Jaroslav Mencl, avatar

USA 2009

Podzimní cesta po západu USA

Náš těžko uvěřitelný sen se stává skutečností a já otevírám notebook v letadle kdesi nad Kanadou, abych zaznamenával naše zážitky a dojmy ze zaoceánské dovolené. Po mé levici klimbá Petra a před námi je letiště v Dallasu. Na úvod se ospravedlním za možné časté nadbytečné překlady, které mají zpřístupnit čtení těm, kdož angličtinou vládnou ještě méně než my. Pro zajímavost ještě uvedu, že aktuální kurz dolaru v době naší cesty byl něco pod 18 korun a aktuální kurz míle 1,6 kilometru.
Počátky plánování velké cesty sahají někam do konce roku 2008. Při silvestrovské cestě jsme navštívili v Brně restauraci Klub cestovatelů našeho známého, kde jsme si na kouzelné mapě zakroužkovali Colorado. Takový kouzelný kroužek se prý do roka vyplní. Chtěli jsme využít toho, že máme v Denveru dobrou kamarádku, kterou rádi uvidíme, a která nám může s lecčíms pomoct. Taky jsme si říkali, že dokud to jde a nemáme jiné povinnosti, neměli bychom to odkládat na zítřek.
Od jara jsme plánovali intenzivněji a snad v březnu nebo dubnu jsme koupili letenky. Skeptičtí pozorovatelé, jako kupříkladu moje rodiče, se chytali za hlavu, že se do té doby může stát bůhvíco. V tom měli naprostou pravdu. Bůhvíco se stát mohlo a také se stalo - měsíc před odletem začala mít Petra zdravotní potíže, které do této chvíle nejsou uspokojivě vysvětleny, a které nás také do poslední chvíle uvrhávaly do střídavých vln pesimizmu. Moje standardní nastydnutí asi tři dny před odletem byla víceméně povinná úlitba zákonu schválnosti.
Přípravy probíhaly průběžně, ale stejně jsme ke konci sem tam něco nestihli a něco podcenili. Jak jsem ale uvedl na začátku - píši z letadla a kromě dobrého doletu se bojíme hlavně toho, aby imigrační úředník v US nerozhodl, že se mu nelíbíme a máme se vrátit.
Z Liberce jsme vyrazili už v páteční podvečer a navštívili jsme přepadovkou rodiče A, kamaráda a Petřinu téměř švagrovou. Do Prahy jsme dorazili pozdě večer, vyvztekali jsme se u nahrávání map do GPS krabičky a ulehli jsme až do krásných 4:40, kdy můj telefon vyloudil už zcela protivný Bachův Air.
Po krátkém dobalení jsme se vypotáceli na úplně mrtvou ulici, metrem jsme se dostali do Dejvic a nechutně přetopeným autobusem na letiště, kde jsme se při vystupování vzájemně ujistili, že se bojíme. Především toho, že něco neklapne, uletí letadlo, ztratí se zavazadla a podobně.
Odbavení v Ruzyni bylo celkem bezproblémové a v letadle jsme dostali úplně poslední řadu. Naproti přes uličku seděla mladá rodina, na první pohled snad ne úplně nesympatická, ale taková, dejme tomu košická. V průběhu cesty se ukázalo, že dcerka je tak rozmazlená a hlučná, že jsem snad neváhal utrousit i nějaký vulgarizmus, abych si ulevil. Nejvíce tristní na tom bylo, že mamince v opšouklé (jak říká Roman) teplákové soupravě to bylo docela jedno a zřejmě by dcerku nechala klidně skákat po kokpitu.
Po dvou hodinách a chvíli kroužení jsme usedli na letišti Londýn Heathrow. To nám začal teprve ten správný stres. Měli jsme sice na přestup tři hodiny a nemuseli jsme se starat o zavazadla, ale fakt, že na nás už nikdo nepromluví česky, neletí s námi nikdo, koho bychom se "mohli držet", zkrátka, že musíme zvládnout všechno sami, byl trochu skličující. Museli jsme se autobusem dostat na jiný terminál a jako bonus mě obstojně rozbolela hlava, což Petra komentovala slovy, že na to není čas. Při odbavení po nás paní za přepážkou chtěla adresu, kde budeme ve Státech pobývat, což nás zcela zaskočilo a nedokázali jsme odpovědět. Petra pohotově začala vymýšlet krizové scénáře. Nu, chvíli jsme lovili, jestli nemáme někde v počítači adresu naší kamarádky Flétny z Denveru, leč nenašli jsme. S největším sebezapřením jsem tedy zkusil telefon, přestože Flétna měla asi čtyři hodiny v noci.
Zázračný dar přítele Bella - dovolali jsme se! Flétna byla tak rozespalá, že jí dělalo problém nám adresu dát, ale na dvojí telefonát se podařilo a paní za přepážkou byla spokojená. Pokládala nám všeliké další otázky, z nichž mne překvapila zejména nějaká ve smyslu, jestli jsme si zavazadlo balili sami, ale všemi nástrahami jsme úspěšně prošli a dostali se do letadla. Nevím, proč si do letadla z Prahy do Londýna našinec nemůže vzít žádnou vodu, ale na Amerických aerolinkách to naštěstí problém nebyl.
Čekal nás téměř desetihodinový let do Dallasu vzdáleného 7600km, Boeingem 767-300. Moji rozbolavělou hlavu dorazil centrifugový start, takže jsem, jak říká maminka, viděl všechny svaté a spílal jsem v duchu všem Amerikám. Moudře jsem měl ale s sebou jeden prášek, který jsem záhy pozřel a blahořečil farmaceutikům. První půle cesty ale stejně nestála za nic. Dokonce jsem neměl ani chuť na jídlo a část jsem přenechával Petře, kterou chytil starý dobrý apetit.
Let byl opravdu dlouhý a pozorný personál se o nás hezky staral. Víceméně se pořád něco dělo a i přes to, že let letadlem považuji za otravný, nám těch deset hodin docela uteklo. Několikrát jsme jedli, ještě vícekrát pili, shlédli jsme na počítači jednu Bondovku, sepsali kus cestopisu, odhalili asi tři termíny v anglické křížovce, inu snažili jsme se zabavit, jak se dalo.
Polovina letu do Texaského Dallasu ubíhala nad Atlantikem a druhá už nad pevninou: nad Kanadou a Spojenými Státy. Když se přiblížil čas přistání, oddali jsme se stresu naplno. Mohlo se totiž stát (díky formuláři ESTA místo víz), že by nás imigrační úředník odmítl na území USA a poslal nás zpět domů. To by znamenalo ztracenou dovolenou a ještě nutnost shánět (a platit) letenku zpět domů. Vzhledem k tomu, že na tohle mají v USA právo, proti kterému není odvolání, a ještě nemusí uvádět důvod, byli jsme skutečně patřičně rozechvělí. Ani jsme nevěděli, co přesně a v jakém pořadí nás čeká. Abych ale čtenáře nenapínal - vše dopadlo nad očekávání hladce. Pán za přepážkou se usmíval, když mi bral otisky prstů a ptal se, co jedu do Států dělat a na jak dlouho. Po chvíli se otočil za procházející slečnou, že je to teda kus, čemuž jsme se zasmáli a on to okomentoval slovy, že je přeci taky jenom člověk. Čili pro mě byl imigrační úředník jasný sympaťák.
Pak jsme se museli (na rozdíl od Londýna) postarat o zavazadla, najít si vláček (mimochodem bez strojvedoucího), který jede ke správnému terminálu a za nějakou hodinku jsme seděli v dalším letadle. Po krátkém ohledání, když jsme se podivovali tomu, že letadlo nemá motor, jsme přeci jen dva našli na zádi. Měli jsme je za hlavou a při startu jsme měli pocit, jako kdyby nám jezdilo po zahradě sto sekaček na trávu. Pilot byl enormně vtipný a dlouho nám něco povídal, čemuž se všichni vesele smáli. Kromě nás, protože povídal rychle a do toho jezdily sekačky na trávu.
Poslední let byl nejkratší. Vzdálenost nevím, ale trval asi hodinku a půl. V Denveru bylo stejně jako v Dallasu neuvěřitelně ošklivé počasí, šedomlžné deštivo. Letištní vláček (s velmi údernými znělkami při otevírání dveří) nás dovezl někam, kde jsme si počkali na zavazadla a pak už jsme jen zavolali naší milé Flétně, která se spolu s Pavlem blížila k letišti.
Co vám budu povídat, zážitek to byl silný. Únavný nepříjemný let smíchaný s dojmem, že jsme to skutečně zvládli a dostali jsme se až do Denveru. Byli jsme už 24 hodin na nohou a těšili jsme se do sprchy a do postele. Shledání s Flétnou bylo dalším krokem k úspěšné cestě po US a udělalo nám velkou radost, přestože jsme byli už úplně malátní. Pavel byl ale nekompromisní - prohlásil, že kvůli nám přijel z Eaglu, a že přeci přijel na párty!
Asi po půlhodině cesty jsme se vylodili u Flétny doma. Věřte nevěřte a Amerika neamerika, největší dojem na mě udělalo to, že Flétna má hodně bot. Hodně znamená více než padesát párů. Inu, záliby máme různé. Dále v jejím obydlí dominuje sestava různých elektrických udělátek pro kytarové muzicírování. Ostatní vybavení bytu již připomíná byty normální, až české. Flétna nás výborně pohostila, ačkoli jsem vůbec nečekal, že bych mohl mít v pět hodin ráno našeho času takový hlad. Něco jsme popili a klábosili jsme, jak se žije u nás a jak za oceánem. Já jsem se snažil akci postupně utlumovat a demonstrativně jsem si lehal do postele, zatímco ostatní mě různě pošťuchovali a dávali mi pod peřinu kočku Maggie. Když viděli, že jsem úplně marný, rozhodli se, že si pustí nějaký film. Třeba něco ze seriálu Sex ve městě. Drobný technický háček byl v tom, že buď šel zvuk a obraz byl černobílý, nebo byla němá barva. Petry s Pavlem se snažili to vylepšit, což jsem sice půlkou ucha vnímal, ale bylo mi už všechno jedno. Výsledkem snažení kroužku mladých techniků byla osmnáctkrát přehraná úvodní znělka. Zda se pak opravdu na něco dívali, se nepamatuji. Zafixoval jsem si akorát to, že Pavel naprosto zarputile oznamoval, že nutně odjíždí ráno za kuropění.

13.9., neděle

V noci jsme se na střídačku budili a ráno nemohu říct, že bych měl pocit nějak extra do růžova. Na balkóně nás uvítala veverka velikosti sysla a Pavel připravil velkolepou snídani, kterou dokrášlil Flétnin perník. Jako u maminky. Pavel rozhodně neodjel za kuropění. Nevím sice, co přesně kuropění je, ale je možné, že v Americe ho mají tak v půl jedenácté. V průběhu dopoledne jsme se konečně vyhrabali z domu a Flétna nás vzala svým krásným Volvem S40 (o kterém stále opakovala, že je malé) do downtownu. Prošli jsme si kousek pěší zóny a nestačili jsme se všemu divit. Moderní architektura, historická architektura, ulice, lidé, obchody, fastfoody, obrovská auta, všechno to bylo jiné a nové. Flétna nás vzala do několika obchodů. Nakoupili jsme si nějaké oblečky, já dokonce i boty.
Po první nakupovací fázi nás čekal důležitý bod - půjčení rezervovaného auta. Vše bylo připravené, pán v půjčovně byl ochotný, Flétna doladila detaily a za chvilku jsme seděli v dvoulitrové černé KIA Forte EX. Původně jsme si dělali zuby na nějaké americké auto, abychom měli ještě autentičtější dojem z cest, ale Korejec doháněl plusové body výbavou a tím, že byl úplně nový. Americká pravidla a způsob jízdy, k tomu ještě automatická převodovka, inu bylo se čemu učit.
Flétna nás dovedla do české hospody, kde si holky daly zelňačku a pivo. Já jsem se spokojil s nějakou čili-zeleninovou polévkou, která měla docela jiskru. Další zastávka byla v obchodě REI, velkém nákupním centru s outdoorovými věcmi. Měli jsme v plánu tam nakoupit nové spacáky, což se podařilo. Trval jsem na spacácích "mateable", tedy spacácích, které se dají spojit zipem. Ujal se nás velmi ochotný prodavač a všechno nám vysvětloval a pomáhal s výběrem. Viděl, jaký důraz klademe na možnost spojení spacáků, a tak se jal nám funkci předvádět. Když měl spacáky spojené, prohlásil, ať si vlezeme dovnitř a vyzkoušíme je. Snažil jsem se ho odbýt s tím, že to evidentně funguje, ale když řekl něco ve smyslu, že když to celé připravil, tak nás nenechá bez vyzkoušení odejít, začali jsme se soukat do spacáků a Flétna nás fotila. Vtipná zkušenost.
Z REI jsme odešli s krásnými spacáky značky "Severní tvář" a typu "Kočičí mňoukání", které bratru nestály zrovna málo, ale snad budou hřát a nějakou dobu nám vydrží. Odnesli jsme si také nový ešus a nějaké další drobnosti. Na závěr nákupní horečky jsme se vydali do Walmartu, což je obdoba třeba našeho Tesca. Ceny nízké, obrovská balení, náhodné uspořádání (pneumatiky vedle plínek a pečivo vedle ponožek). Byli jsme sice už dost vysílení, ale přeci jen jsme se trochu realizovali v nakupovacích pokusech. Různé konzervy s masem, zeleninou, fazolemi, tortilly a tak dále, zkrátka bylo třeba začít testovat, co je v USA poživatelné a co nikoli. Byli jsme předem totiž několikrát varováni, že nás všude čekají nasládlé housky z bílé mouky a mastné hranolky.
Kromě roztodivných trvanlivých potravin jsme nakoupili fůru ponožek a třídolarových triček. Zcela utrmáceni, vydali jsme se na zpáteční cestu. Neměli jsme sebemenší obavy, že bychom netrefili domů, protože jsme přeci měli všespasitelnou navigaci. Jenže ejhle - dovedla nás někam, kde jsme to vůbec nepoznávali. Chvilku jsme bezradně kroužili kolem, až jsme v zoufalství zavolali Flétně. Ta nám poradila, že máme do navigace zadat křižovatku místo konkrétní adresy. Vskutku se ukázalo, že jsme 15 kilometrů od místa, kam jsme chtěli původně jet. Není Jewell Avenue jako Jewell Avenue.
Pamatovali jsme si, že Flétna bydlí u jezera, takže se nám zdálo, že musí být snadné to místo najít, ale kdepak. Lakewood, jak název napovídá, je čtvrť tisíce jezer. Proto jsme měli každé tři minuty pocit, že to konečně máme. Zřejmě nějaká americká fata morgana. V každém případě jsme ani za mák nebyli schopni najít domeček s Flétniným apartmánem. Kroužili jsme jak mrchožrout nad zdechlinou, leč finiš se nedařil. Znovu jsme bezradně zavolali Flétně a ta pro nás nakonec přijela autem.
Doma nás kromě Flétny čekal ještě Paul, nová americká tvář a také komunikační výzva. Původně jsme měli v plánu jít si někam společně sednout, ale nakonec jsem byl rád, že jsme zůstali doma. Flétna se blýskla správným českým řízkem a s Paulem jsme se snažili zapříst hovor. Byl jsem zoufale nespokojený, jak blekotám, ale jednak jsem únavou sotva viděl a jednak jsem měl trochu blok před rodilým mluvčím a zbytečně jsem si dával pozor na každé slovíčko. Zajímavé bylo, že Petra se cítila docela fit, kdežto já jsem pomalu ani netrefil do koupelny. Paul byl ale příjemný a snažil se, dokonce nám přinesl celou tašku dárků, čímž nás skoro uvedl do rozpaků.
Nevím už, jak a kdy jsem upadl do komatu, ale spánek jsem potřeboval, jako sůl.

Intermezzo o autech

Auta jsou v Americe především veliká až obrovská. Drobné babičky běžně řídí dvoutunové pickupy, jejichž dveřní kliku mají při nastupování ve výši očí. Není žádná hranice mezi pickupem a náklaďákem - existují všechny myslitelné rozměrové varianty pracovních aut. Rozměrům vozidel samozřejmě odpovídají parametry motorů, standardní zdvihový objem je tři až čtyři litry, u pickupů spíše přes pět. Galon (téměř 4 litry) stojí ale kolem padesátikoruny. Viděl jsem takhle na jednom parkovišti auto, které se jmenovalo Lincoln Towncar. Bylo dlouhé asi pět metrů, takže Towncar (městské auto) znělo trochu ironicky. Ve Státech se jezdí plynule a klidně, nikdo není nervózní a netroubí, což je velmi příjemné. Na všechno je dost místa, a silnice mají hodně pruhů. Američani moc neblikají a volně mezi pruhy proplouvají. Když už blikají, tak blikat zapomenou a jestli neumřeli, blikají tam dodnes. Pravidla jsou jednoduchá (a údajně je stejně nikdo moc nezná). U stopky se musí samozřejmě zastavit a ten, kdo přijel první, se i první rozjíždí. Semafory jsou až za křižovatkou, což je velmi rozumné, protože jsou dobře vidět. Kolem silnic sice není nepořádek, ale na dálnicích se často válejí zbytky pneumatik z náklaďáků. Americké automobily mají automatickou převodovku a tempomat, čili zařízení na u držování konstantní rychlosti. Na řízení pak vlastně stačí pouze volant (s výjimkou dobržďování). Při předjíždění není nikomu divné, že jeden jede stovkou a druhý sto jedna. Prostě se předjíždějí tři minuty.
Auta se ne vždycky zamykají a když se zamykají, tak se třeba stáhnou okénka, kvůli sluníčku. Američané hodně jezdí kempovat a hodně mají RV, což je recreation vehicle, neboli obytný vůz. Někdy z dodávky, někdy jako návěs za pickup, jindy z autobusu. Není nic neobvyklého, že stařičký důchodecký pár jede velikým autobusem, kterému se po zaparkování ještě ze všech myslitelných stran vysunou různé výklenky jako arkýře, aby bylo uvnitř více místa. A aby se mohli takoví rekreanti ještě hezky projet, vezou si za autobusem zavěšené své osobní auto, například nějaký menší teréňáček. Nebo alespoň přívěs se čtyřkolkami nebo motorkami.

14.9., pondělí

Ráno sice nebylo ještě úplně jasné, jaký budeme mít program, a já bych býval preferoval oddechový aklimatizační den, ale v Petře to jen vařilo a měla fotografický absťák. Docela brzy jsme se vypravili s tím, že navštívíme Eldorado Springs a Rocky Mountains, vyzkoušíme si nocleh ve stanu, a další den se vrátíme do Denveru, doladit potřebnou výbavu před velkou cestou.
Jak řekli, tak udělali. Do navigace jsme naťukali Eldorado Springs a Petra usedla za volant našeho automatického autíčka. Vyrazili jsme z Denveru na sever a hltali jsme všecko kolem. Jeli jsme podél hor, které se zvedají kousek za městem. Eldorado Springs je z Denveru vzdáleno slabou hodinku, takže jsme byli brzy na místě. Po chvíli váhání, jak je to vlastně s parkováním a možností projetí parku autem jsme se shodli, že vyrazíme pěšky. Paní u kasy to zřejmě tak překvapilo, že nás pustila zadarmo. Všichni ostatní si nekompromisně vezli zadek v autě.
Konečně nadešla první větší fotografická smršť, přestože polední slunce je známý zabiják krajinářské fotografie. Vyfotili jsme nějaké potůčkovky, nějaké skály, nějaké výhledy. Já jsem se stihnul připálit a Petře se stihnul porouchat objektiv. Smutné skóre na první půlden.
Odpoledne jsme se vydali dál, směrem k národnímu parku Rocky Mountains. Cestou jsme vyzkoušeli první hamburger a k večeru, kdy se začalo dělat příjemnější světlo, jsme dorazili ke vstupu do parku, kde jsme si koupili passport pro vstup do všech národních parků USA. Projížděli jsme silničkami parku jako správní Amíci a hledali jsme pěkné výhledy a světlo. Moc se nedařilo, ale dařilo se potkávat losy a jeleny, jak jsme se ostatně všude na cedulích mohli dočíst. Byla jich opravdu spousta a hlavně byli podstatně mohutnější, než naši jeleni. Petra, známá zooložka, potvrdila, že jsou skutečně nebezpeční a respekt který budí, je oprávněný. Viděli jsme i neohrožené fotografy, kteří za jelenem vyrazili ze silnice, ale také jsme viděli, jak přijel ranger a vrátil je zase zpátky do auta.
V Rocky Mountains jsme si našli kemp a utábořili jsme se. Ranger na vstupu do kempu byl vtipný chlapík a dal nám mimo jiné spoustu instrukcí. Vysvětlil nám, že naše místo pro stan je sice hezky situováno a sousedy nerušeno, ale také nám vysvětlil, že právě přes něj v noci zpravidla táhnou losi a jeleni.
Vydali jsme se ještě večer autem k jezerům výš v parku, abychom si našli eventuální místo na ranní svítání. Bear Lake, Medvědí jezero, bylo slušných 2650 metrů nad mořem a k fotografování přímo vybízelo nádhernou scenérií se skálami a barvícími se stromy.
Spokojeně jsme se už za tmy vrátili do kempu. Já jsem stavěl stan, zatímco Petra ohřívala na vařiči náš experiment - fazole s tortillou. Skoro se mi chce napsat, že to bylo moc dobré, ale fazole byly pekelně sladké, takže je ani slaná tortilla nedokázala přebít. Najedli jsme se a spokojeně nastoupili do propojených spacáků.Vysoká zvěř kolem (Petra fotografovala jednu laň s mláďaty asi deset metrů za naším stanem) byla zrovna v říji a jeleni vydávali zvuky jako když se otevírá zrezivělý padací most do středověkého hradu. Chvílemi jsme se báli, jestli nám nějaké zviřátko nenastoupí do stanu, leč nestalo se tak. Večer ještě přišla drobná přeprška a docela silný vítr, ale ten se k ránu utišil.

Intermezzo o lidech

Lidí jsme potkali spoustu, ale mluvili jsme s nimi jen málo. Přecijen bariéra je bariéra. Všichni tvrdí, že Američané jsou happy, což je pravda. Neustále se smějí a když vás zdraví, máte pocit, že to je spolužák, kterého jste patnáct let neviděli a on má z toho opravdu velkou radost. Američané jsou tlustí. Ne všichni, ale ti co jsou, jsou tlustí neuvěřitelně. Stopadesát kilo bych řekl, že je minimum. V nákupních centrech jezdí na elektrických vozících, aby nemuseli nosit své sádelnaté tělo a do košíku vhazují tuny jídla. Důležité pro ně je, kolik má které jídlo tuku, ale cukr nesledují. Ostatně, jídlo mají všechno sladké, včetně sušeného pepřeného masa. Možná jsme měli štěstí, nebo to je úplně běžné, ale asi třikrát se nám lidé snažili sami od sebe pomoct. Stačilo rozložit mapu a už se u nás někdo zastavil, jestli trefíme. Někomu možná přijde americký úsměv umělý, ale rád se přiznám, že je mi to příjemnější, než přirozená mrzutost. Líbilo se nám i to, jak bylo všude uklizeno a jak jsou dodržovány zákazy a příkazy, například v národních parcích nebo na silnicích. Můj celkový dojem je tedy rozhodně pozitivní.

