---

Ukrajina 2001

Moje první objevná cesta na Ukrajinu - do Kijeva a Doněcku

Jak to celé vzniklo a co tomu řekli ostatní

V srpnu 2001 jsem se dvěma přáteli navštívil Ukrajinu. Zemi mnoha našimi lidmi zatracovanou, nepoznanou, zaměňovanou s Ruskem a Sovětským svazem leč bezpochyby zajímavou s vlastním kouzlem. Protože nám naše cesta přinesla mnoho nových poznatků a zážitků, pokusím se je zformulovat na papír, pro mé přátele a další potenciální návštěvníky.
Do úvodního odstavce se hodí přesvědčivě popsat důvod naší cesty, naši motivaci. Nebudu tedy otálet: cestu jsem inicioval já a hlavním cílem bylo navštívit rodiště Sergeje Prokofjeva, jednoho z největších skladatelů Ukrajiny a celého světa první poloviny dvacátého století. Skladatele, jehož hudba mi učarovala a stala se předmětem mého zájmu a důležitou součástí mého života.
Nebudu zastírat, že cíl to byl značně individuální, nicméně nijak přitažený za vlasy či omezující poznávání jiných zajímavostí. Zkrátka jsem někdy v zimě 1999 pojal tuto ideu a začal ji hýčkat a živit shromažďováním informací. Přece jsem ji však nevyšlechtil natolik, abych ji přednesl eventuálním spoluúčastníkům. Jako dočasně nerealizovatelnou jsem ji na léto odložil a obnovil zase až za rok, v zimě 1999/2000.
Nejprve jsem se odvážil zárodky mého plánu nastínit mojí Haničce, která se zprvu zdála být nadšena. Jednou větou však mohu situaci shrnout, že postupem času a získáváním dalších informací, zejména finanční stránky věci, můj návrh dovolené zakusil z Hančiny strany nejprve ochabnutí zájmu a posléze naprosté zavržení.
Další na řadě by mohl být můj nejlepší přítel Roman, ale v předtuše jeho nedostatečného nasazení pro naprosto nejistou věc jsem se rozhodl nejprve kontaktovat Tučňáka. Tučňák je, stejně jako Roman, můj bývalý spolužák z VŠ. Jsem ve velkém pokušení říkat v mém vyprávění Tučňákovi Tučňák, poněvadž se jmenuje Tuček, ale vím, že to nemá rád, tak se přidržím nenapadnutelného oslovení Petr. Tak tedy na Petra jsem vyrukoval proto, že sice nesdílí můj zápal pro vážnou hudbu, ale je to neremcavý typ člověka. Řekne-li se „člověk do nepohody“, vybaví se mi Petr. Navíc odhaduji, že je pro každou špatnost a lákají ho nové obzory. Romana sice také, ale přeci jen je poněkud konzervativnější.
Inu, na opatrně stylizovaný mail s návrhem výletu na Ukrajinu, Petr reagoval přibližně takto asi dvěma větami: „Super, seženem lidi a začnem obstarávat papíry. Je fajn někam jet a mít konkrétní cíl“. To mi udělalo samozřejmě velkou radost a musím říct, že po celou dobu mi Petrův optimizmus dodával naději, že náš plán se realizovat dá.
Maje spojence, udeřil jsem na Romana. Naneštěstí ne právě vhod, poněvadž zrovna řešil nepříjemnou rozhodující situaci ve svém životě. Myslím ale, že jsem klady celé akce obhájil a začal jsem Romana systematicky přesvědčovat o tom, že doba je ideální pro cestu na Ukrajinu. Asi po dvou měsících, někdy ze začátku jara, jsme se začali scházet a probírat „podrobnosti“. Vypadalo to, že zdravé jádro bylo pohromadě. Sem tam se ještě nachomýtl někdo, kdo se tvářil, že by se účastnil výletu s námi, ale zůstali jsme tři.
Možná se může někomu zdát, že situaci poněkud dramatizuji, a že navštívit sousední (dnes už vlastně ne) zemi na 1-2 týdny není žádný problém, ale na rozdíl od „typických výletů na Zakarpatskou Ukrajinu“ jsme se chystali až na jihovýchod, téměř k ruské hranici. Webové stránky Ministerstva zahraničí dýchaly pustým pesimismem a nad turistickými aktivitami na Ukrajině lámaly hůl. A nejen ony.

Kam a proč jsme jeli

Chtěli jsme vidět hlavní město, život na ulicích, kulturu. Chtěli jsme poznat rozdíly. Příroda nebyla naší prioritou, jinak bychom zakotvili v Zakarpatí.
Usmyslel jsem si, že chci navštívit Prokofjevovu rodnou ves, abych trochu nasál atmosféru. Abych si vychutnal tu mystickou úctu. Netušil jsem, že jenom zjistit, kde se nachází, bude problém na několik dní s mapami, knihami a internetem. Staré biografie pravily: v Jekatěrinoslavské gubernii, u újezdního města Bachmutu, je malá železniční stanice Grišino, odkud je už několik kilometrů do Soncovky, Prokofjevova rodiště. … řeklo by se spousta opěrných bodů. Hledal jsem dlouho a občas jsem měl pocit, že správně. To když se vyskytla kombinace měst s podobně znějícími názvy. Kvalitních (a aktuálních) map Ukrajiny není ani na internetu ani v českých knihkupectvích bratru mnoho. V mé mladické nezkušenosti mi unikla (pro bývalý Sovětský svaz) naprosto zásadní skutečnost: totiž že město se dá přeci přejmenovat. Čím více měst, tím lépe. Tento fakt jsem se dovtípil až po několikadenním pátrání, když jsem si všiml Krasnoarmijsku. Napadlo mi, že Rudá armáda tu dozajista nebyla od nepaměti, a jistě ještě ani ne v době Prokofjevova narození.
Pak už šlo vše rychle. Ukázalo se, že Jekatěrinoslav je Dněpropetrovsk, Bachmut Slavjanogorsk, Stalino (to zas v době, kdy vznikala jedna z knih) Doněck. Hledaná Soncovka se v dnešních dobách jmenuje Krasně. Neboli Červené. Takových vsí je na Ukrajině mnoho.
Když jsme věděli kam chceme jet, mohli jsme už naplánovat, kudy a kam dříve. Jako optimální varianta nakonec vykrystalizovala tato: z Prahy až do Kijeva (přidržím se tohoto pravopisu, ačkoliv v českých zdrojích bývá často uváděn jako Kyjev). Tady pobýt několik dní, pak se přesunout do Doněcku. Zde také strávit několik dní a navštívit Soncovku. Podle možností ještě s výletem k Azovskému moři, které už není z Doněcku příliš daleko. No a pak již zpět – jakkoliv.

