Jaroslav Mencl

Ukrajina 2006

Zakarpatí na kole ve čtyřech

Báječné zážitky ze dvou předchozích cest na Ukrajinu ve mně vzbudily permanentní zájem o tuto oblast a tak jsem neváhal a při nejbližší příležitosti zosnoval cestu další. Tentokráte šlo o cyklovýlet po Zakarpatí, na konci jara 2006.
Sestava, ve které jsme cestu chystali, byla zpočátku docela variabilní. V průběhu příprav se dokonce cosi pohnulo v mé mysli a já jsem za každou cenu chtěl počet účastníků minimalizovat, abych si lépe vychutnal atmosféru, přírodu a relativní osamělost. S tímto přístupem jsem si ale vzpomněl docela pozdě, pročež jsme vyrazili ve čtyřech. Rozhodně nemohu říci, že by to bylo na závadu, ale určitě to bylo jiné. Tentokráte jsem tedy vyjel v doprovodu Romana, Tučňáka (říkejme mu Petr) a jeho kamaráda Vladimíra.
Přípravy probíhaly ledabyle. Měl jsem málo času a trochu jsem spoléhal na určité zkušenosti. Seznam věcí s sebou jsem si ale pěkně napsal na papír a odškrtával. Možná příště něco zapomenu - ušetřil bych na hmotnosti zavazadel.
V pátek 19. května 2006 před jedenáctou hodinou večerní jsme se sešli na pražském Hlavním nádraží. Tedy Roman, Vladimír a já. Petr přistupoval až ráno v Hranicích, kam se chudák musel dostat v noci na kole.
Kupé jsme rychle zaplnili množstvím rozličných zavazadel. Spolucestovali jsme se dvěma staršími muži, z nichž jeden v noci nějak divně brblal, jako že my už nemáme kecat a ten druhý pán že by už neměl tak hlasitě chrápat. Občas jsem tomu brblání podléhal a trochu jsem se v hlasité diskuzi krotil.
Cesta probíhala víceméně standardně, celní a pasová kontrola nás jako obvykle probudila, netrvala však příliš dlouho a hlavně moje nadšení pro akci nebylo možné jen tak něčím pokazit.
Ráno jsme se vylodili v Košicích, potřásli jsme si pravicí s Petrem a vzhledem k časové rezervě jsme se pokusili ve městě sehnat ukrajinské hřivny. Pokus by byl úspěšný, kdybychom akceptovali extrémně nevýhodný kurz. To se nám samozřejmě nechtělo a vrátili jsme se na nádraží s prázdnou.
Čas na přestup pomalu vypršel a tak jsme zamířili k našemu vlaku a zahájili nakládku velocipédů. Vlakvedoucí byl veselá kopa a pravil, že jsme Klausovy děti, což jsem nevýrazně odmítl. Ve veselé náladě jsme pokračovali do Michalovců, kam jsme podle předpokladů dorazili v půl jedné. Zdálo se, že máme více než solidní rezervu na to, abychom stihli dojet na kole včas na užhorodské nádraží. Vyrazili jsme zvolna a vedení se ujal Roman. Nasadil velmi mírné tempo, díky čemuž jsem získal směsici pocitů: 1) Petr tohle nemůže dlouho vydržet, 2) něco není v pořádku, 3) to bude báječná relaxační dovolená. Bod jedna se potvrdil velice záhy, když Petr se slovy "průměr osmnáct po silnici, to fakt nemůžu dopustit" odjel do dálav. Bod dva se víceméně nepotvrdil a bod tři bych jen poopravil vypuštěním slůvka "rekaxační".
Počasí vypadalo stabilizovaně a čekalo nás 40 kilometrů do Užhorodu. Jelo se příjemně, určitě lépe než loni, zřejmě kvůli menšímu protivětru. Na pumpě v Sobrancích jsme posvačili a dalo se do deště. Mírného, ale přece. Váhal jsem, jak účinná protidešťová opatření mám instalovat. Nakonec jsem se obešel jen s (velmi rychle promokavou) pláštěnkou na zadní brašny. Zcela zodpovědně mohu také prohlásit, že při této zastávce jsem si zadělal na pozdější problémy s fototechnikou. Shledal jsem, že moje předsevzetí vézt fotobatoh celou dobu na zádech by bylo velmi nepříjemné dodržovat, protože zkrátka pod batohem se člověk potí, zvláště, zakouší-li fyzickou námahu. Fotobatoh jsem tedy připoutal na zadní spacákovou brašnu s tím, že bude jako v bavlnce.
