Jaroslav Mencl

Ukrajina 2010

Na Ukrajině s Petrou, mírně mastňácky

Už jsem myslel, že přeruším šňůru a Ukrajinu 2010 odložím na neurčito. Měli jsme před velkou investicí a morální pohnutka nás tlačila šetřit za každou cenu. Z investice ale nakonec sešlo, což nám trochu rozvázalo ruce a rozhodli jsme se vyrazit. Já bych jel co nejdříve, protože upocené vedro s batohem na zádech se pramálo shoduje s mojí představou o ideální dovolené. Kromě toho v červnu už dobývají ukrajinské hory masy českých študáků s více či méně úspěšně zakončeným zkouškovým obdobím. Bylo ale třeba trefit se do soví sezóny, kterou má polovička a ukrajinská souputnice s urputnou pečlivostí sleduje a k všelijakým výzkumným účelům využívá.
Cestu jsme napasovali do půli týdne, na středu 26.5.2010 večer. Před odjezdem jsme si prošli naprosto nezbytným stresovým očistcem. Nic jsme nestíhali, což znamená, že během balení jsme postrádali různě důležité části výbavy, pojištění jsme sjednávali přes internet asi pět minut před odjezdem a na závěr se ukázalo, že milá doktorandka potřebuje ještě odvézt posudek na něčí diplomovou práci bůhví kam, jinak se zbortí svět a diplomant zůstane nejspíš bez titulu. Přirozeně ve mně vřela krev, protože jsem ani za mák nechápal, proč se takové věci nemohou dělat s mnohadenním předstihem.
Když jsme se konečně před sedmou hodinou večerní nasoukali s bagáží do auta a vyrazili jsme, rozsypala se nám po celé podlaze malá cherry rajčátka, což moji vroucí krev nikterak nezchladilo. Ba co víc, v igelitce se svačinou jsem nalezl celé nové máslo, které jsme chvíli před tím nakoupili. Zcela jsem postrádal jakékoli, aspoň málo logické zdůvodnění, proč jej vezeme s sebou. Petruška se na oplátku divila, proč jsem si přál jej koupit (samosebou, že jsem ho chtěl jen na přípravu svačiny a nechat je doma v lednici). Tou dobou už jsem měl veškerý krevní oběh dávno za bodem varu, nicméně snažně doufám, že jsem nebyl na drahou polovičku za výše uvedené absurdity příliš ošklivý.
Auto jsme za dopravní prostředek zvolili z důvodů ekonomických: na zpáteční cestě jsme měli za úkol fotografovat svatbu v Uherském Hradišti, což je bratru málem na půli cesty. Nechtěli jsme tedy jet zpátky až do Liberce a pak znovu na Moravu. Cesta ubíhala až na zmíněnou rajčatovou smršť docela příjemně. Večer jsme se zastavili ve Svitavách na náměstí, kde jsem měl dohodnutou schůzku a koupil jsem objektiv od zajímavého pána, který nám chvíli rozprávěl. Pak jsme ještě přibrzdili před půlnocí v Hradišti, kde jsme vyložili obleky a techniku a vše jsme nechali u našich přátel, intenzivně se připravujících na brzkou svatbu.
Dál jsme pokračovali přes celé Slovensko a Petra řídila. Klobouk dolů, odřídila skoro celou cestu. Já jsem si vzal řízení jen na něco málo přes sto kilometrů kolem nejnepříjemnější čtvrté hodiny ranní. No, spal bych.
Kolem šesté, po 780 kilometrech, jsme byli v Michalovcích a našli jsme dvůr u činžáku, kde jsme měli se známým dohodnuté parkování. Pravda, okounějící romské hloučky nahlížející do dvorů nás poněkud děsily, nicméně jsme stejně nemohli nic na obranu naší limuzíny dělat. Do odjezdu autobusu jsme měli něco přes hodinku, tak jsme se připravili k cestě a já jsem si ještě zkusil zdřímnout. Užhorodský autobus byl už pro nás takový standard, že nepředstavoval většího dobrodružství. Dobrodružství, nebo spíše otravu, nám přinesl hraniční přechod, který jsme překonávali tradičně, nicméně bezdůvodně dlouho. Mýtnuju deklaráciju jsme vyplňovali lihovým fixem tak tlustým, že všechna písmena splývala do černých puntíků (vzpomněl jsem na žákovskou knížku). Navíc jsme se papír snažili vyplnit za jízdy, což nešlo ani při nejlepší vůli, poněvadž jsme se do patřičných políček hrubě netrefovali. Ano, tak se celý autobus na východoslovenské silnici natřásal.
V Užhorodě přeci jen malé dobrodružství přišlo, když jsme potřebovali najít vhodnou dopravu dál. Tentokráte jsme nemířili do Volovce, ale do vsi Věrchnyj Studenyj. To bylo tak: zhýčkaný stárnoucí rádoby tramp, tedy já, hleděl hlavně na své pohodlí, takže tahání těžkého stanu prostě z ukrajinských povinností vyškrtnul. Po konzultaci s doněckou kamarádkou Lenou jsme našli na internetu ten správný penzionek. Líbila se mi lokalita, kde se chata nacházela - na samém konci (a kopci) za vesnicí a přes kopec to bylo kousek do našeho známého Beskidu. Na první pohled to vypadá, že jsme tedy jeli vlastně na stejné místo, ale není tomu tak - naše údolí prostě padalo k jiné hlavní silnici a poznali jsme nová místa.
Na užhorodském autobusovém nádraží jsme zahájili dovolenou Kaštanem, tedy velmi povedeným ukrajinským nanukem, který nejspíše čtenář bude znát z předchozích cestopisů. Všem ho (a jeho vanilkovou variantu Lvivske) výrazně doporučuji. Jeho cena se stále drží pod osmi korunami českými, velikost dvojnásobná proti standardním českým nickám a především nepřeslazená čistá chuť stojí za to, opakovat tento gurmánský zážitek mnohokrát denně.
Vzhledem k našemu cíli jsme před vlakem dali přednost autobusu do Mižhirje, který měl jet zanedlouho, avšak dlouho. Sotva sto kilometrů trvalo přes čtyři hodiny a věru to nebyl pěkný zážitek. Ve známém Volovci, přes který jsme jeli, jsme se doptali, že je dobré vystoupit v Pilipci, a ne až na konečné. Pilipec je městečko na hlavní silnici, z něhož vede odbočka na Nižnyj a Věrchnyj Studenyj a tedy k naší chatě, kde jsme měli mít rezervovaný pokoj. Vystoupili jsme, jak nám bylo řečeno, a ocitli jsme se po čtvrté hodině odpolední na křižovatce tak trochu v zemi nikoho a s pocitem, že nevíme, co dál. Informace o ukrajinské dopravě se od naší poslední návštěvy nikterak nezlepšily. Zastávky "podle zkušenosti", vágní jízdní řád i nekonkrétní rady místních spolucestujících, v nás rychle utvrdily trochu bezradný dojem. Nabízelo se šlapat pěšky, což je ale jednak s veškerými zavazadly dost náročné, ale především jsme přesně nevěděli, kam chceme. Věrchnyj Studenyj nebyl úplně blízko, nějakých 10 kilometrů. Jako poslední zálohu jsem měl telefon na správce chaty.
Kolem silnice byla políčka a na jednom nedalekém kutala motykou jakási žena. Vyrazil jsem za ní, zkusit zjistit něco o místní dopravě. Samozřejmě bez většího úspěchu - autobus se žádný nekonal, maršrutky také ne. Prý si máme mávnout na projíždějící auta, určitě nás někdo vezme. Žena byla hovorná a přátelská, takže jsme diskutovali dlouho a chudák Petra u silnice s batohy vypadala opuštěně a otráveně. Nakonec se ukázalo, že jsme klábosili skoro hodinu a dozvěděl jsem se spoustu věcí. Valja byla i přes první nelichotivý odhad na dálku docela mladá a před dvěma týdny jí, chuděře, umřel manžel v devětatřiceti. Úplně mě to vyděsilo, jak to, že si s ní mohu takhle vesele povídat, ale ona byla zkrátka plná energie a vůbec nevypadala jako někdo, koho by mrzel život. Zůstala sama se synem a obdělává políčko, pase krávu, stará se o domek. Pochází z Ruska a možná i proto se nám spolu lépe mluvilo.
Vydali jsme se silnicí s batohy na hřbetech. Do mírného kopce, vesnicí, podél potoka. Zakarpatská klasika. Brzy se ukázalo, že nové sandále tlačí, kde mohou, ale snažil jsem se to překonávat. Povzbuzovala mě myšlenka, že se snad konečně brzy dovolám správci chaty. Začal jsem to zkoušet vlastně hned, jak jsme vyšli, ale snad tři čtvrtě hodiny měl obsazeno. Jak se později ukázalo, nešlo o žádný technický výpadek - opravdu se pořád tak vykecával (či spíše jen naslouchal).
Ušli jsme tři nebo čtyři kilometry vískou Nižnyj Studenyj, když se mi podařilo se dovolat. Dotyčný docela dlouho nechápal, co po něm chci a všechno si nechal zopakovat, ale nakonec asi porozuměl. Pak volal zpátky, že pro nás přijede autem, přičemž velmi detailně řešil, jak nás pozná. To mě dost bavilo, protože jsem měl pocit, že víc už se od místních opravdu odlišovat nemůžeme.
Trvalo to dlouho, ale nakonec správce pro nás skutečně přijel - respektive si na to najal řidiče s dodávkou. Ládoval jsem zrovna do sebe klobásu, takže jsem se s ním přivítal asi dosti neuctivě, ale co už. Vezli nás nahoru vesnicí, údolím, podél potoka, pořád dál a dál, až se ze silnice stala kamenitá cesta. Dostali jsme se opravdu na naprostou samotu. Myslím, že na hlavní to nebylo deset, ale spíš dvanáct kilometrů. Rozhovor poněkud váznul a správce, Felix, se nám zdál nějaký roztržitý. V našem cíli, chatě Horjance, nás provedl, ukázal nám pokoj a pak nás vzal do koliby, tedy sousedící chaty s restaurací a barem, kde byl další personál (čítající nejspíš už jen kuchařku).
Felix nám nabídl jídlo, které jsme přijali velmi vděčně, nicméně naše rozpačitost stoupala. Z více důvodů. Jednak vázl hovor, který občas začal Felix, občas my, ale nic kloudného z toho nevzešlo. Navíc se o nás chtěl zřejmě dobře starat, takže stál u stolu a čekal, až dojíme, což nás znervózňovalo. Nejpodezřelejší mi ale přišlo, že jsme nedostali žádný jídelní lístek ani žádnou jinou nabídku. Prostě dáte si boršč? Ano. Dáte si játra s osmaženými brambory? Ano. Dáte si ty brambory osmažené na sádle? Jistě. Salát? Rádi. Čaj? Určitě. Chceme zaplatit za nocleh? Nespěchá. Za jídlo? Zítra.
Byli jsme dokonale zmateni. Poměrně příjemné služby a výborné jídlo spojené s naprosto neprofesionálním a nerozhodným přístupem. Moji důvěru v podnik Horjanka navíc dost podryl fakt, že jsem odchytil větu mezi Felixem a kuchařkou "za kolik jste je přivezli? 40 hřiven. To nemohlo být dráž? Mohlo, ale řidiči už jsem zaplatil já". No zkrátka podivné. Ihned po jídle Felix rozhodl, že nám ukáže okolí. Byl jsem královsky nakrmen a cítil jsem se tak maximálně na padesát kroků a rozhodně ne do kopce. Jenže ouha, za chatou začínal Strmilovák dlouhý několik stovek metrů. Felix vesele vyrazil, za ním Petra a nakonec já. Se srdeční frekvencí neměřitelnou běžnými lékařskými přístroji a kyslíkovým deficitem na příští půlstoletí jsem klopýtal kopcem a proklínal smažená játra marně čekající frontu na přijetí do žaludku. Asi po sto metrech heroického sportovního výkonu mne aspoň nepatrně uklidnilo, že se na mě otočila Petra a funíc vykulila oči, co to má znamenat. Felix, kterému mohlo být podle mě tak pětačtyřicet, rázoval do kopce jako kamzík. Blahořečil jsem každé několikavteřinové pauze, vynucené vzdělávací vsuvkou typu hele orchidej nebo kuňka velká.
Možná po čtvrthodině jsme byli nahoře a já jsem opět začal věřit, že přežiji. Po tomto krátkém a úderném výstupu musím říci, že to byla bezpečně největší (fyzická) námaha z celé dovolené. Felix se snažil nám sem tam ukázat, kde jde jaká cesta, kde plynovod do Čech, kde železnice. Cílem hry bylo demonstrovat, kudy vede cesta do Beskidu. Vskutku to nebylo daleko, a po úvodním krpálu to vypadalo už jen na pěknou půlhodinovou procházku lesem a pastvinami.
Vraceli jsme se podobnou cestou a Felix při tom asi čtvrt hodiny telefonoval, či spíše držel telefon a nechával mluvit druhou stranu - zajímavá hra. Na louce si všiml petlahve a sebral ji. Moje drahá ekoložka naprosto zkoprněla a nechtěla věřit svým očím. Ukrajina je země plná nepořádku, petlahví specielně a nechtělo se jí věřit, že by někdo něco takového sebral a donesl tam, kam patří. Sotva jsem stihl utrousit něco ve smyslu "aby ses nedivila", sešel Felix na kraj lesa a lahev hodil do křoví. Jedním slovem paráda.
Když jsme se vrátili, nebylo ještě moc pozdě, ale vzhledem k tomu, že jsme předchozí noc vůbec nespali, upadli jsme skrze sprchu na lože a v mžiku jsme usnuli.

