých víkendů.
Abych dostál vysvětlení nadpisu této kapitolky, musím ještě uvést, že jsme se vydali do oblasti na východ o slovenských hranic, kterou dále budu nazývat Zakarpatí, tak, jako ji nazývají místní, přestože kdysi patřila k území československému, s názvem Podkarpatská Rus. Vydali jsme se sem proto, že příroda je zde kouzelná a má nezaměnitelný karpatský ráz. Za sebe musím říct, že by mne lákalo i Rumunsko, jenomže o tamním lidu nevím nic a domluva by možná byla trochu komplikovanější.

Jak probíhaly přípravy

Ve srovnání s přípravami a plánováním minulé cesty bych skoro řekl, že jsme si prostě jen tak řekli, že vyrazíme na kole do Zakarpatí, a tak jsme také učinili. Nejprve to vypadalo na výlet cyklistický, posléze, podle účastníků, na pěší turistický, a nakonec jsme se vrátili zpět ke kolu. To už bylo také jasné, že pojedu jen a pouze s Petrem. Vlastní přípravy sestávaly z laxního shánění map, nejprve pomocí internetu a posléze i papírových, a z horečnatého seznamování se s kolem a nakupováním jeho výbavy. Alespoň u mne. Žádné podezřívavé sondování a bezmezná důvěra k blábolům uvedeným na webu Ministerstva zahraničních věcí.
Postupem času jsem nahromadil dostatek příslušenství k mému bicyklu, které mělo zajistit hladký průběh celé akce. Stinnou stránkou tohoto „hladkého průběhu“ pak byla nutnost velmi intenzivního šlapání do pedálů, ale nebudu předbíhat. Součástí příprav byly také dva „pohovory“ s Petrem, kdy jsme se snažili nad mapou učinit odhad, kolik se tak dá asi v daném terénu s nákladem ujet kilometrů v závislosti na počasí. S odstupem času musím konstatovat, že naše odhady nebyly tak docela nereálné, nicméně určité ústupky jsme přeci jen udělat museli.
Přípravy vyvrcholily nahromaděním spousty věcí, které jsme chtěli na kolo navěsit, a také několika dlouhými telefonáty, ve kterých jsme se ujišťovali, jak se komu toto navěšování daří. Měl jsem trochu náskok, protože moje kolo disponovalo větším zavazadlovým prostorem, ale ve finále mi rozdíl nepřišel tak propastný, když jsem shledal, že Petr pobere věci jako pět sáčků oliv, křížaly a podobně.
Když se termín odjezdu přiblížil, nastala zápletka. Netřeba líčení nějak dramatizovat. V podstatě šlo o to, že se mi přihodily určité zdravotní komplikace, kterým by se (možná bylo bývalo) líbilo, kdybych se zbytečně nenamáhal jízdou na kole. Osciloval jsem neustále mezi oběma možnostmi – výpravu zrušit, nebo ji prostě risknout. Docela dlouho jsem nevěděl, jak to dopadne, a nakonec jsem už i výlet do Zakarpatí obrečel. Přesto se ve finále štěstí usmálo a našli jsme vhodný termín na začátku září, abychom výlet realizovali takto mírně odložen.
Petr se snažil zjistit, jak to vlastně bude s vízovou povinností, která měla být od začátku září opět obnovena. Začínalo se mi zdát, že štěstí nám je nakloněno nějak podezřele, poněvadž víza byla skutečně obnovena pro všechny původní státy, kromě České republiky. Petr ještě zařídil pojištění, tentokrát levněji, než posledně se zlatým certifikátem a dokumentem v azbuce.
Čas odjezdu se tedy přiblížil. Už podruhé.

Den první, pátek 2.9.2005

Ty doby, kdy z Prahy do Košic jezdila denně fůra rychlíků, pominuly. Dnes je přímých spojů několik málo, no a navíc – jen do dvou z nich vám vezmou jízdní kolo. Takže České dráhy vybraly za nás. V pátek pozdě večer jsem chtěl vyrazit z Prahy a Petr by pak v sobotu někdy po třetí hodině ranní přistoupil ve Valašském Meziříčí. I zde se však vyskytla jistá komplikace: místo pro kolo si cestující nemůže nijak rezervovat, takže se také mohlo stát, že já bych vesele dlel na lehátku ve vlaku do Valmezu a Petrovi by pak průvodčí řekl „ba ne, my už kola neberem, máme plno“. Tento problém nešel nijak řešit a museli jsme to prostě risknout. Petr si nekoupil lehátko (místenku), protože by to byly vyhozené peníze v případě, že by mu kolo nevzali. Naše cesta tedy vypadala už od počátku velmi dobrodružně.
V pátek večer jsem přerovnával všechny věci na kole a postupně jsem upouštěl od různých potravin, které zabíraly spoustu místa. Hodná maminka mi nakoupila mnoho jídla, kvůli němuž jsem chtěl jednu chvíli vyhodil boty a vyrazit pouze v sandálech. Naštěstí zdravý rozum překonal fóbii z hladu a boty jsem zachoval. Ne, že bych je později využil, ale to už je jako s deštníkem. Je potřeba, když jej nemáte a naopak.
Po desáté hodině večerní, kdy slušní lidé pomalu uléhají na lože, ploužila se setmělým sídlištěm podivná skupinka. Vpředu jsem já tlačil těžké a neovladatelné naložené jízdní kolo, vedle mě tatínek, kterého jsem poprosil o doprovod kvůli hlídání věcí na nádraží a deset kroků za námi maminka, která prostě musela být u toho, a která chodí deset kroků za ostatními vždycky.
Bez komplikací jsme s časovou rezervou dorazili na nádraží a u vlaku jsem se postupně začal zorientovávat. Nejprve jsem vyhledal vůz, kde na mě čekalo lehátko. V kupé byl už mladý Slovák, který vypadal jako spolunocležník, který nebude dělat problémy. Jako spolunocležníci, kteří dělat problémy budou, pro změnu vypadala horda německých turistů-důchodců, která se tlačila na chodbičce vozu, pořvávala na sebe cosi nelibozvučným jazykem a celkově působila dojmem, že bude komplikovat cestu. Když jsem lokalizoval své kupé, zavolal jsem na tatínka (ten má velké kladivo), aby šel za mnou do kupé, že mu pak z venku podám všechna svoje zavazadla z kola. Když se tatínek jal protlačovat německým davem, obořil se na něj slovensky mluvící průvodčí. Že si z jeho vozu děláme holubník, že to takhle nejde, že musí být pořádek a tak dále. Nesnažil jsem se ho provokovat tím, že ve voze dávno jsem, aniž bych se prokazoval jízdenkou, protože jsem nechtěl plýtvat časem. Omluvným tónem, který ovšem stejně nepřipouští, že bych dále dělal cokoliv jiného, než jsem měl v plánu, jsem se pokusil situaci urovnat. Postupně jsem tatínkovi dal svá zavazadla (jimiž jsem zaplnil polovinu kupé) a nechal jsem ho hlídat, zatímco jsem šel podat kolo ke služebnímu vozu. Zde se žádná komplikace nekonala, až na to, že vlakvedoucí se vyjádřil nějak ve smyslu, že ještě pár míst na kola má. Vzpomínal jsem na Petra, který tou dobou asi právě balil a poplatek 20 korun za převezení kola na vzdálenost 708 kilometrů mi připadal směšný vzhledem k závažnosti celé situace.
Když bylo mé kolo ve vlaku, vydal jsem se zpět, ke svému kupé. Rodičům jsem poděkoval za doprovod a rozloučil se. Poté jsem nasadil pokorný výraz a ještě jednou jsem se našemu průvodčímu omlouval za nedorozumění s mým tatínkem ve vlaku. Z průvodčího se vyklubal bodrý jadrný muž, který se na to konto desetkrát omluvil mně. Musím přiznat, že jsem trochu prevít, protože jsem to dělal s tímto záměrem. Rozčilují mě lidé, kteří na malý nepříjemný podnět reagují tím, že jsou ještě nepříjemnější a nakonec je z toho zbytečná hádka. Stává se to denně v městské dopravě nebo samoobsluhách. Fuj. Připomíná mi to scénku z léta, kdy jsem podobným přístupem zabodoval: před vesnickým koupalištěm jsem zaparkoval na jediném volném místě, které ovšem bylo před vraty nějaké chalupy. Motor se snad ještě nedotočil a u vrat byl už nabroušený majitel, jestli tam jako opravdu hodlám parkovat. Vsadím se, že už takhle vyštval pár lidí přede mnou. Tak jsem dobrácky pravil, že přeci jedeme jenom na hodinku, a že kdyby potřeboval, tak mu vycouváme, a jestli už opravdu jede. Bylo vidět, jak ho moje reakce zaskočila a nakonec bez problémů svolil. Určitě byl připravený na nějaké „copak vy teď někam odjíždíte?“.
Odbočil jsem, ale pobavilo mě, jak jsou lidé vlastně hodní, když člověk začne sám u sebe. A když nejsou, má našinec aspoň čisté svědomí, že na ně neštěkal.
Vlak se dal do pohybu, já jsem vyfasoval ložní prádlo a pokusil jsem se připravit si lehátko k odpočinku. V kupé přibyly dva mladé studentské páry. Bylo tedy plně obsazeno a nedovolovalo nikomu moc pohybu. Všichni jeli do Tater, což mi průvodčí neopomněl zdůraznit s tím, že z Popradu do Košic pojedu sám, jako král. Byl jsem šťastný, že jsem přišel mezi prvními a měl jsem kam dát zavazadla. Vzhledem k tomu, že nade mnou spící slečna je měla u hlavy, mohla mi je snadno zrevidovat, ale s tím skutečně nešlo nic dělat. Leda bych si je vysázel na vlastní lehátko a měl pak na spaní zbývající plochu 40x40 centimetrů. Myslel jsem, že se budu chystat ke spaní a ještě cosi sáhodlouze připravovat. Ve skutečnosti všichni ulehli a zhasnuli snad ještě před hranicemi Prahy, takže cesta se nepochopitelně vlekla ještě dříve, než jsme dorazili do mizerného Kolína (proti Kolínu ve skutečnosti vůbec nic nemám).
Byl jsem zvědavý, jestli se mi podaří usnout. Možná příliš, protože mi zvědavost nedovolovala spát. Víceméně jsem podřimoval, ale většinu stanic jsem registroval. Myslel na Petra, jak to asi zvládá a jestlipak je ve služebním voze dost místa.