Jak probíhaly přípravy

Konec dubna jsme si stanovili jako termín, kdy se všichni definitivně rozhodnou, zda pojedou či ne. A od tohoto dne také začneme něco dělat. Poměrně pravidelně jsme se scházeli v hospůdce a řešili detaily. Každý měl na starosti něco a postupně jsme skládali mozaiku.
Průběžně nás odrazovala nepříjemná zjištění a nejasné informace, ale počáteční nadšení mělo pevný kořen. Jedna ze zbytečných nutností je kupříkladu vízová povinnost. Je to rádoby významné gesto ukrajinské vlády, kterým oplatila podobnou povinnost pro své občany cestující do ČR. Bohužel gesto poměrně zbytečné a pro turistu nákladné.
Nakonec jsme se usnesli i na zdravotním připojištění. Ještě slyším pojišťovací agentku, kterak se s námi dobrosrdečně loučila přáním, ať jejich pojištění nepotřebujeme. Znělo to jako „díky moc za ty tři tisíce, hezky se bavte !“. Jsem samo sebou rád, že jsme se obešli bez zdravotních komplikací, i když … ne tak docela.
Další rozhodující otázkou byla doprava: ti nejdrsnější jezdí stopem, je to levné. Ti, co nemají času nazbyt a peníze je neomezují, zvolí letadlo, ti, co sice také času nemají nazbyt, ale peníze je omezují, zvolí autobus (jak se ukázalo, jezdí dokonce klimatizovaný, což by nám v srpnových vedrech docela prospělo). Ti, kteří nespěchají, a kteří upřednostňují jistý nádech romantiky (nemám to zprofanované slovo rád, ale je na místě), pojedou jako my. Vlakem. Je to totiž téma na samostatnou kapitolku.
Poslední z důležitých aspektů byl nejpalčivější a řešili jsme jej na poslední chvíli. Mám na mysli nocleh. Přečetli jsme spoustu vyprávění různých lidí, kteří Ukrajinu či Rusko navštívili. Často zde padaly zmínky o tom, že na všech nádražích a dalších turisticky rušných místech postávají „bábušky“ a lapají individua vypadající cize a zmateně, nabízejíc jim nocleh za různě zajímavé ceny. Zpravidla za ceny nepříliš zajímavé vztaženo ke komfortu ubytování. Náš plán bral v úvahu tuto variantu. Hotel Praha v Doněcku se svojí webovou prezentací včetně fotografie působil seriózně a velice kulturně, leč 130 $ za noc a osobu nám nakonec připadalo lehce nadnesené – na tom jsme se shodli. Tato nejistota, kde složíme hlavu, mne nakonec vyburcovala k pátracím aktivitám.
Nejprve jsem zkoušel náhodně vyhledávat e-mailové adresy, které vypadly ukrajinsky, posílat na ně univerzálně znějící dopisy shánějící informace (mimo jiné) o ubytování a potom doufat, že někdo zareaguje. Ukázalo se, že tato metoda je bezvýsledná. Po několika bezradně vystřelených ranách naslepo jsem dostal spásnou myšlenku (nutno přiznat, že pouhý měsíc před odjezdem): zkusit najít na internetu ukrajinskou seznamku, neboť zde budou lidé mladí a perspektivní, jak praví klasik, a navíc komunikativní a komunikacechtiví. Plán se ukázal jako šťastně zvolený a zakrátko přinesl první ovoce. Kupříkladu hned několik minut po odeslání prvních mailů do Doněcké oblasti mi přišla odpověď od slečny, která napsala anglicko-rusko-ukrajinsko-česky něco v tom smyslu, že je ráda, že jí někdo píše, ale že zrovna tráví dovolenou u kamarádky v Praze. Inu, svět není veliký.
Tuto svoji činnost jsem piloval tak dlouho, až jsem se pomalu začal ztrácet v množství mailů, které jsem vyřizoval. Byl to koníček sice poněkud časově náročný (přihlédnu-li ke své mizerné angličtině a ruštině), ale velmi zajímavý. Nakonec se nám tedy podařilo ulovit po jedné oběti v Kijevě i v Doněcku (zde asi týden před odjezdem) s tím, že několik dalších kontaktů jsme si s sebou vezli „pro jistotu“.
Ještě jedna další vydopisovaná pomoc nám přišla vhod: opět díky internetu a diskusnímu fóru na stránkách věnovaných S. Prokofjevovi jsem se seznámil s mladíkem z Doněcku, který Prokofjevovo muzeum znal a byl ochoten nám cestu popsat, nebo nás tam dokonce odvézt autem.
Až potud jsem se o zázemí staral já; dále jsem dal příležitost Romanovi k prověření jeho jazykových schopností. Telefonoval do Kijeva, do Doněcku, ba i na obecní úřad v Soncovce a do muzea. Musím říci, že jsem vždy dychtivě očekával Romanovy zprávy začínající „tak jsem volal do Kijeva …“.
Asi týden před odjezdem to vypadalo, že vše musí klapnout. Vízum se zrovna vyřizovalo, na pojištění a jízdenky na vlak jsme měli políčeno. Dokonce jsme měli připraven mobilní telefon se zprovozněným roamingem na Ukrajině. Všechny kontakty byly sepsány na papíře a sepsán byl předpokládaný itinerář a obsah batohu. Troufám si tvrdit, že už i všichni naši blízcí pod tíhou argumentů věřili, že náš výlet je príma nápad. (při závěrečné cenzuře mi u této věty Hanička udělala otazník)

Odjezd – Den prvý, sobota 11.8.

Jak bylo dlouho předem naplánováno, odjezd se měl uskutečnit v sobotu 11.8.2001 večer. Ve snaze nenechat nic náhodě jsem byl od samého rána připraven k odjezdu a cvičně jsem batoh přerovnával tam a zase zpět. Vydatně mne podporovaly a laskominami sponzorovaly maminka a Hanička, za což jim velmi děkuji. Třeba jim to někdy oplatím.
Roman měl podle plánu přistoupit do našeho vlaku až v Pardubicích, takže sraz na pražském Hlavním nádraží jsem měl jen s Petrem. Zatímco s Romanem jsem byl do poslední chvíle před odjezdem v aktivním kontaktu, Petra jsem chtěl prověřit jen na poslední chvíli, leč on mne předběhl uklidňující zprávou znějící přibližně takto „Nějak nestíhám, kdybych přišel na nádraží později, nepanikař“. Načež jsem zpanikařil.
Sám jsem si dával na vypravení dostatek času, pročež jsem těsně před odjezdem různě polehával a luštil křížovky, nemaje co dělat a byv poněkud nervózní.
Ve stanovený čas a s dostatečnou rezervou jsem se v doprovodu Haniččině odebral z domova. Byla sobota, 11.8.2001, 18:17. Nutno zdůraznit, že středoevropského času. Maminka nám srdceryvně zamávala z okna, my jsme se bez sebemenších komplikací dopravili na nádraží, kde jsme jen s malými komplikacemi našli Petra. Rovněž v doprovodu, jak on říká „kopretiny“. Kromě jeho velkého batohu a přítelkyně Moniky, se kterou jsem do té doby neměl tu čest, mne na Petrovi zaujal zejména meloun, který nesl jako spoluzavazadlo. A to proto, že mi připadal coby potravina na cestu vlakem docela nepraktický. Ať už pro své rozměry a hmotnost, či neobvyklé porcování a konzumaci, nebo účinky na trávicí trakt. Petr ho však nepraktickým neshledával, jak jsem vyrozuměl ze sestavy jeho jídelníčku, ve kterém hrál meloun dominantní roli. Po celou dobu.
Tedy jsme se úspěšně sešli a vyhledali jsme vlak a vůz, který nám měl býti pro příští dvě noci útočištěm. Pan průvodčí bohužel nepovolil Haničce aby svoji cestu do Pardubic strávila v našem luxusním kupé lůžkového vozu, a tak jsme se museli rozloučit ještě na půdě Matičky stověžaté.
Vůz, ve kterém jsme cestovali, byl báječný, nicméně místa v kupé nebylo nazbyt. Nikdy jsem totiž lůžkové uspořádání nevyzkoušel – vždy jen lehátkové. Lůžka jsou v kupé tři nad sebou. V protějším rohu pod oknem je umyvadélko přikryté odklápěcím stolkem. K umyvadlu vedou dvě potrubí, snad na teplou a studenou vodu. My jsme měli tu možnost používat pouze teplou. Ve stísněných prostorách, kde jsou všechny díly řešeny úsporně, účelově a na zakázku, nás překvapily vodovodní kohoutky – zde odporné bakelitové kotoučky známé z regulace topných radiátorů v každém paneláku. Ty sem ale možná přibyly až po nějaké rekonstrukci – tyto vozy nepatří k nejmladším; pocházejí ze Sovětského svazu.
Nad umyvadlem je skříňka na hygienické potřeby, se zrcátkem a osvětlením. Dokonce i se zásuvkou, ale ta se ukázala jako funkční v okamžicích, kdy jsme to nepotřebovali a obráceně – když jsme před příjezdem do Kijeva chtěli nabít telefon, měli jsme smůlu. Ve skříňce na nás čekala tři malinkatá mýdla a tři malinkaté vody Pramen divů. Zatímco mýdlo vám vydrží klidně na okružní cestu Ukrajinou, voda dojde dřív, než dorazíte na Moravu.
Asi uprostřed stěny proti lůžkům je v kupé jedna skládací sedačka a také věšák přikrytý závěsem. Kromě povlečení nás zde čekaly ještě ručníky. Doufám, že jsem nezapomněl na některou důležitou součást výbavy. Chodba vagónu vypadá skutečně jako předválečný Orient-express. Kobereček a na něm ještě látkový potah, který se vždycky shrne ke straně (doloženo zkušeností – v Ukrajinských vlacích jezdí jenom tyto vozy), záclonky a okna, která jdou začasto i otevřít. Toaleta je sice patřičně morálně zastaralá (jako celý zbytek vozu), ale fungující a čistá.
Tak tedy vypadal náš vůz a tak vypadají všechny, které křižují naši republiku v nočních rychlících mířících na východ.
Náš vlak se pohnul v 19:21, tedy tři minuty po pravidelném odjezdu. Řeč v našem novém domečku nestála a vzpomínali jsme na školní léta. V Pardubicích přistoupil Roman, čímž jsem se definitivně přestal obávat, že někdo něco nestihne. Vzhledem k tomu, kolik hodin a kilometrů nás v tomto vlaku čekalo, nespěchali jsme, a čas nám byl docela jedno, z čehož se odvíjel fakt, že vlastně cesta ubíhala dosti svižně.
Už od jedenácté hodiny večerní jsme se snažili spát, což se nám moc nedařilo. Před jednou hodinou ranní jsme dosáhli hranic se Slovenskem, takže nás čekaly všeliké kontroly. V různých rozestupech přišli nakonec celkem tři úředníci, což mi nějak nehrálo. Dokonce ten poslední z nich za sebou nechal otevřené dveře. Možná to vypadá jako banalita, ale protože se v lehátkových vozech otevírají dveře ven z kupé, musel jeden z nás vstát a jít je zavřít. To jsou způsoby …

Den druhý, neděle 12.8.