Vyrazili jsme ze Sobranců na poslední desetikilometrovou štaci, ale déšť houstl a časová rezerva se povážlivě krátila. Na hranicích jsme sice neměli větší problémy, ale i tak je běžné zde trávit více času, než by bylo nutno. S Vladimírem jsme se navíc museli vracet pro dvě pěčátky, protože jsem přehlédli nějakou kontrolu, která je vydává. Hned za hranicí jsme ještě vyměnili peníze v méně nevýhodném kurzu, než nabízela košická směnárna. Časový posun jedné hodiny udělal také svoje a z hranic jsme vyjížděli asi půl hodiny před odjezdem našeho vytipovaného spoje. Na nádraží jsme dorazili na poslední chvíli, ale přestože paní za přepážkou byla jako obvykle psychicky retardovaná a sčítání jí dělalo veliké problémy, dokázali jsme se včas naložit do rozměrných širokorozchodných ukrajinských vozů. Dobytčáků, jak je přezdil Roman.
Místa bylo skutečně dost, průvodčí nám byla nápomocna a nejelo s námi nějak příliš mnoho lidí, takže cestování s koly ve vlaku vůbec nebylo problematické. Jako horší se jevil fakt, že za dveře do představku se chodí kouřit a to dosti masivně. Dveře samozřejmě nelze dovřít (pokud ano, tak to stejně nikdo nedělá), takže cigaretový kouř, důvěrně známý z českých restaurací, je i v ukrajinských vlacích. Další specialitou, ba řekl bych přímo lahůdkou, jsou toalety v elektrických jednotkách. Ony totiž buď neexistují, nebo jsou zamčené. Důsledek je děsivý: muži (ti drsnější) chodí čurat ke dveřím na schůdky, ženy ven na záhonek u železniční stanice. Přestože jsme trávili ve vlaku docela dost času, k podobnému hygienickému prohřešku jsme se nesnížili ani v případech nouze.
V Mukačevu nás měl čekat přestup na další vlak, po osmé hodině večerní. Informovali jsme se u průvodčí, jak to s vlaky je a dozvěděli jsme se příjemnou změnu: ani nebudeme muset z vlaku vylézt, protože stejná souprava pokračuje až do našeho cílového Volovce a dál.
Mukačevskou hodinovou pauzu jsme využili k drobným nákupům. Já jsem si nedočkavě dopřál vysněný Živčik a druhové vyzkoušeli pivo. Na nádraží ale i ve vlaku jsme pořídili také první fotografie. Chtěl jsem se tentokrát více zaměřit na dokument a lidi, než na krajinu. Částečně se to povedlo a na některé z fotografií se dá i dá podívat kritickým okem.
Cestou dál do hor se začínalo citelně ochlazovat a také se setmělo. Ve voze s námi jela skupina jakýchsi dělníků, kteří si uvnitř uspořádali švédské stoly a kromě toho dost hlučeli a pili. Myslím, že to bych ještě vstřebal, ale samozřejmost, s jakou vyhazovali všechny odpadky z okna, mě přímo vytáčela. Smetišť na každém rohu jsem si všimnul už při naší poslední cestě, ale že se z toho stává takový nechutný fenomén, jsem neměl tušení. Je opravdu naprosto normální, vyhodit pet-láhev z okna. Nikde jsem ani u domů neviděl popelnice. Snad ani neexistuje odvoz odpadu.
Do Volovce jsme dorazili krátce po dvaadvacáté hodině. Byl to příjemný pocit. Noc, příroda, daleko od domova, vstříc dobrodružství. Osedlali jsme kola, zapnuli světla a vyrazili nazdařbůh po jedné ze silnic pryč z města do úplné tmy. Štěstí nám přálo a během půlhodinky jsme našli místo použitelné pro rozbití dvou stanů a ustájení našich kol. Bylo sice trochu chladno, ale usnul jsem jak vlk, nebo jak se to správně říká.
V neděli ráno jsem měl už ten správný pocit, že něco velkého začíná. Probudili jsme se do pěkného dne. Bylo po dešti, obloha pěkná s mráčky a dýchali jsme východní vzduch. Sbírali jsme se trochu lenivě. Teprve jsme se to učili a šlo nám to pomalu, ale další dny tomu už učinil přítrž Roman, který se pasoval do role velitele. Nelíbilo se mu příliš lelkovat a moc to netoleroval. Naštěstí ale neudílel fyzické tresty, nanejvýše jen připálil kakao, na nějž se dotyčný trestanec těšil.
Vyrazili jsme do města. Byly zde dva kostely a bily. Jeden byl bílý a druhý rozestavěný. Každý zřejmě patřil církvi hlásající jiné pravdy a bil tu svou. Bohoslužbu přenášely megafony před kostel a nebýt zasmušilého rázu zvonů, připadala by mi atmosféra mírně pouťová.