15.9., úterý

Ráno jsem nemohl dospat, ale stejně jsme přeslechli Petřin budík. Když se mi zdálo podezřelé světlo, zapnul jsem telefon a spustil alarm, že máme zpoždění. Během tří minut jsme byli u auta a už jsme frčeli do kopců. Mírná oblačnost dávala tušit, že svítání by mohlo stát za to. Skutečně se nám podařilo nějaké obrázky nasbírat. Viděli jsme ohromnou laň uprostřed ledovcového jezera. Pro mne, městské dítě, to byl zážitek, jak se patří. Po chvíli fotografování jsme se přesunuli ještě ke druhému jezeru, ale světlo už se kazilo, tak jsme se rozhodli pro návrat.
V kempu jsme vyzkoušeli jakousi omáčku na tortillu, složili jsme stan a upekli jednoduchý plán: vrátíme se do Denveru, vyzvedneme ještě záložní fotoaparát, který mezitím dorazil k Flétně, nakoupíme, přespíme a brzy ráno vyrazíme opět ke stejným jezerům na východ slunce. Dál pak už můžeme pokračovat do Yellowstonského parku.
Přes den bylo pořádné vedro, takže už jsem se těšil domů k Flétně na sprchu.
Trochu jsme se zregenerovali, naobědvali, Petra se podívala k jezeru, zatímco já jsem připravil nový fotoaparátek a zkontroloval jsem, co nového v mailu, na bankovním kontě a na e-bay.
Odpoledne jsme vyrazili opět na nákup do Walmartu a tentokráte jsme popustili uzdu fantazii a odvaze ještě více a do košíku jsme házeli, co nám přišlo pod ruku. Například jsem vůbec nečekal, že koupíme na ráno mléko. A už vůbec jsem nečekal, že ho vypijeme v autě dřív, než dojedeme domů do Lakewoodu. Flétna inzerovala, že jde od půl páté k holiči, tak jsme ji čekali tak v pět. Když se ale nevracela v šest, začínal jsem panikařit, zatímco Petra na gauči bezvládně přemýšlela (občas jsem zaslechl chrápnutí). Flétna dorazila v půl osmé. Prý se u holiče zdržela. Inu, to my muži moc neznáme.
Přestože jsem byl stále ještě tragicky nevyspalý, těšil jsem se, že konečně vezmeme kytary a zanotujeme si. Tak se také stalo a Flétna nám předvedla svoje různé elektronické krabičky, které jí hrály a zpívaly druhý hlas, dělaly ozvěnu a vůbec vytvářely dojem komorního orchestru. Ve finále, když jsem byl už opravdu moc unavený a Petra se naprosto překvapeně zlobila, jaktože nechci teď začít plánovat cestu, zvednul jsem se k přípravě na kutě, leč v koupelně se mi povedl nějaký zvláštní trik. Ani nevím jak, ale když jsem ji opouštěl, dveře se za mnou zamkly. Petry se tvářily, že nikoho nešikovnějšího v životě nepotkaly. Flétna navíc tvrdila, že ráno v sedm má schůzku s prezidentem zeměkoule a bez koupelny a toalety to nepřipadá v úvahu. Začali jsme se tedy vrtat v klice ala koule, ale nic se nám samozřejmě nedařilo. Já jsem měl naopak pocit, že nic blbějšího mě nemohlo potkat vzhledem k tomu, že chci opravdu spát. Bylo asi jedenáct večer a Flétna žhavila telefony na kamarády a různé zámečnické pohotovosti. No, nechaly mě chvíli vydusit a pak skutečně nějaký přítel na telefonu poradil, kterak otevřít zamčenou koupelnu. Upadnul jsem do postele a ostatní si nepamatuji. Až později jsem se dozvěděl, že Petry mezitím znovu detailně probíraly náš itinerář a dělaly časový odhad. To byla práce velmi užitečná (tyto poznámky jsme v Denveru nicméně zapomněli).

Intermezzo o obchodech

Ve městech jsou obchody veliké a je jich spousta nahromaděna v nákupních zónách. V obchodech jsou veliká balení všeho. Veliká znamená kýble, krabice a pytle. Je nicméně třeba přiznat, že půl galonu pomerančového džusu s dužinou nám vydrželo na jedno odpoledne. Téměř ve všech obchodech se dá platit kartou a v těch větších dokonce samoobslužně. Takže u pokladny protáhnete kartu čtečkou, podepíšete se na elektronickém displeji a je zaplaceno. Je to velmi pohodlné, ale rozhodně bych v takovém systému nechtěl řešit ukradenou kartu. Kartou se dá v drtivé většině případů platit i u pumpy, takže je celkem jedno, jestli přijedete v noci, kdy je na pumpě zavřeno - čerpací stojany jsou v provozu stále. Prodavači vám často sami dávají potraviny do tašek, nebo dokonce za pulty stojí pomocníci s touto pracovní náplní. Všude po Státech je spousta fastfoodů a najíst se opravdu můžete, kdykoli se vám zlíbí. Moc jsme jich nevyzkoušeli, ale už víme, že bagety jsou o mnoho lepší než burgery.

16.9., středa

Jestliže jsem se o půlnoci cítil unavený, pak druhý den ve 3:30, kdy zazvonil budík, to nebylo věru lepší. Chtěli jsme ale v Rocky Mountains stihnout svítání. Petra usedla za volant a já jsem si sklopil sedačku, jako že jdu spát. Bohužel jsme asi po čtvrhodině jízdy shledali, že jedeme stále Denverem, že si cestu vůbec nepamatujeme a zkrátka že to je celé podezřelé. Začali jsme spílat chytré navigační krabičce a domlouvali jsme jí, aby nás vedla k Medvědímu jezeru. Stálo nás to nějaké nervy a čas, ale nakonec se to podařilo. Vůbec jsem se tedy neprospal, ale po šesté ráno jsme byli v Rocky Mountains. Na vjezdu do parku bylo všude mrtvo, takže jsme ani nemuseli hledat naši vstupenku. Svítání se nevydařilo, nakonec mám jeden snímek, ale jen proto, že místní moudrá fotografka to pro špatné světlo vzdala a já jsem jako hyena zaujal její místo. Celkově jsme ale moc moudrých fotografů nepotkali. Vesměs jsme vídali spíše lidi ověšené nejdražší dostupnou technikou a fotografující zcela zoufalé motivy. Inu malá česká závist trochu zahlodala. Po svítání jsme se posilnili sendvičem z nepříjemně sladkého chleba a pustili jsme se dále na sever, směr Wyoming a národní parky Grand Teton a Yellowstone.
Ještě v Coloradu jsme prvně tankovali. Bylo to malé dobrodružství, protože tankovací automat vyžadoval k naší kartě jakýsi zip code, což jsme nevěděli, co je. Nakonec nám ochotná paní uvnitř pomohla a odblokovala pumpu pro platbu u pultu. Petra zmerčila akci tři tyčinky Snickers za cenu dvou a bystře mi je při placení podstrčila. Paní se srdečně smála tomu, jak Petře září očička. Mně se očička spíše protáčela z toho, jak je tyčinka sladká. Dál jsme viděli veliké poutače na indiánskou vesnici, dobová řemesla, a tak dále. Ukázalo se, že jde o jedno teepee.
Z dopoledne si toho moc nepamatuji. Měl jsem sklopenou sedačku a polospánkem jsem konečně trochu dohnal spánkový deficit, zatímco Petra statečně sbírala míle. Jižní část Wyomingu je naprosto plochá, žádná města, jen semtam poházené domky a semtam koně nebo krávy ve vyschlých plevelnatých loukách. Neutěšený pohled a hlavně obrovské vzdálenosti. Navigace nám tak hlásila údaje jako "příští odbočka za 178 kilometrů" a podobně.
Denver i většina Colorada, ale i parky, na které jsme se chystali, jsou vysoko nad mořem. Denver údajně jednu míli, čili asi jako naše Sněžka, v parcích jsme pak byli přibližně ve dvou až dvou a půl tisících metrech. Doporučuje se hodně pít. To dělám i bez podobných upozornění, takže jsem pil ještě mnohem mnohem víc. Vedlejší efekt tohoto počínání je čtenáři zcela jistě jasný. Museli jsme pořád stavět. Bohužel to přišlo na nás oba akorát na dálnici, kde byly sjezdy jednou za deset mil, zakázané zastavování v odstavném pruhu a nikde kolem ani křovíčko. Ale když člověk musí, tak musí. Takže jsme zastavili a vyběhli kousek od dálnice. Když jsme vykonali potřebu, řekl jsem si, že chci mít vyfocený pořádný americký truck, čili tahač s návěsem, hezky za plné rychlosti. Byla to hodně hloupá myšlenka. Kde se vzalo, tu se vzalo, kutálelo se k nám pomalu odstavným pruhem policejní auto. Chvála bohu, že jsem ještě nebyl zakleknutý u dálnice s foťákem. Pamětliv instrukcí zkušenějších, nedělal jsem prudké pohyby, nesahal do náprsní kapsy ani za pás a počkal jsem v klidu, až hoši vystoupí a dojdou ke mně. Aniž bych čekal, co mi začnou vysvětlovat, vychrlil jsem na ně, že jsme opravdu příšerně potřebovali na záchod, a že už jedeme dál. Hoši se zatvářili chápavě, neopomněli zdůraznit, že příště ale hezky na pumpě. Celou dobu se tvářili vlídně a nakonec se ještě zeptali, jestli nepotřebujeme nějakou další pomoc. S úlevou jsme odmítli, volantu jsem se ujal já, a jeli jsme dál.
Odpoledne bylo už trochu lepší světlo a začaly nějaké ty fotografické zastávky. Jedna dokonce byla osvěžena broděním říčky a nálety kobylek, které dělají zvuk jako velikonoční řehtačky. Petra také začala díky našemu novému dočasnému záložnímu fotoaparátu filmovat krátké sekvence hezky turisticky "zpoza okna".
K večeru jsme se dostali do národního parku Grand Teton. Škrábali jsme se pořád dál do kopců a světla kvapem ubývalo. Stihli jsme udělat ještě pár snímků jezírka, před kterým nás varovaly cedule, že by nás mohl sníst medvěd. Nesnědl, zato se setmělo a najednou se ukázalo, že jedeme úplně sami. Nikdo před námi, nikdo za námi, nikdo v protisměru. Byli jsme z toho celí nesví. Všimli jsme si přibývajících cedulí o práci na silnici a o rádiu, které si můžeme naladit, abychom se dozvěděli o dopravních omezeních. Naladili jsme rádio, ale mnoho jsme nerozuměli. Konečně se před námi vyloupl pracovní pickup, u kterého jsme zastavili a zeptali se řidiče, zda je vůbec cesta do Yellowstone průjezdná. Byl to dělník s takovým přízvukem, že jsme nerozuměli prakticky ani slovo, ale on evidentně pochopil a pokýval, že můžeme jet. Tedy jsme jeli. Brzy jsme ale dojeli ke koloně aut, kterou vpředu kdosi organizoval. Měli jsme štěstí, protože během pár minut jsme dostali "pilot car", tedy auto, které mělo provézt celou kolonu stavebním úsekem. Kolona jela pomalu a stavební práce byly opravdu rozsáhlé, takže uváděné půlhodinové zpoždění bylo spíše hodně optimistickým odhadem. Byla už úplná tma, drncali jsme staveništěm a kontrolka benzínu svítila a svítila. Chlácholili jsme se tím, že na rezervu ujedeme určitě aspoň čtyřicet kilometrů. Petra v záklonu intenzivně přemýšlela a já jsem se za volantem loudal kolonou.
Konečně pilot car odbočil a my jsme se dostali na normální silnici. V temně rudé záři přímo před námi se rýsovaly pořádně vysoké štíty hor a my jsme padali silnicí mezi stromy dolů. Konečně jsme natrefili první pumpu. Po bližším ohledání jsme zjistili, že je zavřená a nervozita stoupla.Vydali jsme se dál a nakonec jsme se dostali do nějaké obydlenější oblasti, kde skutečně byla pumpa u které někdo tankoval. Zaradovali jsme se a pokusili se o totéž. Bez úspěchu. Vyberte způsob platby, vyberte druh paliva, zahajte tankování, one moment please ... Dlouho předlouho jsme se mordovali, až jsme na to nakonec přišli a natankovali jsme na kartu i bez obsluhy. Pumpa byla uvnitř stejně zavřená, takže zaplaťpámbu, že jsme to celé vyřešili. Tentokráte jsme brali opravdu úplně celou nádrž za nějakých 40 dolarů.
Po natankování se nám sice psychicky ulevilo, ale hledání noclehu vypadalo bledě. Pokusili jsme se zamířit k předpokládanému kempu, ale nakonec jsme našli malinké odpočívadlo krásně schované za stromy. Nebylo moc co vymýšlet, rovnou jsme sklopili sedačky, i když to byl poprvé s optimalizací interiéru trochu boj, vlezli jsme do spacáků a zalehli. Petruška se tuze bála rangerů. Přijdou, zaťukají na okénko, posvítí baterkou do obličeje, seřvou nás, vezmou do vazby a dají pokutu, kterou budeme splácet po zbytek života. Upřímně řečeno, neměl jsem z nocování v autě také extra dobrý pocit, ale nikde jsem nečetl, že se to nesmí. Navíc do takového auta se medvěd dostane podstatně hůře, než do stanu. Petra ze spaní asi dvakrát vykřikla, že je to v Prčicích, že šerif je tu, ale všechno dobře dopadlo a spali jsme až do rána.

17.9., čtvrtek

Ráno se ukázalo, že nás nikdo nezavřel ani nesnědl, tak jsme nastartovali, aby se osušilo úplně mokré sklo a abychom si trochu zatopili. Namířili jsme si to k Jenny Lake, že se pokusíme opět o východ slunce. Skutečně jsme se dostali včas ke kempu situovanému na břehu jezera. O chvilku později už jsme vyčkávali s rozloženými stativy, až vrcholky štítů za jezerem ozáří růžové ranní paprsky. Východ slunce se docela vydařil a po návratu na parkoviště jsme objevili nový potravinový evergreen: tortillu s čedarem. Cestou dál jsme se ještě několikrát vrátili k motivu vysokého skalního štítu s popředím žloutnocích bříz. Když jsem večer prohlížel Petřin foťák, nalezl jsem v něm úplně stejné snímky hor, jenom v pravém dolním rohu, na přesně stejném místě, se měnily různé stromy. Inu, když má někdo rukopis, nedá se nic dělat. Moje fotografka se pokoušela i stát se kameramankou, ale když jsem zjistil, že točí video na výšku, zlomil jsem nad ní hůl.
Konečně jsme vjeli do Yellowstone, asi nejznámějšího národního parku USA. Zlomili jsme první tisícovku mil. Řada lidí nás před cestou odrazovala, prý tam vlastně skoro nic není, tím spíš k fotografování, ale s odstupem času jsme se shodli na pravém opaku.
Park tvoří hlavní silnice stočené do osmičky o celkové délce určitě přes 200 mil. Nejprve jsme projížděli trochu většími "Jizerkami" s uschlými stromy a jezery, vyfotili jsme kaňon a vodopády. Namočil jsem si u nich hlavu a když mě viděl o kus dál nějaký turista, ptal se mě, jestli jsem byl ve vodě. Od vodopádů jsme si přivezli kamínek. Na břehu jezera jsme si našli výborné místo ve stínu a ohřáli jsme si těstoviny. Když z odpočívadla odjeli ostatní lidé, hupli jsme i do jezera, abychom se opláchli a zchladili. Petruška moc chtěla plavat. Vběhla do vody, běžela a běžela, ale vody měla stále po kolena. Místo plavání bylo tedy jen cachtání.
Zastávek bylo hodně a začali jsme si znuděně vybírat jako Američani. Přibrzdili jsme, nakoukli z auta a jeli jsme dál. Totéž jsme málem udělali u West Thumb Geyser Basin. Na poslední chvíli jsme si ale všimli, že "se tam z něčeho kouří", což nám přišlo podezřelé a přeci jen jsme vystoupili. Před námi se otevřela obrovská plocha bílých písků s horkými prameny a jezírky, prošpikovaná dřevěnými chodníčky. Byli jsme sice zoufalí, že můžeme fotografovat jen z chodníčků, ale i tak jsme vydrželi v areálu přes dvě hodiny. Potkali jsme tam i skupinku Čechů. Celkově jsme se shodli, že na nás Češi zatím nepůsobili moc dobře, většinou je bylo slyšet na míle daleko a tvářili se, že snědli všechnu moudrost. Jak říká můj tatínek - jako by jim bylo šedesát a byli už v Moskvě.
Další cestou jsme si odskočili pro fotografii k řece a narazili jsme na jedlou houbu s neuvěřitelným průměrem aspoň třicet centimetrů. V naší rodině se této houbě říká babka, ale to asi není ten správný vědecký latinský název. K večeru jsme se ještě zastavili u dalších vodopádů. Když jsme měli akorát rozložené nádobíčko a na mostě kousek od nás postával starší manželský pár a všichni jsme se kochali pohledem na vodopád, zjistil jsem, že mi chybí nějaká součást fotografiké výbavy. Skočil jsem si tedy k autu a s úděsem jsem si všimnul, že po mostě k nám se blíží bizon. Pravda, u vjezdu do parku jsme četli, že kromě medvědů a jelenů a losů můžeme narazit na potenciálně velmi nebezpečné bizony, ale člověk tomu moc nepřikládá váhu, dokud se s něčím takovým nepotká na vlastní kůži. Houknul jsem na Petru, ta houkla na důchodce a už jsme seděli v autech. Bizon se k nám pomalu blížil a vypadal mírumilovně, ale stejně jsem měl nahnáno a ruku na startéru. Byl to opravdu pořádný kus zvířete a zachytili jsme ho i na video. Proházel snad metr nebo dva od našeho auta. V tom u nás z druhé strany zastavil ranger a dosti direktivně zavelel, abychom jeli dále. Měl zapnuté majáčky a blikal všemi barvami. Strach ze zvířete byl vystřídán strachem, že jsme zase něco provedli a poslušně jsme následovali rangera. Ten ale za mostem majáčky zhasnul a odjel, takže jsme se pokojně otočili a jeli dofotit vodopád. Stmívalo se, ale přesto jsme omrkli ještě další vodopády na ráno.
Hledání kempu bylo tentokrát ještě o dost horší, než předešlou noc. Podle mapy jsme se měli blížit k jednomu, který je určitě otevřený, ale jeli jsme už úplnou tmou a bloudili jsme. Dvakrát jsme projeli tam a zpět, přičemž jsme narazili na parkoviště pod horou Mt. Washburn, kterou jsme se rozhodli následující ráno zdolat a podívat se tak na park z výšky 3122 metrů nad mořem.
Lítali jsme jako vítr v bedně, ale nakonec jsme kemp našli. Samozřejmě - obsazený. Opět jsme se vydali do kopců, zcela odevzdaně hledat odpočívadlo, na kterém bychom to zapíchli. Ve finále se skutečně podařilo, docela bylo i pěkně zastrčené. Hledání bylo opravdu dlouho neúspěšné, ale nakonec jsme "někam sjeli" a ukázalo se, že jsme na docela pěkně zastrčeném odpočívadle. Nad námi vedla do kopce silnice a občas na nás skrze stromy zasvítilo projíždějící auto. Petruška z toho měla úplné trauma a během usínání asi třikrát vykřikla, že to je v háji, že už jde ranger. Nakonec se ale upokojila a usnula.

18.9., pátek


Ráno jsem se pro změnu bál já, nechtělo se mi kráčet na Mt. Washburn za tmy a potkávat medvědy. Místo toho jsme tedy popojeli kus dál a čekali jsme ne východ slunce. Ten se nijak zvlášť nepovedl, ale zase jsme poradili cestu Japoncům, kteří se divili, jaktože jim nechceme dát naši mapu. Dokud mělo světlo ranní barvu, vrátili jsme se ještě na dvoje vodopády, ale stejně se nám světlo a hlavně stíny nelíbily. Cestou zpátky, kdy jsme dělali hodně fotografických zastávek, se nám zdálo, že auto udělalo nějaký dost podezřelý zvuk. O pár mil dál na odpočívadle na nás z předjíždějícího auta halekala slečna "máte vzadu na kufru sluneční brýle!" Baže, Petřiny brýle sjely po střeše, chytily se někde na spodním okraji zadního okna (to vůbec nechápu) a statečně tam držely. To bylo shledání! Málem bych zapomněl, že na střeše byly už podruhé - hned ze začátku dovolené na střeše už jednou zůstaly a při rozjezdu sebou pěkně křachly na asfalt.
Usnesli jsme se, že na horu nepolezeme, že už je moc teplo a zbytečně by nás to zdrželo. Dále následovala jodisolová zastávka - Petruška měla bebí na noze, tak jsme ji trochu ošetřovali. Bohužel se snažila převzít aktivitu do vlastních rukou, což se projevilo použitím jodisolu vzhůru nohama. Následkem bylo rozlití dezinfekční tekutiny všude možně, takže naše autíčko nějakou dobu páchlo jako operační sál. Další zastávkou byl zkamenělý strom. Petra se tvářila, jako že jich jsou plné Jizerky, ale já jsem si k němu rád zajel. Další zastávka byla u jezírka s bílým zaschlým rozpraskaným bahnem, vděčným to motivem fotografovým. Po další chvilce jízdy jsme zastavili na odpočívadle, které bylo jako jedno z mála ve stínu. Ohřáli jsme si konečně trochu normální fazole a více než příjemně jsme si zrelaxovali ve stínu stromů, stranou od silnice.
Opět jsme se posunuli dál, k odbočce na další vodopády. Úmorným vedrem jsme se k nim museli dostat po chodníčku. Na místě se samozřejemě ukázalo, že zrovna tyhle vodopády za to nestály. Když jsme se vrátili na parkoviště, potkali jsme nějakou paní, která, vida nás, že se vracíme s fotoaparáty a stativy, zeptala se, zda cesta stojí za to. "Definitely not", ujistil jsem ji.
Dorazili jsme k horkým pramenům, na sever Yellowstone, kde nás čekaly fotografické žně. Barevné prameny, bublající jezírka, solné břehy, uschlé stromy, prostě paráda. Když jsem se odvážil ponořit prst do vody, ptal se mě kolemjdoucí pán, jestli je to horké, nebo jen teplé. Opět jsme narazili na skupinku Čechů, ke kterým jsme se raději neznali, jak se dělali centrem pozornosti.
Kemp u horkých pramenů byl samozřejmě plný. Natočili jsme si tam alespoň vodu a vzali nějaké mapy. Místní pošta byla už zavřená, ale zavřený nebyl fasfood, kde jsme si dali nejlevnější možný párek v rohlíku a jen jsme žasli nad tím, jak si tam ostatní dávají obrovská menu se serepetičkami rozloženými po celém stole.
Jedna z průjezdných cest v Yellowstone byla zavřená, takže jsme se museli částečně vracet. V podvečer jsme dojeli k Norris Basin Geyser, kde jsme znova poskakovali s fotoaparátem mezi sirnou párou a bublající vodou a hledali tu správnou kompozici ve večerním sluníčku. Procházeli jsme celý areál dlouho a když sluníčko zapadlo a měli jsme se k odchodu, zjistili jsme, že jsme u vchodu vynechali celou jednu polovinu gejzírů v areálu na druhé straně. Rozhodli jsme se pro vyhledání noclehu a já jsem si dal za úkol lobovat za návrat na svítání. Nejeli jsme daleko; na jednom z prvních odpočívadel schovaném za stromy jsme zastavili a připravili lůžkovou úpravu. Bylo to dobré, Petruška se už skoro vůbec nebála a spokojeně jsme se vyspali.