Nakonec jsme trochu pospávali a ráno nás přivítalo východní Slovensko. Mne konkrétně po šesté hodině Košicemi. Náš průvodčí (každý vůz má svého) nám přinesl „mýtnuju deklaráciu“, kterou jsme se snažili vyplňovat přepečlivě a poctivě, ve strachu z postihů při sebemenší chybce. Dokument však byl v ukrajinštině a naše ruština za dobu, kterou byla u ledu, doznala mnoho změn. Převážně k horšímu. Kromě toho se ukázalo (poprvé v praxi), že ruština stejně není ukrajinština, takže nám nepomohl ani ruský slovník. Když už to vypadalo, že s některými (asi 80 %) pojmy prostě nehneme, požádali jsme o pomoc průvodčího. Ten nám dosti ležérně poradil, že se všechno proškrtá a tak podobně. Tedy jsme všechno proškrtali a na celníky (vlastně celnice) to zabralo.
Minuli jsme Čiernou nad Tisou a přišli slovenští celníci. Neměli jsme s nimi sebemenší potíž.
Už v Čierné jsou některé koleje s širším rozchodem než u nás. 1524 místo 1435 mm. Tento rozchod kolejnic najdete ve všech zemích bývalého Sovětského svazu. A od Čierné až do Čopu jsou kolejiště kombinovaná, umožňující provoz vozidel obou rozchodů.
Posunuli jsme se dále na východ. V Čopu nás čekalo již větší – plánované – zdržení. Nejprve v podobě ukrajinské pasové a celní kontroly. Muži se psy obcházeli vlak a po chvíli nás kdosi razantně upozornil, ať všichni zavřou dveře v kupé. Když přišla pracovnice celní kontroly, působila sice dosti ostře, ale nic nám naštěstí nemohla vytknout – jediné potenciální dobrodružství bylo se zdravotním pojištěním. Ačkoliv má Česká republika dohodnuté bezplatné základní pojištění se všemi evropskými zeměmi, ukrajinští úředníci to neberou příliš na vědomí a zpravidla vás nutí k zaplacení něčeho, co zřejmě po práci (nebo v práci) propijí. My jsme ale měli blyštivé hologramy na dokumentech o připojištění u Evropské pojišťovny, navíc s překladem do ruštiny, což místní úředníky uspokojilo. Tak jsme nakonec ušli i této platbě. Hodiny se posunuly o jednu dopředu a na mobilním telefonu nás česky přivítala síť UMC.
Jakmile proběhla pasová a celní kontrola, odjela naše souprava k montážní rampě, kde probíhá výměna podvozků za širokorozchodné. U koleje jsou stabilně zabudovány zvedáky v rozteči odpovídající délce vozů. Tyto zvedáky velmi pomalu (odhaduji 20 minut) zvedají všechny vozy (skříně bez podvozků) najednou asi o jeden metr a poté jsou z čela (po koleji) vyměněny podvozky za širokorozchodné.
Celý tento proces trvá kolem hodiny a pro nás to znamenalo první seznámení s Ukrajinci: kolem koleje se začali shromažďovat různí lidé. Kromě personálu zajišťujícího záměnu podvozků to byli hlavně žebráci a „mobilní trhovci“. Tu přinesl pán jablíčka, tu papriky a rajčata. Sám jsem úspěšné vyřízení přechodu hranic musel zajíst, a tak mne překvapovalo, že mi lidé nabízejí rajčata, když mám dvě v ruce. Se žebráky to bylo horší – nenechali vás svobodně vykouknout z okna. A když už jste vykoukli, byli jste si jistí, že neodejdou, dokud koukáte. Celkově ale musím říci, že Petr byl k žebrákům docela štědrý, hlavně v Kijevě a Doněcku.
Zaujal mne jeden mladík, kterému by se u nás řeklo cikán. Měl patřičně „zralou“ kytaru a vyluzoval z ní jednoduché, ale přece prapodivné songy a obcházel vlak. Několikráte na nás zaútočil. Když jsem se zatvářil jako německý snob v oranžovém roláku v pražském Národním divadle (pozn.: ve skutečnosti jej znám z Rudolfina), vztáhl ke mně a Petrovi ruku a namaloval ve vzduchu dva křížky jako nad hrobem, což mne zrovna nepovzbudilo. Ale kupovat si dobrá slova nepatří mezi moje zvyklosti, tak jsem zůstal neoblomný.
Během výměny podvozků jsme začali pozorovat obligátní ukrajinský fenomén: všude jsou roztroušeny lahve od alkoholu. Po návratu z montážní koleje do stanice se už pomalu přiblížil odjezd našeho vlaku. Na jeho ohlášení navázala jakási hudba, která naše čekání velmi zpestřila, protože byla vtipná. Zřejmě dechovka s folklórními prvky. Necítím se povolaný k definitivním rozsudkům, ale myslím, že Čajkovští se obraceli v hrobech. Později jsme ovšem slyšeli ještě horší ukázky.
Poslední čopskou zajímavostí byl právě přibyvší vlak z Kijeva, neboť jsme napočítali 22 vozů a dále jsme nedohlédli.
Vyrazili jsme k Mukačevu. S přejezdem hranic (a částečně již na východním Slovensku) jsme zaznamenali změnu v architektuře kostelů. Šlo o kostely pravoslavné církve s baňatými kopulemi. Do karpatského rázu přírody jako by patřily. Krajina v této oblasti byla pěkná, ještě ne příliš kopcovitá. Trať lemovaly spousty průmyslových objektů, jež vypadaly nefunkčně a opuštěně. V dezolátním stavu. Po celé Ukrajině jsme pak pozorovali mnoho rozestavěných staveb, často i rodinných domků, ale ani na jednom (!) jsme nikdy nikoho neviděli pracovat. Je možné a pravděpodobné, že řada staveb nemohla být dokončena kvůli nedostatku financí.
Cestou z hranic jsme několik desítek kilometrů urazili po trati, která stále vypadala jako stanice: mnoho kolejí a výhybek, odstavené vozy … V Mukačevu nás čekalo přeplněné nástupiště a my jsme si oddechli, že k nám, do mezinárodní části vlaku, nikdo přistupovat nebude. Náš vlak několikráte za cestu změnil číslo a název a jak se ukázalo, spoj Praha-Kijev tvořily pouze dva vozy. Jestli jsem cestu pozoroval správně, do Kijeva jsme zastavili v těchto stanicích: Čop – Mukačevo – Karpaty – Svaľava – Volovec – Lavočné – Sklavsko – Stryj – Lvov – Ternopol – Chmelnickij – Žmerinka – Vinnica – Kazatín.

O vlacích

Na tomto místě se hodí zmínit, že za celou cestu jsme na ukrajinském území neměli žádné zpoždění. Vše s minutovou přesností. Je to k nevíře, ale je to tak. Hořkým kontrastem proto pro nás byl návrat, kdy jsme rychlíkem z Košic přijeli do Prahy o více než hodinu později.
Příměstské spoje jsme neměli možnost vyzkoušet, ale „dálkové spoje“ se v podstatě rovná „noční lůžkové spoje“. Neviděli jsme soupravu tvořenou normálními vozy – všude jsou lehátkové. Liší se pouze třídou – lux-class, střední a nejhorší. V lux-classu jsou dvě lůžka v kupé, my jsme měli štěstí i na video (centrálně ovládané od průvodčího) a velmi solidní a příjemný personál, což popíšu ještě v kapitole o cestě Kijev – Doněck.
Střední třída má kupé se čtyřmi lehátky, zatímco nejhorší nemá oddělená kupé. Zajímavostí je, že za povlečení musíte zaplatit zvlášť přímo ve vlaku. Ve střední třídě nám prádlo nikdo nevnucoval a mohli jsme použít svoje spacáky, ale v lux třídě se s námi nikdo nebavil, a každý jsme museli vytáhnout z peněženky částku odpovídající asi osmdesáti korunám.
Interiéry vozů jsou komfortní a čisté na relativně slušné úrovni, asi jako u nás. Trošku nás ale zlobilo otevírání a zavírání oken, protože ta jsou často uzamčena, a to v různých polohách.
Dálkové spoje jsou po Ukrajině rozvrženy tak, aby každý den existoval alespoň jeden vlak mezi většími městy – většinou přes noc. Je dobré, že když vás netlačí čas, máte jistotu, že se bez přestupů dostanete, kam potřebujete.
Na dlouhých cestách vlak několikráte změní lokomotivu, a když jsem u lokomotiv: valná část je naší výroby, stejně jako tramvaje či trolejbusy. Jízdenky vám průvodčí zkontroluje hned při nastupování, takže po zbytek cesty s tím již nemáte starosti; neexistuje střídání vlakových čet.
Daleko větším problémem s jízdenkami je jejich koupení: nemyslitelné je přijít na nádraží půl hodiny před odjezdem vlaku. Fronty jsou u kas několikametrové a ze spořádaného konce se proměňují k přepážce v mohutnou neorganizovanou deltu, kde vás snadno může někdo předběhnout, což se také zhusta stává. Přesto však všude vládne mírová atmosféra a nikdo příliš nespěchá a nekřičí.

