Jaroslav Mencl

Ukrajina 2008 leden

Zimní Zakarpatí se zastávkou v Tatrách

Stručně, jenom stručně. Stručně chci sepsat zážitky ze zimní návštěvy Zakarpatí. Řada z nich stojí za zaznamenání už jen proto, že jsou absurdní. V naší zemi také není o absurdity nouze, ale ukrajinské absurdity jsou jiné a pro našince stále ještě nepředvídatelné.
Už nějaký ten rok jsem nosil v hlavně myšlenku o návštěvě Zakarpatí v zimním období. Chtěl jsem vidět ty metrové závěje sněhu, děti klouzající se na zamrzlých řekách, všechno uklizené a oděné v bílé. A naskytla se příležitost.
S trochou nadsázky mohu říci, že "každou" zimu se pravidelně setkáváme v Tatrách s Lenou a jejím Vladimírem, neboli Vovou. Lenu může znát laskavý čtenář z prvního cestopisu, z roku 2001 – je to naše ukrajinská kamarádka. Lena a Vova sem jezdí lyžovat, my si sem odskočíme na jeden víkend potrápit tělesnou schránku v kopcích a večer se sejdeme v hospodě prodiskutovat, co nového v našich životech i světovém dění. Na neutrální půdě.
Vlastně mi není jasné, proč mne to napadlo až letos - zkrátka když už je našinec v Tatrách, Ukrajina je málem na dohled, takže proč si tam neodskočit. Samozřejmě se to neobešlo bez komplikací různého druhu. Do poslední chvíle nebylo jasné, kdy a zda vůbec Lena dostane víza, takže jsme otáleli se sháněním ubytování v Liptovském Mikuláši, což později způsobilo nemalé problémy s nalezením volného penzionku. Podařilo se mi dokonce dovolat do Volovce do ubytovny - turbázy Plaj, kterou už jsme vyzkoušeli v září předchozího roku. Není zrovna komfortní, ale víme, že funguje a je blízko Beskidu, tedy osady, kde máme nového známého, Slávika Vasiljeviče. A hlavně víme, že tato ubytovna existuje. Zodpovědně jsem tedy zakoupil peníze různých měn (slovenské, ukrajinské a evropské), návleky, které jsme před rokem na Kraľovej hole postrádali, vytiskl jsem všechny možné jízdní řády a hlavně zakoupil množství svitků filmu, protože jako začínající temnokomorník jsem se rozhodl kromě digitálu vzít s sebou též středoformátové fotografické vybavení.
Protože Petr žije na druhém konci naší vlasti, dělá nám nalezení optimální dopravní varianty zpravidla problém - buď já musím cestovat přes den, což je zbytečná ztráta času, nebo musí Petr vyrážet v nelidskou hodinu rannhí s nelidskými přípoji.

Den první, sobota 19.1.2008

Zvolili jsme tedy relativně nejméně nepřijatelnou variantu a v pátek 18.1.2008 krátce po půlnoci (takže vlastně už v sobotu) jsem vyrazil vlakem z pražského Hlavního nádraží.
Kupodivu jsem se docela vyspal a ráno před osmou jsem dorazil do Liptovského Mikuláše, kde vytrvalý déšť a nečitelně šedá obloha nevěstily nic dobrého. Nevytáhnul jsem z čekárny paty do příjezdu mého souputníka před desátou dopolední. Pak jsme zatelefonovali našemu bytnému, kterýžto pro nás dokonce přijel autem. Než nás dovezl domů, slovo dalo slovo a dohodli jsme se, že půjdeme s ním a nějakou menší výpravou na exkurzi do jeskyně. Přišlo mi to vzhledem k dešti jako skvělý nápad. Jeskyně se jmenuje Stanišovská, ve Stanišovské dolině navazující na dolinu Jánskou. Není přístupná pro veřejnost a my jsme měli dva průvodce a odborný výklad. Nakonec jsme dokonce navštívili jeskyně dvě, protože byl problém s klíči a nějak jsme museli „zabít čas“. Byli jsme tlupa asi patnáctičlenná, s dominující polskou složkou. Já jsem si usmyslel, že je prima v jeskyních fotografovat. Čtenáře ujišťuji, že v jeskyních, které nejsou veřejnosti přístupné není žádné (natož kreativní) osvětlení, takže jsem vždy rychle rozložil stativ, někam aparát namířil, nějak ho zaostřil a spustil půlminutovou expozici, snaže se baterkou po stěnách vykouzlit něco zajímavého. Ve vzdalující se skupince byl i Petr, který z nervozity, že se ztratím, co chvíli zavolal „Jerry, už jdeš?“ a zamířil mi baterkou přímo do objektivu. Čili bylo třeba exponovat znovu. Asi po deseti úplně stejných Petrových expozičních škrtech jsem ho konečně odnaučil mířit na mě baterkou. O nějakém fotografickém komfortu se bohužel stejně nedalo vůbec mluvit. Přesto jsem nějaké snímky zhotovil v mezičasech, kdy polské děti přiměřeně zdržovaly celý průvod.
