Jaroslav Mencl

Rhodos 2018

Taková běžná dovolená u moře s dětmi

Tento cestopis bude úplně jiný. Vlastně bych tomu neměl vůbec říkat cestopis. Bude to stručné psaní pro nejbližší, nebo maximálně pár matek na rodičovské dovolené, které ocení pohled očima otce dokonale zpracovaného svými ratolestmi. Někdy do běla rozzuřeného, jindy zcela apaticky pokyvujícího. Nebude to psaní o dobrodružství v pravém slova smyslu. Bude to popis dovolené toho nejtypičtějšího ražení. Předesílám to proto, abych varoval potenciální čtenáře, kteří ocenili mé zápisky z cest po Ukrajině (čímž jim děkuji).
Pokud sem zbloudila opravdu duše zcela cizí, je potřeba ještě uvést, že jakékoli podobnosti postav popisovaných s reálnými jsou naprosto záměrné a pokud možno přesné. Dovolené jsem se účastnil já, moje žena Petra, naši dva synové Vojta a Toník, toho času šesti a dvaapůlletý. K tomu ještě babička, Petřina maminka. Vydali jsme se na Rhodos, kterýžto se nám zamluvil při loňské návštěvě (bez babičky, zato s Tondou zcela miniaturním a o to náročnějším). Byli jsme dokonce ve stejném hotelu a prakticky ve shodný termín. Jeden by nejspíš pohrdlivě poznamenal, že nemůže být většího projevu konzervatizmu, nicméně co je vyzkoušené, zpravidla dobře funguje. A jestli tento příběh může mít nějakou pointu, mohu ji vyzradit rovnou: ano, letos to fungovalo opět dobře. Termín (a vlastně celou tuto repetici) jsme zvolili proto, že Vojta ještě nenastupuje do školy, což nám umožnilo užít si skvělou zářiovou část sezony. Pro mě je jednoznačně nejlepší, protože opadne přeplnění lidmi, moře je prohřáté a teploty jsou únosně vysoké. Kdysi mě kdosi přesvědčoval, že to stojí za houby, protože je brzy noc. No páni, taková blbina! Jak je krásně za tmy, když je všude cvrkot!
Ovšem čeho je moc, toho je příliš: když jsme se dozvěděli čas odletu, pokusila se o mě mdloba. Z pražského letiště ve 4:45, tedy ve 2:45 dorazit na letiště. Protože jsem chtěl minimalizovat rodinné přesuny se zavazadly, rozhodl jsem se ostatní členy komanda vyklopit na letišti a teprve pak vézt auto na parking, což znamenalo další časovou rezervu navíc. Suma sumárum jsme měli budík nastaven myslím na 0:50, což jak jistě laskavý čtenář uzná, nestačí snad ani na rozespání se. Samozřejmě, že pokus jít spát v osm, je předem odsouzen k neúspěchu. Naštěstí jsme mohli poslední hodiny trávit u rodičů v Praze, jinak by bylo vše ještě horší.
Když tedy výše zmíněný nepřítel zazvonil, ukončil trápení na lůžku (a změnil jej v trápení na nohou). Hoši věděli, co nás čeká, a že kňoury neberem, ale přesto jsem trpěl všelijakými obavami. Poměrně úspěšně jsme se vypravili, Vojta s Tondou byli nevídaně disciplinovaní, a brzy jsme již seděli v autě. To se zdá jako dobrý začátek, ale na tomto místě je třeba zmínit hrdinství mé ženy. Dle Murphyho zákonů se nám před cestou odporoučelo větší auto, pročež jsme museli jet druhým - krátkou Fábií. V pěti lidech, z čehož jsou dva v rozměrných autosedačkách, a se třemi kufry, se to zdálo být na první pohled neřešitelným oříškem. Jen malým bonusem pak zůstává fakt, že jsme museli pořídit druhou dálniční známku. Hrdinství mé ženy tedy spočívalo v sezení vzadu mezi sedačkami. Kdo to nezažil, neví, o čem je řeč. Jednalo se o cesty z Liberce do Prahy, pak na letiště a totéž zpět. Toník, vědom si dění, několikrát hlásil, že jedeme do moře.