Zakarpatí

Tato neprobádaná oblast, opředená mnoha mýty a před válkou patřící ke Slovensku, má nádhernou přírodu. Nemůžu tvrdit, že mne neláká Colorado nebo finské fjordy, když je znám jen z fotografií, ale vím, že krajinný ráz Slovenského ráje, který mi Zakarpatí připomíná, je mi nejbližší. Poněvadž ale náš výlet nebyl prvotně zaměřen na poznávání krás přírody, neudělali jsme si zde zastávku. Přeci jen nás čas tlačil a dálkové spoje byly z tohoto hlediska výhodné, nehledě k tomu, že ubytování bychom zde museli hledat úplně nazdařbůh. Jisté je, že v kraji Nikoly Šuhaje bychom poznali úplně opačnou tvář Ukrajiny, než tu civilizovanou, ve velkých městech: bídu a úpadek ale také přírodní skvosty.
Z okénka vlaku vše vypadalo malebně. Chaloupky s šindelovými střechami, u nich vzorně vyrovnané spousty dříví (ničím jiným se zde netopí). Každý pozemek zde někdo obhospodařoval a louky byly posety kupkami sušící se trávy. Dlouho mně, městskému synkovi, nešlo do hlavy, jak vzniká absolutně rovnoměrný centimetrový trávníček: spásáním různými druhy dobytka, kterého je zde také požehnaně. Jako nákladní dopravní prostředek se zde naprosto samozřejmě používá koňský potah.
Cestou Zakarpatím jsme zaznamenali zajímavý úkaz: veškeré mosty na naší dvoukolejné trati jsou postaveny separátně pro každou kolej asi dvacet metrů od sebe. Zřejmě ze strategických důvodů – když někdo rozbije jeden most, zůstane druhý. Stejně to ale musí být značně drahý špás. Kromě toho je u objektů, jako jsou mosty a tunely, vždy budka pro hlídače, kteří zde i v dnešních dobách dlí. Není úplně příjemný pocit projíždět kolem chlapíka, který třímá samopal a u nohou mu leží láhev od vodky. A ještě jeden detail nás zaujal. Sloupy elektrického vedení podél trati mají neskutečně krátký rozestup, což mi notně ztěžovalo fotografování z okénka. Z jediné fotografie, kterou jsem v této části Ukrajiny pořídil, je to jasně patrno.
Ještě naposledy musím napsat, že zdejší příroda je opravdu úchvatná. Oslovila mne jak zalitá sluncem, tak v chladné mlze na nejvyšších místech, kudy náš vlak stoupal. Hory jsou zde vysoké téměř jako Tatry.
Krátce: Zakarpatí jsme viděli z rychlíku.

Lvov

Lvov se ukrajinsky řekne Lviv a na konci má ještě měkký znak. Náš vlak dospěl do tohoto města před osmou hodinou večerní a protože se zde měl zdržet přes dvacet minut, troufli jsme si vyrazit alespoň pár kroků po pevné zemi. Zatímco Roman zůstal hlídat náš dům na kolečkách, my s Petrem jsme se pustili kus od nádraží směrem do centra města. Ušli jsme jen málo, ale viděli jsme mnoho. Všechno bylo nové.
Jedna z prvních věcí, co nás zajímala, byly ceny a kurz dolaru. Obojí víceméně potvrzovalo předpoklad, ale s pozdějšími zkušenostmi se ukázalo, že je zde přeci jen poněkud draho – jako v každém turistickém centru. Obhlédli jsme zde telefonní automaty, slyšeli pouliční muzikanty, potkali neuvěřitelně hlučnou tramvaj české výroby. Ukázalo se, že (nejen) dopravní prostředky zde slouží dlouho po vypršení své životnosti, čemuž odpovídá jejich technický stav. Jako studenti Dopravní fakulty oboru Dopravní prostředky se zaměřením na provoz a údržbu jsme si toho nemohli nevšimnout.
Lvov jsme trochu více navštívili ještě při zpáteční cestě, kdy byl naší přestupní stanicí.

Den třetí, pondělí 13.8. Příjezd do Kijeva

Druhá noc byla přeci jen lepší: unaveni dnem druhým a neodpočati nocí první, upadli jsme brzy za stanicí Ternopol do komatu. Po desáté hodině večerní.
Ráno po probuzení mne ovládla vlna vzrušení, poněvadž Kijev se přiblížil. Krajina sice připomínala klánovický les a přeplněná nástupiště příměstské dopravy, která jsme míjeli, také působila dojmem domáckým, avšak vědomí, že jsem od Prahy vzdálen přes 1600 kilometrů a ještě směrem, který mne láká, mi působilo nervové rozechvění.
Ačkoli jsme budík nařídili s dostatečnou hodinovou rezervou před plánovaným příjezdem, téměř jsem nestihl posnídat a jako bonus jsem jen o chlup nezapomněl ledvinku s doklady a penězi na poličce v kupé.
Vlak zastavil ve stanici s názvem Kijev-passažírskij a my jsme stanuli na ukrajinské půdě. Na minutu přesně. Po chvíli nám přišla na telefon zpráva od Ludmily, jak se naše budoucí hostitelka jmenovala, že má zpoždění a abychom na ni jistě počkali na nádraží. Tedy jsme vyčkali. Asi po dvaceti minutách jsme ji uviděli, kterak běží po nástupišti k nám. Nebylo možné se splést – tedy hlavně pro ni. Tři „zahraniční turisté“ s velkými batohy a tápajícími pohledy. Seznámili jsme se a zahájili konverzační trénink. Jako vždy jej vedl Roman.
Na tomto místě si musím postěžovat na svůj komplex jazykových bariér, který vznikl z toho, že ani rusky ani anglicky nevládnu příliš dobře. Raději totiž komunikuji stručně, než bych plácl gramatický blábol. Je to ovšem zbytečné, poněvadž cizinec vás stejně pochopí, a sdělíte mu víc. Zkrátka za rok se zkusím polepšit a koneckonců cvičím se i dopisováním.
Vyrazili jsme s Ludmilou z nádraží. Všude kolem byly spousty dělníků, něco se budovalo, rekonstruovalo, zdobilo, zdokonalovalo. Toto bujení jsme zaznamenali i v Doněcku a brzy jsme se dozvěděli, proč to. Za pár dní má proběhnout oslava desátého výročí Dne nezávislosti (24.8.1991), čili oddělení Ukrajiny z komplexu bývalého Sovětského svazu. Jde o největší státní svátek, který Ukrajinci slaví. Zatímco Američané mají svůj Den nezávislosti, u nás bych těžko hledal významný den v kalendáři, který pro každého člověka v zemi znamená něco opravdu důležitého, ne pouze den volna. Na druhou stranu americký Den nezávislosti je synonymem pro pikniky v parku a hory jídla, nebo-li, jak říká Roman, obžerské kadence. Tak nevím, co je lepší.
Kijevské hlavní nádraží vypadalo sice jako monumentální, leč přesto polotovar. Když jsme sem o dva dny později přišli na vlak, nevěřili jsme svým očím, kolik se zde udělalo práce. V pondělí jsme sotva viděli základy sloupu mezi kolejemi a ve středu již z nádražní haly vedl krytý nadchod na tomto sloupu spočívající. V zemi, kde zítra znamená již včera zřejmě i beton tvrdne rychleji.
Mířili jsme od nádraží hlavní třídou k autu, což jsme ještě nevěděli. Na předpovědi počasí, které jsem znal nazpaměť a teploty nikdy neklesly pod 30 °C, bylo chólodno. Dorazili jsme k autu, kde nás čekal Sergej, přítel naší hostitelky. Během našeho zdejšího pobytu se z něj vyklubal znalec historie a politiky a zanícený až neutišitelný vypravěč. Pohodlně jsme se i se zavazadly srovnali do starého Passata kombi a vyrazili na cestu, která nám sice připadala okružní, ale ve skutečnosti byla patrně nejkratší možnou do Sergejova bytu – na sídlišti v jihovýchodním okraji Kijeva, až za řekou Dněpr.
Sergej a Ludmila nám ukázali byt, který se měl pro další dny stát naším útočištěm. Byl to nový a elegantně zařízený byt se zajímavým neobdélníkovým půdorysem (respektive jeho místnosti). Byl to další kontrast s pesimistickými odhady, které jsme nasbírali doma. Shledali jsme zde však veselou kuriozitu: protože Sergej bydlel sám (jejich vztah s Ludmilou zřejmě netrval dlouho), neměl na žádných dveřích kliku, natož zámek. Všude jen ozdobné dřevěné koule. Ani u WC či koupelny. Proto když nás přišlo odpoledne domů pět, mohlo dojít k různým překvapením. Navíc byly vypínače světla těchto místností umístěny zvenku a prohozené, což nám také mírně ztěžovalo orientaci. Jako poslední negativní dojem musím zmínit vodovodní baterii, která prakticky neumožňovala zvolit poměr teplé a studené jiný než 1:0 či 0:1 (technicky řečeno umožňovala pouze pulzní regulaci frekvenční). Z tohoto důvodu jsme všichni trávili v koupelně nezvykle dlouhou dobu z níž navíc stejně 90% času připadlo na ladění. Tím jsem ovšem definitivně vyjmenoval zápory. Jak jistě čtenář shledá, laťku jsme nasadili vysoko.
Po příjezdu jsme se tedy dlouho nezdržovali a ještě před devátou hodinou jsme vyrazili do města. Ludmila si pro nás udělala den volna, aby nám mohla být průvodkyní. Náš byt se nacházel několik minut chůze od metra, které tvořilo prakticky jediné rozumné spojení s centrem města.