Z poučné procházky jsme se vrátili kolem druhé hodiny odpolední a čekalo nás zajímavé setkání: Petrův kamarád Vladimír, který s námi již také jednou navštívil Zakarpatí, byl zrovna na cestě za svojí slovenskou přítelkyní a krásně nám to všechno vyšlo – stavil se za námi v Liptovské Ondrašové. Mimochodem, za tři pobyty v této periferní čtvrti Liptovského Mikuláše se Petr nenaučil její správný název a podnes ji zove Ondrášovka, Ondráš, Ondrášovec a podobně.
Vladimír nás zavezl do centra a usadili jsme se v již vyzkoušeném podniku Route 66, kde jsme konzumovali drobnosti, jako kupříkladu polévky či saláty a probírali jsme themata závažná. Štědrý Vladimír nám přivezl láhev vodky, což bylo sice šlechetné, ale vzhledem k naší cílové destinaci se mi to zdálo trochu býti nošením dříví do lesa.
V pět hodin jsme změnili lokál – Vladimír pokračoval na své cestě do Prešova a my jsme měli být již ve Slovenské restauraci, kam zakrátko dorazili čerství novomanželé Lena a Vova. Myslím, že setkání se skutečně vydařilo. Probrali jsme Schengen, jejich čerstvou návštěvu Vídně i loňskou návštěvu Prahy, jejich lyžování, střípky ze svatby. Hodně jsme mluvili o Zakarpatí ve vztahu k mojí právě probíhající výstavě a k mým fotografiím. Přeli jsme se o vyjadřovací schopnosti černobílé fotografie a o tom, je-li smutná, nebo ne. Předal jsem Leně pár snímků Prahy, které jsem doma vykouzlil v temné komoře a byl jsem šťastný, že se uměla tvářit, jako že se jim oběma líbí. S klesajícím množstvím krve v alkoholu dostávala angličtina pěkně zabrat, ale rozuměli jsme si čím dál lépe. Nakonec už se přeci jen připozdilo a vzhledem k našim dalším plánům jsme vyrazili na vzduch a nejkratší cestou domů.

Den druhý, neděle 20.1.

Spal jsem dobře, ale ne příliš dlouho. V neděli ráno před sedmou zazvonil budík a začali jsme ládovat věci do svých rozměrných batohů. Bohužel se ukázalo, že na Petra leze jakási choroba, což se statečně snažil potlačovat, nicméně se jeho stav v průběhu dovolené moc nezlepšil, spíše naopak.
Před osmou jsme již naskočili do rychlíku ve směru Košice, kde jsme mimo jiné posnídali. Zajímavé je, že z Prahy je člověk pod Tatrami za sedm hodin, ale na dalších pár kilometrů do Volovce je potřeba prakticky celý den. V Košicích jsme bez problému našli autobus do Michalovců, kam jsme také za necelou hodinu dorazili. Začínalo to nicméně vypadat, že slovenských korun se nám asi nebude dostávat. Autobus do Užhorodu přijel k nástupišti včas a vhrnuli se do něj všichni cestující. Přesněji Petr, já a nějaká slečna. Cena 220,- SK včetně zavazadel se nám jednak zdála přemrštěná (asi za 35 km), ale především jsme na ni ani při dobré vůli neměli peníze - v té jediné správné a uznávané měně. Řidič nechtěl ani české koruny, ani eura, ba ani hřivny. Spadl mi ale kámen ze srdce, protože nás prostě vzal s tím, že si to nějak vyměníme na hranicích. Chvilku jsme laborovali a pak Petr naprosto zázračně použil svůj fenomenální šarm a vyměnil českou stovku za slovenskou u té spolucestující dívky. Prý Petrovi řekla něco ve smyslu, že ji bude mít na památku. V každém případě jsme mohli splatit dluh u řidiče. Hranice jsme profrčeli skutečně neobvykle rychle, déle než čtvrt hodiny jsme se nezdrželi. To už bylo po poledni.