Cesta nicméně proběhla bez potíží, noční Praha je přeci jen něco jiného, než páteční odpoledne. Po vyklopení rodiny na letišti jsem odjel na parkoviště a s nervózním řidičem parkingové dodávky jsem se dostal zpět do letištní haly. Checkin a bezpečnostní kontrola proběhly také dobře. V jedné z front jsme bohužel zjistili, že si Vojtík u prarodičů zapomněl svého oblíbeného plyšového ducha, což se neobešlo bez slzičky. Před námi bylo velmi dlouhé čekání. Myslel jsem, že mezi druhou a půl pátou nutně musí Vojta s Tondou usnout, ale nestalo se tak. S menšími přestávkami řádili na chodbách a mezi lavičkami. Větších korekcí nebylo naštěstí třeba. Během této únavné doby se na nás několikrát obrátila cizí paní, chtělo by se říci babička, s různými otázkami týkajícími se letu. Neměla doprovod a řekl bych, že byla velmi zmatená. Ve finále mi chtěla dát asi 150 korun dýško za to, že jsem jí v automatu koupil vodu. Vůbec si nedovedu představit, že letištním ceremoniálem (a všemi následujícími) prošla tak, aby se dostala do cíle.
Nalodění do letadla (česky asi lépe naletadlování) bylo zahájeno se značným zpožděním. Spíše než kvůli celkovému zpoždění mi to vadilo proto, že na kluky už to bylo všechno opravdu dlouhé. Když jsme konečně usedli v letadle, Vojta, zřejmě v domnění, že se čeká jen na to, než si lidi sednou, zvolal káravě do davu "tak lidi dělejte!", což naštěstí bylo přijato se všeobecným veselím. Junioři seděli každý u svého okénka a po startu a dosažení cestovní výšky, kdy situace venku přestala být zajímavá, oba konečně usnuli.
Cesta trvá asi dvě a tři čtvrtě hodiny. Vzhledem k tomu, že jsme letěli proti času a ve velké výšce, velmi brzy jsme uviděli svítání. Je to nádherný zážitek, nicméně raději bych si ho dopřál v devět ráno ze záznamu. Kluci se postupně vzbudili zhruba když jsme začali klesat, takže naspali slabé dvě hodiny. Jestli počítám správně, za celou noc měli dohromady téměř šest hodin spánku, což je sice málo, ale není to asi úplně kritické. Když se k tomu připočte cestovní horečka, dá se to asi vydržet i v mrněcím věku.
Těšil jsem se na vystoupení z letadla. Na ten úder teplého mořského vzduchu. Bylo sice brzké ráno, ale můj dojem se dostavil přesně tak, jak jsem si jej pamatoval a vysnil. Dodalo nám to energii do poslední etapy. Kufry na sebe sice nechaly čekat, ale neztratily se. Ještě jsme odčekali frontu kvůli nějakým administrativním záležitostem a usedli do busu. Koukali jsme z okénka na vyprahlou přírodu a těšili se na modrostříbrnou hladinu moře. Toník byl také ve střehu "uš jidim može! Já uš chci být tam!". Tondovo nářečí se těžko popisuje. Do dvou let nemluvil skoro vůbec, a od té doby je k nezastavení. Přemýšlí, jak větu postaví a fázuje slova po slabikách. Proti němu byl Vojta kulomet (čím více slov, tím lépe). Legrační je, že Toník už vyjádří i poměrně abstraktní a dlouhé myšlenky, ale výslovnost je značně gumová a nepoučený mu zkrátka nerozumí.
Dorazili jsme na hotel. Cestou jsme se ještě bohužel dozvěděli, že sice přijedeme kolem jedenácté, ale na pokoj budeme mít nárok až kolem jedné, což pravda není moc profesionální, ale radost nám to příliš nepokazilo vzhledem k tomu, že oběd byl možný již v plné parádě. Odpadnul také stres co a jak, protože hotel a celý areál jsme dobře znali. Třešničkou pak bylo, že již na recepci jsme se setkali s personálem, který si nás pamatoval. Bylo to velmi příjemné a srdečné. Do oběda jsme měli necelou hodinku, tak jsme se v hotelové tělocvičně převlékli a vyrazili do bazénu. Je velký a nikdy nebývá plný (spíš tam často není vůbec nikdo).
Během půlhodiny ze mě spadly zbytky "otrávenosti z cesty". Bylo to skvělé. I hoši se rovnou od začátku zapojili pěkně. Pak už přišel oběd, který splnil naše očekávání a z minula vysoko nastavené laťky. Opět jsme se pozdravili s několika servírkami, které si nás pamatovaly. Je však potřeba přiznat, že to bylo možná do jisté míry Vojtovým loňským medúzovým incidentem, o kterém věděl celý hotel. Během oběda vznikl fenomén "teta Kaliméra", jenž nabýval na intenzitě a stupňoval se až do konce našeho pobytu. Náš Toník je totiž samozřejmě nejroztomilejší miminko na světě (stejně, jako byl před ním Vojtík). Je to chlapec rysů kulatých (na půl roce vypadal, že se permanentně všemu diví), vlásků střapatých, na řeckém sluníčku blonďatých, s nejsladším možným úsměvem, doplňovaným vtipnými frky. Pojal jsem během pobytu důvodné podezření, že si totéž (tedy to o nejroztomilejším miminku na světě) myslí i obsluhující "tety", se kterými jsme se zdravili Kalimera (případně večer Kalispera). Tyto tety se slétávaly k Toníkovi při každém jídle a neobyčejně srdečně a mile s ním cukrblikovaly, což zpočátku Tonda nesl opravdu velmi nelibě. Nicméně v průběhu dovolené postupně jihnul.