Den druhý, sobota 3.9.2005

Hranice na Moravě, kde měl Petr přistoupit, jsem tedy zrovna prospal, ale když jsem se pak vzbudil, nedočkavě jsem zapnul telefon. Od Petra přišla zpráva „Je to k vzteku, nekdy se proste neda nic delat, nejdriv problem privazat naklad, pak zlobil reminek u prilby, posleze objizdka, pak zhasla celovka, za chvili spadl retez, objizdka v Hranicich, vlak vjizdi do stanice ... a ja na nastupiste!! Tak ahoj v Kosicich“.
Možná to někomu připadá, jako že všechno dobře dopadlo, ale ve stavu, ve kterém jsem byl, jsem prostě nechápal, jestli Petr vlak stihnul, nebo ne, a jestli v Košicích se uvidíme ráno, nebo někdy druhý den. Bezmocně jsem tedy odepsal „Ale ja nevim, jestli jedes se mnou!“. Otočil jsem se na druhý bok a zkusil jsem spát, místo toho, abych se nervoval. Stejně jsem s tím nemohl nic dělat. Až později mi došlo, že jsem večer Petrovi psal zprávu, kolikátý vagon za lokomotivou je můj a kolikátý je ten služební. Jenže v Přerově se vlak otočil, takže to Petrovi mohlo tak maximálně zkomplikovat život. O nějakou hodinu později jsem opět zapnul telefon a obdržel zprávu „Pockej si na dalsi dil :-) sedim ve vagonu hned za sluzebakem. Nemile je, ze mam listek jen do Cadce a malo sk na cestu do Kosic, ale nejak to udelam“. Docela se mi ulevilo a tajně jsem si namlouval, že když jsou problémy hned na začátku cesty, většinou výlet dopadne skvěle.
To už bylo kolem páté hodiny ranní a náš vlak se blížil ke státní hranici. Trochu se mi zdálo divné, že nám tak dlouho trvá přejet Českou republiku a je už vlastně ráno a v podstatě už máme být v Košicích. Nu, zdání klame. Vykukoval jsem z okénka a venku se rozednívalo. Kolem Mostů u Jablunkova byla krásná příroda a všude se válela hustá mlha. Moc mě to lákalo, protože mlhu mám rád na fotografiích a říkal jsem si, že mlžný chlad je přesně ta atmosféra, kterou bych od Zakarpatí na začátku září očekával. Měl jsem sto chutí vyskočit z vlaku a udělat si fotografické ráno.
Pak přišli celníci, zběžně prohlédli naše pasy a já jsem se snažil pospávat dál. Kolem sedmé už bylo venku krásně a někteří z nás mžourali z oken. Ležel jsem na prostředním lehátku, takže jsem měl ideální výhled a i přes ospalost jsem hltal slovenskou krajinu. Když jsme delší dobu stáli v nějaké venkovské stanici, vyhlédl náš slovenský spolucestující a pravil „to vyzerá na meškanie“. Slečna nade mnou se jej pokusila opravit „ne, to je Ružomberok!“. Inu, vzniká postupně jazyková bariéra i mezi námi a Slovenskem.
Brzy pak už následovala Štrba a Poprad, kde všichni vystoupili. Z nádraží jsou krásně vidět Vysoké Tatry a tak jsem musel udělat z okénka první snímek, i když mu dominují nákladní vozy a dráty. Prostě pro dokumentaci. Měl jsem asi hodinu a čtvrt do Košic. Ideální čas, abych posnídal, sbalil postel s alergizujícím povlečením a provedl dokonce něco na způsob ranní hygieny.
Prohodil jsem ještě pár slov s průvodčím, kterému jsem pražským incidentem a následnou omluvou evidentně přirostl k srdci. Ptal se, kam jedu a tak dále. S menším zpožděním jsme dorazili do Košic a já jsem vynášel z vlaku všechny věci a trochu mě to stresovalo, takže jsem úplně přehlédnul Petra, který mě pozdravil rozesmátým „vyhajanej do růžova?“. Vyzvedli jsme si kola se služebního vozu a shledali jsme, že jsou dost podobná, oranžovo-černá. Petr se mi sice pořád smál, že jsem amatér, když mám na kole opěrnou výklopnou nohu, ale postupně ho smích přešel, když musel kolo všude pokládat, nebo hledat něco na opření. Jedna fáze cesty tak byla dokončena. Už jsme se chystali zanořit se s koly a nákladem do podchodu, když jsem si všimnul, že náš vlak do Michalovců je kousek dál, na našem nástupišti. Neměli jsme už moc času. Nakonec jsme rozhodli tak, že já jsem hlídal kola a Petr vyrazil do nádražní haly rozměnit peníze, zjistit, jak se přepravuje a platí kolo a koupit jízdenky. Mne mezitím velmi bavil nádražní rozhlas, oznamující vytrvale odjezd vlaku do maďarského Miškolce. Slovenská verze vypadala důvěryhodně, ale tu anglickou musel namluvit Číňan. Nejlépe bych ji popsal jako vyjmenovávání stanic dvouslabičných názvů, kdy první slabika protažená, pak důkladná pauza a pak useknutá a pokud možno čvachtavě měkká slabika druhá. Bar-ca, Ge-ča, Ča-ňa, Gy-ňov, Se-ňa. Pokud by náhodou někdo znal scénu z filmu Wayne’s world, kde hlavní hrdina mluví se svou vysněnou slečnou jakýmsi asijským nářečím, tak to bylo přesně ono.
Když se Petr vrátil s jízdenkami, naložili jsme se do prázdného třívozového vlaku a těšili se na další posun na východ. Cestu do Michalovců jsem z klidu domova považoval nad mapou za bezvýznamný kousek, ale protáhla se na více než hodinu a půl. Krajina za oknem se nemíhala moc rychle a vypadala zemědělsky a ploše. Většina obydlí působila poněkud nuzně a na zahrádkách si hrála cikáňata. Ve vlaku jsme ještě pojedli a udělali poslední štábní poradu nad mapou.
Michalovecké nádraží nás přivítalo klidnou slunečnou atmosférou. Vyložili jsme všechna zavazadla a kola a náš vlak pokračoval do Humenného. Na tento okamžik jsem se těšil. Až naložím všechna zavazadla na kolo a nebudu je muset někam přenášet a nakládat. Začali jsme tedy vyzbrojovat naše dopravní prostředky. Petra jsem při této činnosti vyfotil. V nádražní hale jsme se zkusili poptat na hřivny, ukrajinské peníze. V Košicích Petr úspěšný nebyl ani náhodou a tady prý „někdy bývají, ale zrovna nejsou“. Trochu jsme byli nervózní z toho, jak peníze seženeme, protože do Užhorodu jsme měli dorazit až večer. Nepředpokládal jsem, že v sobotu večer budou ukrajinské směnárny otevřené.
Na nádraží jsme tedy ještě doplnili zásoby vody a pak už jsme konečně poprvé šlápnuli do pedálů a ujeli první metry. Kolo jelo hodně ztěžka, ale čekala nás zatím rovina. Byl jsem zvědav, jaké tempo Petr nasadí a jestli se bude nějak okatě snažit mě táhnout. Opustili jsme Michalovce a v poměrně hustém provozu jsme šlapali proti větru. Nebylo to úplně zábavné, ale měl jsem počáteční elán. Jak jsem před Petrem několikrát zmínil, tuto fázi jsem považoval za „cestu na dovolenou“. Vlastní dovolená pro mě začínala až na Ukrajinské hranici. Jel jsem za Petrem a neměl jsem tak dobrý výhled, co je přede mnou na silnici. Kousek za městem se takhle zčista jasna přede mnou zjevila nehezká situace: malý pes usilovně trhal nějakou mrtvolu přejetého zvířete napůl přiškvařeného k silnici. Málem jsem do této ohavnosti naboural a byl jsem patřičně v šoku. Hned zpočátku cesty jsem si nakázal, že budu dodržovat bezpečnou vzdálenost, abych byl připraven na podobná překvapení.
Po pár kilometrech, když bylo zřejmé, že po naší levici se rozkládá Zemplínská Šírava, meka to socialistických dovolených, sjeli jsme na vesnickou cestu, abychom se podívali k vodě. Trefili jsme málo frekventované místo s ne úplně ideálním vstupem do vody. Po krátkém váhání se koupel nekonala. Spíše z časových důvodů.
Dále mne velmi zaujala odbočka „Morské oko“. Měl jsem trochu nutkání se tím směrem vydat, ale u cedule nebyla uvedena vzdálenost, tak jsem to raději neriskoval. Později jsme zjistili, že by to bylo mnoho kilometrů nesmyslně do kopce. Dorazili jsme do Sobranců, města přibližně na půli pětatřicetikilometrové cesty na hranice. U benzínové pumpy jsme pozřeli nějaké ty bagety a ležérně jsme si napumpovali u stojanu se stlačeným vzduchem kola. V obci Nižná Rybnica jsem zkusil nahlédnout do místního obchodu, ale asi jsem to neměl dělat, protože veškerý sortiment čítající dva pecny chleba v prázdných regálech mne dost vyděsil. Oproti tomu byl obchod v Soncovce z minulého cestopisu doslova zarovnaný zbožím až po strop.
Chvílemi mě šlapání přeci jen nebavilo, protože jsem už chtěl být v srdci Zakarpatí, a ne se motat někde na silnici mezi auty. Postupně ale provoz přeci jen řídnul a přišly i menší kopečky. Přiblížilo se Vyšné Nemecké. Cvrnk! Jako černokněžníkovi praskají postupně obruče, prasknul Petrovi drát v zadním kole. Dojeli jsme ke stánku s výměnou valut. Jedna cedule ukazovala Ukrajina 2, druhá Husák 6. Petr převrátil kolo do montážní polohy a pustil se do opravy. I když jsem před odjezdem pod vlivem různých cestopisů a taky Romanových rad několikrát zdůrazňoval, že je třeba mít s sebou náhradní dráty, Petr je jaksi neměl. Po různých spekulacích, kdy a kde dráty shánět (byla sobota podvečer), jsme rozhodli, že asi tak nejlepší, co můžeme provést, je použít drát z předního kola. To bylo přeci jen podstatně méně namáháno, už proto, že Petr měl veškerá zavazadla vzadu, sám není superlehká váha a zadní kolo přenáší navíc moment od šlapání. Trochu jsem Petrovi pomáhal a také jsem poslal zprávu domů. Výměna nakonec netrvala příliš dlouho, ale zvládli jsme se při ní docela důsledně zašpinit. Vyžebral jsem v nedalekém obchůdku kýbl s vodou a použil jsem mýdlo, které jsem chytře vybalil ještě před tím, než jsem se stihl umazat. Oplátkou Petr v konzumu nakoupil nějaké vody a já jsem mezitím zapředl hovor s jakýmsi Romem sedícím v Mercedesu. Vypadal dobrácky a jeho rozloučení „tak ať vás tam neukradnou“ mne mírně znejistělo. Vyrazili jsme dál. Bylo asi půl páté odpoledne.
Čekala nás hranice a mne se zmocnil trochu svátečně-dobrodružný pocit. Těšil jsem se. Propletli jsme se s koly mezi krátkou frontou automobilů a na slovenské straně nás nezdržely žádné komplikace. Na hranicích nikdy moc nechápu, kdo je kdo, a proč mám chodit k několika lidem, jejichž počet zpravidla bývá lichý, což mne mate, protože hranice je přeci mezi dvěma státy. Na ukrajinské straně laxně posedával snědý mladík, dal nám nějaký papír na vyplňování a zeptal se, zda jsme někdy na Ukrajině byli. Petr asi třikrát zopakoval univerzální formuli, že „v dva tisjača one“, aniž by ho přitom napadlo, že říká něco špatně. Dotyčný uniformovaný jedinec nás nakonec propustil a my jsme se jali vyplnit, že jsme Češi, jedeme na trip-biking a na jak dlouho. Další uniformovaní to uznale odsouhlasili a my jsme vdechli ukrajinský vzduch. Hned za hranicí nás profesionálně odhadl nějaký vekslák se zlatými zuby, který nám nabídnul hřivny. Zdálo se to jako dobrý nápad a ani kurz nebyl špatný: 6 hřiven za euro. Koupili jsme tedy každý 300 hřiven a vydali jsme se z prudkého kopce dolů do Užhorodu. Město je prakticky hned za hranicí, pár stovek metrů. Dovolená začala.
Užhorod má jistě co nabídnout turistům, ale už se docela připozdnívalo a v září jsme si nemohli dovolit hledat nocleh někdy po osmé hodině večerní. Proto jsme městem prosvištěli bez zastavení a cedule nám usnadnily bez problémů najít správný směr – na Pěrečín. Z města jsem si odnesl jeden zásadní dojem: přestože průjezd trval nějakých dvacet minut, viděli jsme asi pět svateb! Od minula sice víme, že sobota je pro svatbu prestižní den, ale takové masivní spojování životů jsem stejně nečekal.
Všechny cestopisy varovaly před tragickou nekvalitou ukrajinských silnic. I když toto téma hodlám rozebrat podrobněji, nemůžu si stěžovat, že bych byl nějak příliš nespokojen. Krajnice byla dost široká, ale víc mi vadil velký provoz a zápach z výfuků, který bych v tomto případě nazval příšerným smradem, bez kterého bych si svoje cyklistické orgie dovedl představit.
Udělal jsem ještě cestou pár fotografií a pak už jsme jen vyhlíželi nějakou odbočku z hlavní silnice, abychom našli místo pro stan. Petra lákaly melouny, které kdosi u silnice prodával, a mne zase lákaly vláčky k focení, protože vedle silnice vedla trať. Vláček ani meloun se nakonec nekonal. Naše první nocležiště bylo kousek od řeky Už a také kousek od nějakého tábora, nebo kempu, odkud jsme občas zaslechli hudbu a bujnou zábavu. Pak už následovaly činnosti, které jsme v průběhu týdne pěkně vypilovali: postavit stan, připravit spacák a oblečení na noc, najíst se, zabezpečit kola a umýt se. Mytí mi tedy připadalo rozhodně nadstandardní - i přes svoji úplnou neotužilost jsem se ponořil do řeky a bylo mi fajn.
Setmělo se a zip stanu jsme zevnitř zavřeli před osmou hodinou. Byli jsme unavení a hlavně nevyspalí.