V Užhorodu jsme se cítili jako doma, přesto mě ale opět ovanula ona příjemná exotika a možnost nepředvídatelného. Zkušeným okem jsme překontrolovali nepřehlednou tabuli s odjezdy autobusů a za chvilku jsme již seděli v maršrutce směrem na Mukačevo. Vzhledem ke stálému padání kurzů jsem byl zvědav, jestli se jízdné od září zdražilo. Nikoli. Stále příjemných 5 hřiven za cestu do Mukačeva (řekněme 40 km za 20 Kč). Došlo nicméně k prudkému nárůstu poskytovaných služeb – uvnitř dodávky byl velký displej, kde jsme mohli sledovat dokument National Geographic. Petr, vypadaje jako školák, držel se sedačky před sebou a s otevřenou pusou sledoval, jak gepard loví gazely. Ukrajinský dabing anglického originálu (který byl v pozadí slyšet) bohužel způsobil takový jazykový zmatek, že jsem mnoho nerozuměl, avšak i přes mlhavo a déšť jsem se spíše kochal pohledem z okénka.
V Mukačevu jsme také už věděli, kudy se vydat na vlakové nádraží. Bohužel nám na cestu poměrně vytrvale pršelo, takže těch pár kilometrů nebylo úplně příjemných. Stále jsem si totiž říkal, že nemá cenu vyndávat pláštěnku z batohu a moknul jsem víc a více. Časový plán se nám ale dařilo držet docela podle předpokladů a za další hodinku už jsme seděli ve vlaku do Volovce, kde jsme kolem sedmé hodiny večerní vystoupili.
Celou cestu jsem průběžně vyhlížel z okénka, kdy konečně budeme už v té horské oblasti a všude kolem bude bílo. Bílo se bohužel nekonalo ani na vrcholcích kopců - spíše se konalo bahno. Turbáza (ukrajinské označení pro turistickou ubytovnu) Plaj stála na svém místě, tedy pár desítek metrů od nádraží. Trochu jsem se obával, že na recepci nebude "administrátor" (jak jej označila paní, s níž jsem telefonoval), ale nikam jsme se dobouchávat nemuseli. Dokonce jsme vešli novými dveřmi. Méně příjemné bylo zjištění, že cena ubytování od září vzrostla na dvojnásobek, což bylo mrzuté samo o sobě a navíc jsme neměli dostatečnou hotovost (opět v té správné měně). Stejně jako v autobusu přes hranice jsme se však mohli ubytovat s tím, že druhý den hned zakoupíme hřivny a dluh srovnáme. Navýšení ceny, jak jsme se později dozvěděli, bylo způsobeno zimní sezónou, kdy se musí topit. Těžko říct - v létě se zde asi hned tak neubytujeme. Už jen proto, že jsme dostali asi čtyři další tipy na levnější bydlení u soukromníků. Jedno z nich bylo dokonce na celý byt v komickém paneláku, který jsem již zmiňoval v minulých zápiscích. To by mě zajímalo.
Ubytovávací ceremoniál se ještě drobně zkomplikoval tím, že v připraveném pokoji nesvítilo světlo (ani po výměně žárovky). Paní kamsi telefonovala a z její rychlé mluvy jsem zachytil něco jako "na dvěstědesítku raději ne, tam to netopí", což mě vyděsilo. Nakonec se komnata našla, svítící i topící. Topící tak moc, že jsme průběžně museli větrat balkónovými dveřmi, neboť jinou regulaci jsme nenašli. Záhy jsme se svalili na postele a dali jsme se do večeře, čímž jsme spojili příjemné s příjemným (a to je umění!). Vymysleli jsme jednoduchý plán na pondělí a těšili se na něj.

Den třetí, pondělí 21.1.

Shodli jsme se, že noc nebyla nic moc. Pro mě kvůli nezvladatelnému topení, pro Petra asi hlavně kvůli jeho zdravotnímu stavu. Vydali jsme se na standardní obchůzku Volovcem. Bábušky s mlékem stály na svém místě na rohu hlavní silnice. Nakoupili jsme ukrajinské peníze a nějaké to jídlo a pití. Vysloveně jsem se těšil na slané minerálky. Naproti tomu Živčik jsme si koupili jen půllitrový - symbolicky.
Všecko klapalo až do příchodu na nádraží, kde jsem pokojně fotografoval, čekaje na vlak. Asi pět minut před jeho příjezdem mi došlo, že jsem se na městskou obchůzku neobul do těch správných terénních bot a začal jsem panikařit. Nakonec jsem se rozhodl, že se prostě stihnu přezout. Navěsil jsem na Petra fototechniku v pohotovostním stavu a běžel jsem do ubytovny, kde jsem měl mimo jiné za úkol přibalit Petrovu zapomenutou mikinu. V okamžiku přezouvání vešla do pokoje paní "administrátorka" a s rozšafným gestem se rozložila ve dveřích, vypadajíc, že si chce povídat. Smetl jsem ji v úprku se slovy, že mi to za tři minuty jede, což pochopila a ještě mě moudře upozornila, že to bych už asi měl jít. Naštěstí vše dopadlo dobře a časová ztráta způsobená zmeškáním vlaku se nekonala.