Kijevské metro

Kijevské metro má mnoho společného s naším. Samozřejmě hlavně vlakové soupravy z Mytiščinského strojírenského závodu. V Kijevě jsou tři trasy a tři jejich vzájemná křížení. Vzhledem k tomu, že naše konečná byla na jihovýchodním okraji města, připadal jsem si jako doma na Skalce a jezdili jsme na Muzeum či Můstek. Zajímavostí zde je, že přestupní stanice má dva názvy: na každé trase jeden. V první fázi má proto člověk dojem, že je zdejší metro mnohem komplikovanější. Pro vstup do prostor metra potřebujete žetony, které se prodávají na všech stanicích u vchodu. Žetony potom vhodíte do obstarožních turniketů, (ty si pamatuji z raného dětství i v Praze) které vás vpustí. Dalším společným znakem pražského a kijevského metra je permanentní nával. V chodbách metra můžete narazit na různé prodejce čehokoli a na reprodukční umělce proměnlivých kvalit. Dodnes mi zní v uších Ave Maria, kterou bez doprovodu zpívala starší nuzně oděná paní stojící u paty eskalátoru. Pomalu, klidně, pečlivě. Přes hluk eskalátorů a davu lidí. Byl to trudný zážitek: proč musí takový člověk zpívat v metru …
Řeka je zde křižována mostem, na dvou místech. Podzemní řešení by bylo velmi problematické a nákladné kvůli písečnému podloží. Počet stanic je přibližně stejný jako v Praze, ale vzdálenosti jsou větší. Síť proto vypadá poněkud řidčeji a musíte počítat s delšími jízdními dobami. Jinak bych řekl, že jsme s orientací neměli problémy.

Poznáváme Kijev

Naše putování začalo u pozemní lanovky, která není nepodobná té petřínské, jen je mnohem kratší. Nechali jsme se vyvézt nahoru za žetonek a po krátkém rozkoukání se Petr rozhodl, že je načase pořídit mapu, aneb vyzkoušet obchod v praxi. Jako první pokus nás to mohlo docela odradit, protože paní trhová prodavačka, vida turisty, pokusila se účtovat jinou cenu, než byla na mapě uvedena, a vrátit ještě jinak. Dlužno podotknout, že v náš neprospěch. Petr se ale nedal a vše dobře dopadlo, jen Ludmila se poněkud styděla. Když jsem si po návratu domů modeloval situace, jak provádím zahraniční turisty v rodném městě, styděl jsem se každých pár metrů. Ponejvíce za rozsypané odpadky.
Z historicko-architektonických zajímavostí jsme začali Michailovskym a Sofijinskym soborem. Jsou to krásné pravoslavné chrámy s velkorysou výzdobou, v níž převládá modrá a zlatá barva. Podívali jsme se i dovnitř. Výzdoba interiéru byla neméně rozmáchlá, jak nám napověděl exteriér. A než jsme od jednoho chrámu došli ke druhému, viděli jsme zajímavost jiného druhu: fotbalový stadión známého Dynama Kijev.
Před další cestou jsme si dovolili malé občerstvení v restauraci s posezením venku. Jak se ukázalo, nevyšlo nás to zrovna levně a proto jsme si v podobných případech dávali příště pozor. Zase jsme ale ochutnali gruzínskou minerální vodu.
Po jídle jsme vyrazili k „Duze přátelství“. Jde o deset let starý pomník, který symbolizuje přetrvávající přátelství po rozpadu SSSR. Duha je situována na vrchu nad městem (Petřín) a je odsud výhled východním směrem. Mám-li být upřímný, panorama Kijeva mne nijak zvlášť nenadchlo. Je zde sice několik skvostných budov, ale zbytek jsou poměrně moderní budovy a navíc na rovině. S Prahou se to nedá srovnávat. Roman mne ale uklidnil tím, že prohlásil, že „s Prahou to nemůžeš srovnávat, ta je v tomhle prdlá“.
Na plošině u duhy jsme udělali společný snímek s Ludmilou a odebrali jsme se dál. Čekala nás Kijevská výstřednost, kterou Petr přezdil na „Big big women“. Je to značně vysoká plechová socha neochvějně rozhodné ženy třímající ve vzpažené ruce meč a ve druhé štít. Má být symbolem hrdinství rodné země. Stojí na vrcholu částečně podzemního muzea druhé světové války. Nedaleko muzea byla v době naší návštěvy i expozice vojenské bojové techniky pod širým nebem, o kterou se zajímal Petr. Tato muzea jsme si ale nechali na další den, protože za kopečkem už vykukovaly báně Pěčerské lavry.

Pěčerská lavra

Pěčerská lavra je zřejmě nejrozsáhlejší a nejobdivovanější památkou Kijevskou. Jde o areál klášterů se spoustou věží a hlavně podzemních chodeb. Ve výzdobě zde dominují zlatá a zelená. Vstup do komplexu není pro našince z nejlevnějších, tím spíš, že je zde vstupné diferencováno pro domorodce a cizince. Samostatné sumy navíc ještě musíte zaplatit, chcete-li fotografovat či dokonce filmovat. To (diferencování i poplatky za focení) je ale běžný jev ve všech ukrajinských pamětihodnostech.
V některých objektech a všude v podzemí je od návštěvníků požadováno dodržování určitých pravidel: dámy musí mít pokrývku hlavy a zahalená ramena i nohy, pánové naopak musí smeknout a nohy musí také zakrýt. Díky tomuto požadavku došlo na humornou situaci. Protože bylo celé dny vedro, měli jsme pochopitelně všichni krátké kalhoty. Bylo tedy třeba si z erárních zdrojů zapůjčit jakési kabáty na omotání kolem boků k zakrytí nohou. Ani aranžování těchto vkusných a příjemných oblečků se neobešlo bez potíží: kdosi totiž Petra instruoval, jak si má kabát natočit, aby měl „rozparek“ elegantně na boku, nikoliv vpředu. Opatření s kabátem vzhledem k jeho rozměru a k rozměrům Petrových proporcí působilo spíše jako neupravenost bezdomovce s omotaným cárem u pasu. Bonusem bylo rozhodnutí jednoho z pracovníků u vchodu, kdo že smí pro kabáty dojít. Vybral mne, protože jsem sice měl kraťasy relativně nejdelší, ale vůbec ho nerozhodilo, že jedna nohavice je zelená a druhá rudá a celkově kalhoty působí dojmem spíše volného pytle, než seriózního oděvu, jako šortky mých kolegů.
Vybaveni komickými fraky, procházeli jsme se mezi chrámy. Ve dvou z nich jsme dokonce navštívili podzemní chodby. Šlo o velmi úzké (cca 70 cm) a nízké chodbičky, ve kterých se tlačili lidé. V podzemí se nedalo dýchat, protože zde bylo úděsné horko a málo kyslíku, za což mohly svíčky, kterými si všichni museli svítit. Jiné osvětlení se nepřipouštělo a na svíčkách si pěčerská instituce pěkně vydělala (mimo jiné proto, že po pár minutách svícení byly dále použitelné). V chodbách se muselo dodržovat ticho (s čímž si nikdo příliš hlavu nelámal) a zdi zdobilo několik dekorativních historických předmětů. Nejdůležitější zde ale byly uchovávané ostatky svatých, případně jiných významných osobností. Luštění azbuky za svitu svíčky, která je zřejmě navržena tak, aby nejvíce návštěvníkům svítila do očí a nejméně na cestu, nevedlo k valnému úspěchu, takže je možné, že jsem řadu opravdových zajímavostí přehlédl. Jediné jméno, které mi utkvělo v hlavně již z lavic základní školy: Ilja Muromec. Tento nápis stál u jedné ze skleněných rakví, v níž bylo umístěno cosi v bohatě ornamenty zdobené dece. Všechny rakvičky byly krátké a sem tam v některých zpod deky vyčnívala zčernalá končetina.
Nečekal jsem, že když se v pozdním odpoledni přihlásily o slovo v Lavře všechny zvony, budu muset zadržovat záchvat smíchu (ještě že jsme byli už mimo areál). Zvony jsou zde patrně čtyři, a kromě různého zvuku mají samozřejmě i jinou periodu kyvu. A protože tyto periody jsou nesoudělné, vznikají stále nové hudební kombinace. Pravda, to zdaleka ještě nezní nijak vtipně. Jenomže zvonohra připomíná Lisztovu Druhou uherskou rapsodii tak, jak ji hrál jedině Vladimir Horowitz. A kdo ji zná, tak dobře ví, že to už vtipné je. Trochu jsme to s Romanem komentovali a když se nás Petr s Ludmilou bezelstně zeptali, zda nám zvony něco připomínají, když o tom tak mluvíme, prohlásil Roman s typickou samozřejmostí, že Lisztovu Uherskou rapsodii. A bylo po rozhovoru.
Z návštěvy Pěčerské lavry mi zbyla jedna truchlivá vzpomínka: film mi došel ještě dříve, než jsme k ní dorazili. Všechny tři náhradní svitky jsem nechal v Sergejově bytě.