19.9., sobota

Ráno vypadalo příjemně, tak jsme se moc nezdržovali a vypravili jsme se zpět na Norris Geyser Basin. Ejhle, čím více jsme se blížili, tím více houstla mlha, nejspíše i díky sirným pramenům. Dorazili jsme na místo a mlha by se opravdu dala krájet, čili jsme nejspíš byli blízko obydlí Rákosníčkova. Vydrželi jsme čekat skoro hodinu na světlo, ale nic se nedělo. Zklamaně jsme se vydali zpět k autu a dali jsme se na cestu dál. Zastavili jsme u vodopádů, kde se shlukovali lidé, ale já jsem vyskočil z auta na druhou stranu, kde jsem viděl dole pod silnicí bublající jezírko. Bylo kalné, jako vápno zalité vodou a bublalo, jako vápno zalité vroucí vodou. Seběhl jsem k němu dolů asi dvacet metrů. Měkká půda a bublající kal ve mně vzbuzoval dost obav, takže jsem se zase rychle vydal k autu, a co jsem nepotkal - bizony, kteří měli stejnou cestu. Nevěděl jsem chvíli, jestli se víc bojím bublající vody, nebo bizonů, ale nakonec jsem úspěšně dosáhl auta. Bizoni posléze zablokovali silnici, protože ji asi pět minut přecházeli. Jsou totiž velmi rozvážní.
Znovu jsme fotografovali u dračího doupěte, kde bylo ale po ránu tolik světla a páry, že to dohromady ani pořádně zachytit nešlo. Kousek dál, na piknikovém odpočívadle, jsme si uvařili náramnou baštu z dvojkonzervy - kuře se zeleninou. Pak jsme se vymáchali v říčce, kde jsme si také přemáchali některé svršky. Při tom na nás házela z borovice šišky drzá veverka. Petra se pak ještě pomazala od hlavy k patě a vyrazili jsme opět dál. Byl víkend, takže park byl ještě trochu ucpanější, než předcházející dny.
Dorazili jsme do dalšího významného bodu parku - Old Faithful, kde bylo další gejzířiště. Krásné bílé solné písky a barevná jezírka. Udělali jsme pár snímků společně a pak jsme se rozutekli každý za svými motivy. Byl jsem docela spokojený s výsledky, když v tom se ke mně Petruška rychle blížila po chodníčku: "Jarýnku, Ty se na mě budeš hrozně zlobit, ale musíme se vrátit. Musíme se úplně vrátit. Budeš se na mě moc zlobit". V duchu jsem uvažoval, co jsme asi kde zapomněli, a že se budu snažit Petru přesvědčit, že to za návrat nestojí. Ach ano, stojí - zásnubní prstýnek! No dobrá, ke koupací říčce to je nějakých sedmdesát kilometrů, tak hurá na to.
V parcích jsou hodně nízké rychlostní limity, navíc pořád někdo někde zastavuje a kochá se (včetně zastavování v protisměru) a jako bonus vám může do cesty skočit nějaké zavalité zvíře, takže se prostě rychle jet nedá. S přibližujícím se koupacím odpočívadlem, kde prstýnek musel ustoupit mazacímu krému, stoupala naše nervozita, jestli nějaká nenechavá straka nebo nenechavý turista neodnesl prstýnek navlečený na větvičku smrčku. Cestou jsme ještě míjeli přímo na silnici velikého bizona a zvěčnili jsme si ho videem. Konečně jsme dorazili na kýžené místo (zaplaťpámu, že jsme dokázali zrekonstruovat, kde vůbec bylo, a Petra div ne za jízdy vyběhla z auta a běžela k řece). "Není tady!", zněl první, zcela zdrcený výkřik. "Je tady!", zněl druhý, naprosto nadšený výkřik. Prstýnek spadnul z větvičky do trávy. Takže hurá zpět do Old Faithufl dokončit fotozastávku u gejzírů.
Když jsme se vrátili zpět ke gejzírům, holedbala se Petra, že je teď přeci mnohem lepší světlo a lepší mráčky, takže vlastně více než dvouhodinovou cestu pro prstýnek je třeba vnímat pozitivně. Dokonce jsme u jednoho z gejzírů vypozorovali, že je aktivní každých osm minut, takže jsme znalecky rozdávali rady kolem procházejícím fotografům.
Pokračovali jsme parkem v našem gejzírovém turné - Upper, Midway, Lower Geyser Basin, zkrátka horké prameny na každém kroku. V podvečer jsme sjeli z hlavní silnice na cestu k místu výhledu. Tam jsme se ale nedostali, cesta byla úplně zablokovaná bizony. To bylo další zajímavé setkání. Stádo bizonů u cesty, největší z nich přímo na cestě. Proti tomu stádo aut a turisti s digitálními foťáčky v napřažených rukách před sebou. Jeden z nich, stojící vedle mě, kývnul hlavou k bizonovi a vtipně poznamenal "to by byl dobrý stejk na večer". Vida, že tudy neprojedeme, otočili jsme se zpět na hlavní silnici.
Na večer jsme dorazili do Madisonu, posledního většího centra v parku. Vyhledali jsme kemp, a ukázalo se, že je kupodivu volný. Stál nás americkou dvacku a instrukce nám předával starý pán, moc milý, oběma se nám líbil. Vysvětlil nám, že Wyoming je země medvědů, takže žádné potraviny ve stanech, ani v autech, ale pěkně v bear boxech. Vysvětlil nám, kde je pitná voda, kde jsou telefony, jak se z kempu odhlásit, a tak dále. Pravil, že v kempu je amfiteátr, a že večer je program kupodivu o medvědech. Na konci měl správnou americkou poznámku - je to přeci jen trochu daleko, takže tam můžeme dojet autem (ve skutečnosti asi 500 metrů). Pán se ujišťoval, jestli příjmení je Petra nebo Slámová a sám měl vtipné jméno - Dave Arizona.
Na našem kempovém stání jsme postavili stan, uvařili si jídlo a šli jsme do hajan.

20.9., neděle

V noci přišla menší přeprška, ale nic velkého - zkrátka počasí nám bylo nakloněno. Ráno jsem se poprvé vydal fotografovat sám - Petra preferovala mytí hlavy v kempovém dřezu na nádobí. Nedaleko kempu protékala říčka, tak jsem se vydal po jejím břehu s úmyslem ulovit buď nějaké pěkné svítání, nebo nějakého pěkného jelena. Ukázalo se, že na svítání není ideální krajina ani mráčky a na jeleny je málo jelenů a jsou daleko. Zato jsem ulovil stromořadí kachen (kachnořadí) a při návratu do kempu ohromného bizona. Pokorně jsem u něj stál a tiše cvakal. Kdyby se rozhodl, že mě zašlape do země, zvládnul by to za pár vteřin. Pokojně se takhle pásl uprostřed kempu a postupně se k němu začali trousit lidé (bylo přeci jen brzy ráno). Vykrákal bych za ucho pána, který bizona fotil s bleskem. Naštěstí jsem ale tou dobou už byl mimo dostřel a blízko auta.
Sklidili jsme mírně navlhlý stan a vyrazili jsme do neznáma. Do navigace jsme naťukali San Francisco a jeli jsme. Počasí kupodivu nebylo už ideální a tak jsme blahořečili svatému Petrovi, že nám v Yellowstonu zachoval přízeň. Kousek za Yellowstone parkem jsme vjeli do Montany. Jen na malou chvilku - natankovali jsme plnou nádrž nejobyčejnějšího benzínu, což nás vyšlo bratru na 600 korun a jeli jsme dál. A skutečně po pár mílích jsme byli v Idahu.
Když jsem si předešlý den srovnával myšlenky o cestě, přišlo mi docela zvláštní, že ještě před měsícem jsem pomalu nevěděl, co je to Idaho, teď si tam klidně jedu autem se svojí snoubenkou, vůbec nevím, co je vlevo a vpravo, ale navigace mi říká, že za tisíc kilometrů budeme v San Franciscu. Jediné, co je k tomu potřeba, je platební karta, která zatím ještě jde ždímat.
Dozvuky Yellowstonského parku daly ještě záminku k fotografické zastávce: krásné podzimní barvy a modré jezírko nás lákaly. Výsledkem bohužel byly akorát poškrábané nohy a zabahněné boty - žádná kloudná fotografie. Dále už v Idahu krásnou parkovou krajinu rychle vystřídala rovina. Nejprve nudná, pak vysloveně nevzhledná. Všude sucho, prašno, smog. Věřím, že to pro někoho může mít kouzlo, ostatně, není vůbec špatné to vidět, ale žít bych tam nechtěl.
Sjeli jsme z dálnice ke komplexu rychlých občerstvení a po notném těkání jsme zvolil Wendy's, old fashioned hamburgers. Chytli jsme u něj totiž bezdrátové připojení k internetu. U pultu jsme objednali něco, co mělo v názvu "Ultimate" a na pár doplňujících otázek jsme odpověděli yes, což mělo za následek zcela nepředvídatelnou věc na tácku - k hamburgeru s kuřecím plátkem jsme obdrželi každý ještě gigantickou kapsu plnou hranolek a Sprite v kelímku velikosti kýblu. Nevím tedy, kolik přesně, ale rozhodně víc, než půllitr. Začali jsme tedy konzumovat a přitom jsme se vrhli s notebookem do virtuálního světa, rozeslat zprávy a zkontrolovat všechno možné.
Na závěr jsme využili toaletu, která byla příjemná a čistá a velká asi jako naše ložnice. Petra mi vylíčila historku z dámské toalety, kde usedla konat, načež ve vedlejší buňce zazvonil zapomenutý telefon. To jí přivodilo takový šok, že zapomněla na veškeré konání a šla odevzdat telefon k pultu. Celá akce byla samozřejmě provázena opakovaným splachováním, protože fotobuňka vám spláchne při každém podezřelém pohybu. Vše je tak automatické, že i papírový ručník vám povyleze sám.
Na internetu jsme si našli seznam Walmartů v Idahu a zamířili jsme do jednoho z nich v Idaho Falls. Už jsme trochu věděli, co nám chutná a co ne a nakoupili jsme asi deset litrů vody, patery tortilly, nějaké konzervy, pár litrů mléka a nějaké drobnosti, jako kupříkladu sladké cornflaky Golden Puffs, které se osvědčily. Proto jsme nepohrdli typickým americkým balením velikosti pytle od cementu.
Po nákupu jsme se vydali dále, směrem k Nevadě. Na pumpách jsme sice viděli pohlednice s malebnou Nevadou s národními parky, ale my jsme ji poznali jako nehostinnou až pouštní. Silnice vedla většinou po rovině a po jedné nebo druhé straně se zvedaly suché hory bez porostu, jen s keříčkovými trsy bezbarvé suché ostré trávy. Vrhli jsme se na čerstvě nakoupené mléko, a protože jsme měli americké balení, zakrátko jsme každý požili celý litr. Nevím, jestli na mě tak zapůsobilo mléko, nebo voda natočená v kempu, ale po dvou hodinkách jsem zaznamenal v břiše dosti dynamické pocity. Skoro by se až dalo říct křeče. Začal jsem Petru upozorňovat, že možná časem příležitostně bychom si mohli dát i zastávku. Moje řidička byla totiž na zastávky dost skoupá - urputně ukrajovala míle, až jsem si z ní dělal legraci, že je sbírá a nechce mě pustit za volant. Nakonec z toho ale bylo skřípění brzd, dojezd smykem a vyskakování za jízdy do příkopu. No nedá se to říct jinak, chytla mě příšerná ... průjem. Petra stále jela a jela, pak jsme (ten den už podruhé) nakrmili auto, já jsem samozřejmě musel na pumpě zkontrolovat toalety.
Přiblížil se večer a hledali jsme bydlení. Navigace tvrdila, že se blíží kemp, tak jsme sjeli z dálnice a vydali se ho hledat. Narazili jsme na nějaký luxusní areál s obytnými přívěsy většími, než průměrný panelákový obývák. Ceně 35 dolarů za noc jsme se jen vesele zasmáli a já jsem v posledním tažení doběhl na záchod.
Kemp jsme opustili a vrátili jsme se na dálnici. Užili jsme si ještě nějakou hodinku nočního řízení a nakonec jsme spočinuli na "rest area", což je trochu velkolepější obdoba našich dálničních odpočívadel. Ještě jsme se chvíli věnovali plánu cesty, kdy vyšlo najevo, že vytyčenou cestu nemůžeme stihnout, sklopili jsme sedačky a usnuli jsme.

21.9., pondělí

Ráno jsem byl jak na trní, před šestou jsem se chytil volantu a vyrazili jsme. Na dalším odpočívadle (jsou od sebe vzdálena asi 40 mil) jsme se trochu zkulturnili a uklidili v autě a pokračovali jsme v jízdě. Cílem bylo dojet do "ghost townu", tedy mrtvého městečka plného rezavých vraků aut, strojů, rozbořených chat a všelijakého harampádí, které s oblibou fotografují jen vážně mentálně poškození fotografové. Takových ghost towns jsme měli při cestě několik. Po osmé hodině jsme se přiblížili k prvnímu z nich. K mé veliké radosti se ukázalo, že hned za dálničním sjezdem je železniční přejezd a bude tedy možná příležitost fotografovat motivy železniční.
Ghost town ležel kdesi v horách, asi deset mil od dálnice. Jeli jsme prašnou asfaltkou a nevypadalo to, že bude snaha korunována úspěchem. Nakonec jsme dorazili k ceduli značící probíhající těžbu a zákaz pokračovat dále. Zklamaně jsme otočili zpět a asi na půli cesty jsme odchytili řidiče nějakého stavebního stroje, aby nám poradil. V rámci komunikačních bariér se nám podařilo vyrozumět, že ghost town opodál skutečně je, ale je na soukromém pozemku a je částečně ilegální, neboť je třeba jej odklízet z důvodu postupující těžby. Na soukromém pozemku ostatně leží ve Spojených státech nejspíš úplně všechno, protože všude jsou ploty a nikam se nedá dostat. Když jsem viděl obrovské americké pláně, říkal jsem si, jestli je vůbec ve slovníku americké angličtiny sloveso "toulat se". Nejspíše ne, protože v národních parcích máte k chození chodníčky a všude jinde silnice. Nepočítá se s tím, že by cestou mezi městy řekl v autě táta "Máňo pojď, vylezeme támhle na ten kopec vpravo".
Hledání ghost townu bylo nakonec neúspěšné, ale jako motiv pro snímek nám aspoň posloužilo čerpadlo na vodu poháněné větrným mlýnem, nejspíš už dávno mimo provoz.
Vrátili jsme se k železničnímu přejezdu, vyhodili jsme na trávu navlhlý stan, aby se sušil, a čekali jsme na vláček. Petra byla zřejmě k mé mánii o něco shovívavější, než obvykle, kvůli předchozímu neúspěchu - potřebovali jsme si ukojit fotograficky-industriální choutky. Neustále se mě ptala, kdy přijede vláček, což jsem pochopitelně nemohl ani tušit (a obávál jsem se, že třeba jezdí jednou denně). "Vláček" nakonec přijel. Monstrum se třemi lokomotivami na začátku, třemi uprostřed a jednou na konci. Délku nebo počet vagonů si odhadovat netroufám, ale jít pěšky z jednoho konce na druhý bych nechtěl. Splnil se mi sen, vyfotili jsme si vlak a vyrazili jsme dál.
O kus dál u pumpy jsme opět chytili bezdrátový internet a kromě obvyklého kontrolování komunikačních účtů jsme elektronicky nakoupili další objektiv a kalibrační sondu na monitor a nechali si to opět poslat k Flétně. Udělali jsme si z ní úplný mezisklad celkem asi osmi objednávek. Snad jí vše budeme moci oplatit. Inu nakupování v Americe má svoje kouzlo.
Vydali jsme se směrem San Francisco, neboli, jak říkají Američani, Frisco. Cesta byla tentokrát únavná. Kolem poledne jsme se dostali do Kalifornie, kde nás hned na úvod v horách čekaly práce na silnici a ucpaná zastavená doprava. Asi po hodině jsme problémový úsek úspěšně překonali a dali se zase do svižného pohybu. Doprava houstla. Nějakých 150 kilometrů před San Franciscem jsme se zastavili na pumpě a po vystoupení z klimatizovaného auta nás čekal šok.Venku bylo neskutečné těžké vedro, zcela jistě přes třicet stupňů. Dopotáceli jsme se na toalety, pak jsme zkusili sendvič, který byl sice přijemně vychlazený z ledničky, ale asi na kilo šunky připadalo pět deka sýra. Pak jsme si vyměnili řízení, protože dopravní zácpy v hektickém velkoměstě jsem za odměnu dostal na starosti já. Silnice měla nejdřív tři pruhy, pak čtyři a ve finále pět. Vtipnou úlevou z amerického neekologického provozu je pruh značený kosočtvercem, kde mohou jet auta se dvěma nebo více pasažéry. Ano, opravdu sedí ve skoro každém obrovském americkém autě jeden jediný tlustý Američan, takže i v zácpách jsou pruhy pro páry víceméně volné a dá se jet svižně. Posledních sto kilometrů před Franciscem byl opravdu cvrkot. Ve všech pruzích se hustě valila auta stodvacetikilometrovou rychlostí a dostat se z pruhu do pruhu (nedejbože přes čtyři pruhy) byl pro vyjukaného našince náramně stresující úkol. S přibližujícím se velkoměstem se sice cestovní rychlost mírně snižovala, ale i tak jsem co chvíli vděčně vzpomínal na poloprázdné koloradské silnice. Sluníčko pořád pálilo, ale zvedal se inverzní šedivý pruh nad městem. Projížděli jsme kolem přístavu s obrovskými zaoceánskými loděmi, projížděli jsme průmyslovou částí, minuli jsme letiště. V navigaci jsme měli zadaný populární most Golden Gate a naivně jsme doufali, že si jej vyfotíme v zapadajícím slunci. Byl to vlastně náš hlavní cíl. Měli jsme za sebou už dvě tisícovky mil v našem zaprášeném korejském domečku na kolech.
Hustá dálniční síť kolem Francisca na mě udělala opravdu dojem. Vůbec nechápu, jak se dřív mohlo jezdit podle mapy, cedulí, nebo vyslechnutých instrukcí. Snad třicetkrát jsme sjížděli z jedné dálnice na druhou, přes nadjezdy, podjezdy, mosty, "brejle". Navigace ale naše občasné chybky vždy přepočetla a pokračovali jsme plynule dál. Čím víc jsme z obchvatů a dálnic sjížděli do "downtownu", tím víc jsem začínal panikařit, co se stane, až dojedeme k mostu a budeme muset hledat parkování. Postupně jsme z usmaženého Francisca vjeli do smogové příoceánské slané mlhy. Najednou byla neuvěřitelná zima, tma a dohlednost na pár metrů. Projížděli jsme kopcovitými ulicemi města, míjeli tramvaje a libovali jsme si, že město je moc pěkné. Alespoň to málo, co z něj vidíme. Měl jsem neodbytný pocit, jako bych to tady znal, z různých amerických filmů, nebo automobilových počítačových her. Chvíli jsme se ještě motali metropolí a najednou navigace řekla, že jsme dojeli do cíle a před námi bylo parkoviště.
V němém úžasu, že jednak funguje naplánování trasy na druhé straně zeměkoule u počítače a její projetí v reálu podle malé krabičky u volantu, a také v úžasu, že skutečně parkujeme u Golden Gate, otevřel jsem dveře. Vítr mi je vyrval a div nevyvrátil z pantů a do vyhřátého interiéru auta se vehnalo mlžné slané vlhko a zima. Na most nebylo ani zdaleka vidět, dohlédli jsme tak 20 metrů, což na téměř tříkilometrový most dost dobře nestačí. Sršel jsem nadšením, protože jsem měl pocit, že jsme dosáhli opravdu něčeho neobyčejného, bez ohledu na hnusné počasí, zatímco Petra brblala v autě, že nikam nejde. Nedbal jsem brblů a začal jsem na sebe navlékat všechno možné oblečení, co jsem našel. Petra nakonec učinila totéž, hodili jsme do parkovacího automatu dva čtvrťáky a vyrazili jsme do mlhy. Most jsme našli a vyfotili jsme se u zábradlí (protože nic jiného vidět nebylo). Zastavil u nás nějaký chlapík na kole a ptal se, jestli je tady vždycky taková mlha. To nás pobavilo a odvětili jsme, že jsme v San Franciscu poprvé. Chvilku jsme poklábosili, udělali jsme chlapíkovi z Kanady snímky na Golden Gate a vydali jsme se každý svou cestou. Na parkovišti Petru ještě odchytla skupinka lidí s otázkou, kde že je Golden Gate. Na to Petra reagovala, že to je opravdu dobrý vtip, leč ukázalo se, že dotyční skutečně v té zoufalé tmě a mlze nevědí, kde monstrózní most je.
Rozhodli jsme se, že San Francisco je sice asi moc pěkné město, kde bychom aspoň den rádi pochodili, ale je pozdě večer (vzhledem k časovým posunům jsme ani přesně nevěděli, kolik vlastně je v Kalifornii hodin) a mlha nevypadá, že by dala vzniknout dobrým snímkům. Zvedli jsme kotvy a nechali se navigací vést k majáku, který byl dalším cílem cesty, necelé dvě hodiny cesty od Golden Gate na jih, mimo město. Ještě naposledy jsem si užil záchvěv toho, že bych si nejraději sednul do nějaké sanfranciské restaurace místo hrkocání se autem, zamáčknul slzu, že nenavštívím nějaký opravdu veliký obchod s fotografickou technikou a už jsme frčeli.
Magická krabička opět nezklamala a po desáté večer (koloradského času) jsme byli u cíle. S klidným srdcem mohu konstatovat, že takový maják v noci a v mlze nelze smysluplně vyfotografovat. Chvíli jsme bloumali kolem a nakonec jsme provedli typické večerní manévry pro hledání noclehu - jeli jsme málem krokem a zajížděli jsme do všech odboček. Po krátkém hledání jsme našli odlehlé parkoviště s naučnou cedulí (ani nevíme, co učila) asi třicet metrů nad hlavní silnicí a zakotvili jsme na něm. Na spací úpravu jsme už měli dobrý grif a dokonce bych řekl, že se nám spalo v autě čím dál lépe. Po chvilce jsme funěli a zamlžovali okénka.

22.9., úterý

Ráno bylo stejně mlžné, jako předchozí večer. Petruška stále opakovala "hají", a i když bylo jasné, že chce maják také zkusit, musel jsem burcovat z pelechu já. V mlze bylo úplně všechno a ani se nám nechtělo vybalovat techniku. Bezradně jsme v tom mokrém větříku přecházeli a čekali, co se bude dít. Najednou prudce vysvitlo krásné nízké ostré sluníčko, takže jsme začali panikařit a připravovat, co jsme dávno měli mít připravené. Ve stresu jsme udělali pár snímků a sluníčko zase zalezlo a už nevylezlo. Čekali jsme ještě asi hodinu, stativy i fotoaparáty úplně mokré, jak se na nich srážela slaná voda, ale nic lepšího jsme už neulovili.
Vydali jsme se zpět po pobřeží. Měl jsem už z domoviny vytyčeno, že se smočím v Pacifiku. Pacifik na mě působí tak velkolepým dojmem a navíc jsem si říkal, že se k němu už nikdy nepodívám, že jsem měl utkvělou potřebu do něj vlítnout bez ohledu na podmínky. Po pár mílích jsme zastavili u pláže. Písek, rackové, zima, vítr, mlha, vlny. Chvíli jsem lenivě seděl v autě a zvažoval jsem, jestli se mi opravdu chce, ale lidská psychika je mocná věc, která má nad tělem jednoznačně navrch. Petra mě hecovala ještě mnohem víc a byla nabuzená do vln jak se patří vběhnout, ale když jsme shledali, že některé vlny jsou jí nad hlavu a jedna z nich ji odnesla málem k Havaji, velmi rychle zase vyběhla. Vznikla z toho vtipná série fotografií. Pak jsme si role fotograf - otužilec vyměnili. No, byl to zážitek.
Vydali jsme se do národního parku Yosemite. Cestou bylo kalifornské vedro a drahá polovička trvala na tom, že se někde pořádně vyplaveme. Dřív jsme ale natrefili na hasičské auto, které nutně potřebovala zdokumentovat. Když jsme se ocitli na parkovišti, ukázalo se, že tam je také pizzerie, takže jsme zapluli, abychom si jednou dopřáli pořádné jídlo. Z velikostí malá, střední, velká, jsme zvolili střední a každý jsme si dali jednu pizzu. Paní, co nás obsluhovala, se zeptala, odkud jsme (na Českou republiku vůbec nereagovala), a dala nám špendlík, abychom se píchli do mapy pověšené na stěně. Dvě České republiky už tam píchnuté byly.
Chvíli jsme čekali a kochali se otylými Američany, kterak si bezedně chodí stále dokola pro kolu s ledem. Když nám na stole přistála pizza, vyděsili jsme se. Vypadala báječně, ale dosahovala obludných rozměrů. Pustili jsme se do boje. Během jídla kolem nás procházeli hasiči a vraceli se ke svému vozu, který Petra chvíli před tím intenzivně dokumentovala (prý pro bráchu, jak u každého hasičského auta tvrdila). Hasiči se jeden po druhém na moji drahou polovičku culili, až jsem z toho byl nervózní a chtěl jsem jim zapálit auto. K žádnému krveprolití však nedošlo. Boj s pizzou prokázal, že nemáme formu a snědli jsme každý sotva třetinu. Paní, vida, jak s pizzou bojujeme, sama nabídla krabici, abychom si zbytek odnesli. Dobrý nápad.
Cestou dál Petra uvadla na místě spolujezdce a dala mi instrukce, ať ji vzbudím až u jezera. Tvářila se přejedeně. Nakonec jsme našli zatopený lom. Na úplně první ceduli byl sice plavající panáček, ale nikde dál jsme o koupání zmínku nenašli, ani nebylo, koho se zeptat, ani se široko daleko na dohled nikdo nekoupal. Viděli jsme akorát rampu pro spouštění člunů z automobilových přívěsů. Dojeli jsme k pláži, stoupli si po lýtka do vody a meditovali jsme, zda ta voda není podezřelá. Petra se nejvíce bála sousty ryb, které lačně čekaly u břehu, nenechaly se ničím vylekat a slyšely na jméno piraně. Po opravdu dlouhém váhání, během kterého jsem si přemáchal nějaké oblečení, jsme se vystřídali ve vodě a nic nás neukouslo.
K večeru jsme dorazili do Yosemitu, když jsme předtím minuli Červené hory a čínskou vesnici s čínskou školou. Na vstupu do parku jsme se konečně zeptali na správný čas, abychom si srovnali časový posun. Dojeli jsme do centrální části parku, Yosemite Valley. Park je výrazně menší, než Yellowstone a není zdaleka tak různorodý. Jsou tu vysoké holé skály, které lákají horolezce a jsou tu obrovské borovice a místy sekvoje. Často tu jsou také stopy po lesních požárech, ale vypadá to, že stromy se s požáry vyrovnávají poměrně dobře.
Několikrát jsme si prokličkovali Yosemitské údolí a udělali jsme pár fotografií. Bylo už pozdě a začali jsme hledat kemp. Nepoučeni předchozími nezdary, naivně jsme doufali ve snadný úkol. Nikoli. Žádný ze čtyřech kempů v údolí neměl volná místa. Setmělo se. Petra se tentokráte obávala medvědů víc než předtím, což na mě částečně přenášela a ani mně se nechtělo spát na náhodně vybraném odpočívadle u silnice, když nám v kufru tak báječně na sto honů voněla pizza. Mohli jsme se vrátit buď na samý začátek parku, kde byl volný kemp, nebo pokračovat vysoko do hor na Glacier Point, kde byl ještě jeden kemp. Zvolili jsme druhou možnost, protože máme v sobě ducha dobrodružného. Řízení bylo únavné, protože nešlo moc zrychlit, kvůli obavám ze srážky se zvěří. Dlouho jsme se potmě škrábali do kopce, až jsme dojeli k šest mil dlouhému rozkopanému úseku silnice, který měl podle informací v mapě znamenat půlhodinové zpoždění. Kemp jsme našli kolem desáté večer, ale pro změnu jsme nenašli místo, kde se rezervovat. Nakonec se ukázalo, že kemp je bezobslužný, můžeme si vybrat místo, na něj připlácnout vyplněný formulář a jeho druhou část spolu se čtrnácti dolary vhodit do schránky u vjezdu. Rychlé a jednoduché, i když v Česku by to zcela jistě nefungovalo. Našli jsme si místo, vykašlali jsme se na stavění stanu a sklopili jsme sedačky. Dokonce jsme poprvé využili bear boxu, tedy plechové skříně, do které se ukládá jídlo, aby se medvědi nedobývali do aut, a dali do něj zbytky pizzy.