Nechali jsme se vyvézt přes kopce do Lvivského kraje, do obce Lavočné. Odtud jsme měli v plánu dojít pěšky k našim známým, Slávikovi a Tonje. Šlo tedy o cestu jednou už prošlápnutou. Všude bylo bláto a louže - v jedné z nich se rovnou u nádraží vymáchal jakýsi opilec a evidentně mu to prospělo, minimálně jeho orientačnímu smyslu. Měl jsem příjemný pocit návratu na známé místo. Asi devět set kilometrů od domova. S fotoaparáty v rukou, užíval jsem si harmonii sychravého počasí a černobílé fotografie. Dobrý Petr mi nesl stativ, ačkoliv jsem tentokrát zvolil na cestu "ten těžší". Cestou jsem nicméně udělal školáckou fotografickou chybu - zkusil jsem udělat pár snímků malé holčičky, která se vracela ze školy. Šlo o fenomén, který jsem pozoroval už mnohokrát - na zabahněných cestách nazdobené děcko v barevných šatičkách s barevnou aktovkou. Holčičce se focení nelíbilo a styděla se, ale později se k nám přidala a povídali jsme si. Asi kilometr jsme šli společně a překvapovalo mě, že se docela snaží komunikovat. Šla ze školy dřív, protože jí nebylo dobře. Bavili jsme se o tom, jak je škola velká, kolik tam chodí dětí, kde je další škola a jaká byla letos zima (protože podle našeho úsudku nejspíš vůbec žádná). Moje školácká chyba spočívala v tom, že kdybych se snažil vyfotit dívenku až po rozhovoru, určitě by to prošlo. No, příště.
Známá cesta trvala naším ležérním tempem asi tři hodiny a odpoledne před třetí jsme se přiblížili k Beskidu. Čím více jsme se blížili k domu našich přátel, tím silněji se mi vkrádal na mysl pocit, že je možná přeci jen trochu neslušné přijet takhle bez ohlášení a zabušit na dveře. Do poslední chvíle jsme ale neměli jasno, kdy dorazíme, pročež jsem se neodhodlal k sepsání dopisu.
Baron štěkal a já jsem zabouchal na dveře. Otevřely se a Slávik nezaváhal ani vteřinu. "Zachadítě, zachadítě!". Tedy jsme vešli. Vehementně jsme byli ujištěni, že se nemáme zouvat. Kombinace zabahněných terénních bot s vysokým kobercem se nám sice zdála vysloveně nevhodná, ale nevzdorovali jsme dlouho. Prakticky v okamžiku našeho příchodu začala Tonja nosit na stůl talířky a mističky s různými pochutinami. Po oboustranně vysloveně nadšeném uvítání a objímání jsme se posadili ke stolu a s vervou jsme vypravovali, co nám na srdci leželo. Slávik byl hostitel velmi pozorný (to už jsme věděli), nic mu neušlo a dával dobrý pozor, jestli máme co jíst, co pít a jestli to činíme dostatečně rychle. Jinými slovy, každé druhé sousto jsme byli buď upomínáni obvyklým "kůšajtě, kůšajtě", nebo nařknuti, že nám nechutná.
Na talířcích byly salámy, kyselé okurky, bramborový salát, chléb se špekem. Na jedné misce bylo pečivo podobné medovníku a to hned dvě různé varianty. Jídlo doplňovala povinná vodka, šťáva z kompotu, později domácí víno a ještě později jakási jiná čtyřicetiprocentní "horilka", v níž plavala paprička. Všecko to bylo výtečné.