Den druhý, pátek 28.5.

Nespali jsme moc dobře, ale přece jsme dospali, co jsme potřebovali. Pokoj byl příjemný, i když nám vzhledem k počasí trochu chyběl zdroj tepla. Koupelna byla na poměrně evropské úrovni a zbytek pokoje, když pominu hojné využití plastů a rozvrzanou dvojpostel, rovněž tak. Příjemně mě překvapila peřina pro dva, kterou jsem už kdysi dávno chtěl koupit, ale všichni starší a moudřejší mi to rozmlouvali. I drahá polovička ji nakonec hodnotila negativně, takže co mi zbývá, budu se v posteli dál balit jako mumie.
Ráno naše narůstající nejistota z "okolností" skoro začala přecházet v krizi. Uvědomoval jsem si, že prakticky jediným důvodem našich rozporuplných pocitů byl fakt, že nevíme, kolik zaplatíme za všechny služby. Proto jsem si usmyslil, že prostě po snídani na Felixe vyrukuji, ať navalí účet. Petra měla kupodivu další starosti o naše turistické aktivity. Byli jsme opravdu úplně odříznutí, daleko od vsi a hlavně od dopravy, takže v Horjance neviděla relaxační romantiku jako já, ale spíš nemožnost se kamkoli dostat (natož se vrátit).
V kolibě jsme posnídali smažená vajíčka s chlebem a čaj. Ten se opravdu povedl, stejně jako předešlý večer, a trochu jsme od kuchařky pochytili, že je to směs místních bylinek. Podle plánu jsem si vyžádal od Felixe účet. Peníze za nocleh byly nepatrně vyšší, než jsme našli na internetu, a peníze za jídlo byly na Ukrajinu asi průměrné. Přesto jsme si řekli, že takhle nám to asi úplně nevyhovuje a naplánovali jsme v půli pobytu přesun a stravu po vlastní ose.
Pak jsme se vydali na průzkum dolů vesnicí - nikterak brzy, snad po deváté. Petruška měla typický popříjezdový nával potřeb všechno okamžitě obejít, navštívit a vidět. To znamená, že jsme se sice na oko šli jen tak na průzkum projít vesničkou, ale kdyby nám to náhodou vyšlo, dojdeme až do Pilipce a z něj dalších pět kilometrů k vodopádu. Takové náhody se v praxi projevují zrychlováním a řešením otázky, jak se asi dostaneme zpátky, když už je pozdě a blíží se bouřka, ale vlastně jdeme pořád ještě pryč od domova.
Procházka byla moc příjemná. Sem tam jsme se dali aspoň malinko s někým do řeči, sem tam jsme udělali fotografii, sem tam jsme koupili něco k jídlu a pití, především samozřejmě nanuky. Místní bábuška nám řekla, že zrovna končí škola (sladké tři měsíce prázdnin), tak jsme chvíli měli pocit, že je dobrý nápad z toho ulovit nějakou fotografickou reportáž. U školy se ale ukázalo, že uvnitř probíhá rozlučkový program, nafintění rodiče čekají s auty před školou na svá dítka a myšlenku jsme zase rychle zavrhli.
Když jsme sešli celou dlouhou dvojvesnicí dolů k hlavní silnici, potkali jsme znovu Valju, jak šla se sousedkou domů z pole. Potěšeni jsme se dali znovu do řeči, zatímco sousedka se tiše vytratila. Během hovoru se strhnul slušný liják, nicméně jsme udělali společnou fotku a vyměnili si telefonní čísla.
V Pilipci jsme si dali pochutiny na cestu dál k vodopádu. Čekalo nás ještě pět kilometrů. Vodopád Šipit už jsme navštívili v roce 2006 na kolech a některé detaily cesty jsem si pamatoval. Zejména defekt a výměnu duše a také Petrův pád do bahna. Cestou k vodopádu, vzhůru vesnicí podél potoka (opravdu neznám zakarpatskou ves, která by se netáhla údolím podél potoka) jsme potkali pohřební průvod. Přiměl nás k diskuzi o etice fotografování podobných jevů. Přestože jsme se shodli, že to je věc prakticky pro cizince nepřípustná, a pro účastníky jde o situaci velmi soukromou a trudnou, někde vevnitř hlodá pochybnost, že tomu tak docela není, a že všechno jde, když je člověk dostatečně integrován v kolektivu. Možná je to cíl mých ukrajinských návštěv a minimálně v jedné domácnosti máme dobře našlápnuto.
K vodopádu jsme se dostali už notně uťapaní. Je to taková ukrajinská Mumlava. Mumlav není na Ukrajině mnoho, takže je patřičně vážená a turisty hojně navštěvovaná. Nás kupříkladu míjel maďarský autobus, jehož obsah se na parkovišti vyvalil a hladil koně a my jsme tomu obsahu řekli "hello".
U vodopádu byla hromada lidí. Navíc se jednalo celkově o "piknikovou oblast", kde se zřejmě sešly ze širokého dalekého okolí děti, kterým právě skončila škola. Opékaly si šašliky a zalévaly je pitím různé ráže. Bylo těžké najít místečko a chvíli pro fotografování, pročež jsem se rozhodl nefotografovat (a obávám se, že tento blok mi zůstal po většinu pobytu). Petra se snažila vytvořit 3D prohlídku, což je její nová specialitka vyžadující udělat řadu fotografií kolem dokola, ba dokonce nahoru i dolů. Tato aktivita je zpravidla spojena s neustálým zakrýváním a odstraňováním bagáže, jiných rušivých předmětů, či dokonce lidí, ba i vlastních končetin ze scény, poněvadž tato se fotografuje objektivem typu rybí oko.
Nakonec se podařilo a vyrazili jsme kvapem zpět. Zprůměrováním výpovědí různých dotázaných jsme vsadili na autobus jedoucí z Pilipce do Studeného zhruba v půl šesté. Pro nás to byl (při vyvinutí mírně nadprůměrného tempa) poměrně příznivý čas. Ťapali jsme od vodopádu dolů k Pilipci. Když jsme měli za sebou asi dva kilometry a tedy celkově možná ke dvaceti, míjela nás dodávka. Už jsem začínal mít té chůze dost, tak jsem se cvičně optal souputnice, zda nemám zkusit stopovat. Po kladné odpovědi jsem ležérně mávnul na dodávku, kterážto překvapivě zastavila. Tuto zkušenost jsme bohužel předešlý den na začátku Nižného Studeného neudělali.
Vysvětlil jsem řidiči, že se jen svezeme ten kousek dolů na hlavní. Sem tam s námi něco prohodil, a když jsme mu řekli, že pak chceme pokračovat až do Věrchného Studeného, zeptal se, kolik bychom mu dali za odvoz. Trochu mě otrávilo, že nejedeme zadarmo. Ne, že by šlo o nějaké závratné částky, ale na vození za peníze je přeci autobus. Po chvilce radění jsem navrhl 40 hřiven, takže přibližně českou stovku. Řidič se zatvářil, jako bychom mu po celodenní šichtě na poli dali kůrku suchého chleba a navrhl dvojnásobek. Na to jsem opáčil, že nám tedy stačí dojet jen na hlavní a dál si poradíme.
Na hlavní nám řidič navrhl 60, což se nejspíš dalo čekat. Souhlasil jsem, což se nejspíš také dalo čekat. Nechali jsme se dovézt ke škole, abychom si v místním mahazynu ještě nakoupili. Cestou jsme k našemu velkému pobavení předjeli zmiňovaný autobus, který evidentně jel podle bůhvíjakého řádu, a tudíž bychom se ho nedočkali a šlapali bychom pěšky.
Když jsme se vylodili, ze zakrátko dorazivšího autobusu vystoupil Felix. Asi jsem ten doprovod úplně neuvítal, protože už jsme se nemohli jen tak loudat. Byli jsme ale dovedeni do jiného obchodu, kde jsme zakoupili nějaké potraviny včetně malé bonboniéry a lahve vodky Němiroff, vhodných to doplňků k zítřejší návštěvě u Slávika.
Jednu vodku navíc jsme prozřetelně zakoupili i k okamžité konzumaci. Jestliže jsem se v minulých cestopisech snažil omlouvat konzumaci této lihoviny, činil jsem tak zejména s ohledem na moji maminku, která si nekriticky myslí, že ze mne vychovala slušného mladého muže, k alkoholu neinklinujícího. Na tomto místě se musím nicméně ještě poníženěji omluvit mamince mé drahé snoubenky, protože tato (na rozdíl od loňského výletu) konzumovala vydatně a s evidentním potěšením. Na naši obranu uvádím, že vodka, ukrajinsky horilka, patří k místnímu koloritu jako u nás pivo a vyhýbání se horilce by nás dozajista přivedlo do prekérních společenských situací. Citoval jsem Petře tatínkovu poučku, že "kdo pije kořalku, je lump a ztrácí charakter", na což opáčila, abych tatínkovi poslal SMS, že právě ztrácíme charakter. Nu, dost řečí, šlo jen o zapíjení chleba s výborným sýrem a jemně slanou minerálkou.
Po závěrečných BeBe sušenkách, které jsme si již drobili do postele, jsme upadli do hlubokého spánku.