Dalším fenoménem (a že mě jich napadá ještě několik) byla neschopnost mojí ženy zorientovat se v čase. A to šlo jen o hodinový posun. Sám mívám problém spočítat, jestli při přechodu na zimní čas budu spát déle nebo ne, ale jakmile se změní čas, orientuji se podle nového. Nikoliv však Petra. Ta neustále počítala, jestli je to podle našeho, nebo řeckého, nebo jestli se vyspíme, najíme, nebo bůhví co dříve, jindy, a tak dále. Z nepochopitelných důvodů kromě telefonu a počítače měla též s sebou dvoje hodinky, přičemž něco z toho se přeřídí samo, něco ne, něco zobrazuje obojí, no zkrátka neřešitelný problém. Samozřejmě chápu nezbytnost mít s sebou prehistorické dětské digitální hodinky, poněvadž jsou vodotěsné (myslím, že se rozhodně hodí při sestupu do Mariánského příkopu znát přesný čas), ale situaci s orientací v čase to jen zhoršilo. Takže prostá věta typu "obědy začínají ve dvanáct" se neobešla bez složitého vysvětlování, kterého času (protože teď a tady počítáme podle času, který je aktuální zrovna někde jinde).
Po obědě jsme konečně dostali pokoj. Chybka se vloudila, a protože nebyly k dispozici dva kýžené pokoje (blízko sebe), dostali jsme pokoj rodinný. Jen na jednu noc, pak proběhla ještě stěhovací akce kulový blesk. Rodinný pokoj byl zajímavou zkušeností, protože jsme jej původně chtěli koupit, ale vzhledem k vyšší ceně (než dva pokoje samostatné) jsme to nakonec neudělali. Pokoj byl velmi prostorný, se dvěma letišti, dvoumístnou přistýlkou a náznakem kuchyňky s barovým pultem. Pravda je, že velký prostor sváděl hochy k řádění, ačkoli měli po noční cestě a obědě naordinován odpolední spánek. Pokoj měl výhodu ve zkratce k zadnímu vchodu do zahrad a k moři, nicméně se nakonec ukázalo, že oddělené spaní je přeci jen praktičtější.
Schrupli jsme si všichni kromě Vojty. Ten měl ke spaní odpor vždy, protože má pocit, že o něco přijde. S odpoledním spaním jsme u něj museli na dvou letech přestat, protože bylo pro rodiče velmi vysilující (a to i fyzicky) k němu Vojtu donutit. Petra vlastně tvrdila, že také nespala, ale ta to říká téměř vždycky, takže jeden neví.
Odpoledne jsme se vydali k moři. Už jsem o tom určitě někde psal. Nevím, čím to je, nejsem nijak zvlášť vodní tvor a do bazénu nechodím. Nemám rád plechové skříňky, šatny přecpané naháči, studenou vodu a tak dále. Přesto když vlezu do moře (samozřejmě za odpovídajícího počasí), mám pocit naprostého, dokonalého, absolutního štěstí. Je to určitě nějaký komplexní vjem - slunce, vůně, šumění, houpání, vznášení se, volnost, který neumím přesně popsat. Počasí bylo více než odpovídající (voda 26 stupňů), takže ten pocit se podle očekávání dostavil. Dostavoval se ještě následujících deset dní.
Užili jsme si to všichni a všelijak jsme se střídali. Bylo zjevné, že Vojta má našlápnuto se zbavit zbytků obav z vody a začít řádit jako černá ruka. U Tondy byl také pokrok velký - když ho rodinná psycholožka (Petra) správně namotivovala, velmi si pobyt ve vodě (obalen korkem) užíval, byvše nepotopitelný. Babička si pobyt ve vodě užívala spíše na stojáka, což se jí ale nakonec trochu vymstilo, protože ji ososávaly rybičky. Jednou z vody vyběhla jako laňka s tím, že ji ryba kousla. Petra se jí vysmála, ale při podrobném ohledání jsme nalezli dokonce krvavou stopu po kousanci. Z babiččiny strany to byl ale trochu podvod, protože bere léky na ředění krve.