23.9., středa

Ráno jsme měli budík opět nastaven tak, abychom stihli svítání a nejlepší světlo, ale hrubě se nám nechtělo vychumlat ze spacáků. Když jsem se odhodlal a došel si vyčistit zuby k toaletám, už jsem nad lesem viděl růžové paprsky. Klusem jsem se vrátil, vyburcoval druhého chumlona v autě a vyrazili jsme dál do kopců ke Glacier pointu. Nedařilo se nám najít nějaké pěkné místo, takže jsme prostě "někde" zastavili a vyběhli jsme na kopeček.
Sluníčko zakrátko vyšlo, zlatě olízlo kamení na kopečku, což jsme se pokusili vyfotografovat a už jsme jeli parkem dál. Na dalším parkovišti nám zapózovaly srnky a krkavci a také jsme do sebe dosoukali pizzu. Poslední zastávkou byl Glacier Point kde jsme se víceméně bez úspěchu pokusili pro maminky zvěčnit výhled na obrovské skály. Sluníčko už stálo vysoko, na nebi nebyl třetím dnem ani mráček a dohlednost ve slabém oparu nebyla nijak slavná. Otočili jsme se mírně zklamaně zpět do parku, abychom se vydali k jeho severovýchodnímu výjezdu. Bylo poledne.
Znovu jsme se zastavili u skály Kapitán, známé horolezecké lahůdky a vyfotografovali jsme si ji tentokrát s lépe osvětlenou říčkou v popředí. V severní části parku, kterou jsme chtěli už jen profrčet, jsme najednou shledali, že motivů je mnohem více a dělali jsme časté zastávky. Zastavili jsme u báječného průzračného jezera Tioga, kde jsme udělali pár snímků, a pak jsme do něj hupli. Na mě bylo studené až hrůza, určitě studenější, než Pacifik, ale civilizovaný člověk má zkrátka až zbytečně vsugerovanou touhu po hygieně. Osvěžení bylo báječné. Stačilo mi krátké smočení, zatímco Petruška se musela chvilku vyplavčit. Pak se sušila a já jsem ještě mlsně obcházel břehy jezera s fotoaparátem, abych ulovil nějakou tu krajinku. Na jedné z dalších zastávek, kde jsme mohli lézt po skalách a hledat desítky motivů, jsme se rozdělili, aby si každý nalovil, co hrdlo ráčí. Když se mi ale začínalo zdát, že jsme rozdělení už dlouho, začal jsem svoji polovičku hledat a volat. Jak jsem se zpětně dozvěděl, i ona hledala. Spatřila mě, rozběhla se ke mně. Skoro to byl happyend, akorát se na poslední chvíli ukázalo, že to nejsem já, ale někdo docela jiný.
K večeru jsme opustili park. Cílem hry bylo dojet na západ slunce k Mono Lake, jezeru se slanou vodou a zvláštními tufy, podivnými přírodními vyvřelými skulpturami, které jako jehly čněly do výšky. Dříve vystupovaly přímo z jezera, dnes, kvůli ustupující vodě, spíše lemují pobřeží. Na jedné z naučných cedulí jsem si přečetl vtipný recept, že když do vody nasypeme jedlou sodu a sůl, dostaneme vodu, jaká je v Mono Lake.
Užili jsme si západ slunce společně s několika dalšími fotografy, kteří se motali po pobřeží. Po západu jsme se ještě snažili nachytat fialové barvičky oblohy na bílých tufech, což se sice částečně podařilo, ale museli jsme se vyplatit komárům. Psychologicky ještě hůře působila mračna a mračna mušek, která se jako černé koberce zvedala z pobřežního bahna, když jsme procházeli kolem.
Téměř za tmy jsme dorazili zpět k autu a vydali jsme se směrem Las Vegas. Nebylo nám moc jasné, kam dojedeme, ale chtěli jsme hledat odpočívadlo. Svištěli jsme noční prázdnou dálnicí, ale žádné místo k odpočinku nepřicházelo. Byli jsme už utrmácení, hodiny ukazovaly deset a ujeli jsme od Mono Lake ještě asi 200 kilometrů. Nakonec už to nešlo dál a vzali jsme první odbočku doprava s tím, že zkusíme najít vhodné místo, abychom se někam uklidili. Ejhle, po chvíli se před námi vyloupl samoobslužný kemp, jako den předešlý - tentokrát jen za deset dolarů. Zaplatili jsme, našli místo, zaparkovali a zahájili jsme konverzi do noční úpravy. Kemp byl rybářský, tudíž u potoka, tudíž plný komárů. Během chvilky jsme měli v autě slušnou komáří útočnou jednotku. Když jsme naposledy zaklapli dveře, začala Petra roztleskávat. Roztleskala tucet kousků a umdlela - já jsem si jako majstrštyk nechal poslední dva. Ulehli jsme.

24.9., čtvrtek

Ráno raníčko panna vstala, pravil Erben, ale nám se nechtělo. Drahá polovička prohlásila, že se už dva dny pořádně nevyspala, a že nikam nepůjde. Dokonce jsme neměli ani nařízený budík, protože jsme v noci ujeli fůru kilometrů a nevěděli jsme, jak vypadá krajina kolem nás. Jakmile jsem se ale podíval z okna, růžověly se kousek od nás vysoké hory. To mě utvrdilo v přesvědčení, že musíme opět chytit východ slunce. Petře nepomohla ani obligátní hláška, že jí chybí popředí. Vyrazili jsme rovnou z kempu polní cestou a po pár kilometrech jsme vyskotačili z auta. Do reality nás uvrhly roje komárů. Navlékli jsme se sice od hlavy až k patě, ale co naplat, když takhle člověk postává u stativu a čeká na světlo, je ten dotěrný hmyz velmi nepříjemný. Petra si ani moc nestěžovala, zatímco já jsem zuřil. Utekl jsem proto do auta dříve a aspoň jsem se zkulturnil, poklidil si a napsal pár řádků cestopisu.
Další cestu jsme měli naplánovanou do ghost townu. Petruška byla skeptická, jestli zafunguje navigace střelená od počítače, ale vše klaplo podle plánu. Klobouk dolů před hlavní navigátorkou, ale i před kouzelnou krabičkou. Dojeli jsme do polopouštního ospalého městečka, kde nejprve naši pozornost upoutala požární zbrojnice, která vypadala spíše jako průřez historií kalifornských hasičů. V jedné ze stinných uliček jsme nechali auto a začali jsme městečko pročesávat. Nejvíc jsme pásli po vracích starých aut a dalších industriálních perlách. Vskutku, něco jsme nalovili a nepřestávali jsme se divit zvláštní mrtvé atmosféře ghost townu. Řada domků tu své obyvatele měla, ale i tak byl celkový dojem mírně hororový. Hasičská zbrojnice, která vypadala, jako by se tam něco událo naposledy před dvaceti lety, pozemky s obytnými přívěsy působícími úplně stejně, terasa domu s figurinou mrtvého starce na lavici, pohřebiště různých strojů, "vrakoviště aut, co nejdou už dát do kupy", jak zpívá Pavel Dobeš a do toho všude ostré plevelnaté keříky a pouštní slunce. Na cestě zpět k autu nízko nad námi přelétly dvě stíhačky, což Petruška komentovala "a hlavně jsme viděli dvě F18 Hornet, to je super, to musíš dát do cestopisu!"
Zamířili jsme k Death Valley, Údolí smrti. Cesta byla dlouhá a sluníčko peklo celý den, k večeru víc a víc. Těsně před Death Valley jsme měli sjet odbočkou po prašné cestě přes vyhlídky a další fotogenická místa. K odbočce dorazili a zjistili jsme, že cesta je opravdu špatná, a že nám dovoluje rychlost něco přes dvacet kilometrů v hodině. A že by nás takhle čekalo minimálně 70 kilometrů. Nahánělo nám strach, že by se v pouštní krajině v pekelném vedru, bez mobilního signálu, něco stalo s autem. Ostatně, nechtěli jsme ho ani moc trápit, když bylo půjčené. Dlouho předlouho jsme stáli na odbočce a váhali. Petra nakonec použila moji metodu a hodila si dolarem. Zaplaťpámbu, padla nám hlavní silnice. Neradostně a zklamaně, uposlechli jsme. Ve skutečnosti mě to dost uklidnilo: jednak to znamenalo ušetření dost času a jednak jsme významně snížili riziko bídného zhynutí v poušti.
Jak se asi dalo čekat, údolí nás ohromilo. Obrovské rozlohy, úroveň na hladině moře a po okrajích vysoké hory. Sjeli jsme do údolí, upekli se v mrtvolném vedru, a silničkou, nad kterou se fatamorganovsky tetelil vzduch, jsme znovu šplhali do kopců. Podle značky jsme vypnuli klimatizaci, aby přetížené auto vůbec kopce zdolalo. Nahoře jsme zjistili, že to byla jen malá předvoj, že hlavní část údolí je teprve před námi. Sjeli jsme tedy znovu do dolíku, kde bylo tentokrát trochu živěji, nějaké hotýlky, pumpa, vychlazený obchod se suvenýry, kam jsme zapluli udělat turistickou tržbu. Nedalo nám to, kromě sendvičů, sušeného masa, vody a jablíčka jsme si koupili dvě trička "Death Valley". Pak jsem si ještě dopřál na toaletách holicí rituál. Toalety hlídali krkavci s hlavou na stranu a s otevřeným zobákem. Vydali jsme se dál.
Zastavili jsme u bývalé vodní plochy, která byla opravdu velmi bývalá, takže prakticky nebylo co k vidění. Snad jen malí bílí gekonci, vtipně cupitající po písku, aby se od něj moc neohřáli. Cestou nás pobavila ještě odbočka na věznici s cedulí "zákaz stopování".
Ještě než jsme opustili údolí, projížděli jsme kolem Big Dune, velké písečné duny. Drahá polovička měla velmi neodbytnou potřebu dunu fotografovat. Sjeli jsme podle cedule na prašnou cestu a drncali jsme po ní. Touha byla opravdu silná, takže jsme stále jeli a jeli, i když jsme se vlastně vůbec k duně neblížili. Po několika kilometrech jsme shledali, že se k duně značenou cestou nedostaneme, takže řidička nekompromisně odbočila na cestu ještě prašnější, přímo k duně. Asi po kilometru bylo už písku tolik, že by bylo riskantní pokračovat. Stále jsme byli ještě od duny daleko. Mě osobně nijak nelákala, ale svoje hlasovací právo jsem raději neužil. Petra sama shledala, že se k duně nedostaneme, a že to celé byla akorát ztráta času, ale hlavně ji mrzelo, že nebude mít písečnou fotografii. Zanadávali jsme si na americké značení, protože cesta kolem duny byla pouze okružní, nikoli přímo k duně, jak lákala cedule.
Těsně před západem slunce jsme sjeli z dálnice, abychom vyfotili Joshua Tree, strom Joshuův, zajímavou to rostlinu. Na jih od Las Vegas, asi 500 kilometrů, je celý národní park Joshua Tree, do kterého jsme nakonec nezajížděli. Tady jsme si ale mohli udělat pár snímků pro doplnění koloritu cesty. Také jsme si po delší době ohřáli těstoviny z konzervy. Na závěr zastávky jsme se umyli ze zásob užitovkové vody, kterou jsme s sebou vezli ještě z Yosemitu. Zkrátka byli jsme tak akorát zralí do automobilové postele, leč rozhodli jsme pokračovat do Vegas.
Opět jsem vyhrál tu skvělou šanci řídit v hustém provozu. Ve Vegas zřejmě neexistují silnice, které by měly méně než pět pruhů. Rozdíl od San Francisca byl pouze ten, že jsme přijížděli v noci, takže se řídilo o to hůře. Zajímavé na příjezdové dálnici také bylo to, že jejím sponzorem je KIA. Město z dálky upoutávalo obrovským množstvím světel. Na okrajových částech jsme se chvíli snažili ulovit wifi připojení k internetu, abychom si našli něco o Vegas a ideálně nějakou mapu, kam vůbec jet, leč nezadařilo se. Jeli jsme tedy nazdařbůh podle navigace, která nás směrovala skrze centrum na populární vyhlídku za městem. Byl už večer, doba, kdy dávno chrupkáváme, kvůli vstávání před svítáním. Shodovali jsme se, že se nám "do toho" vůbec nechce. Kdesi poblíž centra jsme sjeli na parkoviště a podařilo se nám v navigaci lokalizovat vyhlídkovou věž ve městě, která byla dobrým opěrným bodem a fotografickým lákadlem. Z parkoviště jsme se vymotávali nějak zvláštně, a když jsem s ostrým odpichem vyplul zpět na dálnici, z protějšího pruhu za námi do protisměru vystartovalo policejní auto. Tak jsme si užili zase trochu toho adrenalinu, představoval jsem si počítačovou hru a honičku s policií nočním Las Vegas, nicméně jsem pokojně a co nejpomaleji roloval k dalšímu semaforu. A hle - policejní vůz se spokojeně zařadil vedle nás a jel si svou cestou.
Dojeli jsme k věži Stratosphere Tower a našli parkoviště před suvenýrovým nákupním centrem. Ačkoli jsme byli téměř v centru zábavního místa, nejspíš největšího na celé zeměkouli, cítili jsme se ve stresu, nepohodě a celé "to" v nás vzbuzovalo averzi. Se stativy a fotobatohy jsme se vydali do downtownu, abychom tedy ulovili nějaké noční fotografie. Bylo odporné vedro a všude kolem proudili turisté, a všelijaké skutečně pochybné existence, o kterých si může pražské hlavní nádraží nechat jen zdát. Čím dál jsme procházeli centrem, tím otrávenější pocit jsme měli z neuvěřitelně konzumního systému, který ve Vegas - zřejmě vzoru vyspělé civilizace - vládne. Jistě jsme počítali s tím, že uvidíme něco, co se hnedtak nevidí, ale realita byla přesto šokující. Doufal jsem, že si město zkusím užít, ale nevyšlo to. Zřejmě bych tu potřeboval chvíli pobýt, vědět, co a jak, zvyknout si na vedro, umět lépe anglicky a hlavně mít mnohem, mnohem více bankovek s obrázkem pana Franklina (na kterých je trochu překvapující nápis "věříme v Boha").
Maminky by možná řekly, že město je zkažené, že to za jejich mladých let nebylo, a že civilizace spěje k záhubě. Já bych spíše řekl, že z toho všeho čišela marnost a bezradná rozjívenost "co bych si tak ještě dal". Nepodařilo se nám udělat žádnou fotografii. Možná bude dobrá jedna, s odpadkovým košem, na kterém je nápis "Satan".
Ušli jsme tak dva, tři kilometry a shodli jsme se, že nás to opravdu nebaví. Vrátili jsme se a - odjeli jsme. Udělali jsme ještě celkový snímek nad městem, natankovali jsme a to bylo naše nejspíše poslední setkání s Las Vegas. Cestou nad městem postávala podél silnice auta, u kterých se výhledem na město, nebo možná spíš na momentální partnerku, kochali jejich řidiči.
Vyjeli jsme do skal nad městem, namířili jsme si to k přehradě Hoover Dam a konečně našli odpočívadlo, kde jsme mohli aspoň trochu skrýt auto. Stejně byl v noci kolem nás provoz a přistála u nás ve svých autech nějaká omladina, ale nikterak nás nerušila. Horší bylo vedro, které se za celou noc nezlepšilo. I s pootevřeným okénkem nebylo třeba zalézat do spacáků.

25.9., pátek

Ráno se nám opravdu nikam nechtělo. Periferie Las Vegas s nejluxusnějšími vilami vypadala spíše jako navezená skládka a fotografie svítání na skládce nás neoslovila. Trošku jsme si přispali a vyjeli jsme k přehradě Hoover Dam. Slouží jako zásobárna vody pro město, mohou se tam prohánět i motorové čluny a hlavně se tam intenzivně buduje. Nová dálnice a most, buduje se i kolem elektrárny, a tak dále, a tak dále. Všude samé kamení, suť, holé kopce. Všude spousty turistů, kteří to fotografují.
Pokračovali jsme do dalšího ghost townu. Navigátorka a navigace ho našly na výbornou. Zakotvili jsme u malého obchůdku a rozběhli se za motivy. Atmosféra opět podobná, ale tentokrát bylo městečko poměrně živé, s živými obyvateli. Petruška tradičně nejdéle zůstala u hasičského auta. Vychutnali jsme si různá zákoutí a zátiší. Skončil jsem dřív, tak jsem zašel prověřit obchůdek. Měl příznivě nízké ceny, tak jsem koupil větší balení sušeného masa, jablíčko a dva galony vody. Pan prodavač se dost divil, že to je úplně obyčejná voda. Ověřil jsem si, zda je dobrá k pití, což potvrdil.
Venku u auta jsem dostal tak velikou pochvalu za jablíčko, že ihned po návratu domů zasadím jabloň. Dál jsme se vydali směrem k Route 66, známé americké dálnici, matce všech dálnic. Chtěli jsme si jí kousek projet a nasát atmosféru. Také jsme měli podle plánů potkat starou benzínovou pumpu, kde údajně je co fotografovat. A také že bylo. Krásné staré káry, i předválečné, malé muzeum, staré čerpadlové stojany, zkrátka paráda. Důkladně jsme si vše prolezli, ale já jsem slyšel, jak o kus dál houkají vláčky, takže už jsem měl nutkání přesunout se. Když jsme skončili, dojeli jsme k přejezdu, kde si nějaký pán zrovna připravoval kameru a do toho se řítil vlak. Chudák pán, kamera nekamera, vlezli jsme mu do záběru, abychom si pěkně vyfotili vláček. Na trati byl docela provoz, tak jsme počkali ještě na dva další. Myslím, že máme pěkné úlovky.
Dále jsme se rozhodli vzít dvacet kilometrů zkratku po prašné cestě a dostat se na dálnici. Tak jsme si to pěkně drncali a libovali jsme si, jak se za námi víří prach. Z místa spolujezdce jsem se rozhodl pořídit krátké videíčko, "tak na to trochu šlápni", povídám, stáhnul jsem si okénko a vystrčil foťák z okna. "Otoč to za nás, ať je vidět prach", libovala si Petra. Nechala se tak unést mým filmařským záměrem, že přestala seldovat řízení a najednou šup - před námi pěkný skok. Z podvozku se ozvala rána, jakou jsem v autě ještě nezažil. Myslel jsem, že jsme minimálně ztratili kolo. Ozvalo se pár nadávek a pak jsme se opatrně vydali z auta, zhodnotit ztráty. Kola jsme měli, z motoru nic neteklo, na cestě za námi nic neleželo, tak jsme se zkusili zase rozjet. Ťuk, ťuk, ťuk, vše v pořádku. Uklidnili jsme se a jeli jsme dál a ještě jsme cestou potkali chudáka oslíka, který měl úplný zásek a tupě stál na místě a hleděl před sebe.
V podvečer jsme se zastavili u další pumpy, když jsem zmíral hladem. Rybku ve vlastní šťávě, kterou už jsme shledali závadnou, jsem si nicméně musel odpustit. Takže jsem naládoval jednu suchou tortillu (jejíž požívání mi už tou dobou dělalo pramalou radost) a zajistil jsem ji čokoládovou tyčinkou s kokosem. Mňam.
Dostali jsme se ke vjezdu do národního parku Grand Canyon. Paní u okénka byla vtipná: "Hááááááááj, odkud jste? Ček repááááábliiik!!!" Tyto dvě věty pronášela nadšeně a s dikcí, asi půl minuty.
V Grand Canyonu jsme sice užasli nad obrovskými rozměry všeho, ale bylo už moc pozdě na fotografování - v kaňonu byly hluboké stíny. Chvíli jsme brázdili "pobřeží" kaňonu a hledali jsme místo na ranní svítání. Když jsme uspěli, rozhodli jsme se zapadnout do jedné z odboček udělat si večeři. Byl jsem nervózní z cedulí "pozor pumy" a z divného skuhrání, které přicházelo z lesa, ale Petra mě ujišťovala, že pumy se lidí děsně bojí...
Ukuchtili jsme fazole a obohatili jsme je výborným kuřecím masem z konzervy, čímž vznikla moc dobrá bašta. Uložili jsme se k spánku.

