Jaroslav Mencl

Ukrajina 2007

Zakarpatí vlakové a deštivé

Většinou začínám vyprávění proslulým klišé „tak jsme tam přišli“. Tentokráte ale musím začít trochu více od lesa, jakkoli hodlám vyprávění zestručnit.
Ukrajinu jsem se svými kamarády navštívil v letech 2001, 2005 a 2006. Výlet pokaždé přinesl něco nového a pokaždé přesvědčil, že je třeba se vrátit a vzít to zase trochu jinak. Stejný pocit jsem měl i při poslední návštěvě, od které uběhl už rok a půl, což mne trochu naplňovalo neklidem a nutilo mne dorážet na kamarády důrazněji. Co naplat, ještě jsem nedospěl k té odvaze, abych se vypravil sám.
Po čase tedy vykrystalizoval reálný termín v polovině září 2007. Vydal se se mnou kamarád Petr, laskavému čtenáři předchozích cestopisů dobře již známý ukrajinský harcovník. Roman účast odmítl ze zcela pochopitelného důvodu – v tomto termínu se Roman měl stát otcem.
Věci se tedy seběhly tak, že v hektickém pracovním srpnu a září jsem vůbec nepozoroval, že se odjezd přiblížil a najednou jsem seděl v tramvaji s obrovským batohem plným věcí nezbytných k přežití (namátkou uvedl bych stativ nebo česnek) a mířil k pražskému Hlavnímu nádraží, poněkud nespokojen, že jedu pozdě. Do toho mi zavolal z chalupy tatínek, jestli jsem náhodou nenechal v bytě téci vodu, že volali tonoucí sousedi, co se u nás děje.
To byla sobota, 8. září 2007, poledne. Zakoupil jsem zpáteční jízdenku do Čopu a vsedl do rychlíku do Žiliny. Měli jsme totiž naplánovánu cestu poměrně krkolomnou, nepočítající s nočním spánkem, zato spoléhajícím na mnoho přestupů.
V kupé se mnou seděl u okna železniční modelář. Jeda z pražské burzy a třímaje model mašinky, zaobíral se jeho studiem. Druhý můj spolucestující byl starší již pán, evidentně dobře živený. Hovor zahájili počasím. Rychle si ale padli do noty a dostávali se k tématům zajímavějším, ale také méně pravděpodobným. Modelář věčně glosoval, ale nepřel se, přestože dobře živený pán se pouštěl do stále odvážnějších výpadů. Na chvíli se zastavil u své návštěvy Mukačeva v šedesátých letech, kdy jedl s domorodci polévku z rozvařených rybek, které se vkládaly do úst, vysály a kostra se vyplivnula, což mě zaujalo a k hovoru jsem se váhavě přidal. Později se však pán upnul na kosmický výzkum. Namátkou si z jeho vyprávění pamatuji, že prvním člověkem na Měsíci byl Rus, nikoli Američan, dále mi utkvěl výtah na oběžnou dráhu. Zejména obhajoba reálné možnosti dosažení rychlosti světla hmotným tělesem mi přišla až trapně komická. Dobře živený pán dokonce vyprávěl, že existuje letadlo, které se v devítisetkilometrové rychlosti dokáže otočit do protisměru tak, že za dvě vteřiny letí plnou rychlostí opačným směrem (podstatné na tom je, že to vše s živým člověkem uvnitř). Oba diskutující se podivovali, jak je něco takového možné a jeden z nich zaníceně poznamenal, že ono to asi není tak těžké, jen jde o to „přijít na tu fintu, asi to bude nějaká přetlaková komora“. Pánové zřejmě neuvážili, že tlak nijak nesouvisí se zrychlením a uvedená obrátka prostě není k přežití, protože by na pilota působilo bratru 30 G, jak jsme si později s Petrem spočetli.
Zkrátka a dobře, pánové se dobře bavili. To, že tlustý jel údajně od prezidenta a zítra mu vyjde kniha, snad už ani nemá cenu detailněji popisovat. Cestu mi jejich roztodivné historie příjemně zkrátily a jen lituji, že oba opustili kupé dříve, než nastoupil - ve Vsetíně - Petr.
Na počátku vyprávění jsem nezmínil jeden zajímavý fakt: nevěděli jsme ještě, kam pojedeme. Tušili jsme jen, že to bude Zakarpatí. Jakmile tedy Petr nastoupil a splnili jsme náležité uvítací ceremoniály, rozložil jsem mapu a počali jsme dumati. Variant nebylo mnoho a vybrali jsme cestu do (dříve již navštíveného) Volovce, oblastního města v severní části Zakarpatí, na hlavní trati do Lviva . Dále byl plán už méně jasný. Chtěli jsme vyběhnout na nějaký kopec a dále jít pár dnů po kopcích“.
Posvačili jsme, předložili cestovní doklady a v Žilině jsme uskutečnili přestup na rychlík do Košic. V první chvíli nás trochu překvapilo, že nikde nečeká žádný přípoj (měli jsme zpoždění), ale nakonec se ukázalo, že si musíme více než hodinu počkat. Součástí našeho živelného plánu byl mimo jiné totiž fakt, že jsme jen zhruba věděli, kde máme přestoupit, ale ne kdy a na co. Tato dílčí neznalost se obrátila v náš neprospěch až v Čopu.
Cesta do Košic byla rychlá a bezproblémová, v kupé jsme jeli sami. V Košicích jsme čekali opět přes hodinu. Dalším vlakem byl poslední noční osobák - „panťák“. Dvě spřažené jednotky (tedy osm vozů) působily u vlaku jedoucího v jedenáct v noci ke státní hranici docela zvláštně, poněvadž vlakem cestovalo jen pár jednotlivců. Usoudili jsme, že tato předimenzovaná vlaková souprava se snad jen přesunuje na ráno, aby pobrala nával pracovníků košických industriálních provozů na první vlak. Dvouhodinová trmácivá jízda kolem půlnoci v přetopeném vlaku nás docela vyčerpávala, ale státní hranice, a s ní určité napětí, se blížily. Začalo drobně pršet.
Ke konci cesty už se vlak loudal mezi desítkami kolejí a bylo jasné, že se blížíme k cíli – stanici s mohutným příhraničním překladištěm, jehož největší lesk a sláva již pominuly. Čierná nad Tisou. V roce 2001 jsme tudy projížděli brzy ráno mezinárodním rychlíkem do Kijiva. Vystoupili jsme s posledními opozdilci a spěchali k nádražní budově. Dvě červená světýlka v dáli značila jediný vlak na nádraží – náš přípoj, tedy osobní vlak vedený v nedlouhé trase Černá nad Tisou – Čop. Na těchto deseti kilometrech se děly věci jako v Bermudském trojúhelníku. Vytištěný jízdní řád ze žilinského infokoutku ukazoval, že deset kilometrů je ve skutečnosti 446km a trvá více než 14 hodin jej překonat. V jiném jízdním řádu je doba 40 minut, což je i tak na 10 kilometrů úctyhodné. Rychlík zde jede deset minut, my jsme jeli asi půl hodiny. Chvíli jsme jeli zpátky, pak zase dopředu. Chvíli jsme také měli dvě lokomotivy, chvíli jednu. A k tomu jeden jediný rychlíkový vůz. A také se změnilo časové pásmo - o hodinu. Zkrátka a dobře, byla to pestrá ukázka možností železnice, tedy “poezie svého druhu“.
Ve vlaku proběhla slovenská pasová a celní kontrola, ukrajinská nás čekala až na nádraží v Čopu. Ve voze s námi jeli ještě dva zajímaví cestující. Mladý sebevědomý cyklista a unaveně, leč spokojeně vyhlížející důchodce s batůžkem.
První byl Němec, neměl pas a neuměl hovořit (v těchto končinách) použitelnou řečí. Snažil se vysvětlit, že je mladý a tudíž ještě pas nepotřebuje. Celníci mu zase tvrdili, že pas potřebuje, a že oni ho klidně pustí, ale ukrajinská strana pravděpodobně ne.
Druhý byl snad Fin, jak se ukázalo, poměrně naivní, přestože zcestovalý. Později jsme s ním ještě měli tu čest.
Pohraniční kontrola na ukrajinské straně byla zatím nejrychlejší, jakou jsem zažil. Po vyplnění bumážky neuběhlo ani dvě minuty a byl jsem „na druhé straně“. Velmi pohledná pracovnice pohraniční kontroly (co tu proboha v té uniformě dělá v ukrajinské hraniční vesnici ve dvě v noci?) se ještě vyptala, kolik mám s sebou peněz, na což jsem odpověděl dost neurčitě a vyjmenoval jsem nějaké ty desítky nebo stovky od několika měn. Jakmile jsme vstoupili „na pevninu“, vrhlo se na nás několik taxikářů. Když jsem jednomu z nich řekl, že chceme do Volovce, nabídl svezení za 50 dolarů. Cena mě natolik pobavila, že jsem vybuchnul smíchy, což taxikáře kupodivu ani nepopudilo. Zřejmě to je poměrně evropská cena, ale přeci jen by za ni byla třeba více než tisícikilometrová zpáteční jízdenka do Prahy. Podle našich propočtů jsme měli rovnou naskočit do vlaku směr Lviv. Na první pohled ale vlak na nástupišti nestál a u různých pokladen se tvořily hloučky Ukrajinců. Nedokázali jsme se rychle zorientovat a čas nám utíkal, vlak jel bůhví kudy, ale my jsme do něj nenaskočili. Za trest jsme byli nuceni čekat do půl šesté na další. Nakonec se ukázalo, že na tom není nic tak špatného, protože do Volovce jsme tak měli dorazit v použitelných osm hodin ráno, nikoli před pátou.
Německého spolucestujícího jsme během dalších čtyř hodin na nádraží neviděli, z čehož usuzujeme, že prostě přes ukrajinskou kontrolu neprošel. Z turistického finského dědečka se vyklubal upovídaný pán, naprosto nepřipravený na cestování po východní Evropě (přestože připraveně vypadal). Vyžádal si naše tlumočení u pokladny, poté od nás koupil hřivny, nemaje na jízdenku (ne, že bychom měli takový přebytek této nedostatkové měny) a celkově se nás chytnul, že jsme jeho „dear English speaking friends“. Vyptával se nás na různé věci, různé věci nám povídal. Když řekl něco ve smyslu, že jede od našeho prezidenta, vzpomněl jsem si na pána v kupé na začátku cesty a začal jsem se trochu ošívat. Nejroztomilejší byla jeho myšlenková sekvence „bývalý SSSR je nejchudší země na světě .... proč se tady na nádraží sakra neprodává ovoce?“ (je třeba zdůraznit, že Čop je příhraniční vesnice a na liduprázdném nádraží ve tři v noci by prodej ovoce nepředpokládal snad ani největší optimista).
Když se čas doplahočil k odjezdu našeho dalšího vlaku, náš nový druh nás sledoval až do poslední chvíle (jeli jsme stejným vlakem). Poté jsme vsedli do očíslovaných sedaček poměrně pěkně rekonstruovaného vozu staré elektrické jednotky a počali jsme klimbati. Klimbání se mi úplně nedařilo. Začínalo se rozednívat a zajímala mě krajina za okénkem. Bylo chladno, přestože jsem se oblékal čím dál více. Ve voze byla elektronická tabule ukazující zastávky a další užitečné informace. Na červených diodách rolovaly nápisy o tom, jak se nemá kouřit, jak si lidé mají sedat na svá vyhrazená místa a podobně. Byl jsem tímto výdobytkem informačních technologií tak hypnotizován, že jsem nepřestával na tabuli civět, ani když mě už dost pálily nevyspáním oči. Další potřebná informace byl údaj o teplotě. Postupně klesal ze 14 stupňů až na 11. Chvílemi jsem si nebyl jist, jestli tím není míněna teplota v interiéru.