Ujeli jsme vlakem 781 km a na kole 49,2 km průměrnou rychlostí 17,3 km/h.

Den třetí, neděle 4.9.2005

V noci jsem měl jen tričko a trenýrky a nebyla moc zima, i když k ránu už to nebylo úplně jako když se zachumláte do teplé peřiny. I přes nevyspání jsem nespal nijak extra dobře. Přeci jen jsem se poněkud bál, hlavně o kola. Před cestou nám všichni vysvětlovali, jak je Ukrajina nebezpečná země a jak tam všichni kradou. Nevím sice, odkud to dotyční věděli, ale určitou obavu jsem nemohl potlačit. Říkal jsem si, že zábava, kterou jsme večer slyšeli, není tak úplně daleko, a možná by se mohl poblíž někdo náhodně nachomýtnout. Během noci jsem několikrát bystřil sluch a jednou jsem dokonce rozepínal zip, abych se podíval, jestli kola jsou stále ještě zamčena u stromu tak, jak jsme je tam večer uložili. Byla.
Ráno jsem měl po šesté hodině pocit, že už je opravdu hodně světla, a že bych měl vylézt a projít se s foťákem. Rozhodně jsem ale neměl pocit, že bych byl vyspalý. Vyrazil jsem ven. Silničkou směrem do kopce. Potkal jsem houbaře a dědu, který nabíral do kanystrů vodu z pramínku u silnice. Jak jsme shledali později, vodě z kopců je dána určitá „forma“ a z vyzděného výklenku vede trubka. Nikde jsem nezjišťoval, jestli se ta voda dá pít, ale žádné problémy nám nepřivodila.
Ze silnice jsem odbočil do kopce do lesa. Neměl jsem žádný přesný záměr, ale kdyby byl na kopečku výhled, udělalo by mi to radost. Postupně jsem se dobral až k vrcholu a narazil jsem na plot jakési chatové osady. Dál mezi stromy prosvítal pohled na Užhorod. Přestože ranní opar jasně říkal, že fotografie bude mít nevalnou obrazovou kvalitu, nechtěl jsem si ji nechat ujít. Hledal jsem oběma směry, zda by plot nešel obejít, ale marně. Nakonec jsem si řekl, že v šest ráno snad nikdo nijak agilně hlídat nebude, psa jsem taky nezaregistroval, tak jsem nalezl v plotě díru, která umožňovala dostatečně komfortní průnik touto překážkou. S focením jsem se nijak nemazal, nechtěl jsem náš výlet ukončit v nemocnici s ukousnutou nohou, nebo prostřelenou hlavou. Fotografie skutečně není moc k světu, ale já vím, jak vznikala, a proto jsem ji nakonec nesmazal. Vydal jsem se zpět a litoval jsem, že nevím, co bych udělal s houbami, které jsem nacházel. Když jsem se blížil k našemu nocležišti, bylo kolem osmé a říkal jsem si, že Petr bude pěkně sušit stan a vařit čaj. Kupodivu nedělal ani jedno z toho a vypadal stejně, jako když jsem odcházel. Tak jsem se prošel ještě na druhou stranu, k hlavní silnici, a vyfotil most a řeku. Po návratu jsem si řekl, že takhle už to dál nejde a postupně jsem odkolíkoval stan a vrchní plachtu jsem z něj stáhl a odnesl na pole na sluníčko. Byla od rosy úplně zmáčená. Myslel jsem, že tento náhlý příval světla Petra postaví na nohy, ale zmýlil jsem se. Ještě jsem si tedy dělal poznámky k cestopisu a rozjímal nad mapou, když se kolem deváté Petr konečně vysoukal ze spacáku. Nemohu říci, že bych mu tento jeho rys nějak zazlíval; naopak jsem si každé ráno v klidu vyšel s foťákem na malou procházku.
V průběhu celého rána jsem se snažil ulovit svým telefonem nějakou mobilní síť a odeslat zprávu, že jsme v pořádku. Z neznámých důvodů se mi to nedařilo, ačkoliv Petr s tím problém neměl. Začal jsem pojímat podezření, že jsem se nevybavil ukrajinským roamingem a můj telefon si ani neškrtne. Stále ještě jsem doufal v nějakou nápravu, například dostupnost nějaké další sítě, leč nezadařilo se. V duchu jsem si lál, jak jsem to podcenil, a že jsem se o to měl doma pěkně postarat a určitě by to nebyl býval byl problém. Žádná další spásná síť se ale nekonala a já jsem se postupně musel smířit s tím, že mám s sebou místo telefonu nefungující zbytečnost. Z Petrova telefonu jsem alespoň odeslal zprávu mému šéfovi a doufal jsem, že s tím něco udělá.
Petr uvařil nějaké těstoviny a postupně jsme si zabalili věci. Ještě jsme se poradili nad mapu a udělali jsme mírně dobrodružný závěr. Podle předpovědí se mělo počasí kazit spíše ke konci dalšího týdne. Také jsme nevěděli, jak nám bude odsýpat cesta, a proto jsme se rozhodli, že je ideální příležitost na experiment. Vyrazit do kopců přes vesnice Orechovicu a Jarok a dál risknout jakousi cestu přes hory a dojet tak na silnici Pěrečín - Poljana. Odjezdový rituál trval vždycky velmi dlouho a tak jsme vyráželi zpravidla až po desáté hodině.
V Orechovici byla celá hlavní silnice rozkopaná – jak jsme později zjistili, připravovala se tady plynofikace. Jelo se zatím celkem příjemně. Dvakrát jsme se zeptali na cestu a lidé nám ochotně radili. Měl jsem dobrý pocit z kontaktu s lidmi. Za Orechovicí se silnička začala zvedat do většího kopce a kdesi u lesa jsme se přiblížili k velké bráně s boudou pro hlídače. Netušil jsem, o co jde, ani podle nápisů. Měl jsem mlhavé představy podle cestopisů o tom, že na Zakarpatí existuje rozdělení na nějaké oblasti, a při přejezdu z jedné do druhé můžete být legitimováni. Přímo u brány se však ukázalo, že ve skutečnosti je zde bývalá vojenská základna. Voják hlídající bránu nás pustil dál, aniž po nás cokoliv chtěl. U silnice stály velkolepé cedule, na kterých by našinec čekal nápis typu „vítá vás Mělnicko, kraj obilí a vína“. Místo toho zde byly ukazatele „centralně mistěčko, tankodrom a strelníca“. Poměrně hustá síť silniček moc nedávala tušení, kterým směrem je Jarok. Tak jsem nebojácně zastavil automobil se dvěma vojáky a ti mi ukázali cestu. Na střelnici. Doufal jsem, že nás místní střelci neuvítají jako zajímavé zpestření aktivní ofenzivou. Čekal nás krátký, ale velmi strmý kopec a na mě přišla nějaká podivná krize. Měl jsem pocit, že vypustím duši, a že mám v břiše prázdno. Byl to první namáhavý úsek a já jsem si trochu zlořečil, jestli jsem přeci jenom nepodcenil svůj zdravotní stav, a jestli tady nezůstanu odpočívat u patníku až do našeho návratu. Naštěstí se nekonala žádná mrzutost, naplnil jsem žaludek a Petr mě podpořil hroznovým cukrem. Musel jsem si prostě jenom zvyknout na to, že budeme denně šlapat. Na kopci jsme se potkali s mírně vypaseným mladým mužem, který bezcílně bloumal do půli těla kolem svého žigulíka s lahví od piva v ruce. Zkusil jsem se ho zeptat na cestu (postupně se z toho stalo moje hobby) a dali jsme se do řeči. Na to, že to byl jeden z prvních pokusů, jsme si docela popovídali. Odkud jedeme a kam, jak je to daleko a tak dále. Byl to vcelku sympatický Ukrajinec, až na to, že jsme diskutovali nad mapou a on se pod vlivem požitého moku mírně kymácel a občas se na mě přilepil holým upoceným břichem a táhlo z něj pivo.
Podle jeho instrukcí jsme pokračovali dále. Silnice postupně měnila charakter v polní cestu nevalné úrovně. Zeptal jsem se ještě na cestu jakési mladé slečny, která u cesty pásla krávy a na dalším rozcestí, uprostřed polí, jsme potkali tři kluky, asi desetileté. Chvíli jsem zvažoval, zda se jich mám ptát opět na cestu a dobře jsem udělal, že jsem se rozhodl kladně, protože už jsem odbočoval špatně. Pro kluky to byl asi docela zážitek. Hulákali, že nás do vsi dovedou a běželi napřed. Jeden měl kolo a v rámci svých motokrosových fikcí sebou v zápalu akční jízdy praštil.
Cvrnk! To prasknul Petrovi druhý drát. Začínal jsem být trochu nervózní. Petrovo zadní kolo evidentně nebylo ve formě a my jsme se teprve dostávali do těžkého terénu, daleko od civilizace. Navíc bylo nedělní poledne. Uvažoval jsem o krizových scénářích. Mezitím jsme klukům vysvětlili situaci a naučili se trochu té terminologie – zejména že drát se řekne špíca. Naši tři průvodci nás dovedli do vsi a cestou se s kdekým bavili a dělali rozruch. Diskutovali jsme také společně nad mapou, kterou jeden z nich okomentoval uznalým „klassnaja karta“. Měli jsme se zastavit u některého z jejich kamarádů, který „dozajista má stejné kolo a mohl by mít špícu“. Přirozeně jsem v to nedoufal a také tato varianta ztroskotala velmi brzy – kamarád nebyl doma a jeho tatínek nevypadal, že by ho naše trable zajímaly. Mezitím jsem se dal do řeči se dvěma muži, kteří diskutovali opodál. Nad mapou jsme řešili, zda existuje varianta, jak se s kolem dostat lesními cestami přes hory na silnici do Poljany. Jejich odpověď byla poměrně nekompromisní a sebejistá: dále se jet nedá, musíme se vráti zpět na hlavní silnici Užhorod-Pěrečín, tedy do místa, kde jsme nocovali. Při představě, že se tam dohrabeme někdy večer a ještě vyrazíme v pondělí ráno v Užhorodu shánět drát do kola, jsem nabýval dojmu, že půlku dovolené se jaksi nehneme z místa a idea o Siněvirském parku se zvolna rozplývala.
Nebyla jiná možnost, vydali jsme se vesnicí zpátky do polí. Jeden z našich malých průvodců se zeptal, jestli máme dost vody. Jeho uvědomělá starostlivost vzhledem k jeho věku mě naprosto překvapila a musel jsem konstatovat, že zásoby vody skutečně docházejí. Tak se nabídl, že nám vodu natočí. Dal jsem mu dvě láhve a Petr vyrazil napřed. Za chvilku se kluk vrátil s lahvemi plnými rybízovo-malinové šťávy. Byla naprosto výborná a já jsem si vzpomněl na dětství a prázdniny a ovocné šťávy u babičky. Poděkoval jsem, jak jsem jen svojí chabou ruštinou dovedl a ještě mi byly nabídnutý žvýkačky. To už jsem málem upadal do mdlob a smál jsem se rozprávkám o tom, jak dětské gangy okrádají chudáčky turisty a když jsou v dobrém rozmaru, nechají se uplatit žvýkačkami. Ani jsem se nemohl nijak revanžovat, protože padesátihřivnová bankovka mi přišla pro tento účel poněkud vysoká.
Vydali jsme se zpět polními cestami a vymýšleli plán. Z několika variant jsme nakonec vybrali tu nejriskantnější: opět doplnit drát z předního kola, jet dál a podřídit trochu styl jízdy (a terén) tomuto handicapu. V případě, že by praskání pokračovalo, měli jsme v úmyslu dostat se do Pěrečína a zkusit sehnat drát tam, nebo v pondělí ráno zajet na otočku do Užhorodu.
Zastavili jsme se u malého rybníčku a pustili se do rozebírání předního i zadního kola. tentokrát nám to šlo už docela od ruky, mýdlo opět čekalo připraveno předem, takže bych řekl, že jsme to zvládli profesionálně, skoro jako technici Michaela Schummachera. Pokusil jsem se v sobě zmobilizovat své dosavadní mizivé zkušenosti s centrováním kola a podložit je technicko-logickými úvahami a pustil jsem se s centrovacím klíčem na Petrovo kolo. Nemohu říct, že by se nám ho podařilo nějak pěkně srovnat, ale podařilo se nám rozložit napětí v drátech tak, aby už žádný další nepraskl. Černokněžníkovi tak zůstala poslední obruč a žádné další „cvrnk“ už se nekonalo. Vlastně ne tak docela, protože když jsme kompletovali zadní kolo, zdál se mi jeho plášť už v poměrně dezolátním stavu. Na moji otázku Petr odpověděl, že to je normální. Že prý to je šmejd, na kterém najel sotva 500 kilometrů. Když mi došlo, jak plášť vypadá, a že má vydržet skoro ještě jednou tolik, polilo mě horko. Raději jsem se snažil na celou situaci kolem Petrova zadního kola rychle zapomenout.
Na tomto místě mám ve svých poznámkách k cestopisu záznam „pořád jíme“, ale vůbec si nemohu připomenout, co jsem tím myslel. Asi jsme zkrátka pořád jedli.
Po opravách jsme se začali spouštět s kopečků zpátky do Orechovice a dál k hlavní silnici. A tady nás čekal nový, nepřehlédnutelný fenomén:

Pikniky

Za vsí, na loukách, kolem potůčků a pod stromy, se odehrávaly pikniky. Tím nechci říct, že jsme viděli tři rodiny, jak mají deku, svačinu a láhev vody a děti si hrají s míčem. Tím chci říct, že lidé ve volném čase velkoplošně migrují do přírody. Desítky aut podél silnice, občas i dodávky aby lidé mohli přivézt židličky a stůl (!) a spoustu dalších věcí. A těch lidí jsou opět desítky a desítky a nijak si nepřekážejí. Často dělají ohníček a něco opékají, často se cachtají ve vodě. Tak, jako Češi chalupaří, tak Ukrajinci jezdí do volné přírody. Celkově se neustále sdružují a klábosí. I večer korzují po vsi hlavní ulicí spousty lidí. Půlka obyvatel je venku a když nechodí, aspoň sedí na lavičkách před svými domy. Lidé jdou prostředkem silnice a nepřipadá jim, že jsou méně důležití, než projíždějící auta. Viděli jsme dokonce dvě mladé maminky s kočárky, kterak diskutují uprostřed silnice a nikam nejdou. A ani je nenapadne si třeba jenom stoupnout ke kraji.
Piknikuje se kdykoli, když je volno a kdekoli, kde to jen trochu jde. Proto jsou všude ohniště a u nich občas nepořádek. Piknikuje se dlouho do večera, takže je trochu problém s hledáním noclehu.