26.9., sobota

Ráno jsme se opět jen těžko přemlouvali ke vstávání, ale přemluvili jsme se. Brzy už jsme panáčkovali na útesech okraje kaňonu a čekali jsme na světlo. Něco málo jsme nalovili a přesunuli jsme se k dalšímu výhledu. Nějak jsem v sobě nenašel energii a zůstal jsem v autě, zatímco Petruška pobíhala se stativem po skalách skoro hodinu a půl. Já jsem mezitím podřimoval téměř v leže za zvuků druhé symfonie Sergeje Vasiljeviče Rachmaninova. Na této naší zastávce se bohužel udála nepříjemnost: hrál jsem si s navigaví a když jsme se měli k odjezdu, navigace ne a ne naskočit. Odebrala se do věčných lovišť a už se nevrátila. Byli jsme z toho rozmrzelí a k tomu se přidávalo zklamání, že Grand Canyon je úžasná podívaná, ale nedaří se nám ji zvěčnit podle gusta. Dále jsme jeli podle map a naštěstí nás nečekala žádná velká města.
Opustili jsme park a na dalších desítkách a desítkách mil jsme doslova zakopávali o spousty stánků s indiánskými suvenýry a různými tretkami. Smutná degradace indiánských domorodců kmene Navajo: tkaní koberečků a malování hrnečků.
Dorazili jsme k Horseshoe, veleznámé podkově Grand Canyonu na řece Colorado. Přes všechny americké zvyklosti jsme museli dojít na místo z parkoviště tři čtvrtě míle. To se sice může našinci zdát nemnoho, leč bylo poledne a úmorné vedro, cesta vedla přes kopec a navíc jemným bořícím se pískem. No, byla to fuška a cestou se z nás stali rudoši. Podkovu jsme si nicméně vychutnali a vyfotografovali. Je to opravdu monumentální záležitost. Dokonce jsme tam zblízka viděli kondora, což na mě zapůsobilo snad ještě víc, protože to je obluda zvící pivovarského valacha.
Dupání v hlubokém písku zpět do kopce nás úplně udolalo. Rozhodli jsme, že veškeré další priority ustupují cestě přímo do Lake Powell, velikého jezera na hranici Arizony a Utahu, kde jsme doufali v koupel. Chybělo nám už jen pár mil, jako ve známé písni o Mary Anne. Přejeli jsme přehradní zeď Glen Canyon Dam, což je vlastně druhý název pro Lake Powell a zakrátko jsme dojeli ke vstupní bráně do rekreačního areálu. Většina jezer určených k rekreaci je totiž především vybavena možností plavby na člunech, což znamená půjčovny, opravny, rampy pro spuštění na vodu a podobně. Mladík u okénka, vida, že jedeme jen dva a bez lodě, reagoval na přehrabování v peněžence slovy "peníze dnes nechte stranou" a tvářil se sympaticky. Optali jsme se na možnost plavání, kteroužto nám vylíčil tak barvitě na té úplně poslední překrásné soukromé pláži, že mi z toho úplně narostly žábry. Vyhledali jsme doporučené místo a nakonec jsme museli podat menší horolezecký výkon, abychom si našli opravdu tu svoji soukromou zátoku, protože na té avizované už se koupala rodinka. Vstup do vody byl ve vápencových skalách a o pláži se moc nedalo mluvit (po dvou krocích člověk už málem tonul), ale nám šlo hlavně o vodu, která byla báječná. Strávili jsme u ní možná tři hodinky a namočili jsme se asi pětkrát. V jednu chvíli jsem se rozněžnil a intenzivně jsem portrétoval svoji drahou polovičku, ale přitom jsem hledal nejlepší místo pro snímek z vody. Ve finále se samozřejmě stalo to, co by asi čtenář předpokládal - zahučel jsem i s foťákem do vody. Naštěstí jsem ho udržel v jedné ruce nad hladinou. Petruška udělala tak neskutečně káravý pohled, že jsem neodolal a ještě z vody ho vyfotil. Myslím, že to je zdařilý snímek.
Po západu slunce jsme se vrátili na parkoviště a uvařili si těstoviny a vyrazili jsme zpět do města Page zkusit ulovit internet, abychom se ozvali blízkým a vůbec zkontrolovali, co je nového ve světě. Kolem obchodů a fastfoodů se nám vůbec nedařilo, až jsme nakonec ztratili nervy a u MacDonalda si připojení na hodinku zaplatili. Bylo už asi devět večer. Navštívili jsme virtuální svět a po zralé úvaze jsme se pokusili koupit z internetu GPS navigaci, když už je v US to nakupování tak výhodné. Stejně jsme to měli v plánu už několik měsíců. Dokonce bez ohledu na to, že nám ráno ta půjčená pošla. "Pokusili" píšu proto, že nám nevyšla platba. Moje platební karta je totiž registrovaná v České republice a to našemu prodejci vadilo. Ouha, čas odjezdu se přibližoval a poslání k Flétně do Lakewoodu nějakou dobu trvá. Dotázali jsme se tedy mailem, jak danou situaci řešit a vydali jsme se vyhledat nocležiště. Našli jsme malé parkoviště, u začátku vyznačené vycházkové stezky. Bylo už po desáté večer a u vjezdu stála cedule, že cesta se zavírá od západu slunce do východu. "To bych chtěla vidět, jak ji sem ještě teď někdo pojede zavřít. A vůbec, viděl jsi tu závoru? Vždyť ta ani zavřít nejde!" Tak pravila má drahá. Tedy jsme nacvičeným grifem konvertovali do lůžkové úpravy a zalehli jsme.
Chrrr - fíííí, chrrr - fíííí ..... duc duc duc! Baterka svítí do okna, za námi stojící auto nám také svítí do okna, nevidím nic, matně tuším venku člověka, jak po nás něco chce. Chvilku se zorientovávám, hledám klíčky, abych vůbec mohl stáhnout okénko, které se stahuje elektricky. "Odkud jste?", ptá se policista. "Cože, odkud jsme?", naprosto nelogicky oplácím otázku otázkou. "Z České republiky", zachraňuje Petra. "Cože?" Policista je zaskočen.
Vysvětlil nám, že zavírá závoru, a že nás tam nemůže zavřít, ačkoli na moji přímou otázku odpověděl, že není nelegální tam přes noc zůstat, pokud nekempujeme a cedule vysloveně nezakazuje parkování přes noc. Policista byl vstřícný, pokusil se nám vysvětlit, kam máme dojet, abychom měli slušný nocleh a dobrý výhled na svítání. Mezitím si zkontroloval naše pasy a já jsem se jakž takž probral. Poděkovali jsme za instrukce a rozloučili se a policista počkal, až vyrazíme. Petra prohlásila, že byl hodný a měl milý úsměv, což me pobouřilo. Ostatně kdyby byl sebemilejší, nevynahradí mi to rozmrzelost danou probuzením v půl jedné v noci.
Vydali jsme se podle jeho instrukcí víceméně do míst, kde jsme se večer koupali. Dlouho jsme bloudili a hledali místo, kde bychom mohli zastavit. Instrukce jsme totiž nepochopili úplně přesně a ostatně se nám za čtyři hodiny spánku nechtělo utrácet tvrdou měnu. Našli jsme spoustu parkovišť, ale žádné se nám úplně nelíbilo. Pro auta s čluny, pro auta bez člunů, pro čluny bez aut a tak dále a tak podobně. Nakonec jsme zoufale dorazili ke kempu a bezmocně ho obkroužili. Byl jsem tak mrzutý z probuzení, že jsem vydal rozkaz spaní teď hned. Petra chvíli hudrovala, že spaní před branou kempu je provokace, ale nechtělo se mi už vůbec nic řešit, tak jsem prostě lehnul. Bohužel, spánek se nedostavoval dlouho, možná přes hodinu. Nakonec jsme ale přeci jen usnuli a do rána jsme měli pokoj.

27.9., neděle

Noční anabáze se projevila na vstávání - obzor růžověl a my jsme se pořád neuměli rozhoupat, jestli se někam přesuneme tradičně kvůli svítání. Podle map jsme měli vytyčené nějaké místo, které bylo ale zoufale daleko a navíc po špatné cestě. Neměli jsme ale jinou alternativu, tak to vypadalo, že výsledkem bude kontraproduktivní kompromis: ujedeme spoustu kilometrů, ve špatném terénu zhuntujeme auto, ale na místo stejně nedojedeme včas a nic nenafotíme. Po polní cestě nás čekalo přes pětadvacet kilometrů, což se opravdu nedalo stihnout, takže jsme zůstali uprostřed měsíční krajiny s podivnými skalními útvary a něco jsme nacvakali. Pak jsme ještě z dokumentárních pohnutek nafotili průjezdy našeho autíčka prašnou krajinou a vydali jsme se k dalšímu cíli - Antelope Canyonu.
Antelope Canyon je známý svojí soutěskou mezi skalami, která hraje odstíny červených barev, shora prosvítá kužel světla a fotograf si může donekonečna vyhrát s komponováním geologických vlnek. Oč romantičtější obrázky jsme viděli, o to tvrdší byla realita. Na vstupu u kaňonu nás tlustá Indiánka kmene Navajo informovala, že úhrnem dáme za vstup přes tisíc korun, a že pak dostaneme průvodce, který nám bude stále v patách. Chvíli jsme uvažovali, ale nakonec jsme se rozhodli negativně, přestože se Petruška na Antelope Canyon moc těšila. Objeli jsme tedy Indiánku bez zubu a odjeli jsme na nákup do Walmartu. Bohužel jsme nenašli třídolarová trička, ale zase jsme nakoupili roztodivné pochutiny. Dosud jsem například překvapen tím, že jsme snědli kus melouna, zapili půllitrem mléka a nic se nám nestalo. Po Walmartu jsme správně americky přesedlali k MacDonaldu, ale jenom proto, abychom si vyzvedli mail, týkající se kupované navigace. Prodejce nám odepsal, že umožňuje prodej pouze uživatelům registrovaným ve Spojených Státech, takže jsme akci zrušili a navigaci objednali jinde. Chybka se nicméně vloudila - zapomněl jsem vybrat tu správnou metodu doručení, takže by se mohlo stát, že navigace nestihne dorazit do našeho odletu domů. Inu, chybami se člověk učí. Náš další program byl předmětem těžkého dilematu, které jsme řešili stále u MacDonalda pomocí internetu. Buď se podíváme k Monument Valley na známé červené skalní kreace matky Přírody, ale budeme se muset touž cestou vracet, nebo budeme pokračovat v naší dál na Bryce Canyon. Váhali jsme dlouho, ale nakonec jsme vzhledem k mírnému náskoku oproti plánu zvolili Monument Valley. Vydali jsme se tedy na další cestu. Stavili jsme se ještě u pumpy, kde si Petra na parkovišti na zemi sebrala sponku, kterou tam večer předtím ztratila. Pán ve vedlejším autě se na to koukal nechápavě. Koupili jsme si pěkně papírovou mapu Arizony.
Cestou jsme odbočili na městečko Shonto, protože tam byla značená čerpací stanice. Možná jsme s palivem zbytečně zpanikařili a zajeli jsme si kvůli benzínu téměř deset mil. Pak nám ještě dalo práci pumpu vůbec najít. Nakonec jsme byli úspěšní - dole pod vsí, kam vedla jen cesta pískem, byl domorodecký domek jako někde v jižní Americe, kolem samí Indiáni. Nákup benzínu za hotovost funguje jinak než s kartou - předplatíte si limit a teprve potom tankujete. Takže jsme si zaplatili dvacet dolarů na stojanu 4. Ještě, než jsme začali tankovat, vyběhla z pumpy slečna (možná Rybana) a upozornila nás, že máme jet ke stojanu 2, ne 4. Moc jsme ji nechápali, ale uposlechli jsme. Po chvíli nám to doklaplo, stojan 4 byl s naftou. Ještě chvíli jsme se prali se spouštěcí pákou na čerpacím stojanu, s čímž nám ostatní ochotně pomohli a už jsme mohli vyrazit dál.
Monument Valley se blížilo a už z dálky byly vidět bizarní červené skály. Zaplatili jsme rozumné vstupné a po chvíli rozkoukávání jsme se vydali na sedmnáctimilový okruh mezi monumenty. Pravda, v instrukcích k parku byla poznámka, že jsou doporučena vozidla s vysokou světlostí, což naše KIA rozhodně nebyla, ale přesto jsme se rozhodli vydat do písku s tím, že "se uvidí". Vyráželi jsme před třetí hodinou odpoledne. Trochu jsem remcal, že do hezkého večerního světla jsou ještě minimálně dvě hodiny času, leč Petra prohlásila, že si to projedeme a pak dáme druhý okruh na fotografování. Cha, cha. Okruh jsme s četnými zastávkami projížděli téměř tři hodiny a na konci jsme byli úplně vyčerpaní a přehřátí. O druhém kolečku nemohla být ani řeč. Chvilku jsme ještě hloupnuli s fotografováním "portrétů pro maminku" a také jsme laškovali s místními veselými psíky. Po krátkém koketování s myšlenkou přespat v kempu a ráno vydržet na svítání jsme se shodli, že rudá skaliska jsou sice úchvatná, ale stačila nám. Takže se přesuneme ještě v noci zpět do Lake Powell a zkusíme koupání při měsíčku.
Upocení a ulepení, vydali jsme se na zpáteční cestu. Petra řídila a já jsem sestavoval zápisky z předešlých dní. Asi po dvou hodinách, po deváté večer, jsme dorazili na parkoviště u naší plážičky v Lake Powell. Cedule sice hlásaly, že pláže se smí používat jen přes den, ale i když bylo už trochu chladněji, těšili jsme se do vody. Měsíc svítil na cestu k pláži, větší romantiku si lze těžko představit. Na Adama a Evu hupli jsme do vody. Báječný pocit.
Ještě jsme popojeli ve směru našeho dalšího výletu a zůstali jsme na noc na parkovišti u pumpy Sinclair, kterou nám předchozí noc doporučoval policista. Pokořili jsme čtvrtou tisícovku mil.


28.9., pondělí

Svítání jsme si odpustili. Dejme tomu, že to bylo na oslavu svatého Václava. Na parkovišti, kde jsme dleli v noci, měly bohužel zastávku školní autobusy, takže ráno nám koukaly děti do auta. Vidíte děti, takhle dopadnete, když se nebudete učit!
Čekalo nás nějakých sto padesát mil. Cestou jsme se v Kanabu zastavili v roztomilém fotografickém vetešnictví, kde byla spousta velkoformátových a středoformátových aparátů a také spousta dalších přístrojů, jejichž značky jsem nikdy v životě neslyšel. V obchodě se válel těžký prašně zatuchlý vzduch jako v antikvariátech. Šéf obchůdku zcela zapadal do prostředí. Měl bílé vlasy a plnovous a k tomu klobouk. Ochotně nám řekl, že můžeme, kamkoli chceme. Na stěnách visely krásné portréty z ateliéru, které měly ten správný šmrnc poctivé filmové fotografie. Ve spoustách vitrín trůnily tisíce fotoaparátů, na což jsem koukal se zatajeným dechem. Byly zde i nové věci, byla zde i spousta zajímavého příslušenství, z nichž nejvíc mě asi zaujal hrneček Mamiya. Byl zde také sestavený Fuji GX 680, což znalci jistě ocení. Dokonce stál bratru necelých 1600 dolarů.
V obchůdku jsme si koupili aspoň stlačený vzduch na čištění a jeli jsme dále, do národního parku Zion. Park je specifický geologickými vlnkami vykreslenými různými vrstvami hornin. Inu, ráj pro fotografa. Bohužel nás potkaly nějaké problémy s fotografickou technikou, což jsme si přepočetli hned do dalších nákladů. Do toho mi přišly nějaké špatné zprávy z práce, takže špatná nálada nás obou byla zpečetěna. Park je malý a vzhledem k nemilým okolnostem jsme ho projeli během dvou hodinek.
Na další cestě nás zcela náhodou překvapilo obrovské vrakoviště, kde jsme sice byli upozorněni, že se aut nemáme dotýkat, ale mohli jsme fotografovat, co hrdlo ráčilo. Hrdlo tedy chvíli ráčilo a pak jsme pokračovali dál. Těsně před Bryce Canyonem jsme se konečně stavili v několikrát doporučované Subway, kde vám udělají bagetu na míru. Naporoučel jsem si ke kuřecímu masu ještě olivy, rajčata, mozzarellu a cibulku a nějaký dressing. Vše bylo v krásně rozpečené obrovské bagetě, takže jsme se po dlouhé době pořádně naládovali. Do Bryce Canyonu jsme dorazili v podvečer a jak už to tak u kaňonů bývá, potýkali jsme se s hlubokými stíny. Před západem sluníčka jsme ale přeci jen něco nalovili a nemuseli jsme odejít s prázdnou. Ve finále rozmrzelého dne jsem praštil stativem do auta, čili jsem škrábnul lak a promáčknul plech. Petra byla neskutečně nespokojená se svými snímky z místa, na které těšila skoro nejvíc, takže jsme si prošli řádnou krizí. Na všechno jsme si vzájemně odpovídali "nevím" a spát jsme zůstali na konci parku na parkovišti, aniž bychom hledali nějaké adekvátnější místo pro nocleh.
Budík jsme nařídili už před půl sedmou, abychom stihli svítání.

29.9., úterý

Předchozí den jsme šli spát brzy, takže jsem nějak nemohl dospat a převaloval jsem se (pokud se to vůbec v autě dá). Nakonec skutečně zakrákoral budík. Rozhlédli jsme se, shledali jsme všude ještě tmu, tak jsme pokračovali v ranním polospánku.
Když se nad obzorem trochu oranžovělo, vyrazili jsme. Celý Bryce Canyon je ale situovaný na východ, takže jsme mohli fotografovat akorát tak proti sluníčku, což nám značně mařilo plány. Vytvořili jsme několik bezradných snímků a jeli jsme kaňonem zpátky, přičemž jsme se ještě snažili najít lepší výhled, ale víceméně bez úspěchu.
U vjezdu do parku jsme chytili internetový signál, tak jsme napsali domů, koupili jsme si kakaové mlíčko a na poměrně příjemných toaletách jsem se mohl oholit.
Vydali jsme se na Escalante a cestou jsme v nějaké vísce napsali a odeslali pohledy. Petra z neznalosti nějaké turisty poslala úplně špatným směrem, když se ptali na poštu, takže jsme se pak po vsi kradli jako zloději, abychom náhodou nepotkali mystifikované bloudiče. Ve vísce mě ještě zaujala cedule "Kodachrome", což je název inverzního filmu od Kodaku, ale tady se ukázalo, že jde o státní park.
Na další cestě měla Petra fotografickou múzu opět u starých aut, zatímco já jsem chtěl najít nějakou protialergickou pilulku, při kteréžto příležitosti jsem přerovnal celý kufr auta a dost jsem se divil, jaké věci s sebou máme. Zastavili jsme také u místního hřbitova, který mě zaujal minimalistickým pojením. Malé náhrobní kameny a jinak nic, jen anglický trávník. Žádné dvoumetrové desky se soškami a mezitím uzounké uličky. Jako u všeho v Americe, i na pojetí hřbitovů je vidět rozlehlost a dostatek prostoru.
Čekalo nás zajímavé pouštní intermezzo. Natrefili jsme na rozcestník, který prašnou cestou lákal na různé zajímavosti, a to až do vzdálenosti asi sedmdesáti mil. Petra prohlásila, že tady na té odbočce máme zaznamenanou jakousi jeskynní soutěsku, kde jsou hezké barvy a hezké světlo, takže se tam dozajista musíme podívat. Já jsem se křižoval, jen jsme sjeli na polní cestu a začali jsme drncat na vymletých hrbolech. Postupně z mé dobrodružné přítelkyně lezlo, že k soutěsce se musí dojít ještě asi dva kilometry. Obdivoval jsem sice její detailní plán a navigační schopnosti, zároveň jsem se ale děsil čtyř kilometrů v poledne rozpálenou polopouští, kde není stín. Po čtvrt nebo půlhodině jízdy jsme dorazili na místo, odkud bylo třeba pokračovat po svých. Sice nebyla nikde žádná cedule, ale stála zde už dvě auta. Cesta nebyla nijak značená, takže jsem očekával bídné zhynutí poměrně záhy. Podle Petřiny navigace se ukázalo, že nás nečekají dva kilometry, ale tři a půl, tedy celkem sedm. (Zpětně se dozvídám, že to bylo vzdušnou čarou, takže je potřeba přičíst ještě jeden bonusový kilometr.) Někomu se to možná může zdát málo, mně by se to asi také zdálo, kdyby mě na konci čekal steak s vinným střikem v chladné hospůdce, leč v daných podmínkách nemohla být o něčem takovém ani řeč.
Pochod smrti probíhal zpočátku pokojně, až na to, že drahá polovička byla neustále v poklusu, kdesi přede mnou. Rozhodl jsem se, že se nenechám vyprovokovat k nadbytečné námaze a šel jsem si svým tempem. Nemá cenu trmácení popisovat obzvláště květnatě - ve finále jsme soutěsku skutečně našli, dá se dokonce říci, že to bylo dobrodružné. Soutěska samozřejmě zdaleka nebyla tak hezká, aby stála za zvednutí fotoaparátu a navíc v ní byly louže (ano, louže vody!) tak hluboké, že se stejně nedalo dostat dál. O to více nás překvapilo, když se z ní po chvíli vyloupli turisté.
Zpáteční cesta nebyla o nic veselejší, ba naopak. Kvůli zkratce, kterou jsem si vymyslel, jsme měli v nohách spoustu bodláků. Nepřestávalo mě udivovat Petřino nadšení v ťapání v hlubokém písku (prý je skvělé, jak to namáhá svaly). Má partnerka se co chvíli zastavovala na fotografování, což jsem ignoroval a ze zbytků energie si uchovával své tempo a mířil jsem k autu. Tím pádem se bohužel stalo, že jsme se rozdělili a k autu jsme dorazili každý zvlášť. Dostal jsem za to ošklivě vynadáno, což jsem si vykompenzoval tím, že jsem asi hodinu bezvládně ležel na sedačce a usilovně přemýšlel.
Přejeli jsme vysoké hory se spoustou úchvatných výhledů, které Petra dokumentovala, zatímco já jsem se teprve zmátořoval. Potom se před námi aspoň na chvíli vyloupla konečně normální nepísečná krajina s krávami, zlaté břízky, všude kolem nich zeleň a krásné kopečky. Byl už ale podvečer a měli jsme zoufalý hlad. Shodli jsme se, že chceme znovu bagetu ze Subway, která nebyla extra drahá a přitom velká a báječná. Čím více se připozdívalo, tím větší hlad a chuť na bagetu nás honila, v čemž jsme se ještě vzájemně utvrzovali. Navíc jsme se zapřísáhli, že to nehodláme ničím zahánět, že prostě čekáme na Subway. A skutečně, někdy před sedmou večer jsme dojeli do městečka Torey, kde byl přímo na hlavní křižovatce náš vytoužený fastfood.
Celá anabáze nějakou dobu trvala. Vybrat bagetu, maso, sýr, pak rozpéct, pak vybrat ze spousty druhů zeleniny, pak různé omáčky a dresinky. Byla z toho příjemná společenská událost a bagetu jsme ladili minimálně pět minut. Nakonec jsme naladili a odešli ven na lavičku ji do sebe nahrnout. Vskutku nepoznaná rozkoš - kdo neví, neuvěří. Když jsme to do sebe všechno naládovali, shodli jsme se, že ještě jednu napůl bychom zvládli. Petra tedy trochu překvapeně zaváhala, když viděla moji vervu, ale nakonec přisvědčila. Aby to nevypadalo hloupě, ještě jsme natankovali a koupili mapu a na závěr si řekli ještě o jednu bagetu. "Byla dobrá?", zeptala se obsluhující slečna. Nadšeně jsme přisvědčili.
Jako plné sudy jsme se odvalili do auta, kde jsme zážitek pojistili novou půlkou bagety a vydali jsme se dál. Před námi byl zcela nečekaně národní park Capitol Reef. Začal temně rudými skalami, což mě naprosto fascinovalo, ale fotografování bohužel muselo ustoupit bagetám - během posledních pár minut sluníčka už jsme nestihli pořídit žádné snímky. Čím hlouběji do parku jsme se nořili, tím víc nás ohromoval svojí rozmanitostí. Nakonec jsem prohlásil, že tohle chci vidět ještě jednou za dne, a že prostě přespíme. Jediné, co nás hnalo kupředu rychleji, i přes časovou rezervu, byl Aspen. Aspen je lyžařské středisko v Coloradu, nedaleko našeho Denveru. Jsou zde kopce pokryté listnatými lesy, které se na podzim barví do všech možných odstínů a sem jsme chtěli hlavně. S ohledem na podzim v Aspenu a celých Maroon Bells jsme plánovali i termín naší dovolené. Celý velký okruh, který jsme hodlali projet, měl v Aspenu začínat, ale nakonec jsme se podle rad místních rozhodli okruh projet v protisměru a Aspenem končit. Proto jsme trochu spěchali a báli se, aby nebylo listí už opadané. Jak totiž Flétna prohlásila - "pak přijde vítr a listí je dole".
Rozhodli jsme se tedy přeci jen pro přespání v parku Capitol Reef a nocleh jsme hledali dlouho, předlouho. Všude byly jen odbočky na farmy a do soukromých pozemků. Nikde jsme se necítili dostatečně uklizeně a najeli jsme spoustu mil. Konečně jsme našli místo, které se nám zdálo relativně zastrčené a bezpečné. Byli jsme sice pár metrů za branou soukromého pozemku, ale cesta dál byla ještě dlouhá a slyšeli jsme jen bučení krav, tak jsme se rozhodli zůstat. Obklopovala nás tma tmoucí. Vystoupil jsem a otevřel si zadní dveře, abych přerovnal harampádí v autě a mohl sklopit sedačku. Najednou jsem na lýtku ucítil něco vlhkého. Žduch!
Střední, nebo spíš poněkud větší, krátkosrstý pes, přítulný až běda, ososával mi nohy a vrtěl. Ukníkával, když shledal, že kromě výkřiků překvapení umím také hladit a poplácávat. Vděčně mě poskákal a nepřestával se na mě lepit a pošťuchovat mě. Řekli jsme si, že tady tedy spát nemůžeme. Před odjezdem jsem si chtěl opláchnut ruce, takže jsem musel najít vodu na zadních sedadlech, při čemž mi pes dobrácky olízal celá chodidla. Ne, že by to nepotřebovala. Stěží se mi podařilo zavřít dveře tak, aby mezi nimi nezůstala psí hlava a odjeli jsme. Ano, vím, že tam mohl být zlý pes, který mne mohl místo ososávání sníst.
Nakonec jsme zůstali na nějaké odbočce prakticky za parkem, kde byl jen písek a rozpraskané suché naplavené bahno. Nedovedl jsem si vůbec představit, že v takových místech může být někdy nějaká voda. Vypadalo to tam jako v povrchových dolech v Tušimicích.