Trpím na bolesti hlavy (to je věru také fenomén) a při podobných přeletech a nevyspáních, nedejbože doplněných alkoholem, je příchod bolehlavu takřka jistotou. I když jsem stokrát poučen, beru si prášek vždycky když už melu z posledního, což je samozřejmě špatně (jak všichni včetně doktorů zdůrazňují). Stále jsem si myslel, že moře a sluníčko mě vyléčí, ale k večeru prvního dne mi bylo už dost zle. Vydali jsme se na večeři a slíbil jsem si, že ihned po návratu pozřu růžového kamaráda (sláva farmaceutickému průmyslu!). Už při večeři (kdy Vojta doháněl odfláknutý oběd tím, že snědl nevídané množství placiček z mletého masa) jsem se dovoloval zbytku výpravy, že se půjdu hned natáhnout, k čemuž nedošlo, a po večeři jsme šli na hřiště. Bylo mi už dost mizerně, a když Tonda zahlásil "kakat!", ujal jsem se nevděčného úkolu s vidinou brzkého spolknutí drogy. Popadnul jsem Tondu do náruče, abych akci urychlil a vydal jsem se zkratkou na náš pokoj, což obnášelo vystoupat tři patra. Ke konci jsem už opravdu viděl mžitky s každým schodem. Na poslední míli jsem Tondu postavil na zem, aby to doběhl, což jsem neměl dělat. Zatvářil se zoufale a plakal. Začínalo mi být všechno jedno, včetně toho, že z Tondy na chodbě našeho pokoje už něco vypadlo. Mrsknul jsem ho na záchodovou mísu, načež se ukázalo, že jsem špatně vložil do držáku kartu, takže se Toníkovi na záchodě zhaslo a opět se rozplakal. Do toho začal zvonit telefon. Nepamatuji se už, v jakém pořadí jsem vykonal všechny potřebné akce a nevím ani, co bylo dál. Buď jsem Tondu ještě odvedl na hřiště, nebo pro něj Petra přišla. Každopádně jsem pak bez převlékání nebo snad konání hygieny upadnul do postele a probudil jsem se asi v deset večer, kdy ostatní už víceméně spali a cítil jsem se téměř dobře. Omlouvám se čtenáři za sebestřednou odbočku, kterou však jistě ocení každý průměrný migrénista (za kterého se ostatně nepovažuji, když mi pomáhá obyčejná "dětská" dávka analgetika).
Nehodlám naši dovolenou popisovat den po dni. Jednak proto, že se až tolik zajímavého neodehrálo, a také proto, že byly všechny dny vlastně podobné. Naše první ráno v Řecku bylo každopádně velmi příjemné a už trochu odpočaté. Nikoliv však pro Toníka, kterého doběhl spánkový a energetický deficit. Stává se mu to pravidelně, když podcení večeři a ráno ho ještě nedospalého probudí hlad a žízeň. Plakal žalostně a nešel vyprostit z režimu "vše je špatně". Nakonec se rodinné psycholožce povedlo nemožné a nějak jsme jej dostrkali na snídani. Jakmile se podaří první sousto (což vůbec nemusí být snadné), je vyhráno a následuje opulentní hodování. Na tety Kaliméry se Toník programově mračil a o nějakém úsměvu nebo pozdravu nemohla být ani řeč. Nám to bylo samozřejmě poněkud líto, nicméně tety byly tak milé a vytrvalé, že by se ustrnul i kámen (ten náš na to přišel až po týdnu). Jediné, co si z první snídaně (vzhledem k Tondovi a tetám) pamatuji je, že si dost okázale krknul místo pozdravu.
Dopoledne proběhlo v mořském režimu a před obědem jsme se přestěhovali na dva nové pokoje. Byly vedle sebe, s výhledem na moře i bazén (jihovýchodní strana). Mrzuté bylo, že jsme je zdědili evidentně po kuřácích, což nás nějakou dobu pěkně potrápilo, zato nás však čekalo vtipné překvapení: pokoje byly propojené dveřmi, které jsme si nechali odemknout a získali jsme tak dvoupokoják. Bylo to věru praktičtější, než například přenášení spícího dítěte po chodbě a podobně. Když o tom zpětně přemýšlím, dochází mi, že by to vlastně bylo docela složité (už vidím, jak hoši běží 100x za den tam a zpátky, protože dnes chci spát u babičky já, ne ty jsi tam spal včera). U babičky jsme museli ještě chvíli laborovat s klimatizací, která nejprve nějakou dobu topila.