Den první, neděle 9.9.2007

Těsně před osmou ráno (kijivského času) jsme vystoupili ve Volovci. Na nádraží bylo rušno, ale když jsme seběhli sto metrů dolů na hlavní ulici, zklamalo nás mrtvolné chladné ráno. Drobně mžilo. Učinili jsme krátkou procházku oběma směry hlavní silnice (měli jsme Volovec v poměrně živé paměti z loňské návštěvy) a bezradně jsme se vrátili zpět. Byl to mimo jiné první větší test chůze s těžkým batohem. U mě dopadl tak, že dost záleželo na seřízení zádového systému a nasazení batohu. Někdy jsem ho musel po sto metrech sundat, jindy jsem s ním ušel docela hodně. Myslím, že ke konci výletu jsem se se svým zavazadlem sžil natolik, že bych si troufnul i na dlouhou túru.
V devět otevřely obchody; jestli se nepletu, tak v deset kostely. Nakoupili jsme nezbytné potraviny, jako třeba kefír, a vrátili se kousek pod nádraží, kde jsme si povšimli turbázy (čili turistické ubytovny) Plaj. Před ní jsme posvačili a podarovali žebračku. Začal jsem se kochat myšlenkou, že by bylo báječné ubytovat se, shodit ze zad to těžké monstrum, prospat se a chodit pak na výlety na lehko. Petr nechtěl o mém nápadu ani slyšet. Přijel se přeci sportovně zdevastovat. Snažil jsem se asertivně a důsledně svoji myšlenku obhajovat, aby na ni přivykl. Protože jsem svačil a Petr už ne, vybídl jsem jej, aby šel zjistit ceny. To mu bylo hrubě proti mysli (přestřelil jsem), pročež jsem se vydal na výzvědy nakonec sám. Zjištění bylo příjemné: 30 hřiven na osobu a den, čili řekněme asi 140 korun. To byl argument hrající v můj prospěch a Petra jsem nakonec zlomil. Svolil s podmínkou „tak jo, dnes se vyspíme a zítra vyrazíme v plné polní na Velkij Věrch a večer přespíme ve stanu“. Zdálo se mi to jako plavat přes La Manche, když vedle jede zrovna loď, ale o to samozřejmě šlo. Dál jsem se nepřel, první fáze byla korunována úspěchem.
Paní ubytovnice nás ubytovala. Složitý systém kliky a zámku nám asi 3x zopakovala a nejspíše nějakou dobu poslouchala za dveřmi, protože když jsme si s ním asi tři minuty hráli a stále dokola cvakali, přišla se zeptat, jestli to je panjátno. Provinile jsme souhlasili a přestali cvakat.
Ubytování bylo dle očekávání poměrně málo komfortní. Měli jsme místnost pro dva – toaletu a sprchu jsme sdíleli s druhou takovou místností pro další nocležníky. Zřejmě zde byla snaha udržovat místnosti v čistotě, ale s výsledkem podobným, jako když je čistě udržovaný záchod ve čtyřicet let starém vagónu. Prostě nechcete se zde moc zdržovat. Povlečení vypadalo poměrně čistě (ručníky ne), ale samozřejmě jsme na ně plácli své spacáky a brzy jsme již zařezávali. Takto jsme zařezávali a zařezávali, až byly asi tři nebo čtyři hodiny (původně jsme si říkali, že vstaneme po obědě, tak v jednu). Když jsme se probudili, necítili jsme se sice nijak zvláště odpočatě, ale venku bylo docela pěkně, tak jsme usoudili, že by byl hřích trochu se neprojít. Začal jsem řešit moje malé fotografické dilema (kterého jsem se po celý pobyt nezbavil), a sice jakou všechnu výbavu jen tak nalehko poberu. Nakonec se Petr nabídl a tak jsem se vydal s objektivy po kapsách a stativem přes rameno a něco mu také na cestu dal. Vyšli jsme na kopec nad Volovcem, západním směrem. Chvilkami bylo zajímavé světlo a myslím, že vzniklo i pár pěkných snímků. Loudali jsme se cestou necestou až do tmy, viděli jsme pasáčky, jak ženou svoje stáda na noc domů.
Myslel jsem, že se mi nebude chtít po odpoledním spánku usnout, ale opak byl pravdou, a jak jsem usnul, ani nevím. Možná pomohla i stopečka vodky, neboli místním dialektem „horilky“, kterou jsme stylově zakoupili.