30.9., středa

Večer bylo vedro, takže jsme chvíli leželi s otevřenými dveřmi, než jsme šli spát. V noci byl silný vítr a trochu sprchlo. K ránu již tak silný vítr začal zesilovat. Nakonec už byl silný tak, že jsme byli oba vzhůru. Bylo asi pět hodin. Postupně se začalo zdát, že vítr se stává naprosto šíleným. Petra se mě asi pětkrát zeptala, jestli se bojím, že ona ano. Začala spřádat krizové hypotézy a vymýšlet, jestli je lepší někam jet, nebo někam volat, nebo něco úplně jiného. Vítr s autem házel tak, že jsme se báli brzkého převrácení na bok a střechu. Shodovali jsme se, že je asi lepší stát víceméně v poušti, kde na nás nemůže přiletět větev nebo střecha od souseda. Nevěděli jsme, jestli auto postavit tak nebo tak, aby se kývalo co nejméně, ale asi to bylo jedno. Vzpomněli jsme si, že máme pod autem sandále. Bylo těžké dveře otevřít tak, aby nám je vítr nevyrval z ruky. Moje sandále kupodivu byly na místě, z Petřiných byla na místě jen polovina. Takže jsme rozsvítili dálkové a chvíli se točili, abychom našli druhý sandál. Pak jsme ho ještě museli ulovit. Vystoupení z auta v tom příšerném větru nepřipadalo v úvahu. Vítr šlehal pískem o auto, do toho občas zapršelo. Semtam prásknul blesk, který osvětlil celou krajinu a nad námi byl vidět černý mrak bez konce. Vůbec jsme nevěděli, co dělat. Na silnici samozřejmě neprojelo ani auto. V rádiu jsme se snažili naladit nějaké záchranářské informace, ale bez úspěchu.
Nakonec začal být vidět konec mraku a vítr se trochu ztišil. Ulevilo se nám. Nicméně jestli bylo v Aspenu ještě v noci nějaké listí na stromech, tak ráno už asi těžko. Po šesté už kolem nás projelo pár aut, tak jsme se rozhodli vydat zpět parkem a hledat místo na svítání. Obloha byla dramatická a vítr stále vytrvával. Ujeli jsme několik desítek kilometrů, ale stále jsme nebyli spokojeni s výhledem a svítání se blížilo. Nakonec jsme zůstali stát na horizontu, ale stejně v dálce před námi byla skalnatá stěna, a ještě mnohem dále před ní štíty čtyřtisícovek. Vystoupili jsme z auta, abychom vyzkoušeli, jestli se vůbec dá nějak fotit. Vítr mlátil s dveřmi, že to bylo na pováženou, a funkce stativu byla také spíše ilustrativní. Na obzoru se chvíli rýsovala oranžová záře, ale dlouho nevydržela a vrátila se za mraky.
Pustili jsme se zase zpět do údolí a konečně jsme si za denního světla prohlédli park aspoň v okolí silnice. Každým kilometrem jsem byl u vytržení. Skalní monumenty všech možných tvarů a barev. Chvíli jako krajina na Marsu, chvíli stromy kolem říčky, chvíli skály úplně rudé, pak vlevo od silnice bílé, vpravo černé. Park (a asi i celý Utah) na mě svojí rozmanitostí udělal zatím snad největší dojem.
Udělali jsme pár obrázků rudých hor, spíše pro dokumentační úplnost, protože světlo bylo příliš obtížné. Vydali jsme se směrem k národnímu parku Arches, parku skalních oblouků. Vítr byl stále silný. V dalším polomrtvém městečku Hanksville jsme vystoupili na první pumpě, protože nás honila mlsná po čokoládovém mlíčku. Vítr nám vyškubnul dveře z ruky. Pumpa byla úplně vyjedená. Nakoupili jsme na ní předraženou vodu a jedno jablíčko a natankovali jsme. Na závěr vítr při otevírání opět vytrhnul dveře a praštil jimi o čerpadlový stojan, čímž vznikl další vydatný zásek na autě. Čokoládové mlíčko nás čekalo až na další pumpě. Jeli jsme dál a nořili jsme se opět mezi červené skály. Asi po patnácti mílích se ukázalo, že jsme v roztržitosti z hledání pumpy s mlíčkem zapomněli odbočit a jedeme špatně. Nu, hurá zpět do Hanksville.
Tentokráte jsme to trefili lépe. Před námi byly neuvěřitelné dlouhé rovné úseky, zvlněné jen vertikálně a po obou stranách silnice byla prakticky poušť. Vítr bral celá mračna písku a vál je přes silnici. Místy bylo pro písek vidět opravdu špatně.
Na další pumpě, už ani nevím, pro co jsme tam stavěli, opět zuřil ve vzduchu písek. Všimli jsme si tam sprchy za pět dolarů, ale vzhledem k počasí asi nemělo smysl o ní uvažovat. Když jsem se vrátil zpět do auta a byl jsem rád, že mám klid od větru a věčného písku v očích, všiml jsem si, že vedle stojí malý terénní jeep bez střechy. Pán urputně drhnul přední (zcela neprůhledné) sklo, zatímco paní sedící "uvnitř", jen s útrpným výrazem čekala. Naprosto si nedovedu představit v té smršti cestovat kabrioletem.
Brzy jsme dojeli do Arches. Zrovna jsme mohutně ládovali dobré kakaové sušenky, když na nás vyšla řada na placení u vstupního okénka. Petřino "háj" bylo dosti plnopusé, takže vtipkující pán v okénku parodoval pozdrav s plnou pusou. Udělil nám několik instrukcí á la plná pusa, takže se Petra natáhla pro krabičku se sušenkami a nabídla mu. Pán si nadšeně dvě vzal a popřál nám krááásný den. Hnedle jsme měli lepší náladu.
Začali jsme postupně projíždět parkem a obhlížet kamenné přírodní skulptury a lomili jsme rukama nad zoufalým světlem, respektive prachem a pískem ve vzduchu. Petra si vyžádala tortillu s čedarem, čemuž jsme se podivil, protože podle mého obojí muselo být v příšerném stavu. Ona se nedala a trvala na svém. Nebudu naturálně rozepisovat detaily, ale když okusila první sousto, bylo jasné, že tudy cesta nevede.
Dojeli jsme na konec parku a dál jsme se vydali pěšky na malý okruh (asi 2,5 kilometru) kolem Landscape Arch, nejznámějšího oblouku parku. Cesta byla dosti útrpná - i když jsem měl hlavu zabalenou v kapuci, neustále jsme měl v očích a ústech písek. Překvapovalo mě, že líní Američané i v takovém větru pochodují pískem s námi. Možná to všechno ale byli turisté ze zahraničí. U oblouku se ukázalo, že na něj jde naprosto špatné světlo a vytahovat fotoaparát nemá cenu. Cestou k oblouku jsem se ostatně zařekl, že na "hlavní výlet odpoledne", na Delicate Arch, rozhodně nepůjdu. Nejen kvůli písku v očích, ale také proto, že jsem se bál účinků písku na naši fototechniku. I tak už různé otočné voliče a ostřicí prstence pěkně skřípaly pískem.
Delicate Arch je sice krásná a populární atrakce, kterou jsem si opravdu vyfotit chtěl. Petra byla pevně rozhodnuta na oblouk jít, čímž vznikalo dilema. Na jednu stranu bych jí záviděl, že tam došla, viděla a vyfotila. Na druhou stranu jsem byl rád za to, jak jsem moudrý a hodlám ušetřit techniku. Po pár kilometrech jsme dojeli k parkovišti, kde začínal výlet k oblouku. K mému velkému překvapení se vítr docela ztišil a i světlo vypadalo lépe. To bylo jasné znamení - musím jít také.
Vydali jsme se spolu do kopce na cestu, která má dva a půl kilometru. Petra hnala jako blázen, protože se bála dlouhých stínů a rychle zapadajícího slunce. Dostala svůj typický amok, se kterým jsem si nechtěl konkurovat a poslal jsem ji napřed.
V klidu jsem dorazil na místo a shledal, že máme před sebou ještě hodinu nebo spíše dvě dobrého světla. Obhlédli jsme situaci a vytvořili spoustu fotografických variant. Lezli jsme nahoru, dolů, doleva, doprava. Někteří z nás, zejména ti hezčí, lezli na padací místa (a že bylo kam padat), až se ti méně hezcí hodně báli.
Vyčkali jsme si až do úplného západu slunce. Poslední půlhodinu byla už tak ukrutná zima, že jsme se od stativů sotva zvedli. Fotografů bylo na místě dost. Někteří bezradně pobíhali, hledaje kompozici, jiní spokojeně seděli u aparátů, další posílali své partnerky pózovat před oblouk, čemuž se ostatní smáli. Petra byla, jako známá širokoúhlá lovkyně, v první linii, takže je možné, že vadila v záběru nejen mně. Více ale vadili ostatní pobíhači.
Když jsme konečně dočkali západu slunce a bylo jasné, že divadlo skončilo, vydali jsme se zpět k autu, víceméně poklusem, protože nám byla zima úplně na všechno. Cestou jsme trochu roztáli a v autě jsme regulátor topení otočili doprava. Zajeli jsme na jednu z vyhlídkových odboček a nachystali se k noclehu. Vítr už moc nefoukal, ale bylo jasné, že se znatelně ochladilo.

1.10., čtvrtek

Šli jsme spát hodně brzy, už po osmé, takže ráno kolem páté jsem nemohl udržet víčka přiklopená. Navíc zase pořádně foukalo a auto se pohupovalo. Pro svítání jsme si vybrali Balanced Rock, tedy kámen balancující na jehle - podivuhodnou přírodní hříčku. Byla totiž v parkových novinách na seznamu míst, které osvětluje ranní sluníčko. U skály se bohužel ukázalo, že ráno na ni světlo sice jde, ale až dost pozdě, protože je ve stínu jiné skály. Světlo postupuje ale rychle a někam přejíždět nemělo smysl. Po odfocení Balanced Rock jsme ještě popojeli na Turret Arch. Na závěr naší návštěvy Arches jsme zastavili na piknikovém odpočívadle a ohřáli jsme si konzervy s fazolemi a s kuřecím masem.
Vydali jsme se z parku na obhlídku do Moabu, nedalekého městečka. Chtěli jsme si koupit opět čokoládové mlíčko, ale ukázalo se, že Moab je naprosto turistické místo s kavárnami, suvenýry, zlatnictvími a podobnými nesmysly, ale normální obchod jsme nenašli. Rozhodli jsme se tedy pro přesun do Coloradských hor. Čekala nás dlouhá cesta po dálnici, během které Petra intenzivně přemýšlela ve sklopené sedačce, zatímco já jsem tak měl prostor naladit si stanici s klasickou muzikou. Probuzení z přemýšlení přišlo akorát v okamžiku, kdy jsem parkoval u Subway. Kromě tankování jsme měli v plánu bagetu. Zjistil jsem ale, že u pumpy je možnost sprchy (za nekřesťanských asi 120 korun), což jsme si konečně nechtěli nechat ujít. Při přípravách na koupel a přehrabování se v kufru jsme zjistili, že se nešťastnou náhodou vykydnul prakticky nový šampon a museli jsme asi deset minut likvidovat následky této ropné katastrofy. Nešlo to moc snadno a Petra silně hudrovala, zatímco já jsem se jen bezmocně smál. Vše se ale zadařilo a nakonec jsme chválabohu zapluli do sprchy. Byl to báječný pocit, který jsme završili bagetou Buffalo Chicken.
Jeli jsme dál až do hor, kde Petra konečně očekávala typickou podzimní přírodu, zlaté listí ještě na stromech, potůčky s kamením a nad tím vším majestátné zasněžené štíty čtyřtisícovek. Našli jsme. V pozdní odpoledne jsme dorazili k podhorskému městečku Monrose. V jeho okolí se rozkládá National Forest (něco jako menší bráška národního parku), kde jsme se fotograficky vyřádili. Přesto měla drahá polovička stále nucení, že musíme do Aspenu a obklopujících Maroon Bells.
Když zašlo sluníčko, vymínil jsem si, že přeci nepojedeme v noci stopadesát mil, ale že naopak najdeme zase jednou kemp, kde rozbalíme stan, když už ho máme. Ve stanu se navíc našinec může trochu přitulit, na rozdíl od auta, což už mi moc chybělo.
Petruška se svojí utkvělou představou příštího svítání v Maroon Bells moc nadšená nebyla, ale všechny argumenty, věcné i citové, byly na mé straně. Po nedlouhé jízdě jsme natrefili na samoobslužný kemp. Vyžadoval 6 dolarů jako vstup do parku a 14 dolarů za nocleh. Částky musely být skutečně zvlášť ve dvou obálkách, což jsme nebyli schopni v drobných najít, takže jsme do druhé z nich prostě dali místo čtrnácti třináct. Smůla.
Stan jsem stavěl prakticky za tmy a byla pořádná zima. Přeci jen začátek října ve více než dvou tisících metrech je znát. Tento den k večeru jsme pokořili pět tisíc mil.

2.10., pátek

V noci mi byla větší a větší zima, přestože jsem se trochu přioblékl. Zřejmě to ale chtělo i dlouhé kalhoty a ponožky. Různě jsem se převaloval a hledal polohu, takže jsem měl ramena otlačená a vzpomínal jsem vděčně na spaní v autě. S hlavou s kopce se mi stále ucpával nos. Zkrátka jsem byl nespokojený, zatímco Petruška vedle mě funěla jako mimi. Několikrát jsem si už říkal, že snad se blíží ráno a vstaneme - bohužel jsme si zapomněli vzít do stanu telefony a nevěděli jsme, kolik je hodin.
Nakonec jsem nevydržel. "Už pojedeme?". "Cože??", logicky reagovala drahá polovička. Vysvětlil jsem jí tíživost situace a dotkl se jí zmrzlým nosem, aby bylo jasno. Je to úžasná žena - velmi neochotně, ale přisvědčila. Přesunula se do auta, zatímco na mně bylo uklizení celého stanu. Fuj, při tom jsem se věru neohřál. Když jsme zvedali kotvy, bylo asi 3:40, topení běželo naplno a GPS ukazovala -2°C. Čekaly nás minimálně dvě hodiny jízdy do svítání, během kterých se mi nepodařilo nijak zvlášť pořádně prohřát. Petra mě nechtěla nechat řídit, takže jsem aspoň chrupal zachumlaný v mírně sklopené sedačce. Cestou nás v horských serpentinách ještě za tmy předjížděl neuvěřitelně hazardně truck - náklaďák s cisternou. Řítil se přes dvojitou plnou čáru a předjížděl tři auta najednou. Blázen - čekal jsem, kdy ho dojedeme vyklopeného v příkopu.
Naše cesta přes Gunnisson a Crested Bute do Aspenu zahrnovala úsek, který nevypadal podle mapy zrovna na první třídu - tak v nás poněkud stoupaly obavy, co se bude dít. Buď těch dvacet kilometrů po polní cestě zvládneme, nebo budeme muset hory objet po dálnicích aspoň sto mil.
Začínalo ranní šero, když jsme odbočili na kýženou silničku, ze které se záhy stala prašná štěrková cesta. Nevypadala vůbec špatně, tak jsme spokojeně pokračovali. Dostávali jsme se mezi pastviny, na kterých se probouzely krávy a koně. Brzy se před námi vyloupl pěkný výhled na hory a svítání se blížilo, ale ještě jsme pokračovali dál. Dostali jsme se do místa, kde se páslo stádo krav a dvě z nich stály na silnici tak zarputile, že se nám nedařilo s nimi kamkoli pohnout. Pomalu jsme do nich najížděli, ale nemělo to efekt. Petra velitelsky rozhodla, že se otočíme a na svítání se kus vrátíme - k výhledu na hory. Vrátili jsme se tedy a čekali. Byl jsem stále ještě nějaký promrzlý, tak jsem tomu moc nedal - narafičil jsem stativ a běžel zpět do auta.
Po východu slunce jsme pokračovali cestou dál do kopců a podařilo se nám prorazit krávy. Ještě o kus dál se cesta zhoršila dost rapidně a bylo téměř nemožné po ní normálním autem jet. Zrovna jsem se šel pěšky kouknout napřed, když za námi přijel Jeep. Zeptal jsem se mladíka za volantem, jestli zná cestu do Aspenu. Pravil, že tam jede poprvé, ale všude četl, že je potřeba auto s vysokou světlostí podvozku a našeho sedana rozhodně nedoporučuje. Když odjel, tvrdohlavě jsme se rozhodli, že to zkusíme dále. Ujeli jsme asi sto metrů a pak už to opravdu nešlo ani s velkou snahou. Navíc byl před námi poměrně hluboký brod. Tak tak se nám podařilo auto otočit a vrátit se na normální cestu. Díky schopné řidičce vytrénované z lovení sov v Jizerkách!
Museli jsme se tedy vydat dálnicemi a celé hory objet. V jednom z městeček cestou jsme se stavili ve Walmartu pro ranní mlíčko a byli jsme šokováni, že v tak velkém obchodě mají všechno od pneumatik po dětskou plenku, ale jídla moc ne a vůbec nemají chladicí boxy na uzeniny a sýry. Co naplat, nakoupili jsme aspoň nějaké laskominy a pokračovali jsme dál. Konečně se udělalo teplo a já jsem roztál.
Cestou následovalo několik fotografických zastávek a dostali jsme se do hor na rozvodí Pacifiku a Atlantiku, což na mě udělalo dojem. Byli jsme ve výšce 3448 metrů nad mořem. Nikdy jsem tak vysoko nebyl, ale považoval jsem si to, i když jsme se tam vyšplhali autem. Po přejetí hřebenu jsme měli chvíli fotografovací pauzu. Původně jsme zastavili kvůli horám s potůčkem, ale přiletěli k nám drzí ptáčci, tak jsme s nimi dobrou půlhodinku laškovali.
Začali jsme se přibližovat Aspenu a shledali jsme, že překonáme nadmořskou výšku ještě větší než dopoledne - 3686 metrů nad mořem. Nahoře byl sníh a pěkně větrno. Museli jsme se samozřejmě zvěčnit u cedule s nadmořskou výškou uvedenou ve stopách. Trochu jsme se potýkali se složitým světlem a samospouští, takže když se nám snímek vydařil, okolo stojící udělali "wooow" a zatleskali, jako že to dobře dopadlo. Cesta dolů se nesla ve znamení neustálého ohlížení se, jestli zlaté stromky, říčka a zasněžená hora jsou v dobré kompozici a tudíž hodné zastávky. Moc se nedařilo, ale zase jsme si ohřáli těstoviny, do nichž jsme naházeli česnek a bylo nám fajn.
K večeru jsme dorazili do Aspenu. Městečko na nás hned na první dojem zapůsobilo příznivě, ale projeli jsme ho a pokračovali jsme do Maroon Bells, kde Petra očekávala vysněné svítání u jezera, s horským štítem. Dorazili jsme na místo, kde jsme zjistili, že jezero je asi třicet metrů od parkoviště, takže se daly očekávat na svítání davy fotografů. Scenérie nevypadala špatně, ale vzhledem k předchozím svítáním jsem byl stejně mírně skeptický. Bylo asi pět hodin odpoledne, takže jsme se rozhodli ještě pro návrat do Aspenu a malou procházku po turisticko-lyžařském středisku. Cestou si Petruška vyfotila typický žlutý školní autobus a kostelík. Pak jsme si prošli město a na závěr jsme skončili v MacDonaldu. Nevím, proč došlo na tak hloupou volbu, ale když Amerika, tak Amerika. Dali jsme si Big Mac a nezbytné hranolky a Sprite. Nevím, co je na Big Macu big, ale daly by se sníst klidně dva a bageta od Subway za stejnou cenu je nejen mnohem větší, ale také neporovnatelně chutnější. Nu co naplat, sami jsme si vybrali. Syntetický hamburger jsme cítili v břiše ještě večer před spaním, takže je jasné, že Mac Donald nikdy více.
Po jídle jsme se vrátili do auta a vyjeli jsme zpět do Maroon Bells k jezeru, na noční parkoviště, kde postávalo pár aut.

