Jaroslav Mencl

Mazda

Rozhodli jsme se ke koupi auta. Rozhodnutí sice důležité, ale nikterak dobrodružné, mohlo by se případnému čtenáři na první pohled zdát. Přesto přineslo příběh s drobnými zápletkami, které mě vybídly k psaní.
Jsme specifická rodina. V mnoha ohledech. Naučili jsme se jezdit manželčiným nejmenším autem na světě, protože nám to ušetři hodně peněz. Byli jsme s ním dokonce v Chorvatsku a nepocítili jsme nějaké extrémní potíže se do něj vejít. Díky této průpravě pak člověk není omezen na výběr rodinného vozu (a nemusí mu tedy nutně vyjít Octavia kombi). Dalším aspektem, který možná také není úplně běžný, je extrémně podporující manželka. Někdy se stane, že blahosklonně utrousí "tak si tu kytaru kup", nebo "na tom se nemusí šetřit". A když viděla, že do vyhledávače nedávám jenom rodinné kombíky, pronesla velkoryse jednu ze svých výše zmíněných replik. Bylo to něco v tom duchu, že když člověku táhne na padesát, mohl by si udělat radost a dopřát si své první auto. Moudře jsem pro vlastní interpretaci vypustil poznámku o věku a usedl jsem k vyhledávači.
Aby bylo jasno, nejsem žádný extrémní autíčkář, i když jsem vystudoval dopravku střední i vysokou. O spalovacím motoru toho vím poměrně dost, ale jen teoreticky a navíc z doby před 20 a více lety. A ano, úvahy o elektromobilitě jsem opustil, ačkoliv proti ní nic nemám. V průběhu času jsme koukali na Astru, Leona, i tu Octávii.
Vždycky se mi líbily Mazdy. Tedy alespoň posledních hodně let. Mazda 6 je nádherný koráb s pověstnou japonskou spolehlivostí. Měl jsem je ale ve škatulce vozů, které si nemůžu ani nechci dovolit. Někdy na jaře (2023) se mi ale nějak zazdálo, že šestka je vlastně příliš velká a ostatně je to ten rodnný kombík, který nehledám. Mazda 3 je naproti tomu od roku 2019 nádhérné vyzrálé auto, které je menší, svěžejší a tak nějak celkově se ke mně lépe hodící. Bylo to takové prozření "ajo vlastně".
S ambivalentním pocitem "to si stejně nemůžu koupit" jsem si objednal testovací jízdu a myslím, že pro prodejce jsem byl velmi snadným cílem. Po přesedlání z 15 let staré Fabie by mě asi nadchlo leccos, obzvláště, když by to bylo nové.
Takže ano, Mazda 3 s benzínovým atmosférickým dvoulitrem mě nadchla. Naprosto. Vlastní zateměná mysl posílená neférově jednoznačnými recenzemi skandovala "to chci". Jestli snad někdo čeká technikálie nebo jiné odbornosti, zklamu ho. Prostě to bylo skvělé nové auto, které krásně jelo.
Pan prodávající na mě zkoušel všelijaké fígle a nápady a nabídky. Vlastně jsem byl rozhodnutý, jen jsem musel počkat na správný okamžik, až se urovnají rodinné finance. Nebyl jsem si jistý výběrem motoru, nebyl jsem si jistý výbavou, nebyl jsem si dokonce jistý ani event. nájezdem (koukal jsem po předváděčkách a málo jetých autech), ale byl jsem si jistý tím, že Mazda bude červená, protože červená od Mazdy je krásná a povinná. Našinec by si myslel, že to je nějaká "Mazda základovka", podle toho, kolik jich jezdí, ale překvapivě to je nejdražší ceníková barva.
Pak nastalo období vnitřního schvalování, které naštěstí bylo rozbité dovolenou a další spoustou důležitých událostí. A pak, po telefonátu s kamarádem, přišlo další "ajo vlastně". A to že chci automatickou převovodku, protože jsem usazený seriozní pán a nikoli nevybouřenec, který je přesvědčen, že manuálně řadí líp než stroj, protože to viděl v kině u Jasona Stathama.
Následovala další testovací jízda, s automatem a 137 kW motorem. Ano, opět to jelo krásně.