Den druhý, pondělí 10.9.2007

Ráno jsme shledali, že je poměrně ošklivé počasí, ale Petr byl neoblomný, tak jsme se odubytovali a vyrazili jsme z turbázy po žluté značce. Už sám tento fakt byl zajímavý, turistické značky jsou podle našich informací na Ukrajině dosti raritní záležitostí. Šli jsme cestou za město, po holých kopcích, mezi pastvinami. Cesta byla příjemná. Postupně jsme odhazovali oblečení, protože se začalo ukazovat, že cestou do kopce s těžkým zavazadlem se nám dělá teplo, i kdyby kolem mrzlo. Postupně jsme vešli do lesa, a byli jsme výš a výš. Žlutá značka přestala existovat a místo ní (?) nastoupily bílé čtverečky. Něčím takovým údajně u nás dřevaři označují stromy, ale zdejší systematičnost skutečně napovídala, že se jedná o značení cesty. Jenže z cesty se po chvíli stala jakási dráha pro stahování pokácených stromů. Pod pětačtyřiceti stupni, přímo do kopce, v kamení, mezi popadanými kmeny a větvemi. Terén se stával těžším a do toho začalo pršet. Kameny se různě otáčely a viklaly pod nohama, ale hlavně dost klouzaly, vlivem čerstvého deště. Zpod kapuce jsem koukal pod nohy, jako když má kůň klapky na očích a soustředil se, abych nešlápl špatně. Vzhledem k počátečnímu nadšení (kterého zpravidla mívám více než dost) mě všechny tyto komplikace spíše bavily a udiveně jsem si říkal „to snad není možné“. Trochu mě rozlaďovalo spíše to, že Petr jede jako tank a nestíhám jeho tempo. Nechtěl jsem si tím ale kazit náladu a jsa si vědom toho, že mám v batohu mimo jiné čerstvý kefír a sýr, šlapal jsem si podle svého, ať se děje co se děje.
Myslím, že nejobtížnější fáze nám mohla trvat asi hodinu a dostali jsme se něco přes tisíc metrů nad mořem. Bílá značka se ztratila, což se ukázalo jako problém. Ještě chvíli jsme se šplhali do kopce. Ztratily se stromy, nastoupil vřes, borůvčí, ostružiní, vysoká mokrá tráva a hlavně mlha. Cesta se stočila a vedla po vrstevnici, ani dolů, ani nahoru. Navigační pomocník mi ukázal 1200 metrů nad mořem a boty se staly vlhkými i zevnitř. Po pár desítkách nebo stovkách metrů jsem usoudil, že je na čase boty zaměnit za opravdové horské, které si lebedily v suchu batohu. Učinil jsem tak a rázem jsem se cítil jako v bavlnce. Uvažoval jsem, jak dlouho to asi vydrží, protože vysoká mokrá tráva je rychlou smrtí pro jakoukoliv obuv. Navíc cesta kolmo ke svahu byla dosti nepříjemná pro kotníky (ne že by cesta do takového kopce či z něj byla pro kotníky příjemnější). Po chvíli Petr prohlásil, že má kompletně mokro v botách, a že neví, kam půjdeme dál. Nahoru to nešlo, dolů také ne a v našem směru cesta víceméně končila. Chvíli jsme bezradně přešlapovali. Cítil jsem se sice fit, ale výš už to zkrátka nešlo; cesta nebyla. Po krátkém váhání jsme se rozhodli, že je čas jít dolů. Terén byl pekelný. Cestou z kopce jsem sice lépe stačil Petrovi, ale klouby chuděry trpěly. Když mě rozčílilo klasické blátivé vymáznutí se, rozhodl jsem se ničeho nedbat a začít svačit uprostřed kopce. Petr vypadal dost zarputile a nespokojeně kvůli vlhkosti obuvi a šatstva a nechtěl nic. Ani jíst, ani pít, ani odpočívat, ani hroznový cukřík pro doplnění energie. Valil se dál a já jsem hltal kefír, zajídaje čedarem. Přestože jsem kefíru do sebe obrátil třičtvrtě litru, nemělo to významnějšího vlivu na moje trávicí ústrojí, jak se někdy v příliš familiérních rozhovorech s úsměškem tradovává.
Po čase jsem s novou vervou vyrazil dobrodružnému škobrtání vstříc a díky moudře zvolené trase jsem brzy dostihl Petra lopotícího se kdesi u potoko-cesty mezi ostružiním. Divil jsem se, že jsem si ještě neroztrhl nějakou část oděvu. Posléze Petr svolil k další pauze (dělám si pauzy rád a často) a shledal, že má zcela mokro v botách, úplně mokré kalhoty (to nevím, jak udělal, já jsem měl prakticky suché) a tričko má také mokré, ne od deště, ale propocením. Když z něj vyždímal asi decku vody (bez přehánění), vzpomněl jsem si bezděčně na slavného lovce Pampalíniho, kterak v úvodní znělce animovaného seriálu pro děti ždímá nad hlavou svůj šátek (a teče z něj podobné množství znoje, jako z Petrova trička). Petr se stával tvárnějším a ochotněji diskutoval o noclehu pod střechou, neboť se mu nelíbilo, že prakticky za jedno dopoledne má půlku výbavy zcela mokrou. Musím samolibě konstatovat, že moje výbava (až na první lehké botky) byla ve výtečné kondici, což mi dodávalo značného sebevědomí k další cestě a pocitu dostatečného komfortu.
Po dalším sešupu o nějaké ty stovky metrů níže jsme narazili na luxusní trávník – jak se ukázalo, zřejmě na hlavní cestu na vrchol Velikého Věrchu. Jak jsem už kdysi ve svých poznámkách psal, veškerý trávník, kam dohlédne kravské oko, je dokonale spasen, tudíž maximálně dvoucentimetrové výšky. To je estetické a také velmi praktické, obzvláště pokud celé dny prší. Vydali jsme se širokou cestou nahoru a po nějakých dvou stech metrech jsme řekli „tady budu spát“, jak zpívá Vlasta Redl. Za více či méně přerušovaného mrholení jsme rozbili stan a já jsem se (dokud jsem byl rozehřátý pohybem) vrhnul pro kompletní hygienu do potoka. Byl to báječný pocit (což jsem ostatně čekal) – a mohl jsem se nakrmit a ulehnout k spánku. Až na jednu zvláštní okolnost – byly tři nebo čtyři hodiny odpoledne. Chvíli jsme kvůli nepřízni počasí pobyli ve stanu, ale začínal jsem cítit, že bych mohl usnout, pročež jsme se raději ze stanu vypoklonkovali a Petr se pustil do vaření (velmi se mi totiž zalíbila jeho sbírka těstovinových směsí). Podle svého tradičního receptu vše řádně zahustil nakrájenými kousky sýra. Když jsem viděl hořící kousky suchého lihu, řekl jsem si, že by možná přeci jen stálo za to rozdělat velký oheň, třeba kvůli sušení. Všecičko kolem bylo ale mokré, tak jsem tápal po okolí a nosil malinké smrkové větvičky. Nakonec jsme se odhodlali počíti oheň. Vzpomněl jsem na jednu slovní hru u rodinného krbu, kde se na lístečku rozvíjel vtipný příběh „plamínek plápolal nejprve málo, pak ještě méně, až zhasl docela“. Přesně takto se totiž odvíjel životní příběh našeho ohýnku. Postupně jsme přidávali kostičky suchého lihu, s hlavami u země jsme mocně duli, až jsme z toho pozbyli veškerý krevní tlak a s motajícími se hlavami padali na znak do mokré trávy. Přikládali jsme titěrné větvičky a precizně jsme je rovnali přesně do míst, kam dosahovaly centimetrové plamínky. Jak už to tak bývá, když dva lidé rozdělávají oheň, nemohli jsme se nějak dohodnout na správné technologii. Petr kladl nanovětvičky, já jsem měl snahu zazdít to celými stromy a výsledek se nedostavoval. Nakonec Petr vzdal a odešel k potoku. Tam se sice nemohl sušit, ale aspoň ho neznervózňoval můj megalomanský přístup k rozdělávání ohně. Mně se mezitím podařilo pokácet nedaleký suchý smrk (lépe řečeno mrtvý, protože suché nebylo v okolí snad kromě humoru nic). V poslední naději jsem nakladl na oheň větvoví bez ladu a skladu a než přišel Petr od potoka, měl jsem doslova vatru, že srdce plesalo a hasicím přístrojům se otevírala kudla v kapse. Petr mi vystřihl poklonu a začali jsme sušit (potěšila taková drobnost, že měl s sebou Petr prádelní šňůru). Já jsem dohromady neměl co sušit, tak jsem alespoň kladl kolem ohně své lehké sportovní botky, zmáčené dopoledne. Petr rozvěšoval kusy svého oděvu. Mezitím se postupně setmělo, takže jsme nakonec usoudili, že přeci jen nepůjdeme spát tak brzy, jak to ponejprv vypadalo. Zapomněl jsem p.t. čtenáře informovat, že spasené louky mají svoji výhodu v báječně upraveném trávníku, ale často také nevýhodu v podobě značného zalejnování, kterýžto fakt se stává nepříjemným právě po setmění. Nicméně nejsem si vědom žádného zásadního přešlapu a spokojeně jsme sušili do noci. Sušení (uzení) však přineslo nepříjemný vedlejší efekt pro nás oba. Pro mě dříve – když mi uhořel kus boty, pro Petra později, když druhý den ráno shledal, že gumový lem (kolem kotníku nohy) vlivem přímého ohně zcela ztvrdl a během pár kroků způsobil nehezké puchýře.
Když jsme doudili, uložili jsme se ke spánku. Asi 800 metrů nad mořem, vedle potoka, za průběžného mrholení a deštíků. S nocí jsem nebyl spokojen, jak jsem si původně myslel, že budu. Jednak jsem ležel mírně hlavou s kopce a jednak chlad (právě chlad na hlavu) způsobil nepříjemnou bolest hlavy, se kterou jsem se ráno probudil. Zima samotná mi zase tak vážná nepřipadala, přestože jsem se v noci průběžně přioblékal. Venkovní teplotu bych neodhadoval na více než pět stupňů. Navíc jsme museli nastavit budík na nepříjemnou pátou hodinu (našeho času). Petr totiž podlehl mým návrhům na ubytování pod pevnou střechou, vida jak s jeho výbavou zatočila všudypřítomná voda. Chtěli jsme tedy stihnout ranní ubytovací dvouhodinovku ve Volovci, nicméně nevěděli jsme, jak daleko vůbec Volovec je a jaká k němu vede cesta.