Intermezzo o odpadech

Už jsem mnohokrát psal o problému všudypřítomných odpadků. I ta nejromantičtější vesnička (táhnoucí se údolím podél potoka) má svoje hromady odpadu, kterým dominují petlahve. Odpad se hromadí i všude kolem potoků, protože potok je zřejmě běžné místo pro odkládání nepotřebných věcí, od petlahve po půlku nefunkčního nákladního automobilu. Znovu nešťastně zopakuji, že vůbec nevím, jestli existuje něco jako odvoz odpadu. Našinec je zcela frustrován, když vidí odpad úplně všude. Je to jako řezání žiletkou do plátna originálu Mony Lisy, nebo bušení palicí do nádherného lakovaného koncertního křídla. Místní to nechápou a myslím, že nepociťují nejmenší zábrany, když vyhazují plastovou lahev oknem své Lady na zelenou pastvinu. Korunu této odpadkové tragédii samozřejmě nasadil Felix, zmíněný výše, když uklidil petlahev z louky poponesením do lesa.
(Nejen) s odpady souvisí různě se linoucí zápachy. Bezostyšně říkám, že Ukrajina je země smradů, a pocítíte to ihned v Užhorodě po vystoupení z autobusu. Dovoluji si něco tak ošklivého napsat jedině proto, že tu zemi miluji a vrátím se tam i přesto.

Den třetí, sobota 29.5.

Program na sobotu byl zcela jasný. V deset dopoledne dorazit k Slávikovi a družit se. S dostatečnou rezervou jsme se vydali do kopce za chatou. Prozíravě jsem si vzal sandále a navzdory slunečnému ránu jsem byl okamžitě mokrý až za uši od zmáčené vysoké trávy. Drahá polovička si prohlížela kytičky, zatímco já jsem se snažil pauzy využít k rovnoměrnějšímu funění do kopce. Cesta nahoře na hřebeni vypadala po nočním dešti poněkud děsivě. Navíc se stále zhoršovala. Potkali jsme "Ural", těžký náklaďák s naloženým dřevem. Po chvíli nás míjel zase zpět - fofr na to, jak vypadala cesta. Po čase už nebylo kam šlápnout, aniž by se člověk netrefil do měkkého bahna. Slávikův odhad 20 minut, Felixův odhad 40 minut a můj odhad 60 minut se pro přechod do Beskidu jevily jako naprosto nereálné. Nakonec... součet byl tak akorát.
Párkrát jsme si slušně nabrali bahníčko do bot a dokonce jsme potkali mladý pár, kterému jsme samozřejmě na otázku, jaká tam dál je cesta, odpověděli, že ještě horší.
V jedenáct jsme byli v Beskidu. Jako obvykle se mě zmocňoval takový provinilý pocit, že někoho přepadám, a ještě se k němu jdu bezostyšně najíst. Pravdou je, že jsem od rána nic nejedl, takže jsem měl dobrou formu.
Přivítala nás Tonja, z dálky mávala a vypadala, že má opravdu radost. Použila oblíbenou frázi "zachadítě v chátu", načež v chátě jsme shledali, že v pokoji je nezvykle uklizeno. Pravda, u Ščadijů věděli, kdy přijedeme, tak se nejspíš připravili. Na jednu stranu mi není milé, když mě návštěva zaskočí bez varování, na druhou stranu moc dobře vím, že moje maminka zametá i stropy, když návštěvu očekává.
Slávik byl dole ve vsi, v Oporci, pomáhal tam na stavbě mahazynu. Tonja mu zavolala, a pak se s námi dala do příjemného, nenuceného hovoru, a při tom začala samozřejmě kutit něco v kuchyni. Pohostila nás čajem, který byl stejně výborný, jako předchozí dny v Horjance. Snažili jsme se rozklíčovat, co všechno v něm je. Šlo samozřejmě o směs sesbíranou po louce a v lese. Kromě šípku jsme si zapamatovali zemljanik a smorodinu, což mi později Lena přeložila jako listí lesní maliny a rybízu. No zkrátka paráda. Byl jsem moc rád, že pozvání na čaj v Horjance ani zde neobnášelo nějaký univerzální černý pytlíkový čaj, ale takovouhle lahůdku. Tonja viděla, že nám čaj opravdu chutná, tak nás vybavila hromadou nasušených bylinek. Prima dárek - na rozdíl od brusinkové marmelády nebo naložených hub jde o zavazadlo lehké a skladné, ba dokonce stlačitelné.
Tonja nás hostila chlebem a špekem a naloženými rajčaty, a přitom stále udržovala hovor a kutila v kuchyni. Klobouk dolů. Slávik dorazil asi po hodině, když přijela električka od Lavočného. Chudák byl úplně zpocený, protože prý na zastávku běžel asi dva kilometry. No, doufám, že trochu přeháněl, jak je na Ukrajině zvykem, ale stejně jsem z toho měl provinilý pocit.
Slávik zářil, a když jsem mu předal fotografie z minulé návštěvy, byl úplně dojatý. Nevím, jak moc místní ocení staromódní černobílé zvětšeniny z temné komory na silném papíře. Skoro bych věřil tomu, že v kurzu bude spíše superlesklá digitální zářící barva, než něco, co právě vyšlo z módy a nestihlo se do ní ještě vrátit ani jako retro. Přesto Slávik i Tonja vypadali, že se jim snímky moc líbí, možná i díky většímu formátu.
Chléb se špekem, a samozřejmě hlavně vstréča, volá po horilce. Napadlo mě, že zajídání je někdy lepší, než jedení. Dalším prezentem, který jsme přinesli, a který jsem dosud nezmínil, byly výtečné klobásky z domácího řeznictví U Kloučků v Raspenavě. Je to naše oblíbená pochutina, která na rozdíl od stejně pojmenovaných umělohmotných supermarketových náhražek nepostrádá maso a svůdnou vůni. Klobásy měly za sebou pernou několikadenní cestu, skladování v teple a navíc nepříjemný exces s máslem, které s sebou drahá polovička prozíravě přibalila, čímž zajistila jeho kompletní rozpuštění v tašce a veselé kratochvíle při záchraně klobás. Zřejmě to měla být pomsta za americkou aféru se šampónem v tašce s oblečením, za kteroužto jsem přirozeně vůbec nemohl.
Klobásy naložené v másle sice chytily po čtyřech dnech poněkud zvláštní pach, avšak Petruška je vyprala před odchodem ke Slávikovi v umyvadle. Na závěr mi řekla, že ze špatné klobásy může člověk klidně i umřít, čili mne úplně nepřesvědčila o tom, že jde o skvělý dárek.
Nakonec jsme však zariskovali, na návštěvě jsme situaci kolem klobásek vysvětlili a doporučili je k okamžité spotřebě. Přes prvotní ostych (a hlavně nabízení všeho především nám,) klobásy evidentně zaujaly a Tonja si dokonce odskakovala z kuchyně, aby si mohla zobnout. Slávik zobal také a chválil jejich vůni i to, že jsou z masa a ne ze sóje. Chválil i koření. Jednou větou - Kloučkovy klobásy dobyly Ukrajinu!
Když jsme byli všemi drobnostmi řádně naplněni a horilkou posilněni, přinesla Tonja svůj výtvor - boršč. Byl skvostný, na mírně kyselém smetanovém základu, úplně bez "oranžové" složky, s vajíčkem a velkými kusy zelené jarní cibulky. Nebudu čtenáře znovu unavovat tím, jak moc jsme se u Slávika přejedli. Je to zkrátka tradiční a nutná záležitost a s vědomím, že se to stane, jsme na návštěvu šli. Po boršči Tonja ještě donesla bramborovou kaši na upraženém špeku s jarní cibulkou. Tušil jsem, že na to bude Petra slyšet a taky že ano. Dále přišlo na řadu kyselé mléko. Našinec by si myslel, že v kopcích na chudé Ukrajině aspoň trochu zhubne, když ne nedostatkem jídla, tak alespoň pohybem. Jsem důkazem naprosté mylnosti této hypotézy.
Přesně v půl třetí přišlo (a denně přichází) na řadu dojení krávy. Zážitek. Vlastně jsem u toho nikdy naživo nebyl, inu městské dítko. Překvapilo mě, jaký je to fofr a jak oba kmitají, zatímco my jsme se pletli pod nohy s fotoaparáty. Ochutnali jsme teplé mléko. Nemůžu říct, že by to bylo něco, co mě posadí na zadek, ale rozhodně to je něco, co by se mělo zkusit.
Kráva bydlí u Ščadijů v malém chlívku, kde je také mladý býček, úplné mikroprasátko a dospělá koza s kůzletem. "Kůzle" používám s prominutím občas jako oslovení mé milé partnerky, protože mi evokuje rozverné poskakování, nadbytečnou energii a mírnou pomatenost. Všechny tyto vlastnosti jsem víceméně jen tušil, ale při vypuštění Bilky, jak se kůzle jmenuje, jsem se utvrdil v tom, že všechno perfektně sedí. Bilka předvedla vrcholně komickou grotesku, ani bych nečekal, že se kdy takhle budu smát zvířeti (a ještě k tomu koze). Bilka byla jak na pérkách, odvážně skákala na hromadu s poleny, aniž by se hubenými kopýtky na ně trefovala, takže potom různě padala, bourala, náhodně měnila směr jako molekuly plynu a celkově působila velice neuspořádaně a rozdivočele. Když se zklidnila, dostala z kastrólu mléko od krávy, stejně jako Baron, kocour Musja i prasátko.
Po této humorné vsuvce jsme se odebrali na stráň nad domem, abychom takto neslušně dali Slávikovi najevo, že už opravdu nepotřebujeme příštích několik dnů pozřít ani sousto. Jinak to prostě nešlo. Slávik nicméně byl názoru zcela odlišného, nelenil a začal připravovat ohníček, neboli kosťor. Podle maličkého prasátka a podle sádla v zavařovacích sklenicích jsem usoudil, že u Slávika musela být nedávno zabíjačka.
Schylovalo se k opékání špeku, což mě na jednu stranu zajímalo, ale na druhou děsilo. Příjemné na celé návštěvě (a rozdílné od minulých) bylo, že se s námi celou dobu bavila Tonja. Nebyla odstrčená, a i když odbíhala do kuchyně, sama se vyptávala a dokonce s námi i panákovala, což dříve také nebylo. Tentokrát už Slávik Petru nešetřil, ba dokonce viděl, že není v pauzírování tak nekompromisní jako já a pravil, že Petra bude pít s ním, zatímco já (břídil), budu pít s Tonjou. Bylo samozřejmě stopadesát důvodů, proč se napít a dalších stopadesát, proč do dna. První za vstréču, druhý na zdraví (ten se musí do dna, jinak nebudete zdraví), pak na zdraví rodičů, přirozeně do dna, chraňbůh, aby jeden nepřál rodičům dost zdraví! Dále na Petra, jeho mimčo a jejich zdraví. Pak přišla Tonja, čili za vstréču s Tonjou. Běda, kdyby nějaký zlotřilec chtěl Tonju urazit tím, že si s ní nedá do dna.
Ve čtyřech takhle zmizely dvě lahve a mně připadalo, že je to opravdu víc, než dost. Jenže ohníček se teprve rozhoříval a Slávik mě bez obalu poslal do stanice do mahazynu, ať přinesu láhev. No, co se na to asi tak dá říci, že?
Myslím, že se se mnou svět motal, i když jsem zavřel oči, nicméně na stanici jsem došel a snažil jsem se tvářit velmi seriózně (nic komičtějšího jsem dělat nemohl). Ejhle, mahazyn tam nebyl! Toto zjištění jsem nejprve přikládal svému stavu, pak tomu, že už je asi pozdě a zavřeno. Naštěstí byla na nádraží bábuška, které jsem se zeptal, kam se mahazyn schoval. Nu, je přeci v domě, zaťukejte na jeden z bytů!
Zajímavé. Vešel jsem do domu, zaťukal jsem na první byt, který byl na dosah. Otevřela mi vystrašeně vypadající mladá maminka a na otázku, kde je mahazyn, mě poslala do protějšího bytu. Zaklepal jsem tedy tam. Otevřela mi paní, která málem nespouštěla oči z televize běžící v obýváku, kde zíral i její manžel. Horilku. Stakančiki nádo? Nět. Ješčo miněralku. Tridsať. Ďakuju! Paní z útrob bytu vynesla požadované zboží (aniž by dala nějaký výběr) a už jsem se ubíral zpět k ohníčku.
Dobře jsme se bavili, ale alkoholu bylo na mě už moc. Asi před desátou, když už nebylo skoro žádné světlo, jsme se zvedli k odchodu. Slávik nás doprovodil ke stanici. Šel jsem jak v mrákotách a hlavou se mi honily pitomě melancholické myšlenky o všem možném, což vyústilo v to, že jsem se při loučení zcela bezdůvodně rozbrečel. Nějak mi přišlo líto, že finguji práci u počítače, zatímco opravdová práce a opravdový člověk je tady, tisíc kilometrů od mého domova. No, nechci vědět, co si o mně kdo pomyslel, ale v tu chvíli mi to bylo stejně asi jedno. Petra se tvářila shovívavě, což mi není jasné, jak zvládala.
Cesta přes pěreval byla samozřejmě stále stejně bahnitá, ale kupodivu mi to nijak zvlášť nevadilo. Přes zcela nekoordinovaný pohyb jsem neutrpěl žádný úraz a doma jsem dokonce ještě zvládl sprchu. Pak mi přišla od kolegy z práce zpráva, že Paroubek rezignoval, takže jsme mohli jít v klidu spát.