Přišel jsem domů a začal jsem pravidelně kontrolovat pro mě naprosto neobvyklé webové stránky, a také jsem začal zjišťovat, co by tak obnášelo přivézt si auto z ciziny, nejspíše Německa. Přečetl jsem toho dost, našel jsem různé služby, které dovoz za větší nebo menší peníz obstarávají a oddal jsem se vlnám nálad "to půjde"/"to nepůjde".
Je nutno říct, že při výběru střední výkonové varianty, automatu a červené barvy zároveň s minimálním nájezdem a cenovým stropem, se mi dostávalo žalostně málo výsledků (někdy i méně než jeden) a to i na tak velkém trhu, jakým je Německo. Došlo mi, že budu muset někde slevit (a pak si třeba budu nadávat), nebo bude německá varianta nutností.
Moje žena beze zbytku chápala důležitost rozhodnutí, a vždycky, když jsem za ní přišel s tíživou informací, že za tolik a tolik to nepůjde, bude to muset být víc, chlácholivě odpovídala "no tak si budeme muset připlatit".
Nu a nakonec se to stalo - vyhledávač nabídl jeden jediný kousek v dané cenové relaci. Měl najeto 1000 km a byl od oficiálního dealera Mazda. Tak jsem sebral veškerou rozhodnost a napsal jsem mail. Prvotní reakce ze strany prodejce byla poměrně opatrná, což je ale asi pochopitelné. Následovala dlouhá výměna informací a vysvětlování, včetně telefonátů, kdy jsem se snažil krotit svoje neskutečné dětinské nadšení a zároveň jsem nechtěl nechat auto odvézt nějakého Němce, který jen tak pojede kolem s plnou šrajtoflí.
Nakonec jsme se dohodli, co všechno je potřeba, naplánovali jsme cestu, kterou jsme pojali jako dovolenou ve dvou, odevzdali jsme děti zlaté babičce, a vyrazili jsme. Jestli byla předchozí část nezáživná, doufám, že následující bude lepší.
Ano, samozřejmě jsme vyrazili pozdě a ještě jsme navštívili (resp. jsme se tam sešli) kávové centrum. Se všemi jsem se pozdravil, dostal jsem 6 espress do termosky a už to svištělo. Asi tak, jak to může svištět v zimě v podvečer ku Praze a skrz Prahu. Vůbec to ale nevadilo, protože bylo před námi vzrůšo, a protože jsme byli sami. Bylo před námi mnoho kilometrů, Petra je má dívka závodní, a pokud jsem zrovna nemusel odepisovat nebo volat jejím vypečeným kávovým zákazníkům, bavili jsme se.
Vymysleli jsme, že povečeříme někde před hranicemi a nebudeme pak už potřebovat do druhého dne jíst. Našel jsem tedy Žíznivého kozla v Klatovech a dali jsme ho do navigace. Vzpomněli jsme si na dávnou historku, kdy jsme jeli starou Felicií ve tmě v neznámém kraji a kamarád nás hecoval, že jedeme strašně pomalu, zatímco nám se zdálo, že vůbec nic nevidíme a auto skoro nesvítí. A jak jsme si tak povídali o světlech, najednou se nám zdálo, že ani to naše Clio nějak moc nesvítí. Zachvátila nás drobná panika, protože Petra se vyjádřila poměrně ultimátně ve smyslu, že s neosvětleným vozem do Německa nejede. Mezitím mi dokonce tvrdila, že doma stoprocentně zapomněla peněženku s občankou, což mě nechalo naprosto, ale opravdu naprosto chladným, protože už jsem to zažil mnohokrát a ze statistických závěrů jsem věděl, že to je nesmysl. Ano, byl to nesmysl. Ukázalo se nicméně, že jedno světlo nám opravdu nesvítí.
Napsal jsem do Google "autoservis Klatovy", aby mi vyjelo asi osm výsledků s informací "zavřeno". U jednoho nicméně svítilo "brzy zavírá". Bylo 17:40, tak jsem ihned zavolal. Při představě, že hledám, jakou žárovku by asi tak auto chtělo, pak ji sháním v nějakém Kauflandu, a nakonec ji měním za tmy zmrzlýma rukama, mě jímala hrůza a chtěl jsem úkol stůj co stůj outsourcovat na někoho kompetentního.