Postupně jsme se vrátili kolem našeho prvního nocležiště až na hlavní silnici a odbočili jsme na Pěrečín. Měli jsme v úmyslu dojet někam za město a přenocovat s tím, že když bude problém s Petrovým kolem, vyrazíme ráno pro dráty do Pěrečína, nebo odtud vlakem do Užhorodu. Nečekala nás velká vzdálenost ani kopce, ale aut bylo poměrně dost. Po pěkné silnici se sluníčkem v zádech jsme pokračovali. Podél řeky Už a podél železnice. Minuli jsme zříceninu hradu Něvické. Ve vesnici Voročevo jsme sjeli dolů k železniční zastávce s tím, že se podíváme na jízdní řád, aby mohl Petr ráno eventuálně pro dráty do Užhorodu. Na zastávce skutečně jízdní řád byl a jezdilo několik příměstských vlaků oběma směry za den. Byl zde však jeden menší háček – zatímco lidé se na Zakarpatí řídí slovenským (tedy naším) časem, vlaky, autobusy a další podobné záležitosti se řídí časem kijevským. Podle jízdního řádu to vypadalo, že každou minutou má přijet vlak do Užhorodu a na nástupišti skutečně čekalo pár lidí, tak jsem se zaradoval, že jednak ověříme skutečnost s dvojím časem a jednak si vyfotím vláček. Veden starým instinktem, z doby, kdy jsem vláčky intenzivně fotíval, jsem vyrazil ze zastávky vlaku vstříc, aby mi lidé nekazili záběr. Měl jsem radost, že sluníčko je přesně tam, kde ho potřebuji. Po pár krocích jsem si však naštěstí uvědomil, že na Zakarpatí jsem nepřijel fotit vláčky a hezky jsem se vrátil zpět tak, abych měl soupravu vyfocenou i s lidmi, zastávkou a cestovním ruchem. Na snímek se dokonce dostaly vyplašené slepice a neskromně musím konstatovat, že se mi snímek líbí.
Po krátké přestávce u vlaku jsme pokračovali dál a u jednoho z pramenů jsme si doplnili zásoby vody. Bylo zde několik aut a pár lidí s kanystry. V podvečer jsme dorazili do Pěrečína. Projeli jsme městem a zastavili na jeho druhém konci, u autobusového nádražíčka a obchodu. Byl tu čilý ruch, co chvíli odjížděl autobus, nebo aspoň menší dodávka – maršrutnoje taxi. Lidé čekali na svůj spoj a rychle se střídali, mladí se proháněli ve svých žigulících. Petr vyzvěděl nějaké autobusové spoje příští ráno do Užhorodu, kdyby se ozvalo další „cvrnk“ a pak jsme udělali menší premiérku: nákup potravin. Obchod patřil do řetězce „ABC magazin“, který jednoznačně dominoval v jen trochu větších vesnicích, kam jsme zavítali. Uvnitř byly tři pulty s různým sortimentem, uspořádané do písmene U. Dva z nich obsluhovala jedna prodavačka (řekněme lahůdky a nápoje), zbývající jeden (pečivo, ostatní potraviny, drogerie) druhá. Vyhlédl jsem si nejprve nanuk v mrazicím pultu, pak chléb. To byly takové tutovky, co nezklamou. Potom jsem se zahleděl skrze pult s mléčnými výrobky a chtěl jsem zakoupit nějaký obyčejný tvrdý sýr. Zpočátku jsme si moc nerozuměli a prodavačka mi nabízela, že mi ukrojí dvoukilový flák z obrovské cihly. Nakonec našla jakési čtvrtkilové balení, připravené v mikroténu. Pak mne ještě zaujal kefír. Říkal jsem si, že mléčné výrobky, které dávají kravky pasoucí se volně na horských pastvinách, musejí být jedna báseň. Jenže kefír byl v krabici, byl ho litr a Petr o kefíru nechtěl ani slyšet. Optal jsem se prodavačky, zda mají jenom ten litrový. Na to ona rozjasnila zrak a pravila „ještě dvoulitrový a pětilitrový“. Nevím, jak přesně je chápán význam ruského slovíčka „tolko“ (jen) na Zakarpatí, ale obchod jsme nakonec neuzavřeli. A co se v domácnostech dělá s pětilitrovými kefíry, nemám zdání.
Zůstalo tedy u sýra a nanuku, poněvadž chléb byl pouze starý. Nanuk to ovšem všechno vynahradil. Byl bezkonkurenční. Jmenoval se Lvivske maroženoje, byl velikánský, klasický vanilkový bílý sníh s poctivou tlustou tmavou čokoládou. No, však nebyl poslední, který jsme si dali.
Po menším občerstvení jsme se ještě vydali k vlakovému nádraží, snad pro jistotu ověřit jízdní řád zjištěný ve Voročevu. Nádražní budova v Pěrečíně byla poměrně velkorysá, nicméně když se Petr vrátil z průzkumu, poslal mě, ať se jdu podívat dovnitř, že to nic za to stojí. Tedy jsem šel. Uvnitř byla místnost s neuvěřitelně vysokým stropem, ale přitom malým půdorysem. Byla úplně prázdná, jen okénko na výdej jízdenek (zavřené), jedna lavice, na níž seděl nějaký unavený jedinec a lešení, vysokánské až do stropu. Vypadalo tedy spíše jako posed, protože mělo půdorys asi 2x2 metry, zato výšku aspoň 4. Tedy to nic za to opravdu stálo.
Ještě jsme chvilku seděli před nádražím, když kolem procházel děda. Měl neuvěřitelně křivý nos a zeptal se nás, kolik je hodin. Byl jsem trochu v rozpacích. Když se člověk zeptá na správný čas na nádraží, tak chce asi kijevský čas? Zkusil jsem se ho optat, který čas chce vědět, na což mírně nevrle reagoval „prósto sakží skolko hodín!“. Řekl jsem tedy nějaké číslo a dále se tím nezaobíral. Zajímavé na jeho větě je, že to nebylo ani správné ruské „katoryj čas“, ani nesprávné ruské, čechy často používané „skolko časov“, ale dokonce že slovo „hodín“ ani nemělo na začátku písmeno g. Začal jsem se se zakarpatskou ukrajinštinou sžívat.
Pomalu se přiblížil večer, když jsme vyjížděli z Pěrečína směrem na Poljanu. Tedy do končin, kde jsem konečně očekával onu kýženou karpatskou atmosféru. Naším cílem bylo kousek popojet a najít nocleh. Jelo se ale příjemně a navíc – všude se piknikovalo, takže jsme jeli a jeli. Provoz ustal – zanechali jsme ho na silnici Užhorod – Pěrečín – Lviv.
Nepoučen nezdařeným experimentem s cestou přes Jarok a hory, snažil jsem se Petra mírně vmanévrovat to experimentu dalšího. Z fotografií a jiných cestopisů jsem věděl, že na horu Polonina Runa, blízko níž jsme se pohybovali, vede poměrně kvalitní panelová cesta a tudíž by se její vrchol dal eventuálně pokořit i s koly. Nějak jsem si v tu chvíli neuvědomoval, že to bude příšerná dřina, protože fotografii s panely, holým kopcem a spokojeným cyklistou mám ještě teď před očima. Cesta na Poloninu Runu vyžadovala poměrně záhy, v obci Turji Remeti, odbočit z hlavní silnice (říkejme jí teď hlavní). Petr nakonec nebyl nijak proti (určitě se do kopce těšil) a tak jsme odbočili. Večer opět po silnici korzovaly zástupy vesničanů a někteří jen posedávali jen na lavičkách, nebo aspoň prodávali houby. Naložené, čerstvé, sušené. Zajímalo by mne, komu a s jakým úspěchem. V této vsi jsem si vyfotil kostel, u nějž stála cedule „Rímskokatolický kostel, postavený 1885“. Nevím, jakou řečí měl ten nápis být, ale každopádně nebyl napsán azbukou a výsledek mi přišel poměrně československý. Podél říčky Turica jsme projeli obcí Turica, kde se místní cyklista exhibičně proháněl před námi, aby dal najevo, jak mu to jde. Upřímně řečeno, kdybych měl schopnosti Oldy z filmu Akumulátor, vysál bych dotyčnému aspoň půlku jeho energie. Přestal by nám zaclánět a mně by se snáze poháněla čtyřicetikilová herka, na níž jsem seděl. Byla už schvácená a dál nést mě nechtěla.
Silnice začala stoupat mírně do kopce, takže jsme trochu zpomalovali, ale místo k noclehu ne a ne najít. Tedy ne takové, kde by ještě nedleli piknikáři. Řekli jsme si, že už musejí začít vyklízet pozice, a že jedeme dál od civilizace, tak musíme ještě chvilku vydržet. Nakonec jsme místo našli, myslím že parádní. Pár metrů od řeky. Stejně jako u řeky předešlý večer to vypadalo, že tu někdy nedávno musely být povodně. Ukrajina jimi údajně docela trpí, takže koryto řeky je o dost širší, než aktuální tok a všude jsou říční oblázky a spousta suchých vybělených větví. No prostě pozvánka „udělejte si táborák!“. Petr se zpočátku tvářil nějak nechápavě. Jestli se mi prý opravdu chce dělat oheň. Já jsem se zase tvářil nechápavě, jak se mu může nechtít dělat oheň, když máme všude spoustu suchého dřeva na dosah a v brašnách ešus a pytlíkové polévky. Postavili jsme tedy stan já jsem rozdělal oheň. Chvíli jsme se přeli, v jakém slohu vystavíme plotnu, ale nakonec to vyšlo docela dobře (zřejmě šlo o pozdní funkcionalizmus). Petr uvařil čočkovou polévku (z říční vody), která byla naprosto výtečná. Nakrájel do ní dost česneku a navíc fůru sýra. Takže měla konzistenci chladnoucího asfaltu, ale chuť famózní. Trochu nespokojeně musím podotknout, že jsme bohužel celý týden praktikovali tento ne úplně příjemný harmonogram – přes den živořit a večer se neuvěřitelně nacpat. Snad nám to naše těla odpustila, příště si vezmu na sebe funkci stravovacího referenta a postarám se o dodržování pravidel zdravé výživy.
Ohýnek nám dělal kromě tepla také světlo, takže jsme ještě chvilku poseděli a klábosili,když se kolem setmělo. Po pozření připravené božské krmě jsme byli od ohně poněkud zauzeni, pročež jsme provedli důkladnou hygienu v řece. Bylo to ještě příjemnější, než večer předešlý, protože byl k vodě dobrý přístup. Do stanu jsme upadli někdy po osmé hodině a co bylo dál, se nepamatuji.

Ujeli jsme 50,45 km. Průměrná rychlost klesla na 12,7 km/h, díky tomu, že jsme se kolem poledne motali v polích u Jaroku a kola jsme tlačili.