Po uspokojení fotografických pudů jsme začali řešit hmotné zabezpečení a ze strachu před obchody, zejícími do nedělního rána prázdnými regály, jali jsme se nakupovat, co kde šlo. A ono šlo docela hodně. Jednalo se o standardní komodity: chléb, Živčik, nanuk (Kaštan, nebo Lvivske). U stánku s chlebem se se mnou dal do hovoru jakýsi mladík, který mezi řečí velmi neohroženě odplivával na zem. Po několika unifikovaných otázkách přešel k tématu zaměstnanosti v Čechách. Odborně jsem mu vysvětlil, že existují místa, kde to je lepší a kde to je horší. U posledního krámku ve Volovci jsem potkal bankomat, což mě docela ohromilo. Byl jsem v pokušení vytáhnout kartu a vyzkoušet jej, ale peněz jsme měli nadbytek.
Rozjeli jsme se směrem do Mižgirje. Kvalita silnice byla podle očekávání značně proměnlivá. Rozhodl jsem se hned na začátku, že nebudu podléhat traumatům z toho, že jedu poslední, nebo že na mě někdo čeká kvůli focení. Neváhal jsem měnit objektivy a laborovat s filtrem a stal jsem se nekorunovaným posledním mohykánem.
Když jsme se vyšplhali na hřeben, který bylo třeba překonat, stanuli jsme na odpočívadle s mapou a jakýmsi lesním hřištěm, kde řádilo asi 20-30 různě starých dětí. Po chvilce bloumání u mapy se k nám přidala příjemná paní a její velmi (až neodbytně) výřečný manžel. Byli na pěší túře, spali pod stany nebo v ubytovnách. Ale hlavně s sebou měli všechny ty děti. Vysvětlovali nám, kudy k vodopádu, odkud jsou a agresivně nás tam zvali, stejně tak, jako chtěli být pozváni. Respektive on, ona byla taktnější. Povinně jsme si vyměnili adresy a telefony a vyrazili jsme zase dál. Moji kolegové se chtěli přeci jen podívat k doporučenému vodopádu. Ačkoli mě podobné přírodní zajímavosti lákají třeba i jen z fotografického hlediska, měl jsem nějaké divné tušení, že mě čeká nepříjemnost.
Odbočili jsme z hlavní silnice směrem k vodopádu, čímž jsme se dostali do silného protivětru. Záhy jsem se propadl na konec pelotonu a byl jsem čím dál pomalejší. Nakonec jsem měl pocit, že na nejlehčí převod po rovině dřu jako kůň a přitom pěšky bych byl rychlejší. Všichni nám navíc říkali, že to je asi už jen 500 metrů, ale bohužel nám to říkali asi tak 6 kilometrů. Když to konečně vypadalo, že kolegové na mě počkají a já jim slavnostně oznámím, že na nějaký vodopád kašlu, zjistil jsem, že jsem píchnul zadní kolo. To mě příjemně motivovalo a ztracená čepička ventilku byla jen třešničkou na dortu. Kolo chvíli drželo napumpované a tak jsem následoval kolegy, protože to (už zase) bylo jen 500 metrů. Bohužel do kopce a dost značným bahnem. Liboval jsem si, že si úplně zaprasím kolo, které pak budu muset měnit. Petr mi chtěl předvést, jak se efektně louži vyhnout a zachovat tak čistou pneumatiku, leč nějak mu to uklouzlo a do bahnité louže sebou praštil krásně na bok. Zůstával však veselý, což mě přimělo se nad sebou zamyslet a dále neremcat. Nicméně jsem se zastavil a jal se měnit kolo (ukázalo se, že asi jen 500 metrů od vodopádů). V plášti jsem našel zapíchnuté jakési dvě jehličky, které jsem nebyl s to vypreparovat. Byly to trny z nějakého keře. Nakonec se však oprava vydařila. Když se ostatní vrátili, ubezpečili mne, že vodopád stojí za shlédnutí, pročež jsem jej přeci jen navštívil, abych si pocvičil práci se stativem, filtry a výměnou objektivů. Myslím, že fotografie se docela povedly. Hodný Roman mezitím zalepil duši, abych mohl zase při příští příležitosti instantně měnit.
Poté jsme se vydali dolů zpět na hlavní silnici. Těšil jsem se na cestu dolů s kopce a po větru. Pomalu se blížil večer a bylo třeba si najít nocležiště. Měli jsme docela rozdílné požadavky, jak by mělo vypadat, a tak trvalo dlouho, předlouho, než jsme našli místečko vyhovující všem. Jediná komplikace vyvstala v podobě říčky, kterou bylo nutno překonat. Nějak se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem to s kolem na rameni zvládnul, aniž bych se jak dlouhý tak široký natáhl do studené vody. Na druhém břehu nás čekal krásný rovný travnatý plácek a dřevěný stůl, lavice a ohniště. Prostě ideální tábořiště. Na stůl jsme vyložili všechny naše pochutiny. I Vladimír zalovil v patnáctikilové brašně a vyndal dvě konzervy (asi desetinu jeho zásob jídla).