Odpoledne jsme s Vojtou zakotvili v bazénu, což Petra nesla dosti nelibě. Osobně ji chápu, protože k moři jsme jeli proto, abychom se koupali v moři, ale neslaná (nemastná) voda má také své výhody. Jak jsem už naznačil, Vojta sice při příjezdu zvládal vodu dobře, ale měl respekt z vody v očích a v nose, nechtěl se potápět a skákat a na hloubku si troufnul jen s rukávky nebo jinou pomůckou. Letošní dovolená byla pro něj v tomto naprosto přelomová. Je sice pravda, že jsme si s Petrou stále dokola říkali, jak je možné, že jsme sami jako malí skákali tátům z ramen, koukali jsme pod vodou, jezdili z tobogánů a podobně, ale také je pravda, že tyto naše vzpomínky sahají spíše už do školního věku. Nevím přesně, co kdy Vojta pokořil, ale prakticky denně jsem domů volal rodičům nadšen, co je u nás nového. Naučil se odkládat nadnášecí hračky, čubičku občas proložil náznakem prsou, odpočíval položením na záda, začal se potápět. Jezdil z tobogánu na všechny možné způsoby a ke konci pobytu zvládal skákat na hloubce, nebo zdolat bazén napříč bez pomoci. Největší radost mu asi dělaly naše společné "triky", při kterých jsem jím neomaleně házel do vody. Vrcholným číslem pak byl stoj na mých vzpažených rukách. Jediné, co se zatím nepovedlo, je skok po hlavě (event. šipka). Měl jsem z Vojty obrovskou radost a snažil jsem se ho podporovat, i když to znamenalo hodiny v bazénu místo (pro nás) atraktivnějšího moře. I tam však Vojtík udělal velký pokrok. Zejména ho nadchly velké vlny (jeden den se skutečně vydařily). Nadnášející slaná voda je samozřejmě velkým plusem, nicméně v očích a nose holt pálí. V těchto situacích se Vojta místo smrtelného jekotu uchýlil pouze k mírně odpuzujícímu chroptění. Odpoledne mamka s Vojtou stihli ještě výlet do skal a večer si se mnou (na mamčino přimluvení) dal náš starší klučík kulečník.
Samostatnou kapitolou je pro mne jídlo (jak tomu u těch ne už úplně mladých bývá). All inclusive znamená nejen pohodu a nemuset se o nic starat, ale také to znamená možnost vyzkoušet něco z místních pokrmů. Jistě že ortodoxní cestovatelé na vlastní pěst se vysmějí autentičnosti hromadné turistické kuchyně, nicméně se vůbec nestydím za to, že mi jídla v hotelu zcela vyhovovala. Pravda, s mírnou hořkostí musím přiznat drobné prohřešky (z loňska si nepamatuji snad jediný). Nedočkal jsem se tuňákového stejku, krevet jsem měl úhrnem asi pět, dvakrát jsme měli croissanty z ne úplně povedeného těsta a velkým zklamáním pro mne bylo špatné bílé víno, které jsme utrpěli úhrnem po dva, možná tři dny. Co jiného se dá kromě vody pít k obědu a večeři? Snad jedině víno červené, ale v horku u moře a k rybám? Ale jděte... Špatným vínem mám na mysli něco s velmi octovým dozvukem, co se bohužel pít opravdu nedalo (s údivem jsem pozoroval, jak to ostatní pijí). Nepatříme rozhodně k potížistům a stěžovatelům (a to i přes to, že celá dovolená stála samozřejmě moře peněz a k podobným prohřeškům by docházet nemělo). I tak jsem si však při prvním výskytu špatného vína šel postěžovat. Byl jsem ujištěn, že obsluha načne nový barel, ale výsledek byl bohužel lepší jen o trochu. Na starostlivou otázku obsluhy jsem v sobě nenašel dost sil k negativní odpovědi a s Petrou jsme shodně reagovali, že víno je lepší.
Dost stížností, strava byla jinak senzační, i když už nás od loňska ničím extra nepřekvapila. Trochu více odvahy jsem čekal od poměrně liberální a s chutí experimentující babičky. Po prvních (zřejmě ne úplně úspěšných) ochutnávkách končila u kuřecích stehen a podobně. Dokonce jsem si na závěr dovolené vyslechl cosi negativního o věcech, kterými jsem plnil své talíře. Užíval jsem si zejména marinované nebo grilované lilky, cukety a další zeleninu, pomlaskával jsem u závitků ze zelného listu, přidával jsem si rolky z listového těsta s fetou, zkoušel jsem rybí a mořskodarové speciality, vyhlížel jsem mleté skopové, nakládal jsem si tzatziki. Co mi není doteď jasné, je řecká červená cibule. Je šťavnatá, ale prakticky nepálí (!), takže jsem ji konzumoval ve velkém k obědům i večeřím (chudák moje žena). Povýšeně jsem vždy míjel stanoviště s pečivem, s výjimkou snídaní, kdy jsme si dávali čerstvé croissanty, lívance a podobně. Kromě toho jsem u snídaně objevil "svoji kombinaci" volských ok, rajčat, fety a listů kapary. Stačí to napsat a pan Pavlov sebou mrská v hrobě... Zpětně si uvědomuji, že vlastně ani těm jinak oblíbeným těstovinám jsem moc nedal. U sladkostí jsem objevil jinou svoji kombinaci: zmrzlinu, řecký jogurt a broskvový kompot.