Den čtvrtý, pondělí 5.9.2005

V noci bylo poněkud chladněji, takže jsem se rozhodl příště spát v dlouhých kalhotách a mikině. Dokonce i ponožky jsem další noc použil. Ráno jsem shledal, že jsem už krásně vyhajaný a v noci jsem se nebudil. Bylo přesně šest. Sice bych se mohl ještě válet, ale dozajista by mi unikly fotografické příležitosti. Vysoukal jsem se tedy ze stanu a rozhlédl se, co bych tak mohl podniknout. Rozhodl jsem, že je třeba použít stativ, když už jsem ho s sebou přivezl. Vyfotil jsem tedy řeku a pak ještě východ slunce, načež jsem hodil stativ na rameno a vydal se do kopce nad silnicí. Musím konstatovat, že to byla poměrně velká chyba. Trmácel jsem se nepříjemným terénem skoro hodinu, naprosto jsem se vyřídil a ještě jsem měl zvířecí hlad. Petr spokojeně dadal ve stanu a já jsem funěl zpocený kdesi v kopci. Kdybych si tak zlomil nohu, mohl jsem mít možná docela problém. Možná bych tu námahu tolik neomílal, kdyby mě nahoře čekal krásný výhled, jako stvořený pro ustavení stativu a pořízení nějakého pěkného panoramatu. Ve skutečnosti mě však čekal pravý opak. Všude jen stromy a stromy a dohromady jsem ani nepoznal, jestli stojím už skutečně na vršku, nebo ne. Znechuceně jsem popošel nazdařbůh na různé světové strany, trochu jsem se vydýchal a pak jsem nabral směr, ze kterého jsem přišel. Dolů byla cesta ještě trochu krkolomnější, ale zase utíkala místy i rychleji, než jsem měl v úmyslu. Nakonec jsem sebou praštil jenom jednou a i škrábance od ostružin a mokré boty se daly vydržet.
Po návratu ke stanu jsem začal Petrovi vysvětlovat, že je už opravdu dopoledne a musíme s tím něco udělat. Kupodivu nebyl proti, tak jsme udělali znovu ohníček a spustili jsme obvyklý ranní rituál. Petr připravil opět úchvatné instantní těstoviny s bazalkou a tentokráte došlo i na čaj. Počasí bylo nádherné, na modré obloze pluli bílí beránci tak, jak to mají fotografové rádi. Dokonce jsem si cvičně zkusil vyprat pár věcí a sluníčko se postaralo o rychlé vysušení. Nocležiště jsme opustili až před jedenáctou hodinou. Jak se později ukázalo, bývalo by bylo na místě to zkusit alespoň o půlhodinku dřív. Příště tyto logistické problémy vyřešíme zodpovědněji.
Přejeli jsme malý kopeček a shledal jsme, že jsme přímo u další vsi, opět s malebným názvem podle řeky. Turičky. Docházely nám potraviny, tak jsme nakoukli to magazinu na kraji obce. Je třeba přiznat, že byl podobně ponurý, jako ten před lety v Soncovce a stejně tak sortiment nedával větší naději na kloudný nákup. Skromnější jedinec by si vystačil, ale optimisticky naladěni nákupem z Pěrečína, byli jsme v rozjedené náladě. Paní v obchodě nás ochotně nasměrovala ke konkurenci – dalšímu obchůdku dále v obci. Udělali jsme tedy malou zajížďku, protože obchod se nacházel až za odbočkou k našemu cíli, ale rozhodně jsme nelitovali. V nalezeném „smíšeném zboží“ zrovna paní prodavačka také drhnula podlahu. Zřejmě to je zdejší pondělní zvyk. Nakoupili jsme chléb, trochu sýra, nějaké sušenky a samozřejmě moroženoje. Potom jsme se vrátili zpět k odbočce. Další, poslední vsí pod horou, měl být Lipovec.
Silnice na Lipovec se nesnažila svým charakterem nijak zakrývat, že povede do kopce. Hned od začátku se zvedala a postupně se ztrácel její hladký asfaltový povrch. Jelo se sice pomalu, ale docela příjemně. V lese nebylo horko. Jenomže po chvíli hladký povrch zmizel úplně a ve strmém svahu nebylo radno se snažit pokračovat v sedle. V mém případě to znamenalo zbytečnou dřinu, v Petrově pak další potenciální patologickou změnu jeho zadního kola. Proto jsem ho často okřikoval, ať kouká slézt, i když jsem tím víceméně zakrýval svoji chabou fyzičku. Cestou jsme potkali jakousi „poradu silničářů v terénu“. U mostu přes potok stála dvě nebo tři auta a několik lidí, od dělníků až málem po oblekáře. Evidentně diskutovali o stavu silnice a třeba i plánovali, jak jej vylepšit. Vskutku, zasloužila by si to.
Náš výstup touto silničkou s kamenitým povrchem, který se v cestopisu odbude několika řádky, trval možná dvě hodiny a byl únavný. A přitom šlo o nějakých 7-8 kilometrů.
Kdesi v kopci za zatáčkou vyšla slečna v lodičkách a s kabelkou. Měl jsem pocit, že to je nějaká halucinace, protože obuv té slečny mi připadala krajně neadekvátní. A o pár desítek metrů dál už začínala vesnice – Lipovec.
Sedli jsme si do trávy, pojedli nějakou drobnost plnou energie a trochu jsme rozjímali nad mapou. Iniciátorem výstupu na Poloninu Runu jsem byl sice já, ale měl jsem pocit, že veškerou námahu tohoto dne už mám za sebou a dál chci jet z kopce. Na druhou stranu, už jsme se vyškrábali do Lipovce, jsme daleko od hlavní silnice, přeci nepopojedeme kousek k hoře a zase zpět. Byl jsem z toho nějaký rozpačitý a navíc jsme neměli představu, jak vrchol Poloniny Runy dobýt. Přikláněl jsem se k pěší variantě. Chtěl jsem si ten výlet užít a kola zkusit nechat někde ve vsi. Možnost vyjet s plně naloženými koly se mi nelíbila opravdu hrubě, pročež jsem ji diskvalifikoval z výběrového řízení rovnou. Petr naopak prosazoval možnost jet na kolech bez brašen a tyto zkusit u někoho ubytovat. Po celou dobu našeho hovoru jsem sledoval v protější stráni stařenku se psem. Udivovalo mě, jak křižuje strmou louku jako kamzík. Zkusil jsem ji ještě trochu „zlodějsky“ vyfotit a Petr se vydal napřed. Když jsem se také sbalil a už už nasedal na kolo, všimnul jsem si, že stařenka klopýtá po stráni dolů, přímo ke mně a volá „počkajtě, dam vam gruši!“. Byla zřejmě kouzelná. Jinak si nedovedu vysvětlil, že nám přinesla hrušky. Bohužel jich měla strašně moc a moje rušina mi neumožňovala jí vysvětlit, že je nemám kam dát. Naštěstí mi ale umožnila vysvětlit, že chceme jet na horu a nemáme kam dát zavazadla z kola. Ochotně mi popsala cestu ke svému vnukovi, který bydlí „ve druhém domě za mostem vlevo, kde jsou v zahrádce bílé a růžové květinky a kde na zahradě pobíhají dvě malé hezké pravnučky“. Podle tohoto nezaměnitelného popisu se nedalo domek přehlédnout. Na dvoře byl i pan vnuk, řekněme pětatřicítník. Sebevědomě jsem se pustil do akce a jako v pohádce o kohoutkovi a slepičce mu líčil, že jsme potkali jeho babičku a ona nám řekla a tak dále. Vypadal, pravda, poněkud udiveně, ale nakonec se nebránil tomu, abychom si u něj zavazadla nechali. Domek to byl prostý, s omítkou hrbolatou, ale čistě bílou. Takových je zde většina. Nejvíc se mi líbilo, že to zápraží, kam jsme brašny skládali, bylo prázdné a zametené. Ne jako to na naší chalupě.
Složili jsme balast a trochu sebevědomě jsme se holedbali, že jsme za dvě hodinky zpátky. To byl trochu nesmysl, protože nás čekalo rovných deset kilometrů do kopce, a to až do výšky 1479 metrů nad mořem.
Vzali jsme si neprozřetelně jen trochu vody, žádné jídlo, já nezbytný foťák a poněkud méně nezbytný stativ a vyrazili jsme do kopce. Skrze celou ves vedla panelová silnice, přesně ta, kterou jsem znal ze zmíněné fotografie spokojeného cyklisty. Vedla i dál za vsí a skutečně až na samý vrcholek hory. Počasí bylo stále krásné. Hned za vsí Petr řešil nějaký problém s kolem, snad přehazovačku, takže já jsem se pěkně pomaloučku šinul do kopce a každých pár metrů jsem dělal fotopřestávku. Po chvíli mě Petr dojel a šlapali jsme svorně vstříc jednomu z Karpatských vrcholků. Mně to šlo ale postupně hůř a hůř. Přeci jen jsem se vydováděl při ranní vycházce a potvrdil jsem to zdoláváním cesty do Lipovce. Sil mi mnoho nezbývalo, takže musím konstatovat, že jsem možná i půlku cesty šel pěšky. Čas od času mě Petr podpořil hroznovým cukrem, ale vesměs jsem se koukal na jeho záda ze stometrové vzdálenosti. Navíc se začínalo mírně kabonit počasí, takže jsem se smiřoval s tím, že žádné úchvatné záběry nahoře nepořídím a kromě toho se vzrůstající nadmořskou výškou občas přišel větřík, který nedělal zpocenému tělu moc dobře. Nejen, že jsme si nevzali žádné jídlo, ale ani náhradní oblečení, což byla školácká chyba.
Postupem času jsem začínal otupovat. Neměl jsem moc sílu pokračovat nahoru a navíc se poněkud připozdnívalo, ale rozhodně se mi nechtělo jít zpět. Petr byl v naprosté pohodě a dodával mi energii odhodlaným „kam dojdem, tam dojdem“, přičemž bylo vidět, že hodlá dojít nahoru. Přibližně v polovině cesty jsme uzřeli děsivé rozmlácené betonové monstrum. Nějaký pozůstatek působení armády. Věděli jsme, že na vrcholu hory mají stát trosky bývalé raketové základny, kterou vojáci opustili v době rozpadu Sovětského svazu, tedy kolem roku 1991. Petr si vyžádal, abych mu zhotovil snímek těchto ruin. Byl to asi jeho jediný požadavek na focení, a protože Murphyho zákony fungují spolehlivě, z neznámých důvodů vyšel velmi nekvalitně. Co se dá dělat. Přibližně v těchto místech jsme také potkali náklaďák plný lidí, na cestě dolů. Vůbec jsem nechápal, kde se vzalo tolik lidí. Nechtělo se mi věřit, že by šlo o nějakou turistickou aktivitu. Jenomže pak se přiblížil druhý náklaďák a situace se vysvětlila. Protože mi motiv náklaďáku plného lidí připadal jako potenciální výborná fotografie, položil jsem kolo do trávy a vyskákal jsem nahoru nad cestu. A tady se to ukázalo – byli jsme obklopeni hektary a hektary borůvek. V nadmořské výšce přes 1000 metrů, bez stromů a keřů, zkrátka jen borůvčí v trávě. Náklaďák mezi tím stavěl u pramínku s vodou a přibíral další brigádníky po celodenní šichtě, takže jsme měli dost času borůvky detailně prozkoušet. Potom už jsem udělal kýžený snímek a z korby auta mi vesele mávali vracející se sběrači.
Po krátkém odpočinku jsme pokračovali a bavili jsme se odhadováním počtu spotřebovaných panelů. Nakonec se to počítalo docela dobře a vyšlo nám úctyhodné číslo přibližně 10 000.
Když už jsem měl pocit, že vrcholek je asi 300 metrů před námi víceméně už bez většího kopce, ukázalo se, že za zatáčkou pokračuje hlavní cesta kamsi jinam a domnělý se začal ztrácet daleko pod námi. Sotva jsem pletl nohama a kolo jsem tlačil nějak ze setrvačnosti. Nakonec jsme nahoru skutečně dorazili. Stál tady Moskvič a u něj seděl chasník – zřejmě borůvkář. Kromě toho zde byly bunkry a vojenská stavení a ještě kromě toho, na malém kopečku, dřevěný kříž.
Foukal vítr, bylo zataženo a zpocené tričko mi bylo hodně nepříjemné. Z povinnosti jsem rozložil stativ a chystal se udělat panorama Karpat. Bylo jasné, že v zataženém počasí proti bílému nebi z něj nic nevyjde. Petr mezitím obcházel betonové ruiny. Když jsme se po chvíli sešli u kříže, udělali jsme společnou fotografii. Vtom se zespodu, po nějaké jiné cestě, vynořili dva cyklisti obloženi zavazadly snad ještě více než my, když jsme měli plno. Zíral jsem na ně se vší úctou. Tipoval jsem Slováky, nebo Poláky. Pak jsem zaslechl „... jo, jsou to Češi ...“ a těšil se na výměnu informací. Jenže ouha, cyklisti ani nesesedli z kola, snad si ani nevšimli, že je tu kříž, a že zdolali skoro patnáct set metrů nad mořem. A ani se jim nechtělo nás pozdravit. Prostě jen odbočili na cestu, po níž jsme přijeli a pokračovali dolů. Docela mě to znechutilo. Přišlo mi to takové česky odtažité, bez zájmu a vstřícnosti, bez snahy o kontakt.
Začínala mi už být velká zima a čas také pokročil. Vyrazili jsme dolů. Šlo to sice bez námahy, ale drncající panely nám vůbec nedovolily vyšší rychlost. Tak jsme potupně vestoje drncali po panelech. Doslova jsem v tomto postoji mrznul a tuhnuly mi ruce, svírající obě brzdy. Foťák v přední brašně sebou mlátil a celkově to nebyl příjemný sjezd. Trval půl, nebo třičtvrtě hodiny. Když jsme dorazili k naší „úschovně“, čile se tu pracovalo. Na dvorku stál vůz plný sena a několik lidí stálo na něm a vidlemi přehazovali seno rovnou na půdu. Dole se motali děti, mladá paní, zřejmě jejich maminka a ještě tu odpočívali dva mladíci, možná dvacetiletí.
Vynosili jsme si zavazadla a začali je připevňovat na kolo. Byl jsem s tím hotov dřív a tak jsem nechal Petra v zajetí asi čtyř okounějících děcek a zašel jsem to za maminkou „srovnat“. Měl jsem jen desetihřivnovku a padesát se mi zdálo moc. Samozřejmě podle předpokladu byl tuhý boj ji mladé paní vnutit. Snažil jsem se jí vysvětlit, že opravdu nemáme, jak jinak se jim revanžovat. Když oponovala, že to nepotřebují, jeden z pokuřujících mladíku se zvedl, vzal moje peníze „jak, není třeba!“ a bylo. Už jsem viděl, jak si za ně pořídí krabičku cigaret, ale lépe jsme se prostě odměnit nedovedli. Petr podaroval děti nějakými bonbóny a pak jsme pokračovali po panelové cestě dolů. Příroda kolem byla moc malebná, tak jsme si řekli, že zkusíme najít nocleh hned, jak vyjedeme ze vsi, abychom se neponořili do stinného lesa, kde by ráno problematicky usychal stan (teď mě ale tak napadá, že by možná ani nenavlhnul).
Netrvalo dlouho a kousek za cedulí „Lipovec“, na zpáteční cestě k Turičkám, jsme našli krásné místo. Petr se sice zasekl u ostružin a odmítl dál prozkoumávat terén, ale ukázalo se, že pár metrů od silnice, za potokem, je příjemná malá loučka s rovným místem pro stan. Už se šeřilo, tak jsme moc neprodlévali a postavili stan a něco jsme snědli. Cestou z Poloniny jsem trpěl velkým hladem, takže jsem si to vynahradil a nezdravě jsem se nacpal. Posedla mě myšlenka čerstvého černého chleba s máslem a evokovala mi pavlovův reflex pokaždé, když jsem ji začal znovu hýčkat. Doufal jsem, že brzy tento sen uskutečním.
Před spaním jsme opět provedli naprostou a úplnou hygienu v potůčku. Před spaním jsme ještě zkusili s větším či menším úspěchem poslat domů esemesky. Nutno přiznat, že od tohoto místa jsme trochu se signálem mobilní sítě bojovali a často jsme se třeba půl dne pohybovali v místech bez sítě.
Pak už jsme v obvyklou dobu usnuli. Já jako když mě do vody hodí. Petr podle vlastního komentáře se spaním moc spokojen nebyl.