V pondělí ráno nás uvítalo sluníčko a modré nebe s obláčky. Čekala nás cesta do Mižgirje a dál do Siněvirského parku. Cestou jsme stejně jako předešlý večer potkali zajímavé minerální prameny. Vyznačovaly se zpravidla pulsující silou proudu, pachem po zkažených vejcích a frontou lidí, kteří rovnali plné lahve do připravených Žigulíků.
Také jsem si nabral něco smradů do lahví, přestože kamarádi dělali opovržlivé obličeje a vjeli jsme do Mižgirje. Je to větší městečko žijící čilým ruchem. Díky škole, která tou dobou pomalu končila, jsme potkávali spoustu dětí. S Romanem se dala do řeči skupina kluků, kterou jsem si nemohl nevyfotografovat. Bohužel bylo hodně větrno a sucho, takže se všude neustále vířil prach. Já jsem hned ze začátku výletu chytře ztratil brýle, tak že jsem měl plné oči prachu, z čehož jsem byl trochu mrzut. Roman ale objevil zajímavé tržiště, kde si koupil brzdový špalík a koláč, zatímco já jsem si jej prošel dvakrát, s různými objektivy, a byl jsem velmi spokojen. Kdesi jsme ztratili druhou polovinu výpravy, ale nebyl důvod panikařit.
Po důkladném prozkoumání nabízeného tovaru jsme vyrazili na sever, směrem k Siněvirskému parku. Bylo jasné, že nás čeká kopec a tak jsem šetřil síly. Roman zpočátku poslušně šlapal vedle mě a konverzoval, ale když jsem začínal ztrácet dech, on jej naopak nabral, zdvořile se rozloučil a odjel. Chvilku jsem kolo tlačil, ale to mi přišlo tak nezábavné, že jsem znovu nasedl, nasadil nejnižší možnou rychlost a asi za hodinu jsem byl nahoře. Tady už mě všichni čekali a tak jsme uspořádali oslavnou svačinu kousek pod vrcholem na pěkném odpočívadle, kde bylo naházeno jen málo petlahví. Petr během svačiny shledal, že nemůže najít nůž, a že ho nechal kdesi dole. Neochvějně prohlásil, že pro něj pojede zpátky dolů. Nedovedu si představit, jakou by pro mě ten nožík musel mít cenu, abych se znovu lopotil hodinu do kopce. Tedy jsme se rozloučili s tím, že nás Petr kdesi v Siněviru dojede. Mobilní signál jsme sice moc neměli, ale zase jsme měli jasný cíl, ke kterému se dalo dostat jen jednou cestou.
Rozjeli jsme se s kopce, my směrem vpřed, Petr vzad. Užili jsme si nějaký ten kilometr bez šlapání a přijeli jsme do obce Siněvir. Byl už podvečer. Podél řeky jsme se pomalu pustili do mírného kopce směrem k parku. Zakrátko jsme opustili ves a přijeli jsme ke vstupní bráně, kde jsme poctivě zaplatili hlídajícímu vojákovi po jedné hřivně. Nějak mě po větrném dni bolela hlava a tak jsem se začal shánět po noclehu argumentuje tím, že nás přeci ještě musí dojet Petr, tak aby to neměl daleko. Kolegové nicméně u každé zatáčky říkali, že až za zatáčkou. Nakonec jsme urazili asi sedm kilometrů a přijeli jsme do vsi Siněvirskaja Poljana. Pookřál jsem, protože tak malebnou vísku mé oko už dlouho nespatřilo. Průzračná Těreblja protékala vsí podél silnice, místní bábušky v ní praly prádlo, slunce nad obzorem tvořilo teplé fotogenické osvětlení s dlouhými stíny. Podél silnice se pásly krávy a koně, děti se projížděly na kole a koukali na nás jak u vytržení. Po namáhavé jízdě jsem se odměnil nanukem a nedovedl jsem si představit větší pohodu. Kochali jsme se opravdu krásnou vískou a rozvíjeli jsme s Vladimírem myšlenku, že by nebylo od věci zakoupit zde dům. V jednom cestopisu jsem se bavil tím, jak starosta nějaké obce nabízel projíždějícímu turistovi dům za 500 dolarů. Takže proč ne?