Krátce po našem příchodu se zastavil na návštěvu Slávikův švagr. Byl mírně pod vlivem a snažil se komunikovat přátelsky a pateticky. Hned od začátku povídal, že jsme Slovani, a že musí být družba, a kdy je vezmeme do EU. Tento pán mi sice nijak nevadil, ale přesto jsem byl rád, že se nezdržel dlouho a mohli jsme pokračovat v družbě spontánní, nikoli strojené - v nenásilné komunikaci se Slávikem. Ten si stále hleděl, aby nás dobře hostil, přičemž sám moc nejedl ani nepil. Začínali jsme být více než sytí. Mezitím se vrátili ze školy Slávikovi dva syni. Tím jsme si udělali pořádek v jeho rodině - tři dcery, z nichž třetí vdával v říjnu a dva syni, hoši ve čtvrté a deváté třídě. Celkem vzato košatá famílie. Z množství jídla nám šla hlava kolem a dostalo se nám vysvětlení, že ukrajinské novoroční svátky končí až někdy v půli ledna a navíc na ně navazují narozeniny jednoho ze Slávikových zeťů. Jde zkrátka o prázdnikovou smršť do které jsme shodou náhod zapadli. Slávikova hostitelská verva neznala mezí a tak jsme se snažili nebýt nevděčnými hosty. Pravda je, že Petr přestával přejídací situaci zvládat a začal ji zoufale komentovat jadrnou češtinou. Připadalo mi to sice zcela neadekvátní, ale snažil jsem se reakce katalyzovat. Mohla uběhnout asi hodina nebo dvě - soudný člověk by po takovém přejídání řekl, že je po jídle - když v tom Tonja přinesla boršč, který po celou tu dobu v kuchyni připravovala. Vnímavý čtenář zajisté uzná, že žádná výmluva by nebyla dostatečně taktní a na místě, ostatně boršč voněl fantasticky. Dal jsem si tedy jenom dvojitou porci. A bez chleba. Vodka je nicméně k boršči samozřejmostí.
Zcela tumpachoví přejedením, pokračovali jsme dál v příjemné konverzaci. Zajímavé bylo, že se celkem zapojovali i oba junioři. Vzhledem k jejich věku bych čekal spíš ostych nebo nezájem. Když se mi podařilo říct smysluplnou ruskou větu, vstřícně ukrajinsky odpovídali. Probírali jsme, kam půjde starší z nich po škole. Inu, obligátní téma. Posléze jsme se dostali k mobilním telefonům, neboť Ščadijovi měli nový rodinný telefon (ještě na podzim jej neměli). Vyměnili jsme si čísla a dokonce jsme zkoušeli se vzájemně prozvonit, což se nám nakonec po ulovení signálu v jedné části domu podařilo.
Předali jsme drobné dárky a sami jsme dostali nakládané kyselé houby, protože "dárek nikdy nechodí sám", jak bych definoval ukrajinskou pohostinnost. Vzniklo také několik fotografií, více či méně zdařilých. Slávik se chtěl fotografovat s hudebními nástroji (přestože na houslích ani cellu nebyly struny) a s Petrem. Bezradně jsem se zmohl pouze na komentář, že to je "cirk" a pořídil jsem i nějaké ty nestrojené snímky.
V domě našich hostitelů jsme strávili několik příjemných hodin a měli jsme se k odchodu. I tak jsme jeli "až tím dalším" vlakem. Měl jsem moc dobrý pocit. Během našeho výletu jsem chtěl dvě věci: zažít pravou zakarpatskou zimu a vrátit se k našim přátelům. Oč méně se podařilo to první, o to vydařenější bylo druhé.
Za tmy jsme se vrátili vlakem do Volovce a žádný zvláštní program nás už nečekal. Kupodivu jsme nemuseli ani večeřet.

Den čtvrtý, úterý 22.1.

Opět jsme se nijak zvlášť nevyspali jako předchozí noc a opět jsme vyrazili na stejný vlak jako předchozí den. Pro jednoduchost jsme měli podobný plán jako den předešlý a jako při naší návštěvě v září: jet chvíli vlakem a pak se podél trati vracet. Protože jsme už okolí Volovce docela prošli, chtěli jsme popojet kousek dál. Pro zajímavost vyjmenuji významnější zastávky na "naší" trati. Tento hlavní tah (Užhorod - Čop - Baťove) Mukačevo - Lviv se krátce za Mukačevem zvedá do hor. Další větší stanicí je Svaljava, ze které máme báječné deštivé vzpomínky a řekl bych i povedené fotografie. Roste zde spousta katalp, extra starý dub a platan se zajímavě flekatým listím. Potom trať stoupá přes malé zastávky až do Volovce a dále pokračuje k hřebenu přes Skotarske, načež dosahuje nejvyššího bodu (pěreval). Toto místo je v tunelu a je také hranicí mezi Užhorodským a Lvivským rajonem. Kousek za vrcholovým tunelem je zastávka Beskid, a dále trať klesá přes Oporec do Lavočného. Tato stanice je jakousi drážní hranicí, končí zde příměstské spoje z Užhorodu a začínají spoje do Lviva. Další větší stanicí je Slávské a potom Skole, kam se jezdí z regionu za prací. To už je krajina rovinatá, jako celá zbývající Ukrajina.