O kostelech a věřících

Zdejší pravoslavné kostely, kterých je na Ukrajině většina, vypadají poněkud jinak, než katolické, na které jsme zvyklí. Věže zdobí baňaté kopule a zlato je hlavním znakem velkoleposti. Čím více, tím lépe. Svým způsobem chápu Petra, který byl u třetího stejného chrámu otráven tím, že je všechno vystavěno za tím účelem, aby se člověk „posadil na zadek“. Ač absolutní laik v tomto oboru, troufám si tvrdit, že to je ale filozofií víry v evropských krajích. A ne-li v současnosti, pak v historii jistě.
Kostelů je zde mnoho, a podle referencí lidí, kteří Ukrajinu navštívili v nedávné minulosti, se zdá, že jejich technický stav se lepší. Tento trend koneckonců potvrzuje fakt, že kostely zde dokonce přibývají, a to docela houfně. Je nezvyklý pohled na kolosální stavbu u které stojí dva jeřáby, a ze čtyřech kopulí jsou dvě už krásně zlaté a zbytek je rozestavěn. Takovýchto novostaveb jsme viděli několik. Jak nám později naše průvodkyně po Doněcku řekla, tyto stavby jsou financovány pouze ze sbírek věřících, nikoli s pomocí státu nebo sponzorů (těch asi těžko). Víra je zde zakořeněna skutečně hluboko, když lidé, kteří nemají co do úst, šetří peníze na stavbu nového kostela. I další důkazy o víře mladých lidí mne zaujaly: v centru Lvova šla po ulici atraktivní dívka, nebál bych se říci „spoře oděná“, a když došla na úroveň kostela, otočila se k němu čelem, uklonila se a udělala křížek. A naše průvodkyně chodila v Pěčerské lavře se svíčkou v levé ruce, aby se mohla pravou křižovat.
Na tomto fenoménu mne zaráží jen jedna věc: jak se snoubí s více než polovičním zastoupením komunistické strany ve vládě. Strany, která – aťsi má spoustu jiných hříchů a nectností – se všude na světě snaží víru mýtit.

Ve skladatelových šlépějích – On the Dnieper

Nadpisem nenarážím na nic jiného, než na prokofjevův balet Na Dněpru. Aby bylo jasno.
Unaveni horkem, městem a spoustou kilometrů v nohách, jsme se v pozdním odpoledni rozhodli k projížďce na lodi. Dněpr je několik stovek metrů široká řeka – v místech, kudy jsme projížděli rozdělená do dvou ramen, mezi nimiž leží ostrov s Hydroparkem – místním „parkem kultury a oddechu“. Podél břehu se táhnou písečné pláže, na něž jsme si trochu dělali zálusk. Nakonec ke koupání v Dněpru nedošlo. Přesto i při pouhé projížďce jsem měl pocit jako král. Či spíše jako car.
Večer jsme byli už tak unaveni, že jsme neplánovali nic náročnějšího, než koupel a spánek. Ve snaze po maximální skromnosti jsem zřejmě způsobil mezinárodní faux-pas, když jsem vybalil na zem karimatku a přikryl se spacákem. Přestože jsem předem mailem naše požadavky dohodnul jako „a few square meters and water for basic hygiene“, Ludmila nemohla pochopit, proč odmítám klasickou postel s klasickou peřinou. Zatvrdili jsme se nejspíš oba stejně, a vzpomněl jsem si na poslední díl pentalogie Pražská pětka, kde Milan Šteindler zuřivě plácá kloboukem o zem „ne, Karle, my děkujeme, ne, my, klobouk dolů …“. Nakonec jsem si vybojoval podlahu a spokojeně na ní usnul.

Den čtvrtý, úterý 14.8.

Druhý den jsme se poměrně brzy vypravili do města a zamířili jsme rovnou k válečným muzeím. Ranní slunce na Big big women nám dovolilo pořídit celkem kvalitní snímky a poté jsme nahlédli do zádveří muzea s tím, že bude-li drahé, vynecháme ho, protože je „stejně malé“. Nečekaná kombinace hodně muziky za málo peněz nás přesvědčila, že tohle si nemůžeme nechat ujít. Posnídali jsme jakési cukroví a vodu a vydali jsme se téměř šedesát let proti směru času.
Muzeum tvoří kuželovitá budova částečně pod zemí, na níž stojí socha. Uvnitř jsou nad sebou tři patra se zmenšujícím se půdorysem. Muzeum bylo po esteticko-aranžérské stránce vyřešeno perfektně. Nejvíce zaujalo asi Petra, který se za námi vyloženě loudal, takže nám dal šanci si v mezipatrech i odpočinout. Pobavil nás zasvěceným komentářem, podle kterého bylo letadlo – centrální rekvizita prvního podlaží - z trosek špatně sestaveno. Prý že by takhle nemohlo létat.
Viděli jsme zde vojenskou techniku, zbraně, dopravní prostředky, fotografie, osobní věci vojáků, různé statistické údaje (kde jsme ostudně dlouho zjišťovali, že Kitaj znamená Čína), modely partyzánských obydlí, šifrovací stroj, mapy, dokumenty, zkrátka vše, co by zde asi mělo být. Zaznamenali jsme zde také jednu zajímavost, pro Ukrajinu typickou: v každém sále muzea (!) je pracovník, který hlídá, jestli náhodou nesaháte na starý granát. Pro takto rozlehlé muzeum mohlo jít o minimálně dvě desítky takovýchto strážců. Hlídači jsou ve všech muzeích a třeba i ve stanicích metra a dalších veřejných prostranstvích. Celkem vzato zde lelkuje slušný pracovní potenciál. V posledním (třetím) patře, které je již prosvětleno, protože je nad zemí, je jakási síň slávy, mramorová, symetricky uspořádaná, s rudou hvězdou na stropě, která vás nutí zírat nad hlavu, zrovna jako kostely. Jsou zde tisíce a tisíce jmen vojáků, kteří padli.

Hrdinství, hrdinové, a jejich uctívání

Hrdinské kony jedinců a hrdinská vítězství armád jsou Ukrajinskému člověku nade vše. Lví podíl států Sovětského svazu na vítězství nad fašizmem nelze upřít, ale stejně na nás v muzeu dýchalo něco, co se neslučovalo s našimi povahami. Nejmarkantnější byl tento pocit v muzeu Černobylské katastrofy, které popíši později. Vůbec se zde totiž nedozvíte, co se stalo. Nedozvíte se, že v chátrající elektrárně personál bez morálky opominul sérii závad vedoucí k ničícímu výbuchu a ještě se to snažil ututlat. Důležité je, že spousty lidí byly v nevědomosti nahnány k likvidačním pracím a šly si tak pro jistou smrt. To jsou hrdinové.
Jsou to smutné stránky historie, ale kritičtější pohled by onu historii trochu vyjasnil a dal jí důstojnější podobu.
Zkrátka je Ukrajina zemí hrdinů a potomků, kteří jejich hrdinstvím žijí. Všudypřítomné pomníky vás na to nenechávají zapomenout, kudy chodíte. I venku před muzeem, je monumentální sousoší v nadlidské velikosti, kde kromě rozlícených vojáků figurují ženy a starci s odhodlanými výrazy, třímající pumy, granáty a pušky.
Ani trochu nechci válečné události zlehčovat, jen mi nebylo příjemné, že jsem měl pocit, jako kdyby ta válka skončila loni.