Když jsme se dosyta vynadívali a nakrmili dobrotami z místních obchodů, dorazil akorát Petr řka, že nůž nenašel. Bylo mi ho sice líto, ale skoro se přikláním k Vladimírově podezření, že nůž byla jen záminka, jak si pořádně užít jízdu do kopce. Kousek nad vsí jsme našli báječné vyhrazené tábořiště, kde se mimo jiné pásli koně. Někteří dělali, že jsme jim naprosto lhostejní, ale večer se nenápadně přiblížili až na dosah ruky a tvářili se, že zrovna u nás je nejlepší tráva. Nic dalšího jim z toho ale nekáplo. Roman prozíravě sklidil napínací lanka od stanu s tím, že kdyby na nás spadnul zakopnuvší kůň, bylo by to nepříjemné probuzení. Ještě před spaním jsme si konečně užili geniální pravý ukrajinský kefír a zalehli jsme.
V úterý byl plán více než jasný: vyšplhat se do hor k Siněvirskému jezeru a pak pokračovat zpět a dál, na Koločavu. Ráno jsme ujeli pár metrů a dojeli jsme ke vstupní bráně pod jezerem. Moc jsem systém různých placených oblastí nepochopil, ale po zaplacení vstupu opět jednu hřivnu jsme vyrazili do kopce, který se nedal jet na kole, tak jsme tlačili. V zádech jsme měli jakousi školní výpravu, takže jsem se docela hnal, abych stíhal fotit a neměl v záběru všude děti. Nahoru to mohly být tak dva kilometry a pěkně jsme si zafuněli. Odměnou nám bylo krásné jezero, naučné cedule (například javor klen je klen javir), příjemné lesní cesty a vydařená svačinka pod totemem. Můj kostelecký uherák sklidil úspěch, i když je třeba přiznat, že jeho čpavkový obal páchl den ode dne méně atraktivně, až ke konci výpravy Roman shledal, že "to je smrad něco mezi ponožkama a ukrajinským obchodem", což bylo vyjádření docela nelichotivé. Nicméně neubíralo kvalitě salámu.
Od jezera jsme odrazili až kolem poledne, ale až do Siněviru jsme jeli s kopce, tak cesta ubíhala rychle. Museli jsme se ještě znovu zastavit v krásně Siněvirské Poljaně, ale pak už jsme se vydali na Koločavu. Cestou jsme se zastavili na opravdu výborném boršči, který byl navíc ještě velmi levný. Nechápu, proč byl ale studený. Vzhledem k pečlivosti personálu odhaduji, že to tak bylo úmyslně a jde o nějaký druh.
Do Koločavy jsme přijeli odpoledne. Podle předpokladů na nás tu a tam vykoukl český nápis. Na hrobech u kostela, v názvu hospody. Známé muzeum Ivana Olbrachta je v místní škole, která už tou dobou zavírala. Mohli jsme si údajně jít za místní paní učitelkou, aby nám podala výklad, ale shodli jsme se na tom, že to není tak úplně cíl naší cesty a dokonce ani hrob Nikoly Šuhaje jsme nevyhledali. Udělali jsme poměrně zajímavý nákup v místním obchodě. Petr zkusil nějaké pirohy, já lákavý "koblížek" s brynzou a kečupem, dále jsme se shodli, že je třeba vyzkoušet místní vodku a Roman si vystačil s půllitrovou sklenicí brynzy. Později se ukázalo, že je mírně plesnivá, ale člověk nesmí být moc cimprlich; k vodě z řeky se plesnivá brynza docela hodí.
Čekalo nás největší dobrodružství, po němž jsem náš výlet začal nazývat expedicí. Protože nás Roman neustále hnal vpřed, abychom co nejvíce ujeli, začali jsme nabírat docela slušný náskok proti plánu. Důsledkem bylo hledání různých prodlužovaček, a proto jsme z Koločavy nevyrazili přímo na jih, ale delší cestou přes Usť-Čjornuju. Na mapě vypadají obě silnice rovnocenně, jako hlavní, nicméně se jednalo o první vtípek ukrajinských kartografů, ale nebudu předbíhat. Ze silnice se ihned po odbočení stala kamenitá prašná cesta, jejíž kvalita nevěstila nic dobrého. Snad jen to, že jsem se mohl spolehnout na nízké cestovní tempo. Na konci vsi, který se natáhnul do neuvěřitelné dálky od centra, jsme se dali do řeči s místními kluky. Když nám řekli něco ve smyslu, že pojedeme hodně do kopce a silnice bude mnohem horší, nechtělo se mi tomu věřit. Brzy jsme se dostali k místu, kde se cesta dělila na dvě další a po konzultaci s bábuškou jsme se vydali tou "delší ale lepší". Bohužel neposlušný Petr jel napřed, což nás na několik hodin rozdělilo. Delší, ale lepší cesta, měla charakter polní cesty, značně rozbrázděné traktorem, a vedla do kopce. Velkou část jsme šli pěšky, ale spíše kvůli terénu, než kvůli kopci. Vyjeté koleje od traktorů začínaly být povážlivě hluboké. Občas, když jsem šel po jejich okraji, měl jsem vážné obavy, abych se nezřítil dolů. V některých místech byl okraj cesty od dna kolejí možná až o jeden a půl metru výše. Není mi jasné, jaké vozidlo může takovou cestu překonat. Později jsem se na to ptal nějakého domorodce. Suverénně odvětil, že to projede URAL. Sice nevím, co to je, ale osobní limuzína asi ne. Místy však byla silnice stržená, takže se mi zdálo, že ani URAL nemá šanci projet z Koločavy do Komsomolska, což je nejbližší vesnice na cestě do Usť-Čjornej. Kousek pod nejvyšším místem cesty jsme narazili na pravý a nefalšovaný sníh. Na stinné stráni byl zmrzlý špinavý sněhový val. Vypadalo to jako pozůstatek laviny, protože všude kolem byla spousta kamení a větví. Respekt budil i značný chlad, který nás obklopil, přestože jinak bylo slunečno a určitě hodně přes 20 stupňů.