Abych dokončil popis stravování, musím se zmínit o koktejlech. Od loňské dovolené procházím(e) obdobím koktejlů, což obnáší proces seznámení se - popíjení - obdržení výbavy k výrobě - vyzkoušení/naučení přípravy - masivní konzumace - těšení na dovolenou. Nabídka barů (míním tedy tu v rámci all inclusive) je samozřejmě poměrně omezená, a když člověk vynechá nepoživatelné absurdity na bázi Ouza a další kousky, které prostě člověku nesedí, zbyde vlastně pár vyzkoušených sázek na jistotu. U ginu s tonikem mě překvapila až nečekaně bylinná chuť (přisuzuji ji Jackson Dry Ginu), na kterou jsem si musel chvilku zvykat. Pina Colada je moje první láska, takže bez té jsme se neobešli. Zalíbil sem nám i bitter s citrónem na bázi Campari. Kombinace různě šikovných barmanů s určitou jazykovou bariérou (o které jsem si naivně myslel, že je velmi nízká) dávala někdy vzniknout nečekaným výsledkům. Tím mám na mysli například "kindrkoktejl" z vody a grenadinového sirupu (nepoživatelné), nebo gin s tonikem v ředění 1:1.
Ke konzumaci alkoholických koktejlů jsme přistupovali podobně zodpovědně, jako když se berou antibiotika, tj. po celou dobu léčby (dovolené) nesmí klesnout hladina v krvi pod určitou úroveň. Troufám si tvrdit, že jsme obstáli. Jen té vody by to chtělo příště trochu více, jenže komu by se do ní chtělo, když má kolem sebe tolik dobrot a navíc je celý den ve vodě naložen.
Dovolená utíkala příjemně a samozřejmě příliš rychle. Kluci nezlobili víc, než by se dalo vydržet, moře i bazén byly teplé, koktejly studené. Jeden den dokonce sprchlo (to jsem zažil v Řecku asi poprvé) a v noci byla nad mořem bouřka, kterou se podařilo Petře zachytit. Kluci si užívali vodu a hřiště, babička sluníčko, moje žena si v našem okolí dělala psychologicko-sociální sondy a já jsem se otáčel za hezkými děvčaty, která v našem okolí byla vzhledem k seniorské povaze zářiové sezony přibližně dvě (z nichž jedním byla Petra). Večer jsme zpravidla byli z vody všichni tak zdrchaní, že už jsme v sobě nenašli energii na žádnou větší akci. Tonda to navíc obvykle pojistil tím, že po uložení hodinu breptal, což neustál ani ten nejodolnější uspávač z nás a usnul (jsem). Babička nám nicméně statečně dávala volno a dvakrát nebo třikrát jsme večer zašli s Petrou na kulečník. Jednou se kolem coural nevychovaný rusky hovořící kluk (koukej mazat do školy, holoto), který k mému údivu v polovině soustředění na strk přišel, jednu kouli sebral a hodil ji do díry kulečníkového stolu. Nezmohl jsem se na žádnou reakci.
Večerní hotel si držel svůj kolorit, v tanečním sále animátoři udržovali zábavu pro důchodce, v baru to žilo, na patře u výtahů hrály tři italské babičky karty stejně (a stejné) jako loni a kolem bazénu pořvávaly cikády. Petra si na noc chtěla vzít ponožky, což jsem jí rozmluvil, a ještě do první noci v domovině jsem nějak nemohl pochopit, že existuje něco jako pocit chladu na nohy. Sluníčko, pohyb, horké dlažby a písek a neustálé chození po kamíncích mi způsobily zřejmě nějakou chodidlovou horečku. Přivádí mne to na převratnou myšlenku manželské postele v uspořádání "za sebou, chodidly k sobě" pro přenos tepelné energie správným směrem.