Povedlo se, autoservis mě vyslyšel, pán zvedl telefon a jen mírně nevrle kývl na to, abych přijel. Asi v 17:55 jsme zastavili na místě. Byli zde tři bodří chasníci. Vyměnili nám žárovku a na dotaz na Žíznivého kozla ochotně reagovali radou, ať vyzkoušíme chalupu Česká Lípa v Myslovicích. Tedy jsme vyzkoušeli.
Trochu jsme si zajeli, cestou jsme byli vytroubeni, ale chalupu jsme našli a po delším čekání jsme se i jídla dočkali. Bylo famózní. Není třeba to nějak detailizovat, svíčková a kuřecí roláda s květákovým pyré se zkrátka povedly.
S poměrně značným zpožděním jsme vyrazili dále vstříc dobrodružství. Překonali jsme státní hranici a po několika hodinách jsme dorazili k jezeru Chiemsee, do podhůří Alp a do blízkosti rakouské hranice. Po drobném zmatkování jsme nalezli recepci a na ní obálku s naším jménem. Zjistili jsme i, kde zaparkovat a nakonec jsme našli i náš pokoj. První část plánu - středa 16.11.2023 - tedy vyšla a před jedenáctou hodinou jsme se uložili. Jediná prapodivná drobnost, kterou bych k jinak bezchybnému a velkému pokoji podotkl je, že při zapnutí světla v koupelně začalo hrát i rádio (německé pochopitelně). Tak jsem rádio vypnul a šli jsme spát.
Díky typu oken a rozvržení místnosti byla v noci úplná, absolutní tma. Mám to rád a Petra nikoli. Ráda se postupně budí, zatímco já rád spím nadoraz. Tak či onak - uprostřed noci šla čurat a ... způsobně počkala, aby nezačalo hrát rádio, když si v koupelně rozsvítila. Nezačalo, tak dělala, co potřebovala. Zvesela hrát začalo teprve po chvilce. Dříve jsem si myslel, že když přijde infarkt ve spánku, je to docela milosrdné. Blbé nicméně je, když vás nadobro probudí.
Druhý den začal slibným počasím s jemně pozdně podzimním sluníčkem. Moje neposedná žena se vydala proběhnout k jezeru, zatímco já jsem se rozkošnicky válel a těšil se na snídani. Mám rád hotelové snídaně. Troufám si tvrdit, že je využívám efektivně. Obzvláště, když nemusím spěchat a není brzy ráno. Taková hotelová snídaně od devíti, když potřebujete v deset zvednout kotvy, je ideální. My jsme šli na osmou, což je stále ještě dobré, řekl bych. Restaruci s výhledem na jezero mají v hotelu parádní a připravená jídla byla jejím důstojným doplňkem. Roztomilé bylo, jak byla jídla malinká. Vzhledem k velkému výběru to asi bylo ale logické, protože bylo zjevně po sezóně a pro pár hostů nebylo moc jídla potřeba, takže spousta malých pochutin byla určitě lepší, než jeden jediný obrovský rohlík.
Po snídani jsem se sbalili, odhlásili a usedli do auta. Do navigace jsem zadal "Autohaus A. Gruber" a vyrazili jsme. Počasí se lehce zachmuřovalo, ale krajinu jsme projížděli krásnou a uklizenou. Viděli jsme celé velké jezero s ostrovem a také zasněžené vrcholky Alp. Prostě paráda.
Za necelou půlhodinu jsme dorazili do cíle a mě se zmocnila příjemná nervozita. Zaparkovali jsme a mezi krásnými Mazdami jsme vykročili pomalým sebevědomým krokem dovnitř, kde jsem neméně sebevědomě paní na recepci oznámil, že máme schůzku s panem Hoffmannem, zkoumaje přitom po očku, který z přítomných by to asi tak mohl být. Paní se zatvářila překvapeně a prohlásila, že pan Hoffmann pracuje ve Wasserburgu. Vůbec mi to nepřipadlo divné a odpověděl jsem něco jako "no vždyť ano!".