Cvičně jsme se pokoulovali a vyjeli jsme zbytek cesty na hřeben. Zde bylo rozcestí. Z druhé strany právě s vypětím všech sil dorazila skupina lidí, snad rodina. Otec měl na zádech batoh a dvě dívky společně nesly na stěhovacím popruhu kufr, což mě úplně rozhodilo a nechápal jsem, o co jde. Otec se rozvalil na trávu a začal telefonovat. Zbytek rodinky také zaujal relaxační polohy a všichni vypadali poněkud kočovně. Roman se vyptal na cestu a vyrazili jsme. Byl jsem spokojen, že teď už nás čeká jen cesta dolů a tudíž velká pohodička. Mezitím ještě přišla od Petra SMS "jestli jste si všimli mojí šipky, tak jeďte druhou cestou, ta moje vede korytem potoka". Musím přiznat, že mne trochu znepokojila. Šipku jsme žádnou nenašli, ale obě cesty, kterými jsme měli možnost se vydat, vypadaly nesjízdně. Většinu času jsme kolo jen vedli a místy to vypadalo, že se cesta ztrácí. Skutečně došlo na to, že jsme se vydali potokem. Rezignoval jsem na sucho v botách a snažil jsem se zdolávat všechny nástrahy obtížného terénu. Po chvilce jsme našli pěknou cestičku podél potoka, jenže ta se záhy stočila kamsi mezi stromy a její kvalita začala prudce upadat, až se stala vyloženě bahnitou. U první nehezké překážky nás Roman povzbuzoval komentářem "ono to jenom hrozný vypadá, ale dá se to". U dalších jsem musel odbourat další psychologický blok a prostě do bláta šlápnout až po lýtko. Dalším limitem byl celkový pád do bahna, na nějž naštěstí nedošlo. Kupodivu jsem remcal mnohem méně, než při šlapání kultivovanou cestou do kopce. Spíše jsem spílal ukrajinským kartografům, protože tohle opravdu nebyla hlavní silnice. Putování s bahnem v sandálech se ukázalo jako krajně obtížné, protože nohy začaly klouzat uvnitř sandálů takovým způsobem, že bylo nebezpečné dělat cokoliv jiného, než zpříma stát a nehýbat se. Začínal jsem mít hrůzu z jakýchkoliv náročnějších kopečků a v duchu jsem se modlil za cestu potokem, ve které je sice zima na nohy a všude mokro, ale aspoň to tolik neklouže. Moje přání bylo po několika stech metrech vyslyšeno a já jsem radostně skočil do potoka a omýval zkrvavenou nohu. Moje radost však neměla dlouhého trvání. "Hele, přítok", oznámil Roman dosti rozveseleným tónem, aby zahnal možný negativní účinek zvýšené hladiny v potoce na naši duševní pohodu. Chvilku jsme zkusili pokračovat, ale cesta se začala stávat skutečně nepoužitelnou. Šel jsem jako první a zrovna, když jsem se bezradně otočil na kolegy, že dál už to opravdu nejde, zapískal na nás někdo ze stráně nad břehem. Asi šest nebo osm kluků na nás mávalo, že nahoře je přeci prima cesta. Vrhli se k nám dolů z příkré stráně, že pomůžou s koly. Mně se přesto zdál kopec příliš prudký, než abych byl schopen ho vylézt v mokrých sandálech s kolem na rameni a tak jsem se vydal zpět proti proudu, hledat lepší terén. Kluci údajně kola vytáhli než bys řekl švec, Vladimír prý povlával za kolem, které nesli čtyři kluci a sotva stíhal se sám po svých vyhrabat nahoru. Mezitím já jsem si sáhl na dno svých fyzických sil, kdy jsem vrávoral v příkré stráni, na rameni kolo, každý krok jsem si rozmýšlel deset vteřin a občas se taky nepovedl a udělal jsem místo něj dva dolů. Pěkně jsem si zafuněl, ale brzy přiběhli další pomocníci a po rovince jsem jel už rychleji, než jsem chtěl, až jsem je musel odhánět. Ukázali nám cestu do vesnice a potvrdili, že jeden podobný blázen už tady jel.