Den třetí, úterý 11.9.2007

Ráno zapípal telefon a zabubnoval vytrvalý déšť na stan. Nemuseli jsme se domlouvat nijak dlouho. Posunul jsem buzení o padesát minut a upadl znovu do komatu. Kolem šesté (místní sedmé) déšť polevil alespoň natolik, abychom se mohli slušně sbalit. Nijak jsme to nenatahovali a zčerstva jsme vyrazili pěknou travnatou cestou dolů údolím. Cesta se záhy změnila – probíhala zde zřejmě intenzivní těžba dřeva a byly vyjeté hluboké koleje, všude louže nebo husté bahno. Bylo těžké najít místo k projití „suchou nohou“. Brzy jsme se dostali k rozlehlému „překladišti“, což byl mohutný rozlehlý bahnodrom, kam oko dohlédlo. Poskakovali jsme v dešti mezi více a méně bahnitými ostrůvky. Bylo mi líto pěkných, z domova pečlivě impregnovaných botek a poskakoval jsem zvláště opatrně, ale přeci jsem si hamstnul po kotníky do tekutého bláta. Nakonec jsme však došli na cestu, která se dala s trochou optimizmu označit za „vesnickou silnici“. Po té jsme šťastně sešli do Volovce. Církevní ceremonie zde byly opět v plném proudu. Nepodařilo se mi odhadnout, kdy probíhají a kdy ne, ale třeba byl zrovna nějaký svátek.
Bez problémů jsme se ubytovali v „našem starém dobrém“ pokoji v turbáze Plaj. Byl jsem trochu zvědav, jestli bude v pokoji ještě „náš nepořádek“, ale kupodivu zde bylo uklizeno a čisté povlečení. Přesto jsme opět s gustem hodili na postele vlastní spacáky a v nevelké místnůstce jsme rozložili věci, které bylo třeba sušit. V neradostném počasí jsme si naplánovali na odpoledne návštěvu Svaljavy, nedalekého městečka ležícího na hlavní lvivské trati.
Cesta do Svaljavy byla zajímavá. Především mě překvapilo, že asi dvacetikilometrový úsek jedeme skoro hodinu. Také mě potěšila cena, bratru asi desetikoruna. Dokonce se jednalo zřejmě o nějaký podřadný vlak, poněvadž součástí jízdenky nebyla místenka, jako v jiných spojích. Ve Svaljavě jsem očekával bůhvíproč nějaké překvapení; přeci jen ve městě se dá čekat pravděpodobněji, než v lesích. Zřejmě nejzásadnějším rysem výletu byl déšť, který nepřestal za celou tu dobu. Vlastně je potřeba říci, že nepřestal po celých dalších asi čtyřicet (možná více) hodin. Ve Svaljavě byly ohavné ponuře šedé paneláčky se spoustou parabolických antén. Takové paneláčky, jako jsou na Ukrajině všude v malých městečkách a větších vsích. Tyto domy, které se mému oku, dovolím si říci fotografickému, zdají přesto jaksi pitoreskní a mající vlastní kouzlo. Návštěvníka Svaljavy vítají přímo před krásně nově zrekonstruovanou nádražní budovou. Nu a před nimi byl zaparkovaný vozík s koněm a hříbětem. Pěkná scenérie. Další dominantou Svaljavy se jevilo býti rušné tržiště, kde se prodávalo kde co, včetně melounů, českých piškot, hromad ponožek vyložených pod deštníkem na kapotě auta a dalších komodit, nejčastěji potravin. Petr zde zakoupil pěkné červené papriky. Málem se mu však nepodařilo usmlouvat množství na jeden usmrkaný půlkilogram. Méně nepřipadalo v úvahu.
Při dalších toulkách Svajavou jsme vyzkoušeli pirožky a také jsem si všimnul, že je zde velké množství katalp trubačovitých, čili poměrně méně obvyklých listnatých stromů, u nás víceméně parkových. Tady byly všude, v zahrádkách u domků, v parcích, v alejích. Také jsem tu vyfotil pěkný čtyřistaletý dub letní. Zpáteční cestu jsme se snažili naplánovat autobusovou, abychom zakusili kolorit této místní dopravy, ale spoje vůbec neodpovídaly našim představám, pročež jsme se uchýlili zpět na nádraží. Kup jízdenek se neobešel bez komplikací (naštěstí jsme nebyli jediní komplikovaní). Již mnohokrát jsem si stěžoval na podivné fungování prodeje jízdenek a vůbec na informovanost o dopravních spojích. Nemohu se zbavit dojmu (jak jsme s Petrem vymysleli), že jízdní řád je věc strategická, kterou není třeba zbůhdarma plýtvat na obyčejné lidi, protože nepřítel vždy naslouchá. Jistě, dá se zjistit, jak se dostat v osm ráno z Volovce do Oděsy, ale sami si to nikde nenajdete, je třeba se hezky zeptat pokladní. Musíte si ale především stoupnout do správné fronty a hlavně se ozbrojit trpělivostí. Dodnes mi není jasno, proč fronty o pěti lidech stály u okénka půlhodinu, když my jsme měli nakoupeno vždy za dvě minutky. Nu, tentokrát ne tak docela, v této Horní-Dolní je vznešené nádraží s pěknou čekárnou, tak zde musí být také dvě pokladny. Samozřejmě obě obsazené, aby vzniklo nové pracovní místo, protože kdo by to přeci mohl jinak stíhat odbavovat. Bohužel každá pokladna má trochu jiné určení, takže ani domorodí nemají zcela jasno v tom, do které fronty si stoupnout. Když jsme byli na řadě, paní za přepážkou nás zklamala tím, že musíme k okénku vedlejšímu … kde jako na potvoru vidíme „přijdu hned“ cedulku. Ale dočkali jsme se a vysvětlili paní pokladní, co chceme. Ta si pečlivě zapsala naše jména (jsou uvedena na jízdenkách, proč proboha?) a požádala nás o – nepamatuji se přesně – asi tří nebo čtyřnásobek jízdného sem. Proč tomu tak bylo a proč nás nemohla obsloužit paní v první pokladně, zůstalo mi podnes záhadou.
Promočeni, dočkali jsme se dílem v čekárně a dílem venku našeho vlaku a ve Volovci jsme hbitě zapluli do naší komnaty. Po večeři jsme značně brzy ulehli, žmoulaje salám a srkaje vodku. Připadal jsem si jak v Čechovově povídce, jen snad místo toho salámu by to bývalo chtělo jesetera. Nevím, nakolik jsme byli unaveni nebo nevyspalí, nebo dokonce působil-li na nás časový posun, ale chodili jsme spát velmi brzy. Většinou v osm jsme už leželi v posteli s dojmem, že je velmi pozdě a v deset už jsme neměli síly na další hovor a usínali jsme. Tento úterní večer jsme si tedy prvně pořádně popovídali, jak je to vlastně s tím zaměstnáním, prací, rodinou a dalšími podružnými banalitami všedního západoevropského života. Za oknem šuměl vytrvalý déšť, čili na toulky v kopcích nebylo pomyšlení, a tak jsme si usmysleli, že příštího dne navštívíme Lviv.
A můj tatínek, když vypravoval pohádku, pokračoval vždy větou „a jak řekli, tak udělali“.