Rozhodli jsme tedy tentokrát vyrazit s přestupem až do Slávského, poznat tak nové městečko a nový kus cesty zpět do Lavočného a odtud vlakem. Do Slávského jsme dorazili kolem poledne a ihned se ukázalo, že je tu větrno a trhy. To první nás netěšilo. Petr, který byl nachlazený, ihned započal převlékací proceduru, kteroužto byl nucen neúspěšně zakončit, poněvadž mikinu si do batohu nepřibalil. Zapomněl ji tedy podruhé, nicméně v tuto chvíli to vypadalo jako závažný problém. Ze tří možností vrátit se, narvat se do mého svetru, nebo koupit na tržišti vlastní, se Petrovi kupodivu povedla ta prostřední, zatímco já jsem nadšeně loboval za nákup vesty z ovčí kůže. Tržiště se mi velmi líbilo. Nejsem bohužel úplně ten průzkumný typ, a držím se od stánků dál, aby se na mě prodávající hned nevrhali ve snaze prodat jedinému cizinci veškeré své zboží, nicméně některé komodity mne opravdu zaujaly a přemýšlel jsem, co je asi tak nejlepší koupit. Vzhledem k tomu, že jsem tou dobou v matičce stověžaté, devět set kilometrů na západ od pitoreskního tržiště, řešil aktuálně otázku zařizování domácnosti, nejraději bych nakoupil talířky, vařečky, prkénka a podobný tovar. Kouzelné by na tom byla nejen určitá exotičnost zboží, ale také jeho příjemná cena. Vzhledem k omezené kapacitě zavazadel jsem však nakonec myšlenku na vybavení domácnosti potlačil a smutně jsem si koupil pouze dřevěný korbel. Na to, jak dlouho jsem si suvenýr vybíral (a prakticky nikdy jsem si ještě žádný z Ukrajiny nepřivezl), jsem si nakonec vybral poměrně hloupě, neboť takový dřevěný korbel našinci v pražském bytě vlastně k ničemu není a vysloveně "okrasné" tretky nejsou mým šálkem čaje.
Ovšem kýčovitý nápis "Karpaty" a vůně čerstvého dřeva mě zkrátka přesvědčily. Prodávajícího dědečka jsem se zeptal, jestli korbely vyrábí on, na což mi odpověděl, že ne, že je dělá jeho dědeček. To jsem vůbec nepochopil, protože takovému člověku by muselo být asi stopadesát let. Nejspíš mě chtěl dojmout, jakouže raritu to prodává (vystavených jich měl minimálně dvacet), což ještě podpořil tvrzením, že to je pravý zlatý buk. Na to se musím zeptat kolegy dendrologa, jestli něco takového existuje. Pokud ano, viděl bych latinský název na fagus aurica. Dědeček měl zřejmě obavu, že kdyby korbely vyráběl jeho syn, nic bych si nekoupil. Ostatně je dost možné, že je koupil někde ve Lvivě v mahazynu, jak se zde říká smíšenému zboží.
Tržiště jsme prošli křížem krážem, zastavili jsme se ještě u velkolepého a zcela nově vyhlížejícího kostela (jako obvykle) a u pomníku jakéhosi poválečného zakarpatského odboje a vydali se na cestu do Lavočného. Čekalo nás příjemných asi deset kilometrů. Provoz na silnici nebyl prakticky žádný a domky kolem také řídly. Za pikantní zpestření považuji fakt, že Petr se rozhodl vyřídit nějaký naléhavý telefonát kvůli pracovnímu pohovoru. Koupil si za tím účelem místní SIM kartu s předplaceným desetihřivnovým kreditem. Byl přesvědčený, že se mu to podaří, což mi přišlo komické, nicméně pravdu měl v tom, že to byla nová zkušenost a ty si cestovatelé cení. Nezdálo se mi pravděpodobné, že by se z jakési ukrajinské předplacenky šlo dovolat do Čech, případně že by kredit vystačil na něco jiného, než na "dobrý den, tady Petr Tuček". Opak byl však pravdou, Petr se skutečně dovolal a hovořil neuvěřitelnou celou jednu minutu. Tím byl kredit beznadějně vyčerpán a Petr sáhl k použití mého telefonu, který jsem mu beztak od začátku vnucoval, jako pro tuto akci velmi vhodný prostředek. Během telefonování jsem vyběhl kamsi na louku, kde se mi podařilo zhotovit na můj vkus docela výstižnou zakarpatskou fotografii.
Během této naší procházky jsme zvolili novou strategii - protože nás netlačil čas, pouštěli jsme se různými odbočkami z hlavní cesty do kopců. Ne daleko, třeba jen pár stovek metrů. Možná to zní banálně, ale výsledek mě dost překvapil a bil jsem se do hlavy, že jsme podobně nechodili už dřív. Jakkoli se to nemusí zdát pravděpodobné, každá odbočka zapůsobila jako cesta časem o dalších padesát let zpět. Místo silnice jen cesta křižující potoky, ustávaly dráty elektrického vedení i satelity, domy nebyly velké zděné, ale menší dřevěné s doškovými nebo šindelovými střechami. A hlavně poházené v kopcích, stovky metrů od sebe. Podobných odboček jsme si vychutnali několik a znovu se musím porozplývat, že daly vzniknout povedeným fotografiím.