Intermezzo o Slávikovi a jeho rodině

Ačkoli se známe se Slávikem čtyři roky, nevím o něm mnoho. Snažil jsem se něco málo vyzvědět.
Jaroslav Vasiljevič se narodil v padesátém roce v Oporci, vesnici ve Lvivském kraji, těsně za hranicí se Zakarpatím, pár kilometrů pod stanicí Beskid, kde nyní žije. Roky žil v Kijevě, kde měl velký byt. Během služby v armádě pobýval v různých koutech tehdejšího Sovětského svazu, včetně Vladivostoku, kde sloužil dva roky. Údajně se účastnil operace na Damanském poloostrově, kde mu kulka prostřelila špičku nosu, což Slávik rád předvádí.
Když onemocněl Slávikův otec, jezdil Slávik často pomáhat z Kijeva domů do Oporce, až se vrátil na trvalo.
Tonja se narodila v ukrajinských Čerkasech a společně se v roce 1983 usadili v Beskidu, kde dostali drážní dům, když Slávik pracoval u sovětských železnic. Ke stanici patří několik domů. Slávikův dům stojí proti druhému stejnému, zrcadlově orientovanému domu. Tonja nám vyprávěla historku o tom, že v protějším domě umlátila žena svého muže sekyrou.
V Oporci stále žije Slávikova matka a Slávik jí chodí pomáhat a téměř denně jí nosí mléko. U matky žila i jedna ze Slávikových dcer se svojí rodinou, ale v minulém roce se odstěhovali ke Striji a manžel jezdí za prací do Moskvy. Jak nám Tonja vysvětlila "každý člověk má nějaký charakter. Babička nemá dobrý charakter a nedá se s ní vydržet bydlet dlouho".
Slávik s Tonjou mají tři dcery, všechny už s rodinami, a dva syny. Starší Vasja se učí ve Striji na svářeče a zvládl už nějaké pokročilé zkoušky. Mladší Víťa je na základní škole.
V době, kdy jsme byli u Ščadijových na návštěvě, chodil Slávik pomáhat dolů do vsi na stavbu obchodu.

Den čtvrtý, neděle 30.5.