Den čtvrtý, středa 12.9.2007

Brzy ráno zapípal budík a při pohledu z okna se zdálo, že psa by nevyhnal, a nebo by to musil býti pěkný necita. Necita nenecita, vstali jsme a vzhůru do deště. Učinili jsme praktické opatření pro bezpečnější nákup jízdenek – vyrazil jsem o půl hodiny dřív a postavil se do fronty u okénka.
Čekalo mě malé dobrodružství. Sice jsem byl na řadě první u okénka (za kterým nikdo nestál), ale brzy se začali hromadit lidé a jedna paní mě velmi suverénně předběhla a druhá se o to částečně pokusila. Do čekárny vešel žebrák, černovlasý mladík, mající trochu rumunské rysy. Držel harmoniku. V čekárně kouřil, což se nesmí a což mi vadí. Čekárna byla v rekonstrukci a zřejmě když chyběla podlaha, měl pocit, že je na staveništi a ne v čekárně. Po chvíli začal telefonovat. Z jeho hovoru jsem letmo pochytil, že líčí kolegovi žebrákovi, kterým vlakem teď přijel a kterým pojede zase žebrat zpět. Celý tento fakt mě značně popouzel (proč proboha telefonuje, když žebrá, nebo lépe proč žebrá, když telefonuje). Telefonoval dosti dlouho a dosti hlučně a postupně se blížil k frontě u pokladny a nedbale koukal z okna. Postupně jsem přes jeho řvaní do telefonu přestával slyšet paní pokladní, když jsem se zrovna dostal na řadu. Snažil jsem se koupit jízdenky do Lviva, ale jako obvykle se to neobešlo bez drobných nedorozumění. As třikrát jsem se musel pokladní na něco zeptat, protože jsem jí nerozuměl kvůli hlučnému telefonistovi. Přetekla číše mojí trpělivosti a zcela živelně jsem se otočil a doslova na něj zařval „will you be quiet, please?“. Ještě teď nechápu, jaký drzý motor mě k tomu popohnal a také proč jsem vystřelil zrovna tuto frázi, o které jednak ani nevím, jak moc je správně a hlavně bylo prakticky jisté, že dotyčný z ní rozumí možná tak „please“. Překvapen vlastním chováním, otočil jsem se zpět k okénku a dokončil nákup jízdenky. Za mnou (spíš vedle mě) stojící slečna se pobaveně usmála a žebrák zmlknul a vypadnul z čekárny. Moje jednání mělo zjevně efekt, ale nevěděl jsem, jestli mi třeba venku někdo nebude chtít z vděčnosti vypíchnout oko, nebo vyvést nějakou jinou podobnou taškařici. Také jsem byl zvědav, jestli náhodou se mě žebrák neoptá na drobné. Nic z toho se naštěstí nestalo.
Nákup se podařil a stejným vlakem, kterým jsme v neděli ráno v osm do Volovce přijeli, pokračovali jsme do Lviva. Cesta trvala nepříjemné tři a půl hodiny, jenže kde jinde vás takhle dlouho svezou za nějakých padesát korun? Překonali jsme tunelem horský hřbet (pěreval) a sjížděli s kopce, už Lvivskou oblastí. Dále v nížině se dokonce vlak rozjel rychleji než 30 km/h. Za oknem se míhaly různé deštivé výjevy, přibývalo pravoslavných kostelů a zděných domků, ubývaly kopce. Jinými slovy, krajina ztrácela svoji malebnost.
Do Lviva jsme přijeli před polednem a rovnou jsme se vrhli k informačním tabulím a jali se hledat zpáteční spoj, pro jistotu. Ukázalo se, že výběr není velký, jedinou možností bylo vracet se zpět už za necelé tři hodinky. Bylo to samozřejmě na velké město žalostně málo času, ale jiná volba nebyla a navíc soustavný déšť nám trochu ubíral optimizmu.
Nákup jízdenek byl opět malé drama, pokladen spousta, ale žádná pro nás nebyla ta správná. Invalidi, veteráni, matky s dětmi, železničáři … Nakonec jsme však šťastně zakoupili a vyrazili do města. Stejně jako při mé první návštěvě Lviva v roce 2001 na mě město působilo až smutně evropským dojem. Kontrastů se sice i tak našlo dosti, ale Svaljava, Volovec, Mižgirja nebo Koločava to není. Zpod kapucí, hledíc pod nohy s omezeným zorným úhlem, funěli jsme rovnou za nosem, moc jsme si město neužívali. Já jsem navíc byl už značně frustrovaný z toho, že je půlka dovolené za námi a já nemám žádné kloudné fotografie lidí. Zastavil jsem na velmi rušné křižovatce a chvíli jsme se bavili pouhým sledováním provozu. Troubilo se o sto šest, každý jel tudy, kam se nacpal, dvě auta dokonce vypověděla službu, takže se tlačilo do vedlejší ulice, občas si někdo šel popovídat s řidičem, stojícím v zácpě uprostřed křižovatky a podobně. Něco jsem vyfotil a vydali jsme se kousek dál. Začal jsem tušit, že takovéhle focení je dobrý nápad, déšť a městský provoz má nezaměnitelnou atmosféru, i když je to něco trochu jiného, než zakarpatské pastviny.
Na další křižovatce jsem se dosti stabilně usídlil, dělaje si vyhlídky na dobré fotografické úlovky. Petr byl hodný a trpělivý a jistě nejmíň dvacet minut vedle mě postával. Posléze jsem neunesl svoji vinu a vysvětlil mu, že bude lepší, když se vypraví na obchůzku, místo abych ho nudil stereotypním cvakáním spouště. Když pak odešel, měl jsem ještě lepší pocit, nikoho jsem neomezoval a zkoušel jsem si, kolik mám fotografické drzosti. Déšť mi dělal radost, semafory klapaly a na zastávku stále přijížděly nové a nové autobusy. Lidí se kolem mě rojila spousta. Myslím, že jsem udělal i nějaké pěkné fotografie a docela jsem při tom promrznul. Když se Petr po chvíli vrátil, poslal jsem ho ještě na jedno kolečko a pak jsem docela uspokojen konstatoval, že můžeme jít. Ukázalo se, že je nejvyšší čas a tak jsme vyrazili zpět k nádraží. Zpáteční cesta vůbec nebyla tak krátká, jak jsme předpokládali a proto jsme cílovou rovinku skoro běželi.
Všechno ale dopadlo dobře, vlak jsme stihli, vagón našli a utábořili se na dvousedačce. Ovšem chyba lávky, přišla obrovská průvodčí a pěkně nás rozsadila na svá místa podle místenky, aby v tom byl pořádek. Vzhledem k tomu, že místa bylo dostatek, mi to připadalo potupné a hlavně hloupé. Nespokojeně jsem usedl na místo vedle páchnoucího pána. Zpočátku jsem myslel, že to je jen takový závan, na který si zvyknu, ale chyba lávky, šlo o dosti tragický omyl. Odvracel jsem se, seč jsem mohl a zvažoval jsem hádku s průvodčí, protože přeci mám nárok na aspoň trochu kulturní jízdu. Cítil jsem se naprosto sebejistý a zvažoval asertivní fráze. Bohužel mi v tom trochu nehrál fakt, že nevím, jak se ukrajinsky řekne „smrad“ (když teď koukám do slovníku, vidím, že „smrad“, no, co se dá dělat). Bohužel, neodhodlal jsem se a byl jsem odsouzen k třiapůlhodinovému utrpení. Pán měl mít na bundě napsáno „SMELLING“, místo nesmyslného „RACING“. Ve vlaku bylo opět chladno, ale možná, že to aspoň trochu tlumilo zápach. Každopádně jsem se hodně těšil domů do Volovce.
Ten den nás nečekal už žádný zvláštní zážitek. Nakoupili jsme obvyklé suroviny (Petr určitě vzal hromadu oplatek) a uvelebili se na pokoji. Zapomněl jsem vylíčit, že ve sprchách netekla teplá voda, takže jsme museli do přízemí do sprchy společné, kde tekla. Sprcha však byla společná naprosto a úplně, dokonce jí chyběl jakýkoliv zámek, takže nebylo neobvyklé se potkat ve dveřích s osobou opačného pohlaví a zkrátka si říct, kdo může dovnitř a kdo ne.
Večer jsme si ukrátili opět hlubokomyslnými diskuzemi a já jsem se kochal rancem fotografií ze Lviva. Na další den, kdy jsme přeci jen už očekávali, že déšť poněkud poleví, naplánovali jsme vycházku podél trati. Okolí jsme si prohlédli z vlaku, tak jsme ho chtěli vyzkoušet naživo. Hlavní trať míří z Volovce na sever do kopců, po pár kilometrech dosahuje vrcholu (v tunelu) nedaleko stanice Beskid. Na tomto vrcholu je také hranice oblastí – Zakarpatí a Lvivské oblasti. Dále trať klesá po severní straně Karpat ke Lvivu. Po několika kilometrech je důležitá stanice Lavočně, kde končí příměstské vlaky z Užhorodu. Rozhodli jsme tedy jet do Lavočného a vracet se zpět podél trati směrem k Beskidu a Volovci, kam až to půjde a podle času se vrátit vlakem.