Na kraji Komsomolsku, u mostu přes řeku, nás už Petr čekal. Nejprve jsem mu vyčinil, že měl počkat někde nahoře, že jsme viděli spoustu krásných míst na stan. Už se totiž docela připozdívalo a na kraji vesnice to nevypadalo pro stany ideálně. Pak jsme se vrhli s koly do řeky, abychom je zbavili toho nejhoršího bahna.
Nakonec jsme našli docela pěkné místo a zahájili jsme obvyklý vybalovací rituál. Některý z kluků nám donesl do našich lahví minerální vodu z pramenu nahoře v kopci. Potom se nám ale začali tak motat při stavění stanů, až je musel Roman odehnat. Rozdělali si oheň a způsobně u něj seděli. Bohužel jsme s nimi udělali zkušenost i mírně negativní. Přinesli nám totiž můj "ztracený" nůž a Romanovo světlo. Připadalo nám nepravděpodobné, že bychom tyto věci vytrousili, přestože jsme s koly dělali psí kusy. Nakonec jsme usoudili, že nám to asi někdo z kluků skutečně vytáhl z brašen a někdo starší ho usměrnil, aby věci zase vrátil.
Ve středu ráno docela obstojně pršelo. Podařilo se nám sbalit v krátké chvilce bez deště, ale brzy znovu začalo, tak jsem nasadil svoje protipovodňová opatření. Na předních brašnách jsem měl navlečené blankytné igelitky Intersport, čemuž se všichni dost smáli. Obalen v pláštěnce, která se stejně rozvírala na místech, kam bych nechtěl, aby pršelo, jsem projížděl pochmurnou vesnici po hnusné cestě a udělal jsem i pár dešťových fotek. Potkali jsme prázdný autobus, který putoval po svatých místech. To mě trošku vyvedlo z míry.
V dešti jsme ujeli asi 10 kilometrů, chvíli jsme čekali v zastávce a pak se počasí umoudřilo. Ne tak silnice, která nám vysokou rychlost moc nedopřávala. Oproti očekávání jsme měli ale náskok a já jsem byl rozladěn z toho, že je teprve středa a už sjíždíme z hor. Krajina byla méně hornatá a celkově se mi její ráz moc nelíbil. Sjížděli jsme k jižní hranici. Dali jsme si ještě jeden ošklivý kopec po ošklivé cestě a večer jsme přistáli ve vesnici, kde stály samé nevkusné nové domy. Něco jako naše satelity, i když ve skromnějším, ale o to architektonicky ohavnějším provedení. Nakonec jsme zjistili, že jde o vesnici, kde jsou prakticky jenom podnikatelé, organizující dělníky na pracích v Čechách. Navíc celá vesnice byla jehovistická. Sympatická prodavačka mě pobavila tím, že v sobotu jela do Prahy (tedy stejně jako my). Všichni ve vesnici více či méně mluvili česky a vůbec se mi tam nelíbilo. Nocleh jsme ale našli nakonec kvalitní.
V noci byla nehezká bouřka, měl jsem obavu z vody a větru (případně z blesků), ale nakonec se vyčasilo a ráno (čtvrtek) jsme se opět ve vhodném okamžiku sbalili a vyrazili dál. Museli jsme cestou opět čelit dešti a jednomu pořádnému kopci. Chtěli jsme dojet do Solotvina (rumunská hranice), odkud měl jet po poledni vlak - poslední ten den. I s deštěm, kopcem a Petrovým píchnutím jsme vlak nakonec stihli. Dokonce jsme i zajeli na skok k solným jezerům, což měl být důležitý cíl cesty, ale nějak se to zvrtlo (kvůli hodinovému plavání v soli bychom ztratili den času).
Krajina rovinatá, vesnice s rumunskými nápisy. Vlak stále vypadal, že se teprve rozjíždí, asi 80 kilometrů jel 5,5 hodiny, slovy pět a půl hodiny. Prostě nikde nejel víc, než třicítkou. Zpočátku to bylo velmi vtipné, ke konci unavující. Nicméně dobrá nálada nás rozhodně neopouštěla (celkově mám dost namoženou bránici) a ve vlaku jsme viděli také spoustu zajímavých věcí.