Už večer mi bylo jasné, jak se ráno budu cítit a také jsem se tak cítil. Původně jsem myslel, že v cestopisu bude tento den úplně chybět, leč zajímavé věci se přeci jen dály.
Odmítal jsem opustit lože, zatímco Petruška v průběhu dopoledne prohlásila, že to takhle není dál možné a vyrazila na výlet.
Střídavě jsem upadal do komatu a budil se. Někdy po poledni mi přišlo na mysl, že si má polovička nevzala žádné jídlo, ani pití, ba dokonce ani žádnou ukrajinskou hotovost. Poslal jsem jí starostlivou zprávu, tak jak to dělají maminky. Záhy přišla odpověď: "budu Ti vyprávět!".
Když Petra dorazila, zasypala mě překotným vyprávěním, co ji potkalo. Připomnělo mi to maminčin návrat z Anglie a její hodinové emotivní vyprávění-pantomimu. Necítím se oprávněn zkusit celou tu eskapádu citovat, dokonce jsem uvažoval, že pro vylíčení tohoto dne předám pero Petře, ale nakonec jsem se rozhodl pro krátkou verzi.
Cestou vesnicí se rozhodla pro jednu z odboček do kopců a fotografování pitoreskních ukrajinských domků z patřičného nadhledu. Potkala muže s koněm, který sice nejprve vypadal, že by rád jen projel úzkou cestou, ale nakonec se ukázalo, že zastavil proto, že by se rád nechal vyfotografovat. S náhledem snímku na displeji fotoaparátu byl velmi spokojen.
Dále neušla má drahá daleko a ulovili ji další lidé, více než srdeční. Tentokrát nevyvázla Petruška jen s pár snímky, ale s pořádným "zachadítě".
Musím říct, že jsem moc rád, že se celá tahle historie semlela. Velmi dobře si pamatuji, jak před rokem byla Petra otrávená z toho, že neumí komunikovat v ukrajinském jazyce, jak jí to brání ve fotografii a podobně. Tím, že jsem jí byl neustále nablízku, nevydala ze sebe nikdy nic jiného, než dobryj deň, nebo ďakuju. Tady se ale naskytla výborná příležitost - jen ji hoďte do vody a uvidíte, že bude plavat.
Taky že ano, okoukané fráze o tom, že jsme z Čechii, z Liberce, v horách, sto kilometrů od Prahy a tak dále, sypala z rukávu na potkání. Když ji chtěli oženit za jednoho z mladíků, dokázala ze sebe dokonce vypravit, že má ve vesnici druha (šermujíc prstýnkem), který nicméně včera pil moc horilky a dneska spí. Šlo zřejmě o velmi vypečenou zábavu a každý člen košaté domácnosti si chtěl dát s Petrou po panáku, čili zatímco já jsem doma trpěl, ona vyháněla čerta ďáblem. Do stavení se navíc ještě vrátil muž s koněm, aby byla zápletka dokonale zacyklená, a už probíhala družba. Má milá fotografka se výborně začlenila do kolektivu a všem přislíbila, že přijde večer, "ukázat mě".
Když se Petruška vrátila a všechno mi líčila, zářila jí očička a bylo vidět, jak moc si přeje, abychom tam večer spolu znovu zašli. Samozřejmě jsem se těšil a doufal jsem, že mi bude líp, což se nakonec také vyplnilo.
Asi v pět jsme vyrazili na procházku vesnicí, popovídali jsme si s jedním z místních, koupili jsme v mahazynu horilku jako povinné vstupné (zařekl jsem se, že se jí ani nedotknu) a namířili jsme si to do míst, kde proběhlo dopolední setkání.
Ukázalo se, že nebyl dobrý nápad přijít až v šest hodin večer. Většina obyvatel domu už měla v krvi nějaké to promile, což se negativně podepisovalo na schopnosti vnímat a komunikovat.
Na lavičce před domem seděl "muž s koněm". Když nás viděl, chvilku přemítal, kdo asi jsme, a pak šel do domu ohlásit návštěvu. Z domu se ozývala hádka, takže když jsme u vchodu osaměli, zvažovali jsme, jestli tu nejsme opravdu příliš nevhod. Čekali jsme docela dlouho, možná pár minut. Hádka neutichala. Cítili jsme se špatně a rozhodli jsme se nechat horilku na schodech a vrátit se domů. Po pár krocích nicméně vyšel ze dveří Vasil, jednadvacetiletý mladík, který sice nebyl hlavou rodiny, ale rozhodně byl jejími ústy. Pozval nás dál, kde se jeho maminka a sestra snažily narychlo trochu poklidit. Byl tu také Vasilův otec Nikolaj, švagr Ivan a dost možná ještě někdo, koho jsem už zapomněl.
Pamatuji si první dojem, který jsem z rodiny i jejich obydlí měl. Nemáme samozřejmě velké možnosti srovnávat, ale najednou jsem viděl, že u Slávika je všechno naprosto komfortní, relativně soudobé a všeho je dostatek. U Rohačů, jestli jsme si dobře přeložili jejich příjmení, jsme sice mohli obdivovat velký dům, nicméně obyvatelné byly pouze dvě místnosti - v ostatních chyběla skla v oknech. Na stole byl úplně ušmudlaný pobryndaný ubrus a na talířku i mimo něj se válely kousky polosyrového masa. Kdybych to uměl, pokřižoval bych se, aby se nikdo nesnažil ho do mě naládovat.
Rohač otec i Rohač syn se do mě pustili hlava nehlava a současně na mě mluvili, maje notně v hlavě. Postupně mi došlo, že se jedná o fenomén, dříve již několikrát na Ukrajině pozorovaný - tzv. řečník nečekající na odpovědi.
Všichni byli náramně srdeční a snažili se nám nabízet to málo, co měli. Podařilo se mi vysvětlit jim, že mi není dobře a odmítám cokoli konzumovat. Zřejmě to nebylo moc slušné, ale jídlo i pití, které jsem viděl, ve mně skutečně důvěru nebudilo. Petra statečně panákovala za mě, zatímco já jsem se nechal přemluvit k čaji (který chutnal spíš jako jakási obilná kávovina).
Vasil byl sympaťák, ale snažil se předvádět se, jak to šlo, dokonce se ve své hře na bohéma vůbec nestyděl o sobě mluvit velmi pochvalně. V hlavě mi utkvěly opravdu neuvěřitelné střípky všeho možného: nesmyslně přehnaná cena houslí, na kterých nebyla ani jedna struna, špatný vliv mobilního telefonu, důležitost modlitby, polovina veškeré historie Ukrajiny, ukrajinské lidové písně zpívané hlasitostí na hranici prahu bolesti, rozlitá vodka, buchta se zelenými flíčky, to že Petra je Pedro a spousta dalších vjemů.
O Vasilovi například Petra neustále opakovala, že má krásné oči, což jsem nedokázal ocenit, protože můj zrak proti mé vůli přitahovaly uhnilé pahýly jeho zubů. Nechápu, co člověk se svými zuby musí dělat, aby je měl v jednadvaceti v takovém stavu.
V křížové palbě dotazů nečekajících na odpověď jsme vydrželi přes hodinu, možná dvě. Vtipná byla shovívavá maminka, která Vasila trochu zkoušela krotit a kladla nám na srdce, abychom mu našli nevěstu. Vtipná byla také Vasilova mladší sestra, která zřejmě díky svému věku (a ženskému pohlaví) byla schopna největší empatie z celé rodiny. Občas nám díky tomu pomáhala v komunikaci, případně usměrňovala překotné řečníky. Muž s koněm mezitím vedle na kanapi usnul, protože měl v sobě zřejmě dvě smrtelné dávky alkoholu.
Byl jsem celou akcí velmi pobaven, i když naprosto ve vleku událostí a neschopen jakkoli ovlivnit jejich chod. Nejspíš díky tomu jsem neměl ani potřebu tasit fotoaparát. Petra se nicméně starala a má několik moc hezkých snímků.
Před domem ještě došlo na velké fotografování (všechny kombinace členů rodiny), dokonce přišla i roztomilá babička, které se fotografie na displeji tak líbila, že prohlásila, že nám za ni sama nasbírá koš hub.
Maminka Rohačová nás vyprovodila několik desítek metrů na cestu, díky čemuž jsme měli aspoň malou chvilku prostor na smysluplný rozhovor normální hlasitosti. Byla dojatá.
Petra si dala za úkol Rohačovým poslat nejen fotografie, ale také struny na housle.
Ačkoli jsme si mysleli, že den skončil a míříme do postele, situace se vyvinula ještě trochu jinak. U vchodu do areálu Horjanky jsme potkali paní kuchařku Viktorii. Poprosili jsme ji o onen výborný bylinkový čaj a šli jsme si sednout do koliby.
Viktorie připravila čaj, sedla si s námi a rozhovořila se. Možná jsme na ni měli zprvu trochu nespravedlivý názor, ale dostali jsme příležitost si ho opravit. Viktorie nám vylíčila spoustu věcí. O líném zmatkáři Felixovi, který se nerozděluje o dýška, o tom, že pochází z Lugansku a má tam sestru, která by nás jistě ráda uvítala, o tom, jak dbá na kulturu a na jazyk, o tom, proč je nevýhodné mít krávu, když vám někdo posečenou trávu ukradne, o tom, jak ji lidi ve vsi nemají rádi, protože je peskuje, jak je důležité v oslovení používat otčestvo, jak byla u armády v Afghanistánu, jak pořád dohlíží na své dvě děti v Oděse, jak syn studuje na geologa. Viktorie nám pouštěla video z maturitní "promoce", kde nám popisovala osudy jednotlivých účastníků. Zkrátka - vydatně jsme si popovídali, až z toho Petruška usínala.
Nakonec jsme dali Viktorii za čaj tučné spropitné, o které se nebude muset dělit s Felixem, a ještě před spaním jsme se šli podívat pár stovek metrů do lesa k minerálnímu pramenu.

Intermezzo o torzech budov

Nepřestává mě fascinovat, kolik je na Zakarpatí rozestavěných (možná spíše nedostavěných) budov a také budov vysloužilých. Už vícekrát jsem slyšel, že soukromé stavby často fungují tak, že muž je půl roku třeba v Čechách za prací, vydělává peníze. Pak se vrátí a za utrženou mzdu postaví kus domu.
Soukromá stavení ale nejsou jediné nedokončené budovy. Všude, kam přijdete, narazíte na nějaké rozestavěné hotely, ať už velkolepé, nebo skromnější. Vidíte nedostavěné obchody, vidíte různé průmyslové budovy. Ruiny opuštěných fabrik, polorozbořená sila, opuštěné pily, nevyužívané vojenské objekty. Ukrutné množství betonu se ohyzdně tyčí v krásné ukrajinské přírodě.
Je zajímavé i to, jak lidé staví na svých pozemcích kromě obytného domu spoustu dalších stavení. Z našich končin je člověk zvyklý na jeden dům a k tomu třeba ještě garáž. Na Ukrajině se staví, dokud je místo. Velký dům, menší dům, stodola, chlév, altánek, kůlna, dílna...

Den pátý, pondělí 31.5.