Můj malý soukromý fenomének je něco jako mořský zombie - neustálý "nesuchý nemokrý". Nikdy nic není pořádně suché, z moře taháte spousty vody v ručnících a plavkách, pak jdete do sprchy a umokříte zbytek ručníků a celou koupelnu. Naopak všechno schne rychle, takže co chcete zalít, je vlastně pořád skoro suché, a tak dále. Je to věc, která asi všem připadá naprosto normální a přirozená, ale mně tento fakt fascinuje už dlouho. Líbí se mi to vedro a sluníčko, i když podle toho vypadá příroda v jižní části Řecka. Líbí se mi vedro, když vím, že hned vedle je moře. Běda, kdyby se muselo kráčet po rozpáleném betonu pár kilometrů. Není to stav, je to neustálý proces mokro - sucho a zpět. A proces je život. Jako když dobrý stejk nemůže být mírně slaný. To by byl stav. Místo toho je osolen hrubozrnnou solí a je z toho proces. Vnímáte vše od zcela neslaného až po hodně slaný. Stejně jako mi kdysi kamarád vysvětloval, že počítačové zabezpečení není stav, ale proces. Stejně jako vztah dvou lidí musí být proces, jinak je to mrtvé.
K moři jsme si tentokráte vezli šnorchlovací masku. Tento typ zážitku mě sice nijak zvlášť neoslovil, ale je pravda, že to je věc, která oproti klasickým brýlím a šnorchlu funguje o parník lépe. Nic se nemlží a nemůžete si v tom loknout vody a dovnitř vám také nenateče. Domnívám se, že to je věc, za kterou by měl někdo dostat Nobelovu cenu (asi pan Decathlon) spíš, než někteří laureáti zmíněné ceny za mír. Masku si užívala i babička. Vojta byl nadšen barevnými rybičkami. Petra byla pohlcena tak, že nám ordinovala povinné plavby a po večerech hledala, jaké všechny ryby můžeme pod hladinou spatřit. Bohužel se na myšlenku upnula tak (neschopnost myšlenku opustit), že s ní nebyla jiná řeč. Slabě mi to připomínalo Petřin zahrádkářský nával z loňské sezony.
Dalším fenoménem, a to pořádným, byl fenomén "kakat". Chápu samozřejmě, že velká potřeba přepadá lidi v nepředvídatelnou dobu a často i v dobu nevhodnou, ale u našich hochů se ustálila na okamžiku, kdy jsme se ráno po snídani a "sbalení" na pokoji konečně vykolébali na pláž. Skočili jsme s Vojtou ráno poprvé do bazénu, vylezl, a prohlásil "kakat". Netřeba zmiňovat, že jsem ho celé ráno přemlouval, aby to šel zkusit, dokud jsme na pokoji. Bylo jasné, že když celý problém konečně vyřešíme (ve velkém hotelu jsou záchody vždy daleko), vrátíme se k vodě a Tonda, který se právě osmělil ve vodě, řekne "kakat". Tato situace se opakovala téměř denně (respektive různé její variace) a byl na ni spoleh. V den odjezdu jsme museli brzy vstávat a v 6:40 nás měl před hotelem vyzvednou autobus. Cca od šesti jsem synům zdůrazňoval, že by bylo velmi vhodné se před cestou vyčurat a vykakat. Asi v 6:32 si Vojta začal mačkat břicho a tvářit se provinile. Prohlásil, že mu je nějak divně. Pokusily se o mě mdloby, ale nakonec mě ujistil, že chce čurat. Ulevilo se mi. Asi v 6:36 pípnul "kakat".
Kromě pár momentů na přetržení dávali junioři k dobru různé veselé hlášky. Tonda například procházel kolem kadeřnického studia a zahulákal "hejé, teta Majuška!", čímž měl na mysli naši "rodinnou" kadeřnici. Jindy mě zase udivil seriózním "mně se udělalo špatně". S Vojtou jsem zase řádil ve vlnách, načež propukl v srdečný smích a řekl "hele, ta babka je dvakrát". Otočil jsem se ke břehu, kde z vody vystupovaly dvě bábušky vysoké asi metr padesát a stejně široké. V černých plavkách zezadu vypadaly s prominutím jako chrobáci. Kdyby byla jedna, člověk by si toho nepovšiml, ale že byly dvě úplně stejné, musel jsem se začít smát, místo abych vysvětloval, že tohle se neříká. Při uspávání, kdy byl Vojta dávno tuhý u babičky, a my dva jsme válčili s Tondou, šel jsem úplně zhasnout, abych omezil všemožné vjemy. Ulehám k němu a Tonda se ozval: "tady je tma, ja nic nejidim... ty seš babička.. táto?"