Den pátý, čtvrtek 13.9.2007

Ráno v sedm zapípal budík a zabubnoval déšť. Ach jo, takhle tedy ne. Operativně jsme se otočili na druhý bok a pokračovali ve spánku. Před desátou už počasí vypadalo lépe, dokonce mám pocit, že jsem někde na obloze zahlédl modrý flek. Vypravili jsme se na další vlak a po chvíli jsme už seděli v „elektrovózu“ loudajícím se do táhlého stoupání k Beskidu. Projeli jsme stanicí s nápaditým názvem 1639 km (před Svaljavou byla zase dobře zapamatovatelná 1663 km). Jak se později ukázalo, šlo o stanice pro pracovníky ostrahy (tedy samopalčíky kolem mostů a tunelů); kilometrická vzdálenost byla samozřejmě od Moskvy.
Projeli jsme vrcholový tunel, pak Beskid a dorazili do cílové stanice, do Lavočného. Po nezbytné svačině jsme vyrazili zpět, údolím a vesnicí, bahnitou cestou. Nepršelo, i když nebe nevěstilo nic dobrého, vycházka byla příjemná. Mírným stoupáním jsme se dostali do vsi Oporec, kde jsme viděli školu a popovídali jsme si s bystrou domorodkyní, která nás přesvědčovala, abychom zůstali na oslavu „dnů sěla“, které se bohužel konaly až v dalším týdnu. Prohlédli jsme si také honosný kostel, kde se zrovna dělaly nějaké stavební úpravy, a kde jsem si šlápnul na ukázkově trčící hřebík, který koukal z bednění pohozeného tu zedníky. Chvíli jsem si myslel, že mám otravu krve, pak že mám zničenou botu, ale obavy se ukázaly lichými. Začalo nicméně pršet, takže jsem i já poprvé použil pláštěnku. Brzy se projevilo, že ji nemohu dlouho vystát, protože v ní jednak bylo teplo a jednak se velmi špatně fotilo. Cestou jsme uviděli zajímavý výjev: u jednoho domečku, kde zahradou protékal potok a nanesl spoustu nepořádku, zejména petlahví, stála paní a vehementně vhazovala naplavený chlívek zpět do potoku. Její malá dcerka jí důležitě pomáhala. Toť panečku výchova.
Po chvíli přestalo pršet a místy i vysvitlo slunko. Děti se vracely ze školy. Nazdobené holčičky v růžových šatičkách působily na bahnité cestě neskutečně kontrastně. Cesta začala stoupat víc a víc, až nakonec se z ní stala cestička a dovedla nás ke stanici Beskid, tedy kousek pod dělící hřbet mezi dvěma oblastmi. Na zastávce jsme skrmili přestárlý chléb. Dílem se o něj postaraly kůročky a pětuch, dílem sabáka. Do odjezdu vlaku zbývala ještě hodinka, tak jsme se rozhodli podívat se kousek nad stanici do kopců, jak vypadá cesta a vůbec se trochu rozhlédnout. Ušli jsme možná dvěstě metrů, když se otevřel pěkný výhled na železniční viadukt. Rozhodl jsem se, že si tam počkám na vlak. Petr se mezitím vydal obhlížet jakousi elektrorozvodnou stanici. Takto jsme otáleli několik pětiminutovek, když se k nám přiblížila po cestě od stanice postavička. Postarší muž, domorodec, z dálky na nás gestikuloval a cosi volal. Přiznám se, že jsem nějak neměl chuť se s ním pouštět do řeči, poněvadž jsem měl pocit, že se mu z nějakého důvodu nelíbíme. Čekal nás ale nejlepší zážitek celého našeho ukrajinského výletu.
Dotyčný se nás ptal, co tam vlastně děláme (protože jsme zkrátka evidentně vypadali, že nemáme co na práci). Vysvětloval jsem mu, že jsme na krátké procházce před odjezdem vlaku. Poměrně rychle se adaptoval na naše vysvětlení a začal s námi rozmlouvati po dobrém a především se asi desetkrát omluvil, že nemohl vědět, co jsme zač, že lidé mohou být dobří, ale i špatní, tak „rebjáta izvinítě, izvinítě“. Zapředli jsme hovor podle klasického schématu. Odkud jsme, kam máme namířeno, kde bydlíme, jak se nám tu líbí, jaká je politická situace u nás, jaká u nich. Povídali jsme docela dlouho a bylo jasné, že už nikam do kopců před odjezdem vlaku nevyrazíme. Začal jsem si uvědomovat, že toho pána musím určitě vyfotografovat, a že se ho jistojistě dovolím, až bude vhodná příležitost. Diskuze se chýlila k závěru, tak jsem se přeci jenom osmělil a poprosil o dovolení fotografovat. Náš nový známý vypadal sice poněkud překvapeně (co bych přeci na něm fotil), ale zapózoval mi. Když už to vypadlo na rozlučku, najednou nabrala situace nový směr. Dotyčný se nejprve nabídl, že nás doprovodí k vlaku, ale pak rozhodl, že půjdeme k němu a dá nám čerstvé mléko. Myslím, že Petr na chvilku zaváhal, ale já jsem si uvědomil, že tohle jsem vždycky chtěl – s někým se trochu skamarádit, vidět, jak to vypadá doma v chaloupce, i to mléko ochutnat. Prostě prožít si místní obyčej.
Vydali jsme se dolů po pastvině, z dálky nás vítali dva psi. Baron a Mucha. Došli jsme ke dvěma zděným domkům, které stály otočené vchody k sobě. Mezi domky byla hromada nařezaného dřeva ke štípání, šňůra s prádlem. Na sloupu satelit. Na stojanu zavěšená petlahev, dnem vzhůru, na omytí rukou. Na zápraží lavička, kolem nějaké kastroly, květinka v okně, psí bouda. Náš hostitel šel zavolat ženu, aby připravila mléko. Poté nás urputně zval dovnitř. Považovali jsme za slušné se dál nepouštět, vlak jel brzy, navíc jsme byli omotáni batohy, foťáky, v zabahněných botách. Boj byl lítý:
Zachadítě, zachadítě!
Nět vrémeni, nádo idtí! My padažďjom zděs!
Nu zachadítě, zachadítě!
A tak několikráte dokola. Tak jsme tedy zašli. V úzké chodě začal ještě boj o zouvání či nezouvání, ale brzy jsme pochopili, že pohostinnost toho dobrého muže je neošálitelná. Vešli jsme do pokoje. Pokoj byl tmavý, s tlustým kobercem na zemi. Na stěnách byly vedle sebe hustě pověšeny náboženské ikony. Ve skříních a policích knihy a spousta, velká spousta různých věcí. V rohu u okna na stolku televize, na ní další televize a na vrchu budík. V protějším rohu kamna či snad malá pec jako zděná součást místnosti. V pokoji byla jedna pohovka a pracovní stůl se židlí. Projít se dalo dále zřejmě do ložnice. Proti dveřím, kterými jsme vešli, přes chodbu, byla kuchyně. Dále do domu byly patrně další místnosti. Paní domu nám přinesla hrníčky s čerstvým mlékem, samozřejmě výborným. Chvíli jsme diskutovali a naslouchali různým příhodám našeho vypravěče. Po chvilce přinesla paní hostitelová něco jako šťouchané brambory, misku s omáčkou z rajčat, paprik, cibule, česneku a oleje. K tomu ještě bílé pečivo. Nezmohli jsme se na odpor. Jedli jsme a vychutnávali. Určitě jsme si chtěli vyměnit adresu, určitě jsme chtěli poslat fotografii, určitě jsme si chtěli popovídat více. Čas letěl a bylo třeba běžet na vlak.
Teprve teď jsme se vzájemně představili. Náš hostitel měl nepokrytou radost, když shledal, že se jmenuji Jaroslav, protože on také. Říkalo se mu Slávik. Oslovoval mě potom také tak. Vyrazili jsme na zastávku, bylo to pár metrů. Do malého obchůdku na zastávce, jak jsem se s Petrem domluvil, jsem chtěl rychle skočit třeba pro nějakou lahvinku Slávikovi. Leč člověk míní a vlaky jedou. Náš „elektrovóz“ přijel velmi brzy, málem jsme museli dobíhat. Smutně jsme našemu průvodci zamávali z okna s tím, že už jej nikdy neuvidíme a vlak se pohnul z nádraží.
Nejeli jsme dlouho, když jsem dostal dle mého soudu výborný nápad. Neměli jsme žádný plán na další-poslední den. Chtěli jsme vidět Mukačevo, ale to se dalo stihnout i při zpáteční cestě. Proto jsme rozhodli, že doma nakoupíme nějaké dárečky a nazítří vyrazíme opět za Slávikem a jeho ženou Tonjou a od nich půjdeme z Beskidu na jih do kopce, přes hřbet do Zakarpatí a možná až do Volovce, podle cesty, času a počasí.
Večer jsme strávili poměrně obligátním odpočinkem, pojídáním a popíjením a těšili jsme se na pátek.