3.10., sobota

Ráno před svítáním bylo mírně chladno, takže jsem se přioblékal a dokonce jsem si vzal ponožky. Nemohl jsem nemohl, protože osm nebo devět hodin spánku je prostě moc. Když zazvonil budík, Petra rezolutně prohlásila, že nikam nejde, dokud nenastartuji a nezapnu topení. Učinil jsem tak a mávnul jsem jednou stěrači, protože se mi zdálo, že okna jsou zasněžená. Nic se neudálo. Při bližším ohledání jsem zjistil, že to není sníh zvenku, ale námraza zevnitř.
Dojeli jsme k jezeru a nechali auto na zaplněném parkovišti. Bylo nám vše jasné. U jezera se doslova tísnil dav fotografů. Měl jsem chuť se hned otočit a jet pryč, ale našli jsme si každý své místečko, rozložili náčiní a vyčkávali jsme. Od začátku jsme byli k snímkům skeptičtí, protože většina svítání, která jsme za naši návštěvu Států nafotografovali, nebyla nijak zvláště barevná. Navíc v okolí Aspenu bylo stejně naše vysněné podzimní listí ze stromů už dole.
Paní fotografce vedle mě se udála veselá příhoda - upadl jí filtr na objektiv na zem a po obroučce se skutálel až na břeh a po ledě se kutálel pryč. "Oh, no!", vydechlo asi pět lidí, kteří to sledovali. Filtr se stočil zpátky a pomalu se dokutálel až k majitelčiným nohám, kde se pokojně zastavil a zůstal stát na obroučce. "Wooow", vydechli opět všichni diváci.
Mezi tím Petra konverzovala s nějakým "místním" fotografem. Podiskutovali o technice i o cestování. Když jsem k nim přišel já, zrovna komentovala, že do záběru leze spousta lidí. Chtěl jsem být za vtipného a povídám "ano, spousta lidí v červených bundách" tak, aby to slyšel. Když jsem se otočil zpátky na něj, shledal jsem, že má červenou bundu.
Úplně poslední místo podle plánu byl Crystal Mill. Starý mlýn a také místo spousty výhledů na podzimně zabarvené kopce. Dopoledne jsme se ještě zastavili na pár fotografií u jezírka a já jsem stihl ještě i nedaleko stojící malé sportovní letadlo, které během našeho dalšího focení udělalo frrr a odletělo mezi kopce. Dorazili jsme do Marble, malého horského městečka, kde končila asfaltová cesta. Posledních asi osm kilometrů bylo nejistých - nejspíš neměly být zvládnutelné autem. Přesně jako předešlé ráno - cesta se zhoršovala a zhoršovala, až to vypadalo, že dál už nemůžeme. Dorazili jsme ke značce, na které bylo výslovně uvedeno, že dál smí pouze vozidla s náhonem všech kol. Chvíli jsme se rozhodovali - Petra měla opět svoje nezastavitelné nutkání. Vyjeli jsme dalších sto metrů dál, ale v protisměru se ukázalo auto. Docouvali jsme zpět, počkali jsme, až dorazí a zeptali se na cestu. Pán v autě byl správný horský drsný Američan. Detailně nám cestu popsal a tvářil se optimisticky, že by to asi zkusil, při čemž okukoval naše auto. Nakonec to uzavřel, že jestli je půjčené, určitě by do toho šel. To nás pobavilo a optimisticky naladilo.
Jeli jsme krokem dál a urazili jsme možná další kilometr. Za popisovanou křižovatkou se silnice velmi prudce sklopila dolů, byla uzounká sotva na jedno auto, takže nešlo moc vybírat alternativní cestičky. Sjeli jsme další kousek a za můstkem přes říčku jsme zůstali stát. Rozhodl jsem se, že to je už opravdu velký hazard a i tak bude malý zázrak, jestli se nám zpět podaří kopec vyjet. Nechtělo se mi jít v poledním horku na desetikilometrový výlet s fotobatohem na zádech - byl jsem už psychicky naladěný na odpolední návrat, cestu do Eaglu, kde má Flétna vlastní domek, a kde bývá přes víkendy. Těšil jsem se na shledání, na kulturní sprchu a nocleh a nějaké společenské dění. Petru, která byla vysloveně natěšená na Crystal Mill jsem poslal samotnou, však ona se neztratí a aspoň trochu vybije svoje sportovně turistické pudy.
Trochu jsme si klimbnul při poslechu "mojí" hudby, dopsal jsem cestopisek, vykoupal jsem se u potůčku a pak jsem se vydal také na procházku směr Crystal Mill, jen s foťákem přes rameno, jen tak kousek, naproti drahé polovičce. Míjely mne offroady a čtyřkolky a jejich řidiči se tvářili zděšeně, proč jdu pěšky. Po nějakých dvou kilometrech jsem Petrušku natrefil. Měla v obličeji barvu sladké maliny. Většinu cesty klusala s batohem na zádech a u starého mlýna, hlavního cíle cesty, se kvůli fotografiím brodila jezerem v botách, takže celkově vypadala značně zdevastovaně. Je to ale její styl, tak jsem maminkovsky pokrčil rameny a šli jsme zpět k autu.
Čekala nás zpět až do Marble kamenitá vymletá cesta, která mi vysloveně naháněla hrůzu. Navíc místy do prudkého kopce, kde se dalo čekat, že prostě nevyjedeme. Za důkladné spolupráce a občasného odklizení většího kamene z cesty jsme vyvázli a nástrahy jsme překonali, za což jsem byl opravdu vděčný všem bohům Olympu.
Moje unavená spolujezdkyně zaujala přemýšlecí polohu a zamířili jsme do Eaglu. Eagle je malé městečko asi stodvacet mil západně od Denveru. Flétna tam má spolu s Pavlem domek, kde dříve trvale bydlela, a kde teď tráví víkendy. Dorazili jsme podle navigační esemesky bez problémů kolem páté hodiny večerní až na místo. Cestou jsme si zakázali Subway nebo jiné jídlo, abychom nemuseli neslušně odmítat tiše předpokládanou a vysněnou domácí večeři. Po sprše jsme si dali dva chlebíčky s česnekovou pomazánkou a mrkali jsme na sebe, že bychom jich spořádali ještě osmnáct. Hostitelé se ale tvářili tajemně a kutali něco do velké brambory. Se zájmem jsme na ně hleděli, co je asi cílem hry, ale záhadu jsme nedokázali rozklíčovat. Brambora nakonec definitivně ztratila tvar, Pavel prohlásil, že má divnou slupku a ať Flétna udělá kaši. Později jsme pochopili, že mělo jít o bramboru plněnou (jinou) bramborou. Na talíř jsme dostali chřest, kaši a poté Pavel z balkonu (kde je strategicky lokalizován gril) donesl naprosto neuvěřitelné steaky. Když píši neuvěřitelné, myslím tím neuvěřitelné. Chutí, ba i rozměrem. Zkrátka jsme ládovali jak blázni a i vínečkem jsme připili.
Později večer se Pavel vyslovil, že musí jet zapíjet se známými novorozence, a chceme-li se přidat. Bál jsem se, že budu jediný konzervativně a unaveně proti, ale nakonec se ukázalo, že útlum mají v podstatě všichni, a proto pojede jen Pavel, zatímco my postupně otupíme docela. Flétna nám k tomu pustila v televizi Doktora House, což mě definitivně ukolébalo a po jeho skončení jsme se odebrali do hajan. Měli jsme připravené veliké krásně měkounké letiště a usnuli jsme během čtyř vteřin. Konečně v teple a v posteli.

4.10., neděle

Ráno jsme dělali dlouho hají. Když jsme se vykolébali do obýváku, Pavel se tvářil, že je po předešlém dni v báječné kondici a připravoval k snídani zapečená vajíčka se sýrem a masem. Skvělý úvod dne. Pak se odebral na fotbal, Flétna vzala pilu a šla rubat dříví k další ze svých haciend a my jsme sladce nic nedělali. Já u internetu a Petra u Kriminálky Las Vegas. Když se Flétna vrátila a našla nás úplně stejně, jak nás před hodinou opustila, navrhla, že si půjde ještě zacvičit. To jsem uvítal, i když Petra už měla zase trochu nutkání vyrazit do terénu.
Odpoledne už jsme ale opravdu vyjeli - do nedalekého Avonu, lyžařského rekreačního centra. Nejprve děvčata naplánovala ukrutný výlet vzhůru rovnou za nosem a záhy jsem litoval, proč já jediný táhnu batoh. Po chvíli se ale ukázalo, že počasí nám tak docela nepřeje a bude lepší zvolit kratší variantu. Šli jsme necelou hodinu do místa, kde se sjíždějí lanovky z několika sjezdovek. Nikde nebyla ani noha, tak jsme si prohlédli sportovní tabuli cti ze starších soutěžnách ročníků, kde jsme našli Flétnu Petru Hrachovou. Udělali jsme několik společných snímků a šli jsme zase zpět, do centra Avonu. Flétna nám dávala ke všem místům výklad. Tady jsem hrávala na flétnu, tady byla se mnou Magda, tahle sjezdovka je vostrá.
Nakonec jsme skončili v pizzerii. Pizza byla výborná, i když trochu nad možnosti našich scvrklých žaludků. Poklábosili jsme, užili jsme si posezení a zvedli jsme se k odchodu. Byla neděle večer a Flétna mířila do Denveru. Asi třikrát nám vysvětlila, že musíme jet za ní a pak nám blikne a odjede, zatímco my najedeme na dálnici v druhém směru. Odkývali jsme jí instrukce, rozloučili se a vyrazili. Příjemné teplo pizzerie a přejedení způsobilo naprostý útlum, takže jsme zapředli hovor a na dálnici jsme najeli samozřejmě špatně. Nu což, museli jsme jet na Denver a na nejbližším sjezdu se otočit.
Když jsme dorazili do Eaglu, vytasili jsme čerstvě přidělaný klíč a ... a nic. Měli jsme půjčené tři různé klíče, takže jsme balancovali před dveřmi s taškami a dalšími věcmi a postupně jsme oba zkoušeli každý klíč minimálně třikrát. Nic. Měli jsme telefon na Pavla, o kterém jsem předpokládal, že je nedaleko a brzy se vrátí, tak jsem zavolal. Pavel se kupodivu chystal teprve na večeři v Denveru, takže jeho dojezd se nezdál v následujících třech hodinách reálný. Ale Flétna prý nechala náhradní klíček u zadního vchodu v lampičce. I nanosili jsme všechny věci zpět do auta a odebrali jsme se k zadnímu vchodu. Nevěřím, že nás někdo ze sousedů nesledoval - otevřených balkonových dveří na nás mířilo více než dost. Snažili jsme se chovat tiše a nenápadně, ale občas nám s rachotem upadl plechový kus lampičky do kamení, čemuž jsme se navíc ještě museli smát, takže nenápadnost se nejspíš nedařila. Čekali jsme, kdy zabliká červeno-modrá policejní blikačka. Zrovna když se zdálo, že lampička je rozebrána skutečně na prvočinitele, volala Flétna, která mezitím dostala zprávu, jak se nám nedaří. Vysvětlil jsem jí, že klíč v lampičce jsme skutečně nenašli. Trvala na svém, že tam být musí. Hle - v malé plechové kopuli na lucerničce ležel klíč! Kam se hrabe Jan Tleskač se svým ježkem i klecí. Klíč byl pro nás v tu chvíli důležitější, než plán létajícího kola.
Jdi zkusit klíč, já složím lampičku, velela Petra. Šel jsem k předním dveřím, leč nedařilo se mi. Ani nechci slyšet, že to nefunguje, pokračovala drahá polovička, když jsem se vrátil. Raději jsem tedy nic neříkal. Odebrali jsme se znovu k předním dveřím (policejní jednotky si mezitím volaly posily a obkličovaly nás; na střeše čekal ostřelovač) a začali zkoušet klíč. Po několika neúspěšných pokusech mě to konečně napadlo - vzal jsem za kliku a dveře se otevřely. Přední síťové dveře. Druhé, hlavní, čekaly na náš klíč. Heuréka!
Večer jsme pokračovali s Kriminálkou Las Vegas a kolem desáté dorazil Pavel a všichni jsme se rozešli do hajan.

5.10., pondělí

Ráno bylo ošklivo, tuze ošklivo. Měli jsme pomalý start a vůbec to nevypadalo, že by se schylovalo k nějaké turistické aktivitě. V průběhu dopoledne jsme dojeli na nákup, kde jsme nechali i pro Flétnu udělat dvě pěkné fotografie z předešlého dne. Na parkovišti sněžilo, což nás jednak po Arizoně a Nevadě šokovalo a jednak nás to utvrdilo v tom, že se zase vrátíme domů. Pavel nevypadal nijak překvapeně. Nebylo mu dobře a ve své ložnici jen telefonoval a telefonoval a nikam do práce nejel. Přeci jen se ale vložil do našeho rozhodování, když jsme po obědě chtěli zvednout kotvy a jet už do Denveru na nákupy. Hanging Lake (Visící jezero) je prý opravdu jen kousek a stojí za to, takže hybaj se tam podívat! Petruška tam taky moc chtěla, takže nebylo zbytí.
Vydali jsme se k jezeru. Že prý Petra tam za čtvrthodinku vyběhne a já bych tam měl do hodiny také dorazit, jak se Pavel vyjádřil. Zvolna mi docházelo, že žádné odpolední nakupování v Denveru se nemůže konat. Cesta k jezeru vede z parkoviště něco přes dva kilometry stále do kopce, takže chvilku přeci jen trvá. Petra bohužel vůbec nestrpěla moje krátké zasnění nad projíždějícím vláčkem a utekla mi, takže náš krásný společný výlet k jezeru mě docela otrávil. Nakonec jsem ale do cíle zcela upocen také dodupal, krátce a jadrně jsme se pohádali a bylo zase dobře. Shodli jsme se, že jezero je krásné a také jsme se shodli, že jsme zpocení a ve větru je nám pěkná zima. Navzdory předpokladům se naše fotografování stejně protáhlo na dobrou hodinu. Nahoře nad jezerem je ještě další vodopád, který vyvěrá přímo ze skály. Cestu nám doporučil jeden starý pán, když nás viděl se stativy pobíhat kolem.
Jezero i vodopády byly krásné, ale zcela rovnocenně mě zaujala trojice lidí, kterou jsme míjeli cestou nahoru i zpět. Dohromady museli mít přes půl tuny a byl jsem skutečně v šoku, že se odhodlali vylézt tak vysoko. Byli mladí, to je pravda, ale s váhou zcela jistě nepřeháním, takže jsem musel smeknout.
Na zpáteční cestě mě přeci jen zavolaly dálky a musel jsem počkat na projíždějící vláček, abych udělal fotografii z jiného soudku. Petra mezitím dorazila do auta, kde našla na zadní sedačce rozlitý tvarohový sýr. Interiér našeho vozu tím utržil další ránu.
Vydali jsme se do Denveru, což podle navigace, kterou nám půjčil Pavel, mělo trvat necelé tři hodiny. Zastavili jsme se ještě v Eaglu, protože jsme dobře věděli o Subway na tamním dálničním sjezdu. Objednávání nám šlo už opravdu hladce. Od devítizrnné veky až po dresink. Zato další cesta tak hladká nebyla.
Od Eaglu řídila Petra a já jsem chtěl smolit cestopis. Rychle se stmívalo a z nebe začínalo něco padat. Nebylo úplně jasné, jaké má to něco skupenství, ale jak jsme přijížděli do hor, byly okolní kopce bílé, takže jsme tomu říkali sníh. Chumelilo hustě přímo proti nám, takže se nedalo jet rychle. Doprava se zpomalovala a navíc byla brzy úplná tma. Začali jsme potkávat stojící náklaďáky a kluzký namrzající povrch silnice nevěstil nic dobrého. Začali jsme opět vymýšlet krizové scénáře. Potkávali jsme pluhy, policejní auta, moc jsme netrefovali dálniční pruhy a občas jsme se nechtíc dostávali na sjezdy, z nichž jsme se museli včas vrátit do normálních jízdních pruhů. Překládali jsme si dopravní značení - povinné řetězy pro vozidla s poháněnou jednou nápravou a podobně. Cesta do Denveru se protáhla. Míjeli jsme také odbočku k hrobu Buffalo Billa.
Přijeli jsme někdy po deváté večer, zralí do postele. Flétna zrovna přicházela na parkoviště - že jede vybrat pro maminku notebook. Inu jiný kraj, jiný mrav, po deváté večer jsem ještě notebook kupovat nejel, ale nabídl jsem svoji pomoc. Petra zůstala a já jsem s druhou Petrou vyrazil do víru velkoměsta. Ve Wallmartu Flétna ztropila veselou příhodu. V oddělení elektroniky jsme se nějak špatně orientovali a notebooky jsme nemohli najít. Přecházeli jsme mezi regály a marně jsme tápali. Pak jsme už jen vyhlíželi nějaké zaměstnance obchodu. Flétna je žena činu, tak přiskočila k jednomu z pultů a zvedla telefon, že se někoho snad dovolá. Asi po dvou větách jí došlo, že mluví do rozhlasu na celý supermarket, tak hbitě telefon zahodila, uskočila a dělala, že za nic nemůže. Notebooky jsme nakonec našli, ale nevybrali jsme. Místo toho jsme koupili housky a džus a jeli jsme do Circuit City. To mělo zavřeno, což Flétnu náramně rozhněvalo: "jak můžou zavírat v devět, kdy má jít pracující člověk nakupovat?".
S nepořízenou jsme dorazili domů, kde jsme aspoň Flétně předali fotografie, které udělaly radost.

6.10., úterý

Úterý jsme měli vyhrazené pro nákupy a skoro jsem se obával, že to nemůžeme stihnout. Našel jsem si šest obchodů s fotografickou technikou, Petra zase nějaké sportovní a zcela jistě jsme také chtěli vybírat oblečení a outdoorové vybavení. Všechny adresy jsme nasypali do navigace, vyrazili jsme k té nejbližší a postupně jsme odškrtávali.
Začali jsme v Camera Traders, příjemném obchodu na předměstí, kde měli všechno včetně staré velkoformátové a středoformátové techniky. Asi bych se tam dokázal přehrabovat dlouho a nejspíš bych si i něco vybral, ale takhle by to nešlo, říkal jsem si. Pokračovali jsme přes Wolf's Camera, Mike's Camera a tak dále. Všude jsme si při parkování dávali pozor, abychom nezůstali někde, kde se stát nesmí. Cestou jsme nějak pomotali plán a dostali jsme se do sportu, kde Petra nadšeně zkoušela boty. Proč si to zapírat - má na ně poněkud úchylku. Pamatuje si, kdo kde kdy měl na sobě jaké boty a značku bot je schopna rozeznat i z okénka auta při stotřicetikilometrové rychlosti. Byla především nadšená z toho, že boty stojí asi polovinu, než by stály u nás. Rozumně si ale řekla, že přeci nemůže vzít první, které jí padnou pod ruku, takže jsme jeli dál.
Dalším bodem zájmu byl Ross. Oblečení se tam dá koupit velmi levně, boty, když se vyberou, tak také. Navíc jsme měli záměr nakoupit tam kufr, abychom se na cestu domů vůbec pobrali. Problém Rosse je, že je v úplném centru Denveru, takže jsme se k němu obtížně dostávali. Nakonec jsme našli parkoviště u fastfoodu a prádelny, nikde žádná cedule o neparkování, tak jsme vyskákali a jupí do nákupního mumraje. U Rosse to vypadalo na rozdíl od naší první návštěvy jako po výbuchu. Zřejmě jsme minuli nějakou cenovou akci, nebo tak něco. Trička a boty se válely zpřeházené po zemi, no koukali jsme jak blázni. Petra si přeci jen vybrala botičky a byla spokojená. Já jsem na sebe nic zajímavého nenašel, tak jsme se rozhodli, že se půjdeme někam naobědvat a pak se vrátíme pro kufr a do auta. Štěstí nám přálo a narazili jsme na Subway. Bageta byla opět výborná, ale tentokráte jsme narazili asi na nejméně příjemnou obsluhu. Klíč od toalety nám rozhodně nechtěli půjčit ještě před nákupem, že to prý říká každý, že pak nakoupí. Tak jsme, zoufalí potřebou, přešlapovali ve frontě a koupili si bagety. Nemá cenu vysvětlovat, že v takovém stavu by se mi nechtělo do sebe ládovat bagetu. Proto jsme si je nechali na pultu, čemuž se prodavačky dost divily. Nevím, asi jsme si je měli vzít s sebou na záchod.
Ze Subway jsme se vrátili do Rosse vybrat kufr. Měli jich dost a Petru nebavilo vybírat. Až mě překvapilo, jak jsem byl nerozhodný a pořád dokola jsem zkoušel. Tenhle nemá 4 kolečka, tenhle nemá venkovní kapsy, jiný je fórově proveden a další je vyveden v ohavných barvách. Vybírali jsme dlouho, ale nakonec nám pomohlo, že jeden z kufrů se jmenoval Praha. Takové znamení se prostě neodmítá.
Vybaveni kufrem, vydali jsme se k autu. Čím více jsme se k autu přibližovali, tím víc se mě zmocňovala obava, že by s ním mohl být nějaký problém. Když jsme se dostali až na místo, viděli jsme, že problém s ním opravdu je, protože na parkovišti vůbec není. Polil nás studený pot. Zanaříkali jsme si a objevili jsme velikou ceduli o tom, že před prádelnou smí parkovat jen vozy zákazníků prádelny. Cedule byla předtím schovaná za velkou dodávkou, ale neznalost samozřejmě neomlouvá.
Zoufal jsem si, kolik asi tak může v centru amerického velkoměsta stát odtah. Při představě, že sám telefonuji na číslo uvedené na ceduli, mě jímala hrůza. Jednak provolám spoustu peněz a jednak nebudu polovině instrukcí rozumět a vůbec bych se byl raději chytil máminy sukně. Volat Flétně se mi chtělo snad ještě méně, protože večer před tím mi líčila neúnosný tlak v práci, nedostatek času a navíc za pár dní odlet na školení do Washingtonu, do kterého musí stihnout spoustu věcí. Zkrátka bych se raději neviděl. Nakonec jsme přeci jen zavolali Flétně, abychom se aspoň poradili. Flétna byla sice tak stručná, že jsem se propadal do země ještě víc, ale nakonec všechno zjistila a vzhledem k tomu, že bychom museli jet pro auto kamsi na okraj města taxíkem a každou další hodinou naskakovaly poplatky, přijela pro nás sama. Obětavost sama.
Škoda mluvit, po několika dalších telefonátech, kde vlastně opravdu ona odtahová služba sídlí jsme se dostali do úplného industriálního okraje Denveru, kde jsme byli jediní běloši v širokém okolí. Před námi bloudil taxík, na jehož adresu jsme nejprve vtipkovali, ale posléze vyšlo najevo, že veze podobné nešťastníky, jako jsme my. Dostali jsme se na vrakoviště, které se táhlo kamsi do nedohledna. Tady jsme měli najít odtahovou službu a především naše auto. Zatímco Petry vypadaly spíše naštvaně, já jsem si připadal jako Šafářův dvoreček.
Po chvíli hledání jsme skutečně narazili na lidi, kteří se tvářili, že o našem autě vědí. Malý brýlatý černoch, který vypadal spokojeně, nám vysvětlil co máme dělat. Žádná sleva pro nebohé cizince samozřejmě neexistovala. Flétna, v lodičkách na jehlových podpatcích a v kostýmku, stála v blátě vrakoviště a tvářila se rozezleně. Nechala si zavolat šéfa služby, což bylo zřejmě ještě větší zoufalství, než mluvit se spokojeným černochem. Šéf byl totiž nespokojený černoch a netvářil se vůbec přívětivě. Pointou celé diskuze bylo, že musíme zaplatit v hotovosti, kterou jsme samozřejmě nikdo neměli (včetně druhého mladého páru, který přivezl taxík). Flétna s nimi mluvila sice zostra, jak si to představují, leč bohužel jsem měl pocit, že to pitomou situaci nemůže vůbec nijak změnit. Celá akce uprostřed vrakoviště vypadala spíše jako malé divadlo, kdy si dva kamarádi z předměstí dohodnou, že budou dělat odtahovku a jsou jim úplně jedno jak zákony, tak zákazníci a jejich práva a potřeby.
Nic jsme nevyhádali (přiznám se, že jsem chtěl co nejmíň problémů a stál jsem jak myška v rohu, zatímco Petra nesmyslně česky opakovala, že to jsou dementi a Flétna se snažila jim vysvětlit, že tohle snad nemohou myslet vážně). Museli jsme se vydat do bankomatu pro hotovost. Bankomat jsme samozřejmě podle instrukci nemohli najít, takže jsme dojeli málem zpátky do centra Denveru. Jela s námi i slečna hledající druhé auto, protože taxík mezitím poslali zpět. Nakonec, po několika kilometrech tápání, jsme skutečně našli obchůdek a v něm bankomat. Všechno trvalo neuvěřitelně dlouho a zdržovalo Flétnu. Připadal jsem si jako v Čechovově povídce o úředníkovi, který v divadle kýchl za krk nějakému pohlavárovi a tak dlouho se mu omlouval, až zemřel studem. Fronta k bankomatu nás také zdržela - snad deset minut. Nakonec jsem z něj ale vyrazil požadovaný obnos a vyjeli jsme zpět k vrakovišti. Našli jsme ho, našli jsme i naše auto, kterému nikdo nijak neublížil, zaplatili jsme částku odpovídající našim čtyřem tisícům, rozloučili jsme se s Flétnou a znechuceně a vyčerpaně jsme se vydali zpět do centra Denveru.
Nevím, kde se ve mně ještě vzala ta energie, ale místo domova jsem do navigace naťukal obchod REI, protože Petra ještě chtěla koupit boty. Nic naplat, odtah neodtah, nakupování ve Státech je výhodné, takže pojďme na to! Petra si našla spoustu pěkných oblečků ve slevách, a já nic. Navíc mají Američani nejmenší velikost XXL a tričko velikosti pytle pro šest osob mi prostě dobře nepadne. Nakoupili jsme dvě bundy, rukavice, čepici a na závěr si Petra rezervovala krásné celokožené pohorky do jizerského sněhu, až bude po nocích lovit sovy.
Když jsme se vrátili za tmy domů, moc energie nám nezbývalo a šli jsme brzy spát. Smutné na tom bylo, že Flétna musela dohnat zmeškané odpoledne v práci a přijela někdy o půlnoci, kdy jsme měli už aspoň dvě hodinky odespáno.