Ujeli jsme 29,76 km průměrnou rychlostí 7,4 km/h. Na tu měla vliv zejména moje inklinace k pěší verzi.

Den pátý, úterý 6.9.2005

V noci jsem se pěkně nabalil, takže mě nebudila zima a ráno jsem byl do růžova. Vstal jsem opět brzy a vydal jsem se do přírody, která nás obklopovala. Samozřejmě s fotoaparátem pověšeným na krku. Nevím, co to je za zvláštní sílu, která fotografa táhne přímo do kopce, ale s železnou pravidelností jsem této síle podléhal. Přešel jsem silnici a vydal jsem se vzhůru. Ranní sluníčko bylo ještě slabé, ale příjemné. Po pár krocích v trávě jsem měl úplně mokré nohy, ale v sandálech na boso to byl báječný pocit. Cítil jsem se šťastně a svobodně.
Stoupal jsem vzhůru pastvinou, až jsem se dostal nad ves. Průběžně jsem fotil všechno, co za to aspoň trochu stálo. Dokonce jsem byl svědkem rychlé akce pavoukovy, kdy zamordoval během pár vteřin oběť, uvíznuvší v jeho síti. Všechno se odehrálo tak rychle, že než jsem si rozmyslel a nastavil expoziční korekce, byl z oběti malinký zámotek určený do pavoučí spíže.
Ze vsi ke mně doléhaly různé zvuky a vytvářely příjemnou slitou kulisu. Hrály si děti, kokrhal kohout, klapal kůň, bučely krávy, někdo s kladivem opravoval ohradu pro dobytek. Asi k tomu patřilo i to, že se sem nahoru s rykem a zápachem dohrabalo i maršrutnoje taxi.
Pořídil jsem několik fotografií a umínil jsem si, že by bylo na místě fotit víc přímo ve vsi, a že další dny na to budu myslet. Na zpáteční cestě jsem potkal pastevce s několika kravkami. Měl tranzistorové rádio a naháněl jednu neposlušnou členku jeho stáda, kterou to nějak moc táhlo k silnici.
Když jsem se vrátil, Petr už sušil stan a tahal ostatní věci na sluníčko. Něco jsme posnídali a naše ranní vypravování nijak nevybočovalo ze zaběhnutého standardu. Po desáté hodině jsme vyrazili na další cestu. Měl jsem sice pořád potřebu udělat „odpočinkový den“ a neustále jsem to před Petrem zdůrazňoval, ale vlastně jsem pořádně nevěděl, co to znamená, protože jsem chtěl dojet večer do Poljany. Cesta z Lipovce zpět dolů do Turiček byla příjemná, i když jsme se museli potýkat se špatným povrchem silnice. Více mne však těšilo, že se nemusí šlapat. V Turičkách jsme na odbočce vyrazili známým směrem k potravinám. Moje idea čerstvého chleba s máslem nabírala opět na síle, dost možná jsem i slintal. Bohužel nás čekala ještě před nákupem nepříjemnost – Petr píchnul zadní kolo. Došourali jsme se tedy k obchůdku a učinili nákup. Nezbytnou základní potravinou se už tradičně stal nanuk, který jsme si ovšem nechávali na konec hodování. Začali jsme podle mého snu: černočerný kvádřík chleba ve tvaru u nás známé Moskvy jsme doplnili čerstvým máslem. Venku jsme si sedli na chodník a pustili se do té laskominy. Jestli to snad někomu zní jako to nejobyčejnější jídlo, je na omylu. Chléb s máslem by pro nás tou největší lahůdkou, což mohu dokumentovat tím, že jsme obojí během krátké chvíle úplně snědli. Ano, skutečně jsme pozřeli na posezení dvacet deka másla. Bylo nám fajn a uzavřeli jsme to nanukem. Ještě než se Petr pustil do opravy píchlého kola a já na procházku s foťákem po vsi, dal se s námi do řeči kolemjdoucí bodrý muž. Používal hodně českých výrazů a nechal se slyšet, že pracoval v Česku. Vyptával se, jako obvykle, odkud a kam jedeme, a podobně. Ptal se, jestli něco nepotřebujeme. Říkal jsem si, že Petr potřebuje nové zadní kolo, ale nedovedl jsem si představit, že něco takového by šlo sehnat jinde, než v Užhorodu.
Brzy jsme vyrazili dál. Cesta vedla s kopce a vedla zpět do Turij Remeti, na hlavní silnici. Potkávali jsme hodně dětí na cestě ze školy a čekající na autobus. Hlavní silnice vedla po rovině, ale foukal mírný protivítr, tak jsme neměli nijak závratné tempo. Po několika kilometrech jsme dorazili do vsi Poroškovo. Jako obvykle zde po silnicích korzovali lidé, běhaly děti, jezdily malé traktůrky, případně povozy. Počasí bylo stále nádherné a nic nenasvědčovalo tomu, že by nás čekal déšť, ze kterého jsem stále měl obavu.
V Poroškovu jsme odbočili k místnímu „kafé“. Nákup nanuků Petr obohatil improvizací a nakoupil limonádu zvanou Živčik. Já osobně na podobné pití vůbec nejsem a vystačím si obvykle s vodou, takže jsem chvíli odmítal ochutnání, ale nakonec jsem se dal přesvědčit. Zaujala mne totiž etiketa, na které stálo, že jde o mošt sycený oxidem uhličitým, s výtažkem echinacey. Živčik mě velmi zaujal a od té doby mnoho litrů proteklo mým hrdlem. Nezapomínal jsem ale stále na staré dobré slané minerálky s obsahem sodíku 3000 mg na litr a podobně. V Poroškovu jsme také našli náš starý dobrý Kaštan, kakaový nanuk, který jsme si tak oblíbili při naší první cestě. Smutnou vzpomínkou na jinak příjemnou ves byla Petrova cyklistická láhev, která zřejmě zůstala někde u obchůdku.
S přibližujícím se podvečerem se také blížila Poljana. Měl jsem utkvělou představu, že to musí být malebné zakarpatské městečko, nicméně tato představa se nakonec nenaplnila. Měnil se ale ráz krajiny a já jsem měl pocit, že tohle je něco, co jsem hledal. Asi to měly na svědomí přibývající kupky sena. Fotil jsem tedy o sto šest. Petr z toho musel být už celý nerudný, ale nedával to na sobě znát a pokaždé, když jsem přibrzdil, se ptal „budeme fotit?“.
Před Poljanou přišel opět čas zdolat nějaké ty kopce. Serpentiny se táhly lesem do vrchu a Petr byl tradičně napřed. Kousek jsem i šel pěšky, ale tentokrát to nebylo zas tak nepřekonatelné a po nějakých dvaceti minutách jsme byli nahoře. Ještě než jsme se chtěli pustit do sjezdu, jsem Petra instruoval, ať si hezky odpočine, že udělám pár snímků. Chtěl jsem otevřít přední brašnu na řidítkách a vzít foťák. Leč ta byla otevřená a obsah nikde. Polilo mě horko. Nedovedl jsem si vysvětlit, že by se dal jakkoliv foťák vytrousit, když mám brašnu stále před očima. Navíc jsem si ani nechtěl představovat, co by se mu asi tak stalo, kdyby spadnul na zem. Pár vteřin jsem tápal, co se to vůbec děje, než mi to došlo: někde pár kilometrů zpět, jsem zastavil udělat fotografii, pak jsem pověsil fotoaparát na kůl nějaké dobytčí ohrady a šel jsem si odskočit. Na zpáteční cestě jsem už jaksi zapomněl si foťák vyzvednout. Vůbec jsem nedokázal odhadnout, jestli to bylo někde hned pod kopcem, nebo 15 kilometrů zpátky. Vyrazili jsme tedy s Petrem oba rychle zpět, ale po pár stech metrech nám došlo, že to je takhle nesmysl. Petr se tu utáboří a bude se vrtat v přehazovačce, zatímco já si sundám všechnu bagáž, pojedu rychleji a zpět do kopce to nebude tak hrozné. Vyrazil jsem tedy nalehko po ne příliš kvalitní silnici a užil jsem si opravdu velmi akční sjezd. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky. Myslím, že tam probliklo i něco jako že mám konečně důvod si koupit zrcadlovku. Spíše ale převládala lítost nad ztrátou a vztek nad vlastní nezodpovědností. Ale možná úplně nejvíc mě rozčilovalo, že jsem přišel nejen o fotografie doposud pořízené, ale o potenciální další. S těmito úvahami jsem se řítil prašnou silnicí a uvažoval jsem o tom, že na Zakarpatí není kousek země, kde by nikdo nevybíral brambory, nepásl krávu, nebo nehrabal trávu. Plánoval jsem krizové scénáře, jak budu někoho plašit po vesnici a vysvětlovat, že bych tedy chtěl z foťáku aspoň kartu s obrázky. Také jsem si snažil vnutit, že ono místo určitě poznám.
Brzy jsem se skutečně přiblížil k povědomému místu. Už z dálky jsem viděl, že kůl v rohu ohrady, na který jsem foťák pověsil, je prázdný a sám, jako kůl v plotě. Nebyl jsem příliš schopen racionálně uvažovat. Přibrzdil jsem a vjel jsem do trávy k ohradě. U ní stál mladík a pásl dvě kravky. Takový snědý dvacetiletý kluk, u nás by se řeko cikán. Ještě, než mi stihlo zatrnout, vesele na mě zahalekal: „drug, éto tvajó?“. A mával na mne foťákem. Byl jsem konsternován a začal jsem mu vysvětlovat, jak jsem to tady zapomněl a kde už jsme byli a tak dále. Děkoval jsem mu, co mi moje rušitna dovolovala a dal jsem mu desetihřivnovku. Bez protestů si ji vzal. Za stálého děkování jsem uklidil foťák, nasedl na kolo a vyrazil zpět za Petrem. Mladík, který byl už s krávami evidentně na odchodu, za mnou ještě zahalekal „kakaja u ťebjá pámjeť?“.
Měl jsem zřejmě víc štěstí než rozumu a přijel jsem na poslední chvíli. Na druhou stranu to, co se mi přihodilo, je ukázkou ukrajinské dobrosrdečnosti a čestnosti. Nechci tvrdit, že u nás by se nic takového nemohlo stát, stejně jako to, že by mě na Ukrajině nemohl nikdo okrást, ale vzhledem k dosavadním zkušenostem mě vždycky dokáže značně podráždit, když někdo mluví o tom, jak je Ukrajina nebezpečná, a jak se tam krade.
Zpátky jsem jel s lehkým kolem a hřejivým vědomím z nově nabytého fotoaparátu. Kopec jsem vyšlápnul jedna báseň (viz. Donutilovu historku o F.Kocourkovi a kopci Strmilováku) a Petr se nestačil divit, jak jsem se vrátil rychle. Měl kolo v montážní pozici a kutil něco s přehazovačkou, občas mírně remcaje.
Nalodil jsem veškerá zavazadla, Petr se přepnul z opravárenského módu do jízdního, a pustili jsme se s kopce. Voněl už trochu podzim a já jsem si vychutnával vzdušné lázně. V jedné z obcí, kterou jsme projížděli, jsem zkusil i úsměv na místní mladou slečnu. Oplatila mi též úsměvem a já jsem měl radost, že mi ta úsměvová komunikace nefunguje jen se starými babičkami.
Těšil jsem se do Poljany. Protože se blížil večer, chtěli jsme už pomalu hledat místo na nocleh, ale také jsme měli velkou chuť vyzkoušet místní kuchyni. Sugeroval jsem si, že určitě musíme najít hospodu s teplou kuchyní, když je to „takové velké město“. Když jsme dorazili do Poljany, měl jsem pocit, že se někde stala chyba. Město se scvrklo na jednu křižovatku typu „T“. Ostatní domky u silnice působily dojmem vsi menší, než bylo Poroškovo. Rozpačitě jsme po křižovatce zakroužili, a když se ukázalo, že naším směrem se žádný honosný restaurant nenachází, zkusili jsme z křižovatky popojet kousek na druhou stranu. Zastavili jsme u jakési hospůdky s obchodem. Petr šel nakoupit základní potraviny a já, namlsán svými komunikačními úspěchy, vstoupil jsem sebevědomě do „kafé“, jak se místní hospody jmenují. V přítmí malinké místnosti dunělo „tuc-tuc“. Slečna u baru byla poněkud diskotékového tipu a odmítala rozumět mojí Ruštině. Neporadila si nicméně ani s mojí Angličtinou, což mne poněkud popudilo. Její podnik stejně nevypadal, že by dokázal poskytnout boršč a šašlik, tak jsme zklamaně nasedli na kola a vydali jsme se dál. Minuli jsme lázeňský areálek a pár penzionů. Silnice se začala zvedat a korzující lidé řídnout. Minuli jsme konec Poljany a já jsem se snažil trochu přidat, abychom aspoň dojeli cyklistku před námi, která evidentně jela do sousední vsi na nějaké sotva pojízdné rachotině. Vůbec se mi nedařilo dostat ze sebe nějakou energii a k cyklistce jsme se blížili velmi asymptoticky, což dále zadupávalo moje sebevědomí, čerstvě pošramocené neúspěchem v hospodě. Nakonec slečna přeci jen povolila. Už se ale stmívalo a ochlazovalo. Jeli jsme do kopce podél řeky Mala Pinja. Další vsí na trase měl být Uklin. Petr chtěl dojet až za něj, jenomže já už jsem měl šlapání dost a začal jsem škemrat. Nakonec jsem Petra obměkčil a sjeli jsme k řece, abychom našli místečko. Byl zde čerstvý výkop pro plynofikaci a krajina kolem vypadala nějak příliš prostorně a otevřeně, takže jsme museli chvíli laborovat, kam stan umístíme. Nakonec jsme na kole přebrodili řeku a našli útočiště za ní, kousek od lesa. Tento dobývací prvek se mi velmi líbil. Měl jsem pocit jako neohrožený badatel, který se prodírá divočinou. Přeci jen jsem si mohl dovolit v sandálech hamtnout do vody. Sandále jsem totiž s tímto záměrem vybíral.
Místečko, které jsme si našli, bylo zřejmě nějaké oblíbené piknikáři. Bylo zde ohniště a místy i mírný nepořádek. I přes blízkost lesa mi dělalo docela značné problémy shánění dřeva na zátop, ale měl jsem prostě chuť udělat ohníček. Petr opět jen nevěřícně kroutil hlavou, ale nakonec teplo ohně samozřejmě také využil.