Den šestý, pátek 14.9.2007

Ráno jsme nakoupili bonboniéru Baroko, „loveckuju salámu“ a vyrazili jsme vláčkem do Beskidu. Přemýšleli jsme, co podnikneme, když nebude nikdo doma. Na stanici jsem velmi improvizovaně napsal vzkaz na potištěnou jízdenku, ukrajinsky ale latinkou. Připojil jsem svoji adresu, kdyby něco, abychom nějaký kontakt přeci zachovali. Vyrazili jsme ke známému domečku. Moc nás potěšilo, když jsme už z dálky viděli Slávika i Tonju. Šli nám v ústrety. Nastal boj o dárky, další pozvání na jídlo, pití, a tak dále, jak si p.t. čtenář jistě umí představit. Vylíčili jsme náš plán přejít hřeben, takže nemáme mnoho času a musíme jít. Slávik nedal jinak, než že nás doprovodí na kopec. Jako fintu použil, že hladový ale přeci nepůjde. Chtěli jsme počkat venku, ale nepodařilo se, přestože jsme byli skutečně pevně odhodláni. Zachadítě, zachadítě! Slávik kategoricky prohlásil, že je starší, tudíž ho musíme poslouchat. Venku jsme propovídali snad hodinu, koukali jsme do mapy, hladili jsme Barona. Nakonec jsme přeci jen vešli dál a důležité slůvko „zachadítě“ bylo vystřídáno neméně důrazným „kůšajtě“. Paní domu totiž přinesla na stůl spoustu dobrot. Byl tu tvrdý salám, chléb, volské oko, čerstvé okurky, papriky. Zapomněl jsem na něco? Jistě, začít se muselo vodkou! Slávik nalil všem pořádného panáka a pravil, že první se musí vypít do dna. No, poprali jsme se s tím všelijak a Petr začal dost vtipně škytat, což mě rozptylovalo. Zapilo se mlékem a pak se jedlo a Slávik vypravoval historky. O sázce v závodě na zpracování mléka, o tom, jak mu kulka prostřelila nos, jak byl v nemocnici ve Vladivostoku, jak se účastnil rusko-čínského konfliktu na Damanském ostrově (!).
Kůšajtě, kůšajtě, a do toho další a další vodka. Mně se podařilo rezolutně se ubránit, Petrovi možná méně, ale Slávik byl samozřejmě spokojen, protože si mohl dolévat. Vysvětlovali jsme mu, že nejsme na tvrdý alkohol zvyklí, a když už, tak po náročném výšlapu, ne před ním. Vesele se tomu smál a nepochyboval, že říkáme hlouposti. Asi pětkrát se nás hostitelé zeptali, jestli si dáme kafíčko. Pokaždé jsme důrazně odmítli. Po jídle přišlo na řadu kafíčko.
Mezitím nám Tonja napsala adresu, protože Slávik „škrábe jak doktor“, jak se nám podařilo přeložit jejich místní rčení. Teď, během psaní, se zrovna fotografie vyvolávají a těším se, jak je pošlu do stanice Beskid. Poštu tam nosí třikrát týdně.
Před odchodem jsem opět sebral odvahu a poprosil Slávika s ženou, aby mi postáli pro fotografii, na prahu svého domku. Myslím, že vznikl opravdu povedený snímek, snad jen škoda, že Baron na něm schovává kamsi hlavu. Potom nám ještě Tonja přinesla dárek. Ano, začarovaný kruh dárků za dárky, které jsme dostali za dárky (resp. pozvání) dále pokračoval. Šlo o domácí brusinkovou marmeládu, kterou jsme prostě odmítnout nemohli, protože jako městské děti něco takového neznáme. Slávik nám vtloukal do hlavy, že můžeme kdykoliv přijet, že nám v ložnici ustele a sám si lehne jinde, že můžeme přijet klidně třeba v zimě a tak dále. Přiznám se, že mě ta myšlenka zaujala.
Rozloučili jsme se s Tonjou a Slávik nás vedl cestou na kopec. Brzy mě obešlo Déja Vu z loňské cesty z Koločavy do Komsomolsku. Neboli podle ukrajinských kartografů to byla pěkná hlavní silnice, na mapě značená tlustou žlutou čarou. Ve skutečnosti bylo těžké cestičku vůbec najít (ale na rozdíl od loňské zkušenosti se nikdy zcela neztratila – například v potoku). Slávik nás ale vedl jistě a dále nám k tomu vyprávěl. Nakonec nás nečekal zdaleka tak náročný výstup, jak jsme mysleli. Možná že za hodinu už jsme byli na „pěrevalu“ a také na hranici Zakarpatí. Slávik nám ukázal cestu na druhou stranu dolů do údolí směrem na Skotarske a Volovec a řekl si o drobné na pivo, čemuž jsem málem nerozuměl, ale Petr to bystře pochopil. Tento detail mě pobavil. Pak jsme se rozloučili a tím se skončila naše družba. Jestlipak se ještě někdy uvidíme? Je mi smutno, když si vzpomenu na vyprávění o tom, že za poslední rok umřelo v okolních vesnicích 40 lidí a narodilo se 5. Všichni mladí odjíždějí pryč, za prací. Do Ruska, Německa, Česka, nebo aspoň do Kijiva. Za čtyřicet, padesát let nebude na karpatských pastvinách nikdo, kdo by pásl krávy. Možná sem přijde turistický ruch, ale je to záchrana kraje a jeho původního rázu?
Scházeli jsme opět velebahnitou cestou, ale konečně – jedinkrát za celou dovolenou – svítilo sluníčko. Brzy jsme došli k prvním domečkům. Ukrajinské vsi jsou velmi roztažené a roztroušené po kopcích, takže jsme šli dlouho údolím mezi domky, než jsme mohli říct, že jsme došli do vsi. Měli jsme v nohách pár kilometrů, Petr navíc ošetřoval puchýře, zdrželi jsme se u Slávika a bylo už odpoledne, takže jsme pomalu mířili k železniční stanici Skotarske. Ta byla pěkně vysoko v kopci. Počkali jsme si zde na vlak a pohovořili zase s jedním z místních.
Dalo by se říci, že vše, co následovalo, byl už jen návrat. Ve Volovci jsme si chytře chtěli zakoupit jízdenku na druhý den – zřejmě do Čopu, protože jsme měli několik variant, jak překonat hranici. Paní pokladní byla poměrně neochotná a nakonec mi řekla, ať si koupím jízdenku druhý den. Měl jsem z ní dojem, že má panickou hrůzu z mojí ukrajinštiny. Přestože žádný vlak na peróně nestál a v čekárně nebyla ani noha kromě mých dvou, přestože se paní pokladní jistojistě ukázkově nudila, lístky mi prostě neprodala. Zajímavé to je už jenom proto, že před odjezdy vlaku se tvoří u pokladen neforemné fronty a nezřídka si prostě někdo nestihne nakoupit. „No nic“, jak by řekl Roman.
Večer jsme hodovali, jako obvykle: domácí Křemešník, místní Čedar, kefír, černý chléb, máslo, minerálka, vodka Němiroff. Chca nechca, museli jsme se přeci jen také trochu sbalit, abychom ráno neměli moc naspěch.