"Tady jste ale v Traunsteinu", oznámila paní a zatvářila se, že ví, co říká. Moje sebevědomí se zhroutilo a začal jsem se cítit jako malý Jarda. Dost podobně, jako když přijdu na třídní schůzky o hodinu později, nebo na logopedii nedorazím vůbec. Během krátkého vysvětlení jsme pochopili, že jsme v jiné pobočce stejného autosalonu. Byla to jaksi beze všech pochybností moje chyba. Shledali jsme, že do Wasserburgu to máme necelou hodinu cesty. Poděkovali jsme, rozloučili se a jali jsme se pokračovat v hledání již poněkud agilněji. Vzhledem k faktu, že jsme celou dobu jeli značně "na spotřebu", abychom nemuseli řešit služební benzín v zahraničí, jevila se tato minimálně 80km zajížďka značně úsměvnou.
Do dalšího Autuhausu A. Gruber jsme dojeli už o dost později, než byl původní plán. Bylo kolem jedenácté a čas nás sice netlačil, ale bylo to jednak poněkud neslušné, a jednak měl místní registr vozidel polední pauzu, která se kvapem blížila. Petra ohodnotila showroom jako výrazně vesničtější, než ten předchozí, ale já jsem na první dobrou rozpoznal auto, které se na nás na parkovišti těšilo, takže mi přestávaly korektně fungovat některé základní funkce (včetně schopnosti hodnotit úroveň nablýskanosti autosalonu). V interiéru byli asi tři lidé, takže dohledat pana Hoffmanna bylo už docela snadné (vzhledem k tomu, že byl jedním z nich). Je to mladý sympatický prodejce, s jednoduchou a výstižnou angličtinou, který působil velmi úslužným a slušným dojmem, takže bych se nebál říci, že byl pro nás ideálním partnerem. Bylo evidentní, že ví, co dělá a říká, ale zároveň se snažil nechávat prostor na otázky nám. Jenomže my jsme nepřijeli vybírat - já jsem měl za sebou dvě testovací jízdy, shlédnutou spoustu recenzí, intenzivní pocit, že strašně potřebuji Mazdu 3 v červené barvě a navíc zaplacenou celou kupní cenu dopředu.
Jinými slovy testovací jízda byla vlastně asi tříkilometrovou cestou na místní registr. Pozitivem bylo, že pan Hoffmann jel s námi, aby všechno zařídil, nebo aspoň přeložil. V duchu jsem se s kroucením hlavy pozastavil nad jeho morbidně zdvořilou frází "am I allowed to take the back seat?", kterou mohl doplnit ještě koloraturním dovětkem "of your new Mazda".
Registr s pojišťovnou sídlí v jedné budově (jestli se tak dá označit jakási pokročilejší stavební buňka), což je velká výhoda, protože německý systém je překvapivě složitý a je potřeba jít na pojišťovnu, odtud na registr, pak zpět na pojišťovnu, a znovu na registr, což zní příšerně, ale v našem případně to obnášelo úhrnem asi 50 metrů. Navíc pan Hoffmann spokojeně poznamenal, že "dnes šlo všechno velmi hladce". Nevím už, kolik času jsme tam strávili, ale odhadem půlhodinu, přičemž na každé přepážce jsme utrousili pár desítek Euro a kvitovali jsme náš doprovod, protože úřednice byly sice mile usměvavé, ale v angličtině bychom se dohodli tak maximálně na jménu. Během komunikace zaznělo asi 10x "Macda", což mě částečně rozčilovalo a částečně rozesmívalo.
Z úřadů jsme odjižděli s dočasnými německými značkami, které měly platnost asi osm dní. V autosalonu jsme dořešili všechny administrativní náležitosti, udělali jsme v autě společně nějaká drobná nastavení, předali jsme připravenou dárkovou kávu (která podle mě způsobila něco mezi potěšením a rozpaky) a vydali jsme se na cestu domů. Bylo krátce po poledni, díky opuletní snídani jsem neměl vůbec hlad a byla před námi spousta kilometrů. Když jsme se vymotali z městečka, zastavili jsme, abychom udělali pár fotografií nového člena rodiny, a pak už jsme opravdu vyrazili k české hranici.
Myslel jsem, že budu všechno zkoumat, nastavovat a hrát si s čudlíky a s různými funkcemi, ale opak byl pravdou. Byl jsem zamáčklý v dokonalé sedačce a užíval jsem si jen pocit z jízdy. Vrněl jsem. Mazda také vrněla.