Brzy se začalo ale stmívat, inu zima je zima, a proti plánu nám ujel i nějaký ten vlak, takže ke konci výletu jsme se trošku připravovali na krizové řešení. Naštěstí však cílová rovinka přišla dříve, než jsme se nadáli a do Lavočného jsme dorazili asi tři čtvrtě hodiny před odjezdem dalšího vlaku do Volovce. Je třeba připomenout, že tři čtvrtě hodiny je na dovolené v Zakarpatí zkrátka jiný časový údaj, než u nás. Alespoň já jsem zde v takovém rozpoložení, že čekat na vlak hodinu je podobné, jako čekat v Praze na metro. Ve špičce.
Projížděje Beskidem, hledal jsem rozsvícená okénka ve známém domě, ale všude bylo zatemníno. Brzy jsme dorazili do Volovce a dobrý Petr se ještě vydal pro něco na zub. Udělal mi velkou radost, protože zaimprovizoval - donesl uzenou rybu. Nikdy jsem na ryby moc nebyl, ale jednak se snažím poslední dobou to změnit a jednak bych se sám k podobnému experimentu neodhodlal - Petr, nezatížený mým stravovacím konzervatizmem, zeptal se paní prodavačky, jestli je ryba určena k okamžité spotřebě a o nákupu bylo rozhodnuto. Z toho žvance jen tekl olej, ale chuť byla senzační. Zcela jistě to byla záležitost napůl psychická, ale tak ať, výsledek byl nezapomenutelný, stejně jako u ukrajinského kefíru. Znovu jsem vzpomenul Čechova a jeho "pojídání jesetera s vodkou", jakožto známku výsad vyšší společnosti. Zcela se oddávaje gastronomickým vjemům, přejedl jsem se do bezvědomí, což můj kamarád Roman označuje jako obžerskou kadenci. Nedalo se jinak.
Odpočinek jsme tentokráte vůbec neodkládali, čekal nás dlouhý den.

Den pátý, středa 23.1.

Jakkoli se zdá, že Volovec je kousek od slovenské hranice a vlak musí být v Užhorodu za chvilku, opak je pravdou a jediná rozumná cestovní varianta bylo vstávat po třetí hodině ranní (našeho času). Trochu jsme ráno brblali, ale účel světí prostředky a brzký ranní vlak nás odvezl do Mukačeva, kde jsme najisto vyrazili směr autobusové nádraží. Ještě před nádražím nás odchytil řidič dodávky zřejmě nějakého alternetivního přepravce a nabízel nám cestu do Užhorodu za sedm hřiven. Protože jsme od neděle dobře věděli, že cena je pět, sebevědomě jsem pravil, že si hezky půjdeme na "oficiální" linku. Řidič se tomu pousmál, že za sedm jezdí všichni, což jsem znalecky ignoroval, ale trochu jsem znejistěl, když nedaleko postávající paní pravila, že se po víkendu zdražovalo. Když jsme dorazili k nástupišti, ukázalo se, že se skutečně během naší návštěvy zvedlo jízdné Mukačevo-Užhorod.
V Užhorodě jsme pomalu potřebovali konsolidovat měny. Zbavit se přebytku nestabilních hřiven a nakoupit slovenské koruny pro nějaké to eventuální povyražení na území našich východních sousedů. Bohužel jsme se stali obětí matematické olympiády a ke své smůle jsme měnili v jedné směnárně tam a v jiné zase zpět (například za pár eur a pár hřiven jsme dostali pár slovenských korun). Nedokážu si přesně už vybavit, proč jsme vlastně měnili 2x, ale princip omylu byl roztomilý: směnárna uváděla měny venku na tabuli třímístně bez desetinné tečky. Takže kurz za slovenskou korunu i euro vypadal podobně, přestože byl vlastně o řád posunutý. To nás dokonale zmátlo a počítali jsme s jeho převrácenou hodnotou, která se zdála býti poměrně výhodnou. Šlo zkrátka o jev, kdy selský rozum byl na obtíž. Ujišťuji laskavého čtenáře, že z klidu houpacího křesla se může zdát tento omyl jako naprosto trapný a nehodný průměrně inteligentního turisty, leč stalo se a dva inženýři si se zapeklitou situací neporadili. Stálo nás to ale nejspíš jen pár desetikorun.