Den sedmý, sobota 15.9.2007

Odjezd. Ráno jsem se podle ověřené tradice vydal na nádraží včas a pověřil mezitím Petra nákupem teplých pirožků. Na nádraží jsem byl natolik včas, že jsem přišel do prázdné čekárny. Pomyslel jsem si, jak je to příjemné – nakoupím a půjdu ještě do města, nebo na ubytovnu. Ale ouha, od včerejšího večera zde byla stejná pokladní a řekla mi, ať si počkám a koupím lístek později, že teď zrovna má přijet vlak (nejel asi čtvrt hodiny). Začal jsem tu paní mít ve veliké neoblibě. Po příjezdu inzerovaného vlaku (tedy když se čekárna zaplnila lidmi), přišla jiná pokladní (bylo osm, zřejmě nová směna) a začala mi vydávat jízdenku. Ta původní paní se mi zkrátka chtěla vyhnout. No, co se dá dělat. Jízdenka byla nakonec poměrně drahá, protože byla do lehátkového rychlíku Kijiv-Užhorod. Ne moc chytře jsme s ním popojeli jen pár kilometrů do Mukačeva. Zato jsme ale viděli, jak vypadají spací velkoprostorové vozy, tedy spací vozy bez kupé.
Náš monstrózní devatenáctivozový rychlík se v Mukačevu nevešel úplně k nástupišti a poslední vozy stály mimo. Vystupující cestující se cpali uzounkou uličkou mezi vagonem a betonovou zdí, někteří ji rovnou přelézali, další vykládali své obligátní metráky zelí a dalších komodit pro obchodování na tržišti. Chtěli jsme si podle dobrého zvyku ihned opatřit jízdenku dále do Užhorodu, ale našli jsme v jízdním řádu, že vlak tam jede přes dvě hodiny, tudíž jsme rozhodli použít autobus (který do Užhorodu jede padesát minut). Na nádraží jsem našel také místo, kde jsem před rokem a půl vyfotil jednu z mých „životních fotografií“. Těšil jsem se, že si scénu znovu vyfotím, leč okénko ve zdi bylo přikryté dřevěnou deskou a místo bylo částečně zastíněno novým prodejním stánkem. Škoda.
Vymotali jsme se z nádraží a došli poměrně dlouhou cestou do centra města. Už ve městě se kolem pořád míhaly maršrutky (autobusy-dodávky) a když jsme našli autobusové nádraží, shledali jsme, že do Užhorodu vyjíždějí přibližně každou hodinu. Bez jízdního řádu – až se naplní, tak odjíždějí. Cena 5 hřiven (něco přes 20 korun) nás příjemně překvapila.
Na autobusovém nádraží jsme strávili přes hodinu, víceméně bezcílným bloumáním a posedáváním. Petr vyměnil peníze, protože na jízdenku (z Užhorodu na Slovensko) se nám nedostávalo. Neměl jsem chuť courat po městě s batohem na zádech. Startovní euforii u mě vždy vyvažuje návratový splín. Jednou z maršrutek jsme odjeli do Užhorodu. Po necelé hodině poměrně závodní jízdy jsme byli na místě. Hned na autobusovém nádraží jsme si zjistili, že odjezd do Košic je až asi za tři hodiny. Venku jsem zahlédl slovenskou Karosu, tak jsem zamířil k řidiči, abych se ho optal. Skoro byl pro mě nezvyk na cizího člověka promluvit česky. Vysvětlil nám, že Ukrajinci prodávají jízdenky dráž, a že nám je prodá v autobuse (zřejmě pro svůj vlastní zisk). Neměli jsme slovenské peníze, nakonec jsme se nedomluvili ani na českých, ale nakoupili jsme za hřivny, vcelku výhodně. Jestli se dobře pamatuji, za osobu i batoh nějakých 160-180 korun českých. Chvílemi bylo pěkně, později i pršelo. Dostatečně pomalým tempem jsme se brouzdali kolem nádraží. Tam si Petr koupil hroznové víno od příjemného mobilního prodejce, dědečka, který se po chvíli vrátil, aby si vzal prázdný kyblíček s tím, že se mu bude ještě hodit.
V nádražní budově jsme potkali skupinku Čechů, kteří se vraceli a měli s námi společnou cestu. Zajímavé na nich bylo to, že nikdo z nich nebyl mladší padesáti let, byli oblečeni jak ze škatulky, měli poměrně malé batůžky, dokonce kytaru a přitom prý byli v horách deset dnů a spali ve stanech. Nechápal jsem jejich kondici, stav výbavy a celkový zevnějšek a připadal si proti nim jako vandrák největšího kalibru. Naši noví známi jeli s námi stejným autobusem, ale jen do Michalovců, kde měli přestoupit na vlak. Jak se později ukázalo – na stejný, jako jsme chtěli přestoupit my až v Košicích. Dál mířili do Prahy a někteří ještě dál. Bylo jich asi osm.
Když se čas nachýlil, přesunuli jsme se k autobusu a nastoupili. Zaplnila se necelá polovina, Ukrajinci a Čechy, nicméně autobus byl stále ještě „v zákulisí“ a teprve když přijel k nástupišti, nahrnulo se dovnitř množství pasažérů. Cesta byla příjemná, večerní sluníčko za okny vrhalo na krajinu inspirující světlo a já jsem se nemohl zbavit myšlenky ještě nějakou dobu zůstat.
Na hranicích (které jsou prakticky hned za městem) nastala komplikace. Nevím vlastně proč, ale čekali jsme tam asi tři hodiny. Museli jsme ukazovat zavazadla a vůbec na všechno měli pohraničníci dost a dost času. Skupinka našich známých byla krajně nervózní, protože odjezd jejich (našeho) vlaku se přiblížil. Vymýšleli alternativní možnosti, jak vlak dostihnout. V Michalovcích, když jsme přijeli k nádraží, jsme uviděli, že vlak již stojí na nástupišti. Tedy pozdě. Jelo se dál do Košic a řidič nezklamal, oproti vlaku jsme ušetřili skoro tři čtvrtě hodiny. Já jsem měl z Prahy koupenou jen jízdenku, lehátko ne. Naštěstí ale byla ve vlaku ještě volná lehátka. Když vlak přijel, rozloučil jsem se s Petrem, který dojel na Moravu v sedě a vyhledal jsem doporučený vůz 365. Z různých důvodů jsem vystřídal tři kupé, až jsem se nakonec usadil ve čtvrtém. A to je všechno. V noci na česko-slovenské hranici nás ani nebudili celníci a kupodivu jsem spal docela dobře.
V neděli ráno jsem se probudil před Prahou. Těšil jsem se domů, na fotografie a na sprchu. Naše deštivá dovolená přinesla mimo jiné jeden báječný zážitek, na který budu jistě rád vzpomínat – setkání se Slávikem a jeho ženou. Snad se brzy do těch míst vrátím.

Dopsáno 28.9.2007