Snažili jsme se jet s Petrou společně a občas jsme si volali, ale překvapivě to není úplně jednoduché, když je poměrně hustý provoz a nevíte, jestli se tomu za vámi jede dobře, nebo zrovna volá, nebo svačí. Část naší cesty vedla i po dálnici a protože jsem viděl, že to je opravdu jen pár kilometrů, musel jsem si samozřejmě vyzkoušet sešlápnout pedál až na podlahu a oddat se tomu krásnému lineárnímu atmosferickému zátahu do šesti tisíc otáček. Vyzkoušel jsem si, že Mazda umí jet dvoustovkou a pak jsem pokorně počkal na kávové autíčko. Cesta ubíhala slušně s výjimkou toho, že jsme se kdesi před časkou hranicí ztratili a jetli jsme asi 15 kilometrů svou cestou. Kousek před Železnou Rudou jsme se zase spojili a vyšlo to úplně přesně, zkrátka jako ve filmu.
Když jsme přejeli do Česka, začalo se pomalu smrákat a také se dostavoval hlad. Hlad se dostavil též autu, což jsem zvládl úspěšně odbavit. Naplánovali jsme cestu tak, abychom dorazili zase na večeři na chalupu Česká Lípa u Klatov. Petra pustila uzdu fantazii a kreativině a dala si stejné jídlo jako minule, já jsem zkusil bramborové knedlíky s uzeným masem. Obojí byla dobrá volba.
Po jídle jsme pokračovali už za černočerné tmy, což bylo v kombinaci s deštěm nepříjemné a pomalé. Vlekli jsme se a vlekli, až jsme se ale nakonec dovlekli. Zlatá babička si nechala hochy ještě přes noc, takže jsme nemuseli vymýšlet komplikovanou logistiku. Když jsme dorazili, dal jsem nové auto do nové garáže a nic dalšího jsem nevymýšlel.
Druhý den jsme si Mazdou dojeli pro hochy a den následující jsem ještě škemral, ať se mnou Petra jede aspoň na nákup do Žitavy. Vtipná situace se seběhla na hranicích, kde nás zastavila hlídka, aby zjistila, kolik máme ve voze migrantů. Policista s baterkou v ruce viděl německé značky, tak na nás cosi vychrlil. Poprosil jsem ho o angličtinu a pochopil jsem, že mám stáhnout zadní okénka. Aha, jsou zatemněná, tak kontrola migrantů na zadních sedačkách. Začal jsem mačkat nevyzkoušené čudlíky (maje navíc v dosavadních autech okna s manuálním stahováním), ale nic se nedělo. S nějakou chatrnou výmluvou jsem se jal vystupovat, že raději otevřu dveře. Strážník zpozorněl. Vystoupil jsem a vzal za zadní dveře, leč... byly zamčené. Po zmateném hledání zámku a otevření dveří jsem utrousil něco o novém autě, které neumím ovládat a spěšně jsem vyklidil pole.
Jestli si však někdo myslí, že to je konec příběhu, tak nikoli. Tu otravnější část jsem měl teprve před sebou. Po prodlouženém víkendu jsem hned začal dával dohromady informace, co všechno je potřeba pro legalizaci vozu přivezeného z Německa. Teorii jsem sice nastudouvanou měl, ale byly v ní poněkud trhliny. Přesněji jedna, zato však dost zásadní. Paní na registru mi vyjmenovala asi osmdesát věcí, které budu potřebovat, přičemž jednou z nich byl doklad o zaplacení daně. Chaha, jasně, to přeci mám v papírech hezky přehledně, proč to asi potřebují z našeho finančního úřadu? Po telefonátu na finanční úřad se požadavek vyjasnil a bohužel mě to málem stálo zdraví. Ukázalo se, že návody na přivezení auta z Německa jsou sice hezky podrobné, ale zabývají se typickou většinovou situací, tedy přivezením ojetiny. V případě nového auta (do 6000 km nebo nějakých měsíců stáří) se auto považuje za nové, a je tedy potřeba zaplatit DPH u nás. Snažil jsem se do telefonu znít připraveně, profesionálně a poučeně, mluvit s paní klidně a smysluplně, nicméně v duchu jsem se zajíkal vztekem na všechno včetně sebe, proč to celé bere takový divný směr. Dohodli jsme se, že se hned seberu a na finanční úřad dorazím si to celé nějak vysvětlit (se všemi papíry, které mám). Paní byla milá, ale extra sebejistá se mi nezdála. Přinesla nějaký okopírovaný formulář, vyvedený v černé a tmavě šedé barvě a vysvětlila mi, že daň určitě zaplatit musím, a pak možná nějak můžu žádat o její vrácení z Německa. Zatímco hledala v papírech cenu vozu a kurz v den prodeje, já jsem se soustředil jen na to, abych zhluboka dýchal. Nakonec z ní vypadlo, že po mně úřad bude chtít 143 tisíc korun. Histericky jsem se tomu zasmál a horečně přemýšlel. Celou situaci jsme si společně ještě asi 3x zopakovali, abychom se vzájemně ujistili, že si rozumíme a já jsem přitom stále doufal, že paní řekne "aha, tak to se na vás nevztahuje!".