V tomto místě bohužel cestopis končí a dále jsou zaznamenány pouhé poznámky z terénu:

-večer nedaleko motorkářská párty
-Petr ztratil sýr
-k večeři čínská polévka tipu matrace a olivy
-ujeto 60,2 km, průměr 15,6 km/h

Den šestý, středa 7.9.2005

-ráno přenáším věci pře řeku na sluníčko, peru, jedeme 10:40
-Petr defekt, jedu sám, fotím, 10km, pak objížďka
-čekám v Pidpolozji
-fotím děti čekající na školní bus a krmím se
-přijíždí Petr, měl další 3 defekty (!)
-Petr prohazuje zničený zadní plášť za přední a vycpává ho duší
-diskutujeme, zda ho budeme shánět a kde, ptáme se místních pracujících, doporučují Svaljavu
-po opravě jedeme dál, výborná cesta, znovu nakupujeme máslo
-focení konečně dřevěného kostela (ty mi chyběly)
-diskuze s dědou, který žene domů kravky, o stáří lesa, o železnici – na Ukrajině 100 km lesních úzkorozchodek, nedaleký most stavěli Italové
-na Poloninu runu se dá jet i odtud, byly tam raketové základny, opuštěné 1991
-kolemjdoucí má plný kýbl ostružin a dává nám. Všichni se 10x loučí
-diskuze před hospodou s hrbáčem bez zubů, pak mladý Anatolij, který pracoval v ČR a teď je tady elektrikář. Je z obce Źdanovje, kam se vrací na „rovere, éto jevó avtamabýl“. Omlouvá neustále opilce, kterého fotím, třesu si rukou a nerozumím
-koncovka cesty je velmi dlouhá, vesnice má několik kilometrů, nikde nekončí, je rozplizlá
nakonec nocujeme před obcí Tichá, dosti vysoko, je chladno. Jíme chléb s máslem, myjeme se v ledovém potoce, uleháme 19:40 v podstatě na pastvině, opět v kopci, který se záhy láme dolů, jak zjistíme ráno.
ujeto 41,9, průměr; 11,8 km/h

Den sedmý, čtvrtek 8.9.2005

-vstávám po sedmé, jdu fotit do vsi, pak hodujeme a lenošíme na slunci
-přichází dvě pastevkyně s kravami. V klidu se balíme. Vyrážíme později, dojíždíme máslo
-vyjedeme kopec, pak následuje dlouhatánský sjezd, po kamení. Stále fotím
-když konečně přijedeme do Volosjanky, málem se vzájemně ztratíme (osobo, neviděla jste chlapce na kole?)
-cesta je jinak, než mapa
-kontrola na silnici: voják + hřebíkový řetěz, závora
-jedeme dolů, různě nakupujeme a kontrolujeme nádraží. Petr má v nakupování zálibu. Pirohy, makovky, pivo
-fotím vlak a dáváme se do řeči s dělníky, kteří doporučují nějakou ubytovnu a nespat nikde na dohled. "my nejsme Ukrajina, my jsme Zakarpatí"
-cestou ve vsi je fajn prodavačka, poznává nás podle řeči, Slováci mluví měkčeji. Jezdívala zpívat se sborem na Slovensko. Vtipkuje o vodce, živčik je moc drahý na vesnici, tak ho nemá. Radí nám vlak v 11:23. Poslední moroženoje má v malinké staré ledničce
-pokračujeme podél železnice, mírně s kopce
-pekárna a stánek s čerstvým pečivem v 18:00. K vánočce se Petr vrací pro máslo, já si kupuji banány
-hledáme nocleh, všude ohrady. Brodíme řeku, tentokrát je to drsnější, šlápnu do vody, brašny a přehazovačka namočené
-jedeme dál, stmívá se, ale jede to samo, stále s kopce
-nakonec nocujeme v altánku, kde ústí naučná stezka, kde asi nikdy nikdo nešel, jak je zarostlá. Není to tu moc hezké, ale už se stmívá
-Petr má krizový defekt, viz fotografii-duše leze pláštěm ven a už skoro neprojde vidlicí, takže Petr musí sundat přední brzdový třmen
-v noci kolem zastavují auta a dlouho nechápu, o co jde. Všichni ale telefonují, takže je pravděpodobné, že tu je signál a místní si sem jezí zavolat
-ujeto 40,8 km, průměrem 13,1 hm/h

Den osmý, pátek 9.9.2005

-ráno balím mokrý stan a frčíme
-defekt se zhoršil, pojedeme vlakem
-stanice je kousek, vlak má zpoždění kvůli rekonstrukcím. Diskuze s výpravčí. Opravuje se tu kus stanice, asi 4 dělníci a jeden „řídící frajer“ v brýlích. Suť nosí na nosítkách?!
-nakonec nakládáme kola, jedeme hrozně dlouho, často stojíme. Průvodčí je fajn, jízdné nízké, kola jsou na konci vagonu
-v Užgorodu kluk s kolem radí velo-servis. Je hned u nádraží. Petrovo kolo už vůbec nejede
-Petr nakupuje plášť Kenda, údajně pravý, přestože právě tento se často vyskytuje jako falzifikát a mění
-courám se po nádraží i busovém. Veliký provoz, mladí lidé, shon. Nacházíme restauraci, potkáváme Čechy. Dáváme si boršč a oblíbené jídlo šéfa. Nic moc a velké dýžko žebračce
-měníme peníze a vyrážíme na hranici
-agresivně žebrající kluk na kopci útočí na Petra
-zdržení na přechodu, pak rychle frčíme
-nacházíme nocleh opět u Šíravy, totální teplo, komáři, focení západu slunce, Petr ztratil světlo a láhev
-vaříme hutnou asfaltovou polévku
-večer diskotéka někde za naší hlavou, smrad mrtvých ryb
-ujeto 36,8 km, průměr 16,3 km/h

Den devátý, sobota 10.9.2005

-ráno vstáváme v 5:30 a balíme všechno mokré
-přesto čekám na východ slunce a fotím
-jedeme hodně rychle, přesto přijíždíme akorát
-ve vlaku důchodecký pár se vrací z Tater do Ústí. Pán má chřipku a prská celou cestu
-ujeto 14,1 km, průměr 19,2 km/h