Existovala teoretická varianta, že stihneme dopolední autobus přes hranice, což se kupodivu povedlo. Jeli jsme se stejným řidičem. Kontrola na hranici byla nicméně výrazně podrobnější, inu Schengen je Schengen. Sličné slovenské celnice (překvapilo mě jejich množství i sličnost) byly stejně slušné jako neodbytné. Asertivní. Cestovaly s námi různé případy: Ukrajinci za prací, na návštěvu, rekreačně, také Rusové, Slováci. Každému znovu vysvětlovali, jaké papíry dotyčný potřebuje (a nebylo jich málo). My jsme naštěstí žádné problémy neměli a s českým pasem jsem si (úplně přihlouple) připadal jako "něco víc". Překvapilo mě, že některým spolucestujícím se vyplatí převážet karton cigaret a deklarovat ho (tedy nemálo zaplatit za proclení).
V Michalovcích jsme se připravili na známé nástupiště a vyčkávali jsme autobusu do Košic. Cestovali jsme nakonec alternativně - během čekání se k nám přitočil řidič konkurenční dodávky a nabídl, že můžeme jet za stejnou cenu s ním, jakmile se dodávka naplní. To se také brzy stalo a vyrazili jsme do Košic. Dodávková doprava ve mně vyvolávala naprosto ukrajinský dojem, podpořený ještě faktem, že právě až na cestě z Michalovců do Košic jsme projížděli jakousi mobilní celní kontrolou. Na parkovišti u silnice stál připravený mobilní rentgen, i když kontrola se nakonec sestávala pouze z předložení pasů a prohlášení, kdo kam cestujeme. Přesto se nás řidič předem raději ptal, jestli náhodou, když cestujeme z Ukrajiny, nevezeme cigarety nebo alkohol.
V Košicích jsme se uvelebili ve vlaku a posilnili jsme se na další cestu, která přeci jenom ještě nějakou dobu měla trvat. Byly asi čtyři hodiny odpoledne, což byl ideální čas pro Petra, který by se dostal domů kolem půlnoci, ale vysloveně nevhodný pro mě, protože v Praze bych přistál kolem třetí hodiny ranní. Měl jsem proto v záloze vtipný plán: stavit se v Liptovském Mikuláši opět s Lenou a Vovou na nějaký ten žvanec a skleničku a pokračovat domů nočním vlakem. Tak se také stalo a po prodřímané cestě z Košic do Mikuláše jsem se s Petrem rozloučil a zamířil jsem do známé již hospody. Uvelebil jsem se, načež dorazili Lena s Vovou, které jsem včas varoval, že se cítím i vypadám poněkud použitě. Rovnou na mě vyrukovali s novým plánem - jít nejprve do baru. Není to sice můj oblíbený druh podniků (nenapadá mě proč - snad proto, že mám rád jídlo), nicméně do nějakého prověřeného baru jsme zamířili. Lena s Vovou se tvářili, že jsou zde štamgasty a vybírali si různé více či méně exotické nápoje. Já jsem se konzervativně spokojil s vínem, byť jsem si vzhledem k přebytku slovenské měny dovolil luxusní. Po barovém intermezzu jsme se odebrali na jídlo, na což jsem se vysloveně těšil. Probíral jsem s Lenou systém Ukrajinského školství a možnosti stipendií, protože nás s Petrem zaujala myšlenka nějaké finanční podpory studia Slávikových synů. Již před tím s Petrem a nyní s Lenou jsme to semleli shora dolů a zpět, ale moc kloudného výsledku jsme se nedobrali. Hovor byl o to zajímavější, že Lena sama pracuje ve školství. Téma jsme víceméně uzavřeli s tím, že drobná finanční pomoc je jednak kapkou v moři a jednak nemá valný motivační charakter.
Večer byl opět příjemný, ale jak se den chýlil ke konci, cítil jsem, že vstávání po třetí hodině ranní, dlouhá cesta a navíc přicházející symptomy Petrova nachlazení mě řádně unavují. Před půlnocí jsme se rozloučili a mně se naštěstí podařilo ve vlaku koupit lehátko. Usnul jsem ve vteřině a díky Schengenu mě v noci na hranicích nikdo nerušil, takže jsem se probudil až ráno v Praze. Fyzicky jsem se moc dobře necítil, ale hřálo mě vědomí nového zážitku, který si budu pamatovat.
Zakarpatskou zimu jsme nepoznali, takže mám ve svých snech drobný dluh, který ale snad půjde splatit. Podařilo se nám pokračovat v navázané družbě, což mi udělalo velkou radost. Celkem vzato jsme absolvovali opět výbornou dovolenou do Ukrajinské série. Doufám, že ne poslední. V kuloárech se totiž proslýchá něco o Oděse.

Dopsáno 19.4.2008