Protože jsme měli vlastně minimálně den náskok, vznikly ve vlaku asi 4 varianty, co podniknout. Mohli jsme jet do Rumunska, nebo popojet vlakem a jet do Maďarska (a pak rovnou na Slovenskou hranici), nebo na sever a přes Polsko na Slovensko, nebo znovu do Volovce a z něj tentokráte na druhou stranu, nebo na sever podél řeky Uže, víceméně trasou, kterou jsme s Petrem loni absolvovali vlakem, když ho potkal neopravitelný defekt. Tato varianta nakonec zvítězila. Dojeli jsme do Užhorodu a přespali jsme přesně na místě, jako s Petrem loni v září první noc.
V pátek ráno jsme se vydali na hrad Něvické - ve třech, protože Petr zůstal dole a dělal si nějaký úkol do školy. Byl jsem z toho dost vykolejen, vezl si skripta, co mají asi kilo a půl. Z hradu jsme šli do hospody, kde jsme si dali stejk, a protože podnik byl velmi evropský, utratili jsme zde víc peněz, než za celou dosavadní cestu (jídla, vlaky, vstupy, atd.). Takže vlastně asi jako za stejné jídlo v Česku. Pak jsme se sešli s Petrem a odjeli jsme poledním vlakem na sever, k polské hranici, do vesnice Sjanky. Je to velmi zajímavá ves, na náhorní plošině, vlak se tam šplhal předlouho.
Když jsme se vylodili, ujeli jsme asi kilometr a strhla se neskutečná průtrž mračen. Než jsme stihli kamkoli dojet nebo nasadit protipovodňová opatření, byli jsme mokří na kost. Trochu jsem měl respekt z blesků, ale stále ještě nebyly úplně blízko. Pak jsme přijeli na hranici mezi Lvovským a Užhorodským krajem, což obnáší kontrolu dokladů totožnosti. Vojáci zprvu vypadali komisně, ale když viděli, jak lije a my jak blbci se trmácíme vlakem nahoru, abychom mohli sjet na kole zase dolů, nechtěli ani pasy. U hranice jsme zajeli do nějakého altánku a přečkali jsme tam asi hodinu, než se vypršelo. Potom se nám naskytla naprosto úchvatná podívaná, protože okamžitě vysvitlo sluníčko a voda se rychle začala vypařovat.
Pak už jsme se vydali z kopce a brzy jsme dojeli do Volosjanky, tedy vesničky, kam jsme loni s Petrem přijeli od východu. Málem jsem musel slzu zamáčknout, jak to na mě působilo. Nicméně Petr měl vzadu opět nějaký sjetý plášť a zase píchnul. A ještě tvrdil, že to s tím pláštěm nesouvisí. Bylo už dost pozdě a potřebovali jsme ujet asi 40 kilometrů, což byla výzva. Vyfláknul jsem se na opravujícího Petra. Konečně jsem si užil báječnou jízdu, protože jsem jel první a nemusel jsem někoho neustále dohánět, bylo po dešti a bez větru, silnice byla dobrá a už jsem ji znal. S několika zastávkami na záchod, fotky a nákup vánočky (ve stejném stánku, jako loni), jsem ujel těch 40 kilometrů pod dvě hodiny, což je pro mě s naloženým trekovým kolem solidní výsledek. Cestou mi dokonce i leccos uschlo. Večer jsme se sjeli víceméně před Velkým Berezným a našli jsme nocleh.
V sobotu ráno, ještě za tmy, začalo pršet. Už tak jsme stanovali v poněkud nivním trávníku a navíc pršelo úplně jinak, než předchozí dny. Málo, ale vytrvale, konstantně. Věděli jsme, že musíme na Slovensku stihnout konkrétní vlak, tak jsme prostě vstali za deště. Byl to hnus. Od rána všechno mokré, boty, oblečení, další věci. Dojeli jsme asi 10 kilometrů do Běrezného, nakoupili jsme, co jsme uvezli (zbyla nám fůra hřiven) a vyrazili jsme na hranici. Ta na sebe nenechala dlouho čekat, nicméně dlouho na sebe nechalo čekat odbavení.
Tak mám tedy razítko ze třetího a posledního ukrajinsko-slovenského přechodu. První je Čierna/Čop, železniční, druhý Vyšné Nemecké/Užhorod, silniční a poslední Ubľa/Malyj Běreznyj, silniční. K první zastávce slovenských železnic nás čekalo už asi jen 30 kilometrů. Musím říct, že jsem z neznámých důvodů mlel z posledního. Nevyspalý, ráno byla pěkná zima, mokrý spacák. Navíc, jak se vracím a vím, že nejedu někam za něčím zajímavým, nemám prostě vůbec motivaci. Jel jsem jako na funus, průměrem asi 13 km/h. Času naštěstí nakonec bylo dost a stihli jsme jet ještě o vláček dříve. Roman by se býval byl nudil, tak jel až do Michalovců, asi 50 km navíc.
Dál už to bylo obligátní: do včera jsme se dohrkali do Košic a pak rychlíkem v lehátku do Prahy.