Nákup jízdenek

Po návštěvě muzea ještě Petr neodolal a šel obhlédnout bojovou techniku ve venkovní expozici. Tanky, vrtulník, dokonce jednu bojovou raketu. Fotograficky jsme si jej zdokumentovali alespoň u dvou dětsky pokreslených tanků, které znalecky okukoval. Dokumentovali jsme si jej ovšem taky kvůli báječnému cestovnímu zavazadlu. Roman totiž opomněl vzít s sebou malý batůžek na cesty do města, takže jsme si u Ludmily vyžebrali nějakou náhradu. Byla to dětská červená krosnička s trubkovou konstrukcí. Opravdu báječná. Tak na tři lahve vody.
Cestou z muzea jsme se stavěli na nějakém správně americkém fast-foodu a byli jsme s ním spokojeni. Ještě více jsme však byli spokojeni s nanuky, které jsme začali zkoušet zprvu nesměle, ale ke konci v Doněcku už v dosti velkých dávkách. Tuto naši zálibu nastartoval Petr, který moroženoje kombinoval ještě s melouny a velmi mu to svědčilo. Za sebe mohu doporučit „Kaštan“, který je velký, klasický vanilkový s báječnou čokoládou a jako nejdražší zde vyjde bratru na úctyhodných 7,40 Kč. Odtud pocházela naše konzumace ve velkém.
Odpoledne jsme vyhradili kupování jízdenek do Doněcku na další den. Ukázalo se, že jsme udělali dobře. Na nádraží (jsou zde dvě budovy, stará a nová) panoval nesmírný shon (také díky množství stavbařů a dalších dělníků – od svářečů kupříkladu sršely roje jisker dolů na schodiště mezi lidi) a zdálo se, že cizinec zde nemá šanci uspět. Proč, si troufám shrnout do těchto obecných bodů
• Na nádraží je velmi rušno.
• Na nádraží je velmi mnoho pokladen pro různé skupiny lidí: matky s dětmi, pracovníci vlády, invalidi, váleční invalidi, pracovníci železnice a dokonce běžní smrtelníci. Kupodivu fronty byly rozvrženy rovnoměrně. Možná proto, že nebyly kategorie dodržovány.
• Vlaky zde nejsou nikde vypsány všechny pohromadě. Když je najdete, nezjistíte, podle čeho jsou seřazeny, takže vyhledávání je obtížné.
• Najdete-li na nějaké informační tabuli svůj vlak, nezjistíte, jaké třídy vozů veze.
• Když náhodou existuje vlak, který ve vaší cílové stanici nekončí, nezjistíte, kdy v ní zastavuje.
• U pokladen jsou fronty asi poloviční než na pražském Hlavním nádraží v pátek odpoledne, ale čekáte zde kolem hodiny. Je proto nemyslitelné jít na vlak na poslední chvíli bez jízdenky.
• Některé pokladny v nevypočitatelných intervalech zavírají a dělají si pauzu.
• Předbíhání je zde na běžném pořádku. Ke cti musím přičíst, že nikdo na nikoho nekřičí a nenadává. A to prosím v jakýchkoliv situacích, kdekoli jsme byli.
• Pokladní razantně zaokrouhluje směrem nahoru. Navíc i tak vám vrátí na vyšší cifru, než řekla.
• Ze dvou situací ještě nemůžeme dělat statistické závěry, ale narazili jsme na pokladní, která byla přímo tupá. Slabší výraz zde nelze použít. Neuměla spočítat peníze a ačkoliv jsme měli všechno pečlivě připraveno, strávili jsme u přepážky asi deset minut, což prostě nechápu.
Odvážnému (Romanovi) štěstí přeje, a jízdenky jsme zakoupili. V tom shonu jsme ale trochu zaváhali a nakonec jsme mávli rukou nad lux-classem a nekřesťansky drahou jízdenkou. Jaký jsme si odnesli dojem z cesty, si nechám na později.
Ještě ve frontě k pokladně Petra odchytil podivný týpek a začal nám nabízet jízdenku. Sebejistě tvrdil, že jízdenky do Doněcku už nejsou a tudíž nemáme šanci. Nakonec jsme ho odmítli (a udělali jsme dobře). Nabízel totiž jízdenky obyčejné za cenu lux-classu. Tak jsme se seznámili s černým trhem s jízdenkami, který zde hojně kvete – což je důvodem, proč po vás pokladní při koupi chtějí pas (i po domorodcích) a jízdenku pak vystavují na jméno.
V podvečer jsme se sešli se Serjožou a Ludmilou v McDonaldu, vylíčili jsme jim nad hranolkami naše dojmy z nákupu jízdenek a oni nás pak odvezli k sobě domů. Nezdrželi jsme se dlouho, jen jsme se trochu přezbrojili na pláž a Sergej nás odvezl k jakémusi jezírku na periferii Kijeva. Vysadil nás i s Ludmilou a sám pokračoval ještě za nějakou prací, ačkoliv bylo skoro osm hodin večer.
Právě ta pozdní hodina mi dělala trochu starosti – nejsem zrovna otužilec. S chutí však musím konstatovat, že voda byla báječná. Pravda, z písku na pláži občas vykoukly divné věci, které vypadaly jako střep, ale snažil jsem se na to nesoustředit. Všichni tři jsme se pořádně vymáčeli a Ludmila se nudila na břehu. Po koupeli jsme zahájili konverzaci „Ludmila, zimoj ty zděs katáješsja na káňkach ?“.
Po nějaké době se vrátil Sergej a dovezl nás domů, kde jsme se zase trošku dali do pořádku a vyrazili jsme dále do víru velkoměsta – i když bylo docela pozdě, museli jsme přeci shlédnout Hydropark.
Hydropark se nachází na ostrově mezi dvěma rameny Dněpru a je to komplex zábavních podniků či spíše podničků a hlavně všemožných atrakcí, něco na způsob Matějské pouti s hospůdkami. Hluk zde dosahuje nepříjemné intenzity a pro jednotlivce by zde v nočních hodinách také nebylo asi zcela bezpečno, ale nás bylo pět a z toho dva místní, s dobrou znalostí terénu.
Procházeli jsme se mezi různými kolotoči, horskými drahami, ruskými koly (čjortovo koleso), centrifugami, autodromy a atrakcemi se živými zvířaty. Jakkoliv nemám tyto ždímačky peněz rád, řekl jsem si, že taková centrifuga na Ukrajině je docela dobrá idea. Umluvil jsem k tomu i ostatní. Jenom Sergej zůstal dole.
Centrifuga na Ukrajině byla opravdu docela dobrá idea, akorát mi nějak vzala chuť k jídlu, zatímco mí druhové přímo slídili, kam se posadíme a co tam dostaneme. Zakotvili jsme tedy v zahradě jedné z hospůdek a po složitém, přesložitém výběru jsme si něco objednali. Servírka se tvářila, jako že hrozně spěchá, neboť prý jí za chvíli odjíždí poslední metro, tak by byla ráda, abychom zaplatili, což jsme učinili. Když to vypadalo, že nemá vůbec v úmyslu dát nám účet, zašel za ní Roman až k pultu, kde se jí snažil o účet požádat, zatímco ona se mu snažila nerozumět. Když odešla, ukázalo se, že měla proč. Ošidila nás o docela slušnou částku.
Jídlo nás uspokojilo, horší to však bylo s pitím. Objednaná láhev vína byla už od začátku podezřelá tím, že neměla (originální) uzávěr. Inu, Medvědí krev. Když jsme obsah lahve ochutnali, shledali jsme, že je – jednoduše – zkažený. Na celé jemně trapné situaci bylo zábavné, že chudák Ludmila se tvářila, jako že je všechno v pořádku. Sergeje se problém vůbec netýkal, poněvadž byl řidič. Náš úděl jsme ale nenesli sami. Při odchodu jsme si povšimli podobně plné lahve na sousedním stole. Tak jsme si posteskli, že jsme zřejmě nebyli prvním ani posledním konzumentem této lahve. Na náš dotaz Ludmila odpověděla, že ani nepřipadá v úvahu diskutovat se servírkou …
Sergej se však rozhodl situaci napravit a prohlásil, že má doma báječné víno z Krymu a to si prý nemůžeme nechat ujít a tak jsme se odebrali k autu. Víno se všem zdálo opravdu báječné až na to, že bylo třeskutě sladké. Takže bohužel nic moc pro mne. Ovšem ostatní pěli ódy. Protože šlo vlastně o poslední večer před odjezdem, museli jsme si vyměnit spoustu informací. Byl to docela bujarý večer a různě jsme se překřikovali a přejídali. Petr nemohl nepřinést meloun a jako projev své vděčnosti za poskytnutý azyl jsme Ludmile a Serjožovi předali „typicky české dárky“, čili Pražskou šunku, Becherovku a Karlovarské oplatky.

Ludmila a Sergej

Netrávili jsme spolu mnoho času, ale přesto snad mohu naše hostitele trochu charakterizovat. Trochu neznámou pro nás zůstal jejich vztah, který byl sice pravděpodobně partnerský, ale nijak se to nedalo poznat. I po všech dalších cestách jsme u partnerů pozorovali, že se spolu nedrží za ruce a nijak necukrují, natož aby se nějak vyzývavě chovali. Na toto téma jsme s Ludmilou ani Sergejem nediskutovali.
Ludmila byla asi dvaadvacetiletá pohledná slečna vyšší postavy a tmavých vlasů. Ti, kdo viděli naše fotografie, jednohlasně tvrdili, že typická „rusanda“. Pocházela z Moskvy a kromě Kijeva žila také v Charkově a Čerkasech. Měla rozvedené rodiče, a proto se také různě s maminkou stěhovala. Přestože měla smysl pro humor, působila občas dojmem, že neustále řeší nějaké problémy. A také přestože mluvila dobře anglicky, na některé naše podněty nereagovala a řadu dialogů a témat tak odsunula do ztracena. Nejvíc se to dotýkalo Romana, protože jeho anglické dobrodružné výpady zůstávaly nerozvinuty. Občas totiž udělal nějakou poznámku, a jal se vysvětlovat její vznik. Zpravidla to musel vzít, slovy jednoho spolužáka, „od přirozených čísel“. Kupříkladu jsem jej obdivoval, když se snažil velkým obloukem vysvětlit známou českou politickou aféru kolem V. Koženého. To jsem se mohl popukat smíchy. No a když chudák skončil a na něco se Ludmily zeptal, skončil tím třeba celý rozhovor. Ale jazykovou bariérou to zcela jistě nebylo. Krátce: některé věci nám říkat chtěla, jiné ne.
Mne zase více mrzelo, že nedošlo k tomu, aby nám ukázala svoje výtvarné a básnické pokusy. Prostě nezbyl čas.
Nevíme, kolik bylo Sergejovi. Asi ke třiceti. Jak už jsem se zmínil, Sergej byl zcestovalý a zkušený šéf malé firmy, zabývající se výrobou a distribucí nějakých plastových fólií a obalů. Měl rozsáhlé znalosti z historie a velmi dobře se orientoval v politické situaci a to nejen na Ukrajině. Díky svému cestování znal také hodně z jazyků sousedních zemí.
Vyprávěl o své firmě a jejích produktech. Demonstrativně vytahoval z ledničky všechny možné sáčky, lahve, krabice a konzervy a ukazoval na jejich uzávěry řka „dzis …, dzis …“. Když vytahoval z ledničky asi desátou potravinu (mezitím vždy ledničku zavřel a odešel ukázat něco jiného na kuchyňské lince), vzpomněl jsem si na Leacockova chudáka pana Wlezleyho, který na návštěvě tak dlouho prohlížel všechny rodinné fotografie, až umřel …
Sergej nás poučoval o politické situaci a o mínění mladých lidí versus zarytých komunistů, o situaci v Bělorusku a o mafii, korupci a černém obchodu. Také nám řekl, že Ukrajina je největším odbytištěm firmy Mercedes. To můžeme potvrdit, poněvadž luxusních limuzín této značky je zde neuvěřitelné množství.
Ve 2:00 jsme se museli přinutit jít spát.