Neřekla to, tak jsem vzal všechny papíry původní i nově nabyté a už jsem se chtěl vypotácet ven, nicméně cosi mě drobně osvítilo a znovu jsem prošel všechna čísla a upozornil na to, že počítáme daň asi z celkové ceny před slevou. Paní uznale pokývala, vzala kalkulačku a přehodnotila výpočet. Do formuláře k zaplacení zůstalo nakonec asi 114 tisíc korun. Pak už jsem se ven opravdu vypotácel.
Telefonicky jsem novinky sděloval mé milé ženě, která zůstala věcná a podporující i nadále, což jsem ocenil. Jisté bylo, že zaplacení daně byl první nutný krok celého procesu, takže nemělo smysl ho oddalovat. Jak to ale vyřeším s německou stranou, jsem neměl ponětí, protože kdyby pan Hoffmann s touto možností jakkoli počítal, určitě by nás informoval. Napadaly mě samozřejmě jen černé scénáře a měl jsem před sebou dva nepříjemné úkoly: sehnat peníze a zajistit, aby nám Autohaus A. Gruber vrátil německou daň, která je mimochodem 19 procent místo našich 21, takže jako bonus by ještě tak jako tak utekla nějaká další eura.
Večer jsem napsal do Německa vysvětlující email, a protože nemám rád dlouhé čekání, rovnou jsem tam i zavolal. Pan Hoffmann neslevil ze své extrémní zdvořilosti a řekl mi, že je připraven všechno zařídit, když dodám potřebnou dokumentaci. Poněkud mi odlehlo.
Půjčování peněz není příjemná kratochvíle, protože našinec tím odkrývá karty a může být na něj podle toho nahlíženo. Nakonec jsem se rozhodl nevymýšlet věci příliš komplikovaně a poprosil jsem o pomoc maminku. Ta se samozřejmě zhroutila, protože "za jejích dob" se podobné věci dělaly jinak, ale správná milující maminka by samozřejmě pomohla i drogovému dealerovi. Než bys řekl švec jsem tedy zaplatil a mohl jsem vyčkávat, kdy peníze dorazí na úřad a já si budu moct vyzvednout patřičné potvrzení. Mezitím jsem mohl zvládnout ještě jednu nutnou náležitost - evidenční kontrolu. Bylo už pozdě odpoledne a telefon mi zvedli mi telefon na jediné STK - ve Vratislavicích. Paní mi vysvětlila, že na samotnou evidenční kontrolu se rezervovat čas nedá, a abych přišel ráno na sedmou, což jsem hned druhý den učinil. Byla to moje první zkušenost, ale není třeba ji nijak dramatizovat, prostě jsem si ji jen musel odčekat a zaplatit. Opět samozřejmě vznikly vtipné momenty jako že neumím otevřít motor, ale zase jsem si mohl svůj nový vůz prohlédnout zespoda, z montážní jámy. Krása a čistota.