Když jsem zmínil psychologicko-sociální sondy, musím napsat i pár řádků o lidech, které jsme potkali. Tradičně bylo v hotelu hodně Italů (to bylo pořád nějaké bello, bello! na Tondu), nějací Rusové (sympatické jsem nezaznamenal), Němci a hodně Čechů. Je trochu smutné, když se najde rodina se sympatickými a družnými dětičkami, ale rodiče vám neřeknou ani dobrý den. Každý to má nastaveno jinak. Těšilo mě, že neprobíhal nějaký masakr v kuchyni typu "urvi si nejlepší kus lososa", přesto i tady se chovali lidé různě. Člověk se trochu zastydí, když si hotel dovolí v 18:05 nemít otevřenou jídelnu a dveře rozrazí sebevědomý český borec a významně si ukazuje na hodinky. Jiná malost nás pobavila zase brzy ráno, kdy lidé neváhají vstát v šest a jít si k bazénu položit svůj ručník na lehátko (ke kterému se po snídani v půl desáté konečně dostanou). To jsem se musel vždycky držet, abych nešel s ručníkem provést nějakou opičárnu. Když to shrnu, nejsympatičtější mi byli jednoznačně místní. Nejspíš se jako jediní netváří, že jim to tam celé patří.
V rámci částečně organizované zábavy jsme si vyzkoušeli pétanque (Vojta nás překvapil svými hody), dále pak holky s Vojtou zkoušely bazénový basketbal (klobouk dolů babičce) a nakonec i plážový vojebal (při korektuře jsem se rozhodl tento vtipný překlep ponechat). Když jsem v tom prachu a totálním vedru viděl babičku, která má hrubě řečeno některé součástky už vyměněné, jak skáče a plácá do míče, nebylo to dle mého na klobouk dolů, ale spíše na kárné opatření. Přesto všechno dopadlo dobře a k reharmonizaci posloužila chladivá koupel a drink.
Vojtík si s animátorkou vyrobil masku, nechal si nakreslit na hruď upíra, a především ho mamka naučila prší, které beze zbytku pochopil a začal nám dávat na frak. Karty jsme občas prostřídali s Dobble, dále se Vojtovi zalíbily zahradní šachy (už se těším, až si je pečlivě probereme) a pokukoval i po kartách kanastových. Tonda mi zase dělal radost tím, že při podobných aktivitách neškodil. Naopak u všeho říkal "já tohje mám jád" (i když je pravda, že při tom ukazoval především na jídlo) a byl jako obvykle pozitivně naladěn a usmíval se jako příslovečný měsíček na hnoji. Ke konci pobytu dokonce okoukal u Vojty skokanské triky a když jsem mu při stoji na mých rukách vysvětloval, že má být "jako prkno", vštípil si to tak dobře, že pak stále opakoval "eště jako pekno".
V závěru dovolené jsme oslavili babiččiny narozeniny. Dostala krokoměr, aby hezky udržovala kondici. Při jeho nastavování, kdy bylo potřeba změřit délku kroku, Petra s naprostou samozřejmostí vytáhla pravítko, čemuž jsem se musel opravdu zasmát. Ale každý má ve své KPZ něco jiného.
Čas odjezdu připadnul na brzké ráno. Hoši byli opět pečlivě instruováni a po páté hodině ranní při buzení nekladli odpor. Dobalili jsme a šli jsme na poněkud minimalistickou snídani. Před hotelem jsme pak čekali na autobus směr letiště. Jak se Tonda zpočátku mračil na tety Kaliméry a ukazoval pěstičky, postupně se občas uvolil ke krátkému úsměvu a v závěru dokonce k pozdravu "kamijéja" a vzdušným polibkům. Účinek na tety samozřejmě netřeba popisovat. Nu a před odjezdem autobusu několik tet právě přicházelo do práce, takže se Toník rozeběhl k láskyplné rozlučce. Hrubý asfalt bohužel zaúřadoval a náš oblíbenec si natloukl koleno. Co vám budu povídat, emoce střídaly emoce. U Tondy i u tet.
Autobus přijel milosrdně nepatrně zpožděn, aby umožnil Vojtovo výše zmíněné kakání a po necelé hodince nás vysadil na letišti. Řekli jsme ahoj moři (je z letiště vidět) a vše jsme bez potíží zvládli. Navíc to netrvalo ani tak dlouho jako v Praze. Kluci byli disciplinovaní a naše poslední "kaliméra" patřilo letušce, jež nám odpověděla suše "dobrý den". Jak praví klasik, během naší cesty se nic zajímavého nestalo. Pravda je, že utíkala trochu nudně a museli jsme si vypomoct pohádkou Jen počkej, ale dočkali jsme se a dorazili jsme do Ruzyně a následně k rodičům na honosný oběd. Všechny nás to vzájemně potěšilo.
Musím ještě jednou zopakovat, že dovolená byla skvělá, a že děkujeme babičce, jak ji s námi zvládla, protože v přesile dospělých tři na dva se to přeci jen lépe táhne. Je pravděpodobné, že se příští rok nikam nepodíváme, ale pokud to půjde, dříve nebo později si nějaký ten řecký ostrov zase vyhlédneme.

Dopsáno 23.9.2018