Dost bylo Vyšného Studeného - podle plánu jsme se měli podívat do Mižhirje, odtud na Siněvirský národní park, pak do Volovce a dále improvizovat.
V noci pršelo o sto šest, takže kalhoty, které jsem dal ven sušit, potřebovaly vyždímat. Od večera jsme měli zhruba sbaleno, ale přesto jsme budík nařídili s velkou rezervou. Čas odjezdu autobusu jsme určili jako aritmetický průměr výpovědí asi čtyř respondentů naší miniankety. Sám řidič autobusu dotázaný předchozího dne vykázal bohužel nejhorší odhad, a to proto, že mluvil v čase středoevropském, nikoli kijevském.
I přes brzký budík jsme dlouho nemohli dospat a poslouchali jsme bubnování deště. Když jsme se sbalili, což kupodivu neprobíhalo nikterak hekticky, vydali jsme se dolů do vsi, ke škole. Kupodivu zrovna nepršelo. Přibližně v šest deset jsme došli ke škole, odkud měl údajně autobus odjíždět. Uprostřed silnice stál hlouček asi osmi lidí a za rohem, světe div se, zaparkován byl autobus Etalon (trefnější by mi přišel Etanol).
Jakmile to bylo možné, nastoupili jsme do autobusu a usadili jsme se na zadních sedácích i s rozměrnými batohy. Čekal jsem velmi příjemnou jízdu - pomalý autobusík, pár pasažérů, probouzející se vesnici, trošku mlhy, prostě idylu. Nekonala se ani v nejmenším. Autobusík byl, pravda, pomalý. Stavěl ale bez přehánění každých sto metrů a každou zastávku nabral několik lidí. Asi po dvou kilometrech jsem měl pocit, že více se do autobusu vejít nemůže, ani s pomocí natlačovačů z japonského metra. Po dalších dvou kilometrech jsem nechápal, jak jsem si mohl předtím myslet, že do takto poloprázdného autobusu se nevejde ještě dvojnásobek lidí. Po dalších dvou kilometrech jsem si nemyslel už vůbec nic, protože mozek potřebuje ke své činnosti, jak známo, kyslík.
Nevím, jestli se na nás někdo z místních koukal nevraživě, že si tak pohodlně sedíme, místo abychom někoho pustili sednout (pohnout se nešlo ani při nejlepší vůli, natož vstát a měnit s někým místo), ale bylo mi jedno všechno s výjimkou toho, kdy budeme moci vystoupit. Neustále jsem doufal, že hlavní silnice je už proboha nedaleko a většina lidí tam vystoupí. Mrzelo mě i to, že v nevětraném autobusu se zmlžila v mžiku všechna okna a ven nebylo vůbec vidět.
Neuvěřitelně dlouho jsme jeli na hlavní silnici do Pilipce a pak ještě trochu déle (což bylo nicméně uvěřitelnější) jsme jeli do Mižhrije. Tu cestu už jsem kdysi absolvoval s kamarády na kole a teď v autobusu jsem si uvědomil, jak je příjemné vrátit se na místa, která jsou daleko od domova, ale přitom je docela dobře známe a "můžeme se na ně spolehnout".
Když jsme přijeli na mohutný "autobusový terminál" v Mižhirji, pršelo. Bylo pořád ještě docela brzy ráno a tržiště, které je tu opravdu velké, se teprve rozjíždělo. Už z roku 2006 mám z tržiště nějaké snímky, tak jsem doufal v navázání série a vydal jsem se deštěm mezi stánky. Nic, úplné prázdno. Nedařilo se mi, přestože déšť dával příslib báječné atmosféry snímků. Nešlo mi to a nepřišla invence. Prošel jsem dokola celé tržiště a vrátil jsem se do čekárny autobusového nádraží. Pořídil jsem jednu nebo dvě fotografie.
V původním plánu bylo pokračovat do obce Siněvir. Plán měl dvě komplikace - autobus jel asi až za dvě hodiny, a hlavně ze Siněviru do parku je to ještě asi deset kilometrů. Mnohem příznivěji se jevila varianta najít autobus do Siněvirské Poljany, malebné vesničky, na kterou mám moc příjemné vzpomínky (kupodivu to je vesnička v údolí podél potoka). Siněvirskaja Poljana je prakticky na počátku parku. Na informačních tabulích jsem našel autobus, který jel až po poledni. Přišlo mi nepraktické dorazit do parku odpoledne a spoléhat na autobus s minimálně jedním přestupem do Volovce někdy během večera. Snažil jsem se z paní v informacích vyrazit, kdy jede z Poljany autobus zpět, nicméně byla naprosto neschopná podat jakoukoliv informaci. Poučen předchozími zkušenostmi, věděl jsem, že dámy za přepážkou neoplývají zpravidla nikterak přemrštěným intelektem. Proto mě tato neschopnost nijak zvlášť nepobouřila a s odpovědí jsem se spokojil.
Po konzultaci se souputnicí jsme shledali, že vzhledem k nejistým spojům a hlavně k nemilosrdnému počasí vyrazíme do Volovce. Tedy zpět přes Pilipec. Do odjezdu autobusu jsme měli ještě něco přes hodinu, takže jsme si každý ještě jednou prošli tržiště a kousek města. Když jsem se vracel z druhého okruhu, přistihl jsem Petrušku, jak "diskutuje" s nějakým pánem, poměrně bezdomovsky vypadajícím, opodál v čekárně sedícím. Pán vyhotovil Petře tužkou portrét na krabici od "Oil Cutters, Glass & Tile, Nagaoka Industory Co. LTD". Nevím, co to je, ale vypadá to jako nože na sklo a keramiku. Usadil jsem se a pán vyhotovil portrét i mně. Petra portréty ohodnotila jako sultána a Hitlera. Zvláštní dvojka. Za tři hřivny.
Zašel jsem podruhé k pokladně, tentokráte už zakoupit jízdenky do Volovce. Neschopnost pokladní mě opět zdržela, ovšem tentokráte se na mě zprava tlačil člověk regulérně čekající ve frontě a zleva slečinka, která se sice chtěla jen na něco optat, ale zcela porušila moji osobní zónu, když se nacpala asi třicet centimetrů vedle mě. Zřejmě bych to strpěl - koneckonců byla to mladá slečna - kdyby mi hnusně nekašlala do obličeje.
Při nastupování do voloveckého autobusu to chvíli vypadalo, že se vůbec nedostaneme dovnitř. Batohy jsme chtěli dát kamsi do zavazadlového prostoru, ale řidič chytře zastavil tak, že se do něj nedalo pro obrovskou louži dostat. Nějaká paní nastupování organizovala a evidentně na ni zapůsobilo, že už máme koupené jízdenky (zřejmě to není standard), takže jsme se nakonec přeci jen dovnitř dostali a hodný mladík nám uvolnil jedno místo (to mě úplně zaskočilo). Cestou jsem měl takový zvláštní pocit, že jedu trochu "domů". Upozornil jsem Petru asi na půlmetrovou prasklinu v čelním okně před řidičem, která v cílové stanici byla skoro přes celé okno. Autobus se sice zaplnil, ale nebyl tak tragicky přecpaný, jako ten ranní. Z reproduktorů se linula současná ukrajinská pomatená diskotéková hudba, která báječně ladila k momentkám, které se okolo nás míhaly. Celá atmosféra mi tak připomněla báječný dokument Půl čtvrté, který laskavému čtenáři doporučuji ke zhlédnutí. Bábuška sedící vedle nás vezla domů krabici s kuřaty.
Ve Volovci jsme skutečně stanuli na známé půdě. Neochvějně jsme zamířili k penzionu Viktoria, avšak již z dálky jsme byli zděšeni. Všude vůkol totiž postávaly desítky dětí. Zřejmě škola v přírodě, či co. Prodrali jsme se společně těmito desítkami a zanechav Petru hlídat batožiny, vydal jsem se hledat paní správcovou. Ta mi sdělila, že vůbec neví, jestli má nějaký volný pokoj, a že to bude vědět tak za pět hodin. Tento nepořádek mě sice pobavil, ale zároveň znervóznil, protože to znamenalo, že nemáme střechu nad hlavou. Plaji jsem se hodlal vyhnout obloukem, protože jsem zhýčkaný a sprchy s teplou vodou chtivý kapitalistický turista. Namířili jsme si to k dalšímu z voloveckých hotelů, leč ten nás přeci jen vyděsil svou hrou na luxus, takže jsme se na cenu ani nezeptali. Došli jsme do "motelu" Naděje, přímo na voloveckém náměstí pod nádražím. Cena nás příjemně překvapila, sice byla stále ještě poměrně evropská, ale byla o poznání nižší, než ve Studeném. Nebylo tedy co řešit, rozhodli jsme se zůstat na tři noci až do odjezdu.
Ihned po ubytování jsem musel navštívit obchod "U dvou pizd", který jsme měli přes ulici. Nic se zde nezměnilo, což mi udělalo radost. Bylo stále relativně brzké dopoledne, tak jsme se rozhodli alespoň pro krátkou vycházku nad město. Do těch končin jsme zavítali už několikrát, avšak v jarním deštíku si člověk nemůže moc vyskakovat, tak jsme prostě udělali konzervativní kolečko a vyfotili jsme pár snímků. Počasí se měnilo, jako by bylo jaro a jako bychom byli na Zakarpatí. V trávě jsme si dali k svačince výborný sýr a čekali jsme na krajinářské světlo. Vypadalo to, že přijde každou vteřinou, ale nepřicházelo každou minutou, takže jsme se odebrali dále.
Cestou jsme vyzkoušeli několik zkratek-prodlužovaček, až jsme skončili mírně unavení zpátky na pokoji. Den už byl tak jako tak rozbitý, jak říká můj tatínek, takže jsme se nemohli pouštět do nějakých větších akcí. Zašli jsme tedy ke dvěma pizdám a koupili jsme uzenou rybu a horilku. Nemůžu si pomoct, "česká" makrela nesahá ukrajinské rybičce ani po ocasní ploutev.
Jídlo bylo výborné, což znamenalo, že jsme ho pozřeli mnoho. A když pozřeme mnoho jídla, bolí nás bříško jako zlého psa, který sežral pejskovi a kočičce jejich báječný dort. Upadli jsme tedy do postelí a dali si pauzu na přemýšlení.
V podvečer jsme se, stále ještě s těžkými břichy, donutili k procházce. Vydali jsme se směrem dosud neprozkoumaným, tedy podél trati na jih, směrem k Svaljavě. Viděli jsme spoustu opuštěných budov a ruin, dokonce jsme došli k nějaké navazující vísce a viděli jsme tak nechutnou skládku, že jsme se zase raději otočili a šli jsme domů. Procházka nám prospěla a těšili jsme se zpátky. Večer, když jsme už dávno chtěli spát, všude po Volovci a hlavně v oknech protějších hotýlků - všude byly ty desítky dětí, které dopoledne čekaly na ubytování. V noci přišel pořádný lijavec.

Intermezzo o autobusech

Nerad bych se opakoval, ale cestování autobusem ve mně zanechalo tak silné dojmy, že o něm musím napsat pár řádků pohromadě. Přesto, že jsem navštívil Ukrajinu několikrát, teprve tentokrát jsem využil masivněji takový ten klasický vesnický courák, který sbírá cestující u každého patníku, kde někdo zamává. Místní stoleté krátké rozhrkané kulaté autobusíky (Roman říká opšouklé) ve mně zanechaly skutečně skličující zážitky. O co malebnější jsou z venku, o to nesnesitelnější jsou uvnitř. Samozřejmě ne autobusy samotné, ale úroveň cestování v nich. Není mi přesně jasné, čím je to způsobeno, ale naprosto vždy jsou autobusy nacpané k prasknutí, snad s výjimkou posledních pár kilometrů jejich trasy. Je naprostý spoleh na to, že autobus bude plný a především hermeticky uzavřený. Čili se budete potit, i kdyby venku bylo mínus dvacet sedm a před cestou byste se vymáchali ve vědru s deodorantem. Spolu s vámi se pak bude v autobusu potit dalších několik desítek cestujících, čímž vznikne velmi málo příjemná atmosféra. Cestující s sebou navíc vozí různé nepraktické předměty (zpravidla z tržiště), takže odhaduji, že bizarní zranění se mohou stát velmi snadno (krk přeťatý pozinkovanou okapovou rourou a podobně).
Spoleh ovšem zdaleka není na to, kdy (a zda vůbec) autobus pojede. Na tomto fenoménu je velmi zajímavé, jak málo lidí ví, kdy autobus pojede. Vzhledem k ceně je zřejmě cestování autobusem poměrně populární, leč přesto si nikdo s neznalostí jízdního řádu hlavu neláme. Čas odjezdu autobusu je dobré zjišťovat statisticky od více místních obyvatel. Ideálně například v obchodu, kde se ještě dotázaná prodavačka poptá všech lidí ve frontě.
Na této skutečnosti je velmi iritující fakt, že sám řidič vám řekne čas špatně. Nesprávné minuty bych snad i prominul, ale netrefit se do hodin považuji za trestuhodné.
Po řidičově pravici bublá motor, na jehož krytu má řidič svoji malou kancelář. Má tam nějaký ten kabát, kdyby přišla zima, hasičák, chleba, cigarety, nějaké zboží pro Vasila z vedlejší vesnice, a taky tam má hromádku peněz. Líbí se mi systém placení - nastoupíte, na hromádku něco přihodíte a eventuálně si vezmete drobné zpátky. Ale stejně - vlak je vlak a tam, kde pojede vlak, se budu vždy cítit tak nějak jistěji.