7.10., středa

Ráno jsme se povalovali až do dopoledních hodin, zatímco chudák Flétna odjela nejen že brzy ráno, ale navíc ještě k zubaři na nepěkný zákrok. Dali jsme si hlavní úkol dne - umýt auto, abychom zjistili, jak vůbec pod nánosy prachu vypadá, jaké utrpělo škody a jak ho budeme ošetřovat dál. Od Flétny jsme věděli, že myčka je kousek od jejího bydliště, tak jsme tam zajeli. Nejprve jsme důkladně vyluxovali interiér a pak jsme se potýkali s obsluhou (myčka je totiž samoobslužná). Nakonec jsme si vymysleli, jaké programy chceme a začali jsme vhazovat čtvrťáky a závodně umývat auto. Snaha byla korunována úspěchem a KIA (ne)skutečně prokoukla. Vyšly najevo samozřejmě také četné šrámy, které během měsíčního soužití s námi utrpěla (však i my jsme utrpěli), takže jsme propadali panice, co s tím budeme dělat. Americký anděl strážný, Flétna, nám ale večer jistě poradí.
Odpoledne jsme se vydali znovu do REI, protože Petřiny boty byly vybrány a basta. Jeli jsme a jeli a vůbec nic jsme nepoznávali. "Hele, tady u toho obchodu jsme byli včera", povídám spolujezdkyni, když se ukázalo, že navigace nás dovedla právě sem. Chvíli jsme tápali, co se stalo, ale nakonec jsme záhadu vyřešili - vydali jsme se s novou, konečně vlastní navigací (která nám mezitím přišla poštou) a já jsem do ní špatně opsal z Petřiných poznámek adresu obchodu. Chvíli jsme přemítali (za zmateného pojíždění houstnoucím provozem), jak se dostaneme do REI, ale nakonec jsme vtipně v peněžence nalezli z REI účtenku, na které byla adresa. Jak jsme bystří!
V REI jsme zakoupili zvolené kožené boty, nicméně přeci jen Petra ještě přehodnotila velikost. Je s nimi velmi spokojená, takže nákup se zdařil. Blížil se podvečer a my jsme měli poslední úkol - nakoupit nějaké jídlo a večer doma pro Flétnu konečně uvařit a pohostit ji a trochu jí tím oplatit péči, kterou nám věnovala v předcházejících dnech. Čili jsme se vydali do Walmartu, kam jinam. Z našeho nevelkého výběru zvládnutých receptů jsme zvolili kuřecí směs na kari s ananasem, jablky a smetanovou omáčkou. To všechno se nám podařilo koupit, jen s kari byl problém. Překvapivě jsme ani jeden nevěděli, jak se anglicky řekne kari a žádná z kořenek v obchodě vysloveně kari nepřipomínala. Nakonec jsme pod tlakem okolností (kuře na kari nemůže být bez kari) zvolili jednu z lahviček, ve které byl žlutohnědý prášek a na etiketě bylo cosi o indických pokrmech. Potravinový nákup jsme doplnili kytičkou a těšili jsme se domů.
Doma jsme se hned dali do příprav jídla a těšili se na Flétnu. Vše klapalo podle plánu, jen kari nakonec vůbec nebylo kari. Nedalo se nic dělat, k jídlu jsme připravili něco opravdu zvláštního, ale jíst to šlo a dokonce jsme si to všichni pochválili. Samozřejmě jsme se Flétny vyptávali na zubaře, tváříce se přitom pokud možno soucitně, leč ukázalo se, že Flétna si spletla den a žádný zubař se nekonal. Večer měl jiskru, popíjeli jsme zmatený výběr alkoholických nápojů, Flétna instalovala notebook pro rodiče, do toho jsem já trápil elektrické kytarové efekty a ve finále bodovala D.J. Petrýsek, když začala na internetu vyzobávat songy osmdesátých let, jako třeba Duhová víla, Holky z naší školky, Sanitka a podobně. Flétna z toho byla u vytržení, snažila se rozpomenout se na některá zapomenutá jména tehdejších českých star a bylo nám výborně. Večer se protáhnul a ke konci nám Flétna míchala jakýsi sladký likér, jemuž přičítám svůj zoufalý stav příští den. Po jedné hodině jsme šli spát, notně znaveni okolnostmi.

8.10., čtvrtek

Ráno jsem dělal hají, hají, hají. Petra byla opět nastartovaná někde něco podniknout, někam vyrazit, ale mně bylo do ouvej. Pozřel jsem tedy zlatý český nurofen a pustili jsme si na notebooku Akci Kulový blesk: "Ještě jsem se chtěla zeptat, jestli máte sklep. Máte sklep?"
Ani po dalším odpočinku u filmu mi nebylo lépe, tak jsem zůstal v posteli a Petra vyrazila obíhat jezero. Ve skutečnosti jsem ihned po jejím odchodu vylezl a znovu jsem trápil kytaru a všechny krabičky okolo ní. Odpoledne jsme připravili dvě fotografie pro tisk a vydali jsme se do ulic, nechat je pro Flétnu zvětšit. Mysleli jsme si, jak je to snadný cíl, ale opak byl pravdou - stále jsme nebyli úspěšní s nalezením labu, ačkoli jsme měli v navigaci uložené nějaké adresy. Poprchávalo, připozdívalo se a my jsme stále nebyli úspěšní. Flétna večer odlétala do Washingtonu na pracovní školení, takže to byl poslední večer, kdy jsme se měli potkat, byť jen na krátko.
Nakonec jsme skutečně dojeli do nějakého labu, odkud se zdálo, že si odvezeme kýžené fotografie, ale ouha. Přesně jako v Eaglu jsme zasedli k automatické mašince, vložili jsme paměťové médium s fotografiemi, navolili jsme rozměry a vše potřebné a vyjela nám účtenka. S tou jsme radostně přišli k pultu, zaplatili jsme a já jsem se jen pro pořádek zeptal, kdy budou hotové fotografie. Zřejmě jsem příliš zhýčkaný rychlými laby, rychlými tiskárnami, rychlým internetem a já nevím čím ještě, ale už jsem dávno zapomněl, že za mého dětství se na vyvolání filmu čekalo po prázdninách klidně tři týdny. Abych to nenatahoval - pán prohlásil, že fotografie budou hotové druhý den ráno. Zalapali jsme po dechu a ujistili se, že dobře slyšíme. Nu, bylo to tak. Co s tím? Nic, Flétna prostě fotografie před odjezdem už nedostane.
Jeli jsme zklamaně domů, kde jsme se alespoň trochu realizovali při přípravě večeře na téma "co skrývá vaše lednička". Flétna ji ocenila, i když bytem doslova prolétla. Za chvilku měla sbaleno, sbalila i domeček pro kočičku Maggie, shltnula večeři a pak už si jen dlouze vybírala, které má vzít boty. Pak ještě podle předpovědi několikrát změnila oděv a za stálého opakování, že určitě něco nemá, jsme ji doprovodili k autu. Zamáčkli jsme slzu a rozloučili jsme se.
Večer jsme si pustili dva díly Dempsey and Makepeace, které má Flétna na DVD z Čech od maminky a odporoučeli jsme se do hajan.

9.10., pátek

V pátek jsme se vydali pro fotografie do Wolf Camera, které určitě už musely být hotové. Vyzvedli jsme je a také jsme koupili v použitých knihách publikaci o amerických ptáčcích pro naši ornitoložku. Pak jsme se ještě jednou zastavili v oblíbeném obchůdku Camera Trader, kde jsme si dobře popovídali a za koupi jsme dostali sadu šroubováčků. Cestou zpět jsme se opět stavili ve Walmartu a vrátili jsme se domů, kde jsme měli velký úkol - připravit auto k vrácení do půjčovny. Bylo víceméně uklizené, ale Flétna nám půjčila nějaké kouzelné šmudlátko, které prý odstraní škrábance. Ještě jednou jsme se tedy opláchli v myčce a jali jsme se šmudlat. Pravdou je, že škrábance se zlepšily (hlavně ten, co byl od předního blatníku přes celý bok až k blatníku zadnímu), ale také je pravdou, že byly stále vidět. Věnovali jsme usilovnému šmudlání dopravního prostředku asi hodinu a jsem si jist, že nejeden zákazník půjčovny automobilů by se nám vysmál, ale naše KIA byla zbrusu nová, tak jsme se báli, co všechno nás může při vrácení poškrábaného vozítka potkat. Za to, kolik jsme věnovali péče autu, jsme se odvezli podle navigace do nejbližší Subway, která nebyla vůbec daleko. Až jsme se styděli - šlo by tam dojít pěšky. Postupně jsme se zbavovali hotovosti, aby nám peníze vyšly beze zbytků. Dali jsme si oblíbené bagety, přičemž Petra zaexperimentovala s tuňákovou verzí a já jsem zůstal u kuřecí klasiky. Pán u pokladny, když jsem mu nabízel hrst drobáků, si vybral jednu minci, která se mu líbila, protože nebyla americká. A přestože jsme neměli dost amerických drobáčků, byl spokojený, protože dostal nejspíš královnu Alžbětu.
Bageta nás natolik zmohla, že jsme si museli na chvíli klimbnout na posteli. Postel měla mimochodem hnědou přikrývku, ze které pouštěly takzvané fufníky. Prakticky celý poslední týden jsme si stěžovali, že máme trička plná Flétniných fufníků a dovezli jsme si je i do Liberce. Petruška si prohlížela naše webové galerie z dovolených a snila (nejspíš kam pojedeme příště), zatímco já jsem intenzivně přemýšlel. Pak jsme se zmobilizovali a Petra šla běhat, zatímco já jsem chvíli datloval cestopis a pak jsem si hrál s novou navigací a snažil jsem se do ní nahrát spoustu zajímavých věcí. Třeba aby naše auto ukazovala jako auto s pejskem, který kouká z okénka.
Poslední den jsme měli ještě pořád nákupní roupy, a protože Circuit City, velký obchod s elektronikou, byl zavřen, vyzkoušeli jsme Best Buy. Nakonec se ale žádné velké nákupy nekonaly a přesunuli jsme se úplně a naprosto naposledy do Walmartu, kde jsme vybrali drobné dárečky pro zaoceánské rodiče. Večer jsme si rozpekli housky se sýrem a já jsem se věnoval pakování zavazadel a Petra bez skrupulí usnula. Úplně na závěr dne jsem ještě popojel s cestopisem.

10.10., sobota

V sobotu už jsme si nemohli ani nechtěli nijak zvlášť vyskakovat. Prostě jsme se dobalili a douklidili. Venku se držel sníh a bylo sedm stupňů pod nulou. Před polednem jsme se vydali do půjčovny Hertz, kde jsme měli vrátit auto. Půjčovnu jsme našli bez problémů, pana Alexe, se kterým nám Flétna dohodla nějaké mírně nadstandardní služby, jsme našli také. Zkontroloval stav tachometru a stav nádrže a bez dalších zbytečných formalit nás odvezl kilometr nebo dva na autobusové nádraží a ještě se nám zeptal na spoj. Vyložili jsme dvě velké tašky, jeden ještě větší kufr, dva fotobatohy a šli jsme do čekárny.Tím nám spadl kámen ze srdce - auto bylo vyřízeno. Autobus je zřejmě pro Američany doprava nižších sociálních vrstev, takže jsme zde viděli "divné" lidi a byli jsme rádi, že autobus na letiště nám měl přijet už za patnáct minut. Moc jsme se tedy nezdrželi. Když dorazil, vystoupila z něj paní řidička a sama nám chtěla naložit naše těžké tašky. Hanba by mě fackovala, tak jsem je naložil, koupili jsme si jízdenky a usadili jsme se. Za necelou hodinu jsme už byli na letišti a v labyrintu různých chodeb jsme hledali, kam vlastně máme jít a co tam máme dělat. Po chvíli tápání jsme skutečně našli check-in, tak jsme se na radu místního zaměstnance, který všechno organizoval, zařadili a vyčkávali jsme. Postupně jsme měli ale stále více pocit, že jsme někde, kde nemáme být. Ano, byli jsme u společnosti Frontier, ale hledali jsme American Airlines. Stejný pracovník nám poradil, kam se přemístit, což jsme udělali.
U American Airlines jsme shledali, že limit pro podpalubní zavazadla je 23 kg. Říkal jsem si, že tolik ani jedno naše zavazadlo dozajista nemá, ale přeci jsem se vypravil ke zkušební váze. Ukázalo se, že opak je pravdou a musíme přerovnávat. Nakonec jsem trojici našich zavazadel přeskládali do krásných 20+20+18 a odebrali jsme se k check-inu. Měli jsme fůru času a paní za přepážkou se nás zeptala, jestli místo v pět nechceme letět už ve tři. To nám hrálo do noty, takže jsme kývli a zakrátko jsme už procházeli kontrolním rentgenem a ukazovali jsme letenky a pasy. Průběžně jsme telefonem informovali rodiče, protože nervozita (i na naší straně) samozřejmě stoupala. Tatínek mi dokonce odepsal, ať klidně píšu, že nechá telefon přes noc zapnutý.
Letadlo mělo mírné zpoždění, ale to nám naštěstí nijak nekomplikovalo plány. Když jsme stanuli na palubě, museli jsme se nějak vypořádat s dosti rozměrným Petřiným fotobatohem, který byl obohacen nejen o novou fotografickou techniku, ale také o notebook, který jsme vezli pro Flétniny rodiče. Ujišťoval jsem Petru, že batoh bude na zemi pod sedačkou před námi, ale nějak se ho tam nedařilo vměstnat. Letuška, příjemná paní ve středních letech, se tvářila, že batoh by asi přeci jen neměl být na zemi, pokud se nevejde úplně pod sedadlo. Snažili jsme se jí vysvětlit situaci a patřičně nadhodnotit obsah batohu. Letuška byla ale vtipná, ale důsledná pracovnice aerolinek a řekla mi, ať přeci jen s batohem něco udělám. Všichni byli už usazení a zticha, takže moji batohovou akci sledovali s patřičným zájmem. Vysoukal jsem se do uličky a pokusil jsem se batoh vměstnat do přihrádky nad sedadly. Tak, jako v pohádce táhnou, potahují, ale vytáhnout nemohou, já jsem tlačil, potlačoval, ale zatlačit nemohl. Letuška (a ostatní diváci) stále koukala, o co se snažím, a utrousila něco jako "není stlačovací, co?". Utrousil jsem na obranu, že to já nic, to je Petry batoh, na což chápavě reagovala slovy "typická ženská". Nakonec jsme z batohu něco vypreparovali a podařilo se nám ho nacpat pod sedadlo, ale myslím, že své nejbližší okolí jsme pobavili (ne, že bych o to stál). Příhoda však měla ještě pokračování - letuška k nám po chvíli přistoupila a pravila "mluvíte francouzsky?". "Ne, to měla být angličtina", pokusil jsem se o vtip. Ten se zřejmě podařil, protože se mu zasmáli i ostatní cestující. Letušce jsme vysvětlili, že mluvíme česky a byli jsme rádi, že konečně sedíme a můžeme vyrazit.
Brzy, po necelých dvou hodinách, jsme se přiblížili Dallasu. Venku to nejspíš pořádně foukalo a ještě pár metrů nad zemí letadlo poskakovalo ze strany na stranu. Překvapovalo mě, že jsou všichni tak v klidu a měl jsem pocit, že to s námi praští o zem, škrtneme o něco křídlem, nebo něco podobně nepěkného. Petře zářila očička, že se děje něco dobrodružného (na což jsem v podobných situacích alergický). Světe div se, přistání bylo jako do peřinek, klobouk dolů. Za chvíli jsme už jeli vláčkem na zaoceánský terminál. Příjemné bylo, že o zavazadla jsme se nemuseli starat po celou dobu letu, tedy až do Prahy. Přesto, že jsme přiletěli letadlem, které mělo mít dvouhodinový náskok, než jsme se dostali k potřebným východům, zbývala nám do odletu slabá hodinka. Měli jsme posledních asi osm dolarů a také hlad (ano, skutečně jsem zapomněl vzít na palubu sušené maso a čokoládu od Flétny), takže jsme skočili do nejbližšího fastfoodu a dali jsme si docela příjemné mexické občerstvení.
Byl večer, devět hodin texaského času. Z jednoho břehu Atlantiku jsme potřebovali na druhý a skutečně, odletěli jsme na čas. Z ne úplně pochopitelných důvodů jsme byli přesazeni do předposlední řady letadla a na trojici sedadel s námi seděl podezřelý mladík. Těžko říct, jestli byl neurotický, nebo se chystal spáchat atentát, nebo se prostě jen bál. Když pak byla příležitost a volná místa, přesídlil o řadu dopředu, čímž nám i sobě dopřál více pohodlí. Brzy se setmělo a dostali jsme večeři. Abych si naposledy užil autentičtější Ameriku, dal jsem si hovězí maso místo kuřecího, i když to jinak není moje obvyklá volba. Nasoukali jsme do sebe ještě salát a zákusek a když letuška roznášela pití asi ve třetí vlně, zeptal jsem se na víno. Pamatoval jsem si, jak příjemné bylo při krétském letu a sliboval jsem si, že to bude dobrý šláftruňk. Letuška odsouhlasila bílé víno, tak jsem si zamnul ruce a těšil se na osvěžující doušek. Jenže ouha, "šest dolarů", pravila letuška, když nám předala dvě malé lahvičky. Americkou hotovost jsem už neměl, tak jsem začal lovit kartu (stále pěji chvalozpěvy na tento vynález). Pak mě ale napadlo, že letíme do Británie a mám s sebou nějaké zbývající libry. Je možné platit librami? Vyzvídal jsem na personálu. Byl jsem ujištěn, že ano, a že cena je osm liber. Chvíli jsem byl úplně zmaten, jak může šest dolarů odpovídat osmi librám, ale ukázalo se, že šest dolarů stojí jedno víno, zatímco osm liber je za obě. V duchu jsem se přeci jen nějak dopočítal, že liber mám asi sedm, takže jsem nasadil co nejomluvnější pohled a přeci jen vytáhl platební kartu. Petra se raději tvářila, že ke mně nepatří, ale dvojku vína si dala s chutí. Uvelebili jsme se na sedadlech, přikryli se dekami a pustili jsme si z počítače Nejistou sezónu. Byl před námi dlouhý let a nevypadalo to, že se nám podaří usnout. Petra mi chvíli ležela na klíně, pak se snažila všelijak přerovnávat na sedačkách, ale moc jí to nešlo. Já jsem zcela nesmyslně sledoval na monitorech film ve španělském znění a kolem druhé hodiny noční jsem se také snažil usnout. Naprosto bez výsledku - sedadla v letadle téměř nešla sklopit a každou chvíli jsem musel měnit polohu.
Ráno konečně přišla snídaně jako vysvobození a nastavili jsme si Londýnský čas. Teplý loupák byl mastný jako blázen, ale dobrý. Nebylo mi jasné, jak si na něj ještě někdo může mazat máslo. Džusík a jogurt, no, ještě bych něco pojedl, protože vše bylo v miniaturních porcích. Poslední hodinu jsem úpěnlivě sledoval obrazovky, na kterých se stále dokola měnily informace o výšce, rychlosti, vzdálenosti, času, a tak dále. Pak už jsme opravdu přistáli v Londýně a já jsem měl pocit, že kdyby něco, tak snad už domů dojedu autobusem.
V Londýně bylo poledne a my jsme se opět museli přesunout na jiný terminál. Tentokrát autobusem. Heathrow je velké letiště, jedno z největších na světě. S tím souvisí i fakt, že se tu potkávají všelijací lidé. Některých jsme se i báli. Aby nám třeba za krk nehodili bombu, nebo aspoň kečup ze sendviče. Za poslední libry jsme koupili něco k snědku a láhev vody a vyčkávali jsme. Času bylo dost a ještě se k tomu připočetlo zpoždění.
Nemohu vynechat zmínku o cedulích Priority Access. Všude u všech přepážek mohli jít ti vyvolení, kteří si koupili "přednostní odbavení" jako první. Veškerá výhoda ale končila u další přepážky, kde stejně museli čekat a zpravidla si tam ani nemohli sednout. Celý nabubřelý Priority Access potom pro nás vypadal tak, že zámožný důchodce se nechal odbavit, lišácky při tom mrkal na své chudší kolegy, a potom stál za skleněnou stěnou sám, nemaje si s kým popovídat a bez možnosti posadit se. Inu, nekupte to za ty prachy.
V letadle do Prahy jsme vzpomínali na českou kuchyni a snili jsme o tom, co nám asi maminky navaří. Po necelých dvou hodinách jsme s mírným zpožděním dosedli v pražské Ruzyni a hned jsem zvedl telefon na maminku, aby bylo jasné, že z letadel jsme vyvázli živí a zdraví. Méně radostné bylo vyzvedávání zavazadel, kdy jsme čekali a čekali, ale třetí (mojí) tašky jsme se nedočkali. V duchu jsme přepočítávali její hodnotu a vycházelo nám, že v ní jsou jednak drahé bundy, jednak veškerá kabeláž ke všem elektronickým serepetičkám, co jsme jich s sebou měli. Další velkou ránou válečným štváčům byly kartáčky na zuby. Všechen ostatní obsah tašky bylo moje oblečení, které stejně více či méně potřebuje obměnu. Vydali jsme se k reklamačnímu okénku. Paní nám vysvětlila co a jak. Že prý je pravděpodobné, že naše zavazadlo skutečně patří mezi evidované tři ztracené a nejspíš dorazí z Londýna příštím letem a řidič nám je doveze až domů. To znělo slibně, ale přesto jsem zavolal do pojišťovny, protože naše pojistka se měla vztahovat i na zpoždění zavazadel. Všechno vypadalo slibně, až na jeden detail: zpáteční letenku jsme si kupovali na 10.10., ale nedošlo nám, že přiletíme 11.10., čili pojistka už tou dobou nebude platná. Nic naplat, za chyby se platí.
Autobusem a metrem jsme se v pozdních večerních hodinách vydali na Skalku k rodičům. Cestou jsme viděli Favorita zapíchnutého ve svodidlech, čili bylo jasné, že jsme opravdu doma v Česku. Maminka nás samozřejmě čekala, ale přesto byla v takovém šoku, že se jí prakticky nedařilo nám otevřít dveře. Po uvítacím ceremoniálu přes sklo jsme se ale domů skutečně dostali. Povídali jsme, co všechno jsme viděli a hrnuli jsme do sebe maminčiny dobroty. Nakonec proběhli sprchou a uložili se do českých peřin.
Aklimatizace nám nějaký ten den trvala, ale postupně jsme se vrátili do normálu. Tašku nám z letiště druhý den po poledni opravdu dovezli, takže nakonec se se zavazadly žádná velká tragédie nekonala. Za ten měsíc ve Spojených státech amerických jsme leccos viděli. Něco se nám líbilo moc, něco méně, zažili jsme stresy i lážo plážo, viděli jsme kudlanku i bizona, kaňon i tří nebo čtyřtisícovky. Zažili jsme atmosféru mrtvých vesniček i Las Vegas, užili jsme si čtyřicetistupňové vedro v Death Valley i mínus sedm v Coloradu, vítr, který láme stromy, mrtvolné vedro i sněhovou vánici. Koupili jsme si vodu, která byla dražší, než tričko, měli jsme suchou mexickou placku i šťavnatý steak. Něco jsme ušli pěšky, ale také jsme přejeli půlku amerického kontinentu autem. Nasbírali jsme spoustu zážitků a otevírali pusu u neuvěřitelných přírodních scenérií, ale taky už jsme měli všeho dost a stýskalo se nám po domově. Oba jsme moc rádi, že se nám podařilo od začátku do konce úspěšně zvládnout takové velké sousto. Myslím, že nám to umožnilo pohlédnout na některé věci trochu z výšky, s odstupem a posílilo to nejen náš vztah, ale také úctu k "našim malým českým věcem", což je nejen Říp a Karlův most, ale hlavně lidé a jejich povahy a vztahy. Těším se na další cestu. Možná to bude moje zamilovaná Ukrajina, třeba to bude Bajkal, nebo Austrálie, nebo Hejnice. Kdo ví.

Za podporu a pomoc děkuji všem rodičům, co jich máme, děkuji moc Flétně (a že toho pro nás neudělala málo) a celému jejímu realizačnímu týmu. Nejvíc samozřejmě děkuji mé milé snoubence, že to vůbec se mnou riskla, a že to i vydržela.

Dospáno 1.11.2009

Powered by w3.css & PhotoSwipe