Dalším aktem, který byl pro legalizaci vozidla nutný, bylo jeho pojištění. Zvedl jsem telefon na známého, který se nám stará o pojistky a podobné věci a vyložil jsem mu situaci. Vnitřně jsem se připravil na nějakou částku za havarijní pojištění a čekal jsem, až se ozve s kalkulací. Jak už to tak v podobných situacích bývá, čísla, která mi sdělil, mě málem rozplakala. Byla asi 3x vyšší, než jsem čekal, takže jsme začali vymýšlet, na jakých rizicích úšetřit. Abych to zkrátil - hýbání s parametry pojistky příliš nevedlo k cíli a výsledná cena se mi stále nezdála akceptovatelá. Najednou se však Dušan odmlčel a po dramatické pauze pravil "je možný, že jsi nikdy nevlastnil, neprovozoval a nepojišťoval auto?". A ano - přesně to byl ten kámen úrazu. Já, který jsem vždycky jezdil zděděnými a vyženěnými kousky, jsem vlastně nikdy neplatil žádnou pojistku a nesbíral bonusy. No a pak to přišlo - "tak to asi bude o dost výhodnější napsat auto na Petru!". Moje ego prudce zavrávoralo. Těžko se to vysvětluje, nebo spíš obhajuje. Vždycky jsme všechno vlastnili společně, do peněz si vidíme a různě si je přeléváme, předmanželskou smlouvu nemáme, ale když si krucinál někdo vysní svoje první auto a skoro v padesáti si ho pořídí, tak chce, aby bylo jeho!
Čísla ale byla neúprosná - pojistka byla na Petru skoro o šest tisíc levnější. Musel jsem si to trochu přechroustat. Petra nicméně opět zůstala přející a velkorysá: "je to hodně peněz, ale jestli ti to připadá důležité, klidně si ji nech na sebe". No, musel jsem to ještě chvíli zpracovávat. Šest tisíc už je dost peněz a ještě před námi byla nemalá investice do zimních pneumatik.
Takže jsem ego potlačil a na registr vozidel jsem s sebou vzal Petru. Uf.
Blížil jsem se do finále. Peníze na finančí úřad dorazily na poslední chvíli včas tak, abych si stihl vyzvednout potvrzení půl hodiny před objednanou návštěvou registru (jinak bych musel pár dnů čekat na nový termín). Paní dokonce byla tak hodná, že formulář vyplnila sama, když jsem jí do telefonu vysvětloval, že opravdu spěchám
Měl jsem s návštěvou registru vozidel jeden drobný problém. Chtěl jsem si ponechat německé převozní značky, nebo aspoň jednu. Nebyl jsem si jist, jestli to bude možné. I když se snažím podobné věci nedělat, protože je považuji především za trapné, rozhodl jsem se zalhat o tom, že se nám cestou prostě jedna ztratila. Musel jsem se v duchu smát své dětinskosti. Nebylo to nakonec ale naštěstí potřeba. Z připravené složky jsme sázeli na pult všechny papíry a světe div se, bylo to v pořádku. Paní nás ujistila, že na to mají sice dva týdny, ale snaží se být rychlejší. Odevzdáním dokumentace se Mazda stala nepojízdnou a já jsem si po večerech v horkých snech alespoň představoval, že jedu na nákup, nebo aspoň stojím v zácpě. Když bylo nejhůř, šel jsem se podívat do garáže. Obstaral jsem si také gumové koberečky, lékárničku a objednal jsem u našeho dvorního pneu odborníka zimní gumy.
Po týdnu a kousek nastal kýžený okamžik! Vyrazil jsem pro hotové značky a doklady, nechal jsem přezout gumy a hurá, vyrazil jsem se projet na dlouhou cestu k Bauhausu, na pumpu a zpátky.
Úplně definitně posledním krokem bylo vrácení německé daně. K vysvětlování není potřeba žádných dalších detailů - vše klaplo. Společně s nákupem několika dovolených (zhruba v hodnotě nové Mazdy) to byl další velký bezproblémový obchod uskutečněný v Německu, kde bylo potenciálně místo na problémy, které se ale nakonec nekonaly. Je pravda, že jsem nepřispěl české firmě (ale daň jsem tady odvedl), ale za své peníze jsem dostal bezchybnou službu s nadstandardním přístupem.
Celá akce se nakonec vydařila podle představ a přál bych každému ten krásný pocit z výběru, hledání a užívání si takového auta, které je přesně podle představ, nikoli kompromisem.

8.12.2023