Den šestý, úterý 1.6.

Původním záměrem bylo vstát na vlak, který jede před osmou, a udělat standardní vycházku Slavsko - Lavočne - Beskid. Vstávali jsme ale na několikrát a vůbec se nám nechtělo. Nakonec jsme se vybatolili až podle vlaku dalšího, to jest po desáté. Nejhorší je, když má člověk na všechno dost času - to se pak často stane, že něco nestihne. Pokusil jsem se v bance koupit hřivny (za eura), nicméně paní za přepážkou byla tak rozvážná, že jsem neměl šanci to stihnout.
Odjezd vlaku jsme si zapamatovali dosti přibližně a bohužel se na nádraží ukázalo, že v náš neprospěch. Električka byla pryč a další jela až po čtvrté hodině odpolední. Co počít?
Vykombinoval jsem záložní plán. Podle mapy jsem měl nastudováno, že nedaleko leží malá vesnička Roztoka, do níž by se mělo dát snadno dostat snadno přes kopec ze Skotarského (jako z Beskidu do Studeného) a pak sejít vsí dolů podél potoka (ano, ves se táhne údolím podél potoka) na hlavní silnici, odkud jedou snad autobusy do Volovce.
Došli jsme na autobusové nádraží a světe div se, asi během dvaceti minut měl odjíždět autobus do Roztoky. Bez váhání jsem nadšeně zakoupil dvě jízdenky. Připadaly mi poměrně drahé, ale nepřikládal jsem tomu větší důležitost. Nasedli jsme do autobusu, který se rychle začal plnit, a chvíli před odjezdem nám bylo jasné, jak celá cesta bude zase vypadat. Nejprve jsme si bláhově mysleli, že (na těch pár kilometrů) zůstaneme stát. Nakonec jsme si ale sedli - já proti pánovi, který si vezl na zemi pozinkovaný plech srolovaný do trubky, která mi nepříjemně při každém brzdění narážela do holeně.
V okamžiku odjezdu byl autobus opět narvaný. Nebudu čtenáře unavovat líčením návalu, nicméně i přes slunečné počasí bylo uvnitř zapařeno a skla byla orosena, takže jsme moc netušili, kam jedeme.
Z toho mála, co jsem viděl za oknem, jsem bohužel pojal hned na prvním kruhovém objezdu za Volovcem podezření, že se ubíráme směrem nesprávným. Když jsme dorazili do obce Nižnyje Vorota, byl jsem téměř přesvědčen, že do Roztoky nejedeme už ani objížďkou, ale že jedeme někam docela jinam. Asi po hodině a půl jízdy, když se autobus poněkud vyprázdnil a mohl jsem si prohlédnout mapu v navigaci, shledal jsem, co se stalo - skutečně jsme mířili do Roztoky. Bohužel do nějaké docela jiné. Kdyby byl důvod panikařit, byli bychom z autobusu už dávno venku, ale zdálo se mi, že nás čeká zpestření. Poslední kilometry jsme vyjížděli vesničkami do kopců. Ano, údolím, podél potoka. Vesničky byly stále vesničkovatější a scenérie malebnější. Uvědomil jsem si, že jsem v oněch místech jel už při mé první zakarpatské návštěvě v roce 2005. Autobus stoupal stále do kopce a za každou zatáčkou ztratil několik pasažérů. Dojeli jsme na samý konec obce Roztoka. Tenkrát, na kolech, nás čekal ještě poslední kopec do obce Husnyj, odkud už následoval jen padák do Volosjanky k polské hranici.
V Roztoce bylo nádherně. Počasí oscilovalo mezi polojasnem a deštíkem, nic nenasvědčovalo nějakému zásadnímu civilizačnímu vjemu - zkrátka měl jsem chuť vystoupit a jen tak jít, sem tam něco vyfotit, s někým poklábosit, koupit si nanuka nebo Živčik a nedbat, co bude večer. Svoje dobrodružné sklony jsem ale udržel na uzdě a na konečné jsem se řidiče optal, kdy jedou zpáteční autobusy do Volovce. Připadalo mi jako skvělý nápad jít dolů údolím a k večeru, až budou docházet síly, prostě sednou na autobus a vrátit se.
Bylo krátce po poledni a řidič mi svou odpovědí vyrazil dech - tenhle autobus je poslední. Znamenalo to buď potupně se vrátit z těch krásných míst, nebo provést něco nazdařbůh. Rozhodli jsme se pro kompromis - sjet autobusem pár kilometrů zpět, do Bukovce, a pokračovat pěšky k hlavní silnici a "pak se uvidí". Řidič se zasmál našemu záměru, řekl si o čtyři hřivny a pak s námi konverzoval - docela česky.
V Bukovci jsme vystoupili a na křižovatce už postávala skupinka lidí, čekající na autobus dolů na hlavní silnici. Vyrazili jsme pěšky a dobří lidé za námi volali, že za chvilku jede autobus. Opáčili jsme, že chceme jít pěšky, čemuž se smáli.
Cesta byla příjemná a bylo mi dobře. Jak bych to popsal - tak dobře, jak jen může být línému člověku, když se mu chce jen tak jít. Procházeli jsme vesničkami a dělali jsme zastávky. Ve vsi Paškivci jsme si udělali větší fotografickou zastávku u kostelíka. Bohužel se dávalo víc a více do deště, takže zastávky se stávaly častějšími. Blahořečil jsem si za pláštěnku, díky níž jsem měl mokré jen nohy od stehen dolů, zatímco drahá polovička v šusťákovce a tříčtvrťácích vypadala dost zuboženě. Velmi pozvolna, ale s o to větší naléhavostí, se z fotografické vycházky stávalo unikání před deštěm a pokus o dostižení hlavní silnice a libovolného autobusu. Jestliže původní deštík představoval příjemné dokreslení černobílých náladových fotografií, gradující přívalový lijavec nedokresloval vůbec nic, maximálně tak moje krizové scénáře o noční cestě pěšky do Volovce. Postupně jsme přestali fotografovat, zmlkli jsme a jen jsme ťapali deštěm nekonečné rovinky. Zajímavé bylo, že v tom neutuchajícím dešti vesničané pásli své krávy, počasí nedbaje. Režim je zřejmě režim a v půl třetí se dojí a ve čtyři se pase.
K večeru, po mnoha kilometrech a značně promočeni, dorazili jsme do vesnice Pidpolozja. Do stejné vesnice, ve které v roce 2005 Petr řešil svůj asi pátý defekt na pneumatice. V mahazynu jsme se dozvěděli, že poslední autobus do Volovce už nám odjel. Odpovědi paní prodavačky a celá situace najednou vypadala úplně beznadějně, přestože nebylo nějak extra pozdě, možná něco po páté hodině odpolední. Stoupli jsme si na autobusovou zastávku a rozhodli jsme se stopovat a zkusit se dostat na hlavní Lvivskou dálnici. Odchytili jsme ale paní, která si se synem vyjela něco nakoupit ve své Samaře. Dali jsme se s ní do řeči a vysvětlili jí situaci. Přislíbila nám odvoz do Nižnych Vorot, která byla vzdálena pár kilometrů a z nichž by neměl být problém dostat se do Volovce. A skutečně - po pár kilometrech jízdy jsme se ocitli na Volovecké trase, paní, která s námi mluvila téměř česky, jsme dali dvacet hřiven a doufali jsme v brzký příjezd autobusu. Jedna z čekajících slečen mi na otázku, kdy pojede autobus, řekla, že je třeba čekat. Tak jsme čekali.
Po půlhodince skutečně dorazil autobus a po další půlhodince už jsme vystupovali ve Volovci - který byl tradičně po deštivém dni zalit zlatým večerním sluníčkem.
Na pokoj jsme dorazili ve značně zdecimovaném stavu a zdálo se, že jediné, co potřebujeme, je sprcha a postel. Jenže když byla ve sprše drahá polovička, nedalo mi to a vyrazil jsem ke dvěma pizdám. Tentokráte jsem vzal slané keksy, česnek a rozhodl jsem se pro šproty. Ne, že by mě lákaly třeba i v naší domovině, ale připadalo mi to tak autentické, že jsem si to nemohl odpustit. Současně jsem věděl, že takovou pochutinu je potřeba zajistit horilkou, nicméně alkoholu jsem se chtěl pokud možná vyhnout. Proto jsem se prodavačky opatrně optal, jestli existuje menší, než půllitrová horilka. Žena za pultem vypadala velmi překvapeně, ale nakonec našla lahvinku s 250 gramy té správné pojistky k ukrajinským rybkám. V obchodě jsem po několika neúspěšných pokusech narazil konečně na ten správný černý chléb, který jsem toužil už od loňska představit mé drahé polovičce - gurmánce.
Večer před spaním jsme většinu toho, co jsem nakoupil, naládovali. Dokonce jsme po letech dekódovali, jaké že koření se dává na tmavý chléb: přestože jsem dříve dovezl vzorky na expertní analýzu mé mamince a sestře, až tentokrát jsme získali jistotu. Chléb byl totiž balený a měl etiketu. Koriandr!

Intermezzo o jazycích

Za své cesty po Ukrajině jsem pochytil pár lingvistických zajímavostí. Přestože jsem na základní škole v době kamenné absolvoval necelé tři roky výuky ruštiny, a přestože mi to v komunikaci na Ukrajině velmi pomáhá, není to totéž, jako ukrajinština. Tato dvojitost je mnohem komplikovanější, protože jazyk (nářečí), který se používá na Zakarpatí, má daleko i do ukrajinštiny.
Sehnat ukrajinský slovník nebo učebnici není u nás vůbec snadné. Přesto se mi to podařilo a snažil jsem se něco málo přiučit. Výsledek mi bohužel připadá spíše jako kažení ruštiny. Ruština a ukrajinština mají od sebe zřejmě větší odstup, než třeba čeština a slovenština. Ruské pořady (kterých je v ukrajinské televizi hojně) jsou vysílány s ukrajinskými titulky.
V běžném hovoru je pro mě snazší komunikovat s někým, kdo umí rusky. V Nižnych Vorotech na zastávce jsem od slečny dostal odpověď “čekať treba” …. odmlka … “ždať nádo”. Nejprve ukrajinsky, pak rusky. Tedy přestože je ukrajinština podobnější češtině, než ruština, místní rozpoznají, že se snažím mluvit rusky a také mi tak odpovídají.
Zejména u Slávika narážíme na překladatelské vtípky typu cibule (cz)– luk (ru)– cibula (ua), děkuji – spasibo – ďakuju, den – sutka – deň, paprika – perec – paprika a podobně.
V učebnici jsem si aspoň zafixoval nová písmenka oproti ruštině a snažím se dbát některých jednoduchých pravidel, například toho, že v Ukrajinštině je mnohem více slabik tvrdých, než v ruštině. Ponedílok (místo očekávaného -ně- ), pality (místo paliti – kouřit), deň (místo děň).
Do příště se určitě naučím něco nového.

Den sedmý, středa 2.6.

Večer i ráno se v penzionku dělo jakési zemětřesení. Ubytovala se zde hromada ukrajinských mužů mladého až středního věku a zdálo se, že bourají dům, dělají oheň na chodbě a vzájemně sebou vyrážejí dveře. Ve skutečnosti tomu tak nebylo, jen se zkrátka dobře bavili a chovali se hlučněji, než nám bylo příjemno.
Poslední den na Ukrajině jsme nechtěli podcenit a z domu jsme vyšli dostatečně včas, abychom nakoupili tvrdou ukrajinskou měnu, udělali fotografii na autobusovém nádraží a koupili jízdenky na vlak. Tím jsme se nechali odvézt tradičně do Slavska, kde jsme stejně tradičně zahájili vycházku nanuky a nákupem drobností (=horilky) pro Slávika. Vyzkoušeli jsme také ovčí sýr, který nám chutnal stejně jako všechny ostatní ukrajinské mléčné výrobky. Chléb se sýrem jsme pojistili kefírem a česnekem a bylo nám blaze. Cesta ubíhala příjemně, nepršelo a mahazyny s nanuky zákeřně číhaly na každém kroku. Jako obvykle jsme měli fotografické zastávky, včetně jedné panoramatické u kostela. Tušil jsem, že Slávik chce vědět předem, kdy přijedeme a navíc bylo možné, že by nebyl doma, tak jsem se rozhodl zavolat a s jeho synem jsem dohodnul náš večerní příchod.
Moje drahá polovička (naštěstí v poslední den dovolené) objevila typický ukrajinský fenomén - slunečnicová semínka. Láduje je každý, konzumenti ležérně žvýkají a vyplivují slupky. Přesně totéž se stalo Petrušce. Obávám se, že při příští návštěvě neudělá bez semínek ani krok. Když nás stihl deštík a přes půl hodiny jsme čekali pod střechou, byla pod námi za chvíli slušná hromádka semínkových zbytků. To všechno sledovaly dvě slepice, které se schovávaly s námi, ale tvářily se náramně nezúčastněně. V Oporci jsem v posledním záchvěvu mého poměrně málo úspěšného fotografického snažení udělal ještě snímek kluků u místní školy.
Po cestě jsme k večeru byli již trochu unavení a především jsme dostávali hlad. Petruška začala nejprve zvolna, ale po chvíli velmi intenzivně snít o tom, že nám Slávik připraví vajíčka na pánvi. Do detailu mi líčila, jak byla posledně žluťoučká a výborná, a že na ně určitě dojde. Má drahá našla neuvěřitelné množství argumentů, proč zrovna dnes dostaneme vajíčka místo čehokoli jiného.
Slávik s Tonjou nás srdečně přijali a měli radost, že jsme se opět shledali. Musím říct, že se mi zatím vždy dařilo přijet, když jsem to slíbil. Slávik líčil s naprosto nepředstíraným nadšením, jak ukazoval fotografie od nás po celé vesnici a jaký sklidily ohlas. Přirozeně jsem byl hrdý na svou práci a vlastně jsem shledal, že to je nejlepší možná satisfakce - cizí pochvala, třeba i na výstavě, velmi potěší. Ale když vám snímek pochválí i fotografovaný, je zřejmé, že se povedlo navázat určité souznění.
Slávik s Tonjou nanosili na stůl hromadu dobrot, v čele s chlebem a špekem na "zajídání". Petruška se ošívala na gauči a v jejích očích stálo kapitálkami napsáno VAJÍČKA. Hostitelé nechali Petru trochu podusit, ale nakonec Slávik zcela ležérně přinesl několik volských ok na talířku a šel nařezat na zahrádku čerstvou česnekovou nať. Má drahá konzumentka se svíjela přízemní touhou: vajíčka stydnou na stole a my čekáme na zbytečnost, jako je česnek!
Když jsme dostali startovací povel, dvě vajíčka do Petrunky zaplula, jakoby se jednalo o dvě kuličky hrášku. V návalu nadšení se mě má drahá optala, jak ukrajinsky sdělit svoji nejvřelejší pochvalu. Když dvakrát zopakovala "óčeň vkusno", odešel Slávik do kuchyně zajistit druhý díl. Nic nebyla platná naše panika, každý dostal po dvou dalších jajíčkách. Musím říct, že čtyři kousky už jsou poměrně hodně (přestože jsme druhý den nešli na cholesterolový test), pokud má člověk ještě další stravovací povinnosti. Kromě průběžného špekování jsme dostali opečené brambory, výborný lehoučký zelný salát, nezbytné mléko a také moc dobré kokosky.
Nevím, kolikáté pohoštění u Slávika jsem absolvoval, možná desáté, ale rozhodně v ničem nezaostávalo za ostatními. Horilky bylo tentokráte akorátní rozumné množství, takže jsme si nijak nezkomplikovali cestu domů. Petra si vymýšlela různé zajímavé dotazy, takže jsem se pocvičil v ruštině a ptal jsem se na věci, které bych normálně raději nechal plavat.
Přiblížil se čas odjezdu poslední električky. Slíbili jsme brzký návrat, možná už na vánoční svátky, poděkovali jsme za vše a ve Slávikově doprovodu jsme se odebrali na stanici. Užili jsme si moc příjemné setkání. Když přijel vláček, objali jsme se a vyrazili jsme k domovu, skrze nejvýše položený tunel mezinárodní trati Praha - Košice - Kijev - Moskva. Průvodčí se nedostavil a my jsme ve vlaku přemýšleli, jak by se asi Slávik s Tonjou cítili, kdyby se někdy podívali k nám.
U dvou pizd jsme ještě nakoupili čtyři lahve horilky pro naše blízké, za což jsem se trochu styděl, a šli jsme spát.

Den osmý, čtvrtek 3.6.

Ráno jsme si užili zase rámus od sousedů, takže jsme byli vzhůru ještě před budíkem. Sbalili jsme se, zaplatili jsme tři noci, na nádraží jsme koupili jízdenky až do Užhorodu, a v Oděsském rychlíku, který přijel kolem půl deváté, jsme našli svá rezervovaná místečka. Vlak byl pohodlný, jel pomalu a dával tak prostor našemu mírně melancholickému vzpomínání.
V Užhorodě se ukázalo, že máme asi tři hodiny času, takže jsme se mohli zabavit utrácením přebytečných hřiven. Kromě obložených žemlí jsme zakoupili (předpokládám k velkému údivu čtenářově) Živčik a nanuky.
Cesta autobusem byla typická. Ukrajinští cestující cinkali a vzájemně se organizovali a koordinovali své úlohy. My jsme spoléhali na informaci, že každý člověk smí převézt litr alkoholu jednou týdně. Na celnici jsme museli aspoň náznakově předvést obsah batohů, což skupinku našich českých spolucestujících, jedoucích evidentně poprvé, velmi znejistělo. Natolik, že se všichni jako jeden muž vrhli na hromadu bonbónů, kterou si chtěli přivézt. Inu - žádné potraviny do Schengenu. Není mi jasné, jak Petra obhájila litrový kefír v batohu s fototechnikou, ale žádná aférka se nekonala.
Konala se nicméně u některých z našich spolucestujících, například když hbitá celnice vyzvídala, proč paní veze bratrovi z tržiště tři stejná trička a podobně.
V Michalovcích v nás naprosto vygradovala obava z toho, že někdo ublížil našemu autu. Že nebude stát tam, kde má, že nebude mít okna, nebo bude mít propíchaná kola, nebo aspoň díru v nádrži. Nic z toho se nestalo a Lízinka pokojně stála na svém místě. Bohužel před spolujezdcovým sedadlem byly na podlaze asi tak dva litry vody. Není mi moc jasné, jak propršely do interiéru našeho vozu, ale stalo se. Možná jsem málo zdůraznil, že v druhé půli našeho pobytu na Ukrajině intenzivně pršelo. Od rodičů nám přicházely varovné zprávy, že na Slovensku jsou už uzavírky silnic a stržené kusy železniční tratě v okolí Košic. Cesta zpět tedy byla ve znamení brodění se loužemi, ale naštěstí se žádné velké drama nekonalo. Pozdě večer jsme dojeli k mému dobrému kamarádovi Petrovi a jeho rodině do Huslenek. Za střechu nad hlavou jsme mu předali nějaké ty ukrajinské pochutiny a u sklenky dobrého vína jsme převyprávěli naše čerstvé zážitky. V následujících dvou dnech nás čekal ještě velký úkol - přejezd do Kyjova a v sobotu celodenní fotografování svatby, které nám dalo pořádně zabrat. Petře proto, že byla hlavním fotografem a mně proto, že mě skolila jakási virózka. Jak říkává Roman - měl jsem řemdih v krku. Svatba se samozřejmě jak se patří protáhla, ale v sobotu těsně před půlnocí jsme dorazili v pořádku domů do Liberce.
Odpustím si košatý závěr. Dovolená na Ukrajině byla opět výtečná a přinesla spoustu příjemných zážitků. V době, kdy píši tyto řádky, už se zase chystáme na velkou investici. Bůhví, jestli někdy ještě uvidíme Slávika a Tonju.

Dopsáno 16.6.2010