Den pátý, středa 15.8.

Ráno jsme se vydali k Muzeu přírodních věd. Něco jako naše Národní muzeum. Petrovi se tam příliš nechtělo, a tak se snažil to různě odvrátit. Zeptal se paní v pokladně, zdali jsou popisky k exponátům pouze rusky (ukrajinsky). Paní vstřícně pravila, že i latinsky - v domnění, že nás potěší. Tedy jsme se k návštěvě odhodlali. O to větší jsme měli radost, když jsme zjistili, že popisky jsou sice latinsky, ale azbukou … no ideální kombinace.
Muzeum bylo opět rozsáhlé a opět perfektně aranžérsky vyřešeno. Bohužel jsme na něj neměli mnoho času, asi jen dvě hodiny.
Každý jsme si tu něco našli. Od fantastických obrazů různých prehistorických potvor, přes jejich kostry, až po expozici terárií se živými plazy (biologové prominou nepřesnost a neznalost). V několika muzeích na Ukrajině, ale zejména zde, jsme viděli tzv. dioramata – ve stěnách zapuštěné modely s domalovaným pozadím. To vše za sklem. Pravěká krajina, pravěcí ještěři, spousty různé zvěře, modely vesnic, měst, rituální pohřeb, budování Kijeva … Modely byly většinou pečlivě vyrobeny se všemi detaily a působivě. Já jsem byl s muzeem velmi spokojen, zatímco Roman si stěžoval na bolesti zubu, které ho provázely až do Doněcku. Petr musel být jistě také spokojen, poněvadž před odchodem našel celé patro věnující se archeologii, pro níž má slabost, a tudíž jsme museli odchod ještě odložit.
Po návštěvě muzea jsme spěchali na domluvené rande s Ludmilou. Cestou jsme dokonce narazili na tržiště pro turisty, které nám Ludmila chtěla ukázat, abychom prý mohli něco nakoupit svým blízkým domů. No, byla to legrace. Tržiště bylo opravdu rozsáhlé a nabízeného zboží fůra, jenom se nám nějak nemohlo trefit do noty. Ani matrjošky, ani sošky Lenina, ani potištěná trička, ani kýčovité obrázky jsme koupit nechtěli. Nakonec místo svým blízkým udělal Roman radost sám sobě: koupil si cédéčko.
Když jsme dorazili na smluvené místo, ukázalo se, že Ludmila má spoustu práce a do města za námi nemůže. Dohodli jsme tedy, že se sejdeme až doma a odtud pofrčíme rovnou na nádraží. Tím pádem nám vybylo trochu času a my jsme mohli bezcílně guljáť, pár hodin před dlouhou cestou. Roman, třímaje mapu, nás manévroval do dosud nenavštívené čtvrti nepříliš vzhledných domů a pravil, že tady někde by měla být nějaká zajímavost. Ačkoli to na zajímavost nevypadalo ani trochu, po chvíli kroužení jsme narazili na docela nenápadný vchod do muzea. Tentokráte do Muzea katastrofy v Černobylu.

Černobylské muzeum

Nebudu znovu zdůrazňovat, že hrdinství je zde vnímáno naprosto prioritně; více než u kteréhokoli jiného památníku by zde mělo být řečeno, co se stalo a proč.
Každopádně 26.4.1986 se zde započal zhoubný proces, který ještě neskončil, který stále způsobuje další a další neštěstí. Lidem (nejen), kteří se narodili před tímto datem i po něm. Ve vstupním sálu muzea visí od stropu cedule s názvy vesnic (jako u silnice). Když odcházíte, jsou tyto cedule z druhé strany zobrazeny inverzně a červeně škrtnuté. Jsou to vesnice, které byly po Černobylské katastrofě evakuovány. Bylo jich přes sto.
Jak jsem řekl, mnoho údajů jsme se nedozvěděli, maximálně jsme shlédli nějaké grafy s naměřenými hodnotami, model celé události (i s průběhem času – chtělo by se říci prezentaci), spoustu otřesných fotografií, seznamy lidí podílejících se na likvidaci následků, použitou techniku (fotografie, modely i skutečná autentická zařízení a pomůcky) a podobně.
Odnesl jsem si odsud ale jinou zajímavou informaci: konečně jsme všechno přesně viděli na mapě a zjistili jsme, že Kijev je pouhých sto kilometrů jižně od Černobylu a to ještě po proudu Dněpru. Elektrárna i Ukrajinská metropole jsou přímo na řece. Z toho usuzuji, že Kijev dostal ránu z první ruky a kupříkladu ryby, kterými se to na trzích jen hemží, nebudou asi úplně zdravotně nezávadné.

Odjezd z Kijeva

Úzkostlivě jsme kontrolovali čas a krátce po odchodu z muzea jsme se vypravili k našemu obydlí, kde jsme se měli sejít s Ludmilou. Měla trochu zpoždění, takže jsme poněkud znervózněli, ale naplánované rezervy byly dostatečné. Cestou jsme ještě Ludmile koupili kytici, která byla na můj vkus za požadované peníze docela okázalá.
V bytě jsme se tedy naposledy dali trochu do kupy a hlavně jsme dali do kupy naše zavazadla a v doprovodu naší kijevské hostitelky jsme zamířili na nádraží.
Ačkoliv dramatičnost situace nasvědčuje tomu, že by mohla nastat zápletka, odjezd proběhl bez komplikací. Nádraží jsme našli, i když jsme ho vlivem rekonstrukcí od pondělka málem nepoznali, našli jsme i náš vlak se vzletným názvem „Donbas“ a v něm jsme našli i náš vůz.
Nastala přeci jen mírně nostalgická chvilka loučení. Pořídili jsme s Ludmilou několik společných fotografií na nástupišti, které díky žlutému večernímu slunci sice vonělo dálkou, ale přesto působilo tak nějak bezpečně a bodře.

Cesta z města

Vlak 038 „Donbas“ Kijev – Doněck, odjíždějící z Kijeva v podvečer, byl excelentní. Starý, ale excelentní. Orient expres. Shledali jsme, že mávnutí rukou nad lux-classem bylo přeci jen poněkud přehnané gesto. V každém kupé byla dvě lůžka, což bylo sice prudce komfortní, ale nějaký ten komfort bych oželel, abych mohl nocovat s kamarády. Nevadí, řekl jsem si, a našel jsem si své kupé, kde ležel člověk, kterého bych u nás označil jako manažera ve sportovním. Jeho Nokia 8210 na stolku působila trochu komicky, poněvadž nás čekalo 700 kilometrů krajinou mobilními operátory nedotčenou.
Naše průvodčí (označení „naše“ je na místě, poněvadž ke každému vozu náleží jeden pracovník, který má na starosti veškeré požadavky cestujících) byla dáma středního věku, na úrovni, a snažila se komunikovat. Trošku jsme s ní probrali i naši cestu. Během našeho pobytu (nejen) nás zahrnovala jídlem a pitím. Co chvíli někdo klepal na dveře a po jejich otevření se nám naskytl pohled, který zpravidla skýtá jen kuchyně v hotelích. Nakonec jsme se nechali zmanipulovat a objednali jsme si šašlik. Nijak levný, zato nám „bodnul“. Po několika gastronomických nabídkách přišla i nabídka kulturní: jaký film bychom si přáli shlédnout. Ještě jsem totiž nezmínil, že v kupé byla televize. Paní průvodčí, třímající stoh videokazet, jsme s díky odmítli, poněvadž večer po předchozí krátké noci jsme nechtěli nijak protahovat. A i kdyby ano, stejně bychom k tomu nepotřebovali video. Brzy jsem se tedy z naší „společenské místnosti“ odebral k spánku k sobě. Jaké bylo mé zděšení, když jsem zjistil, že můj spolunocležník zírá na obrazovku, kde Gérard de Partieu mluví ukrajinsky … Přetrpěl jsem tedy film, dělaje, že spím, a těšil se, že usnu doopravdy. Leč pán si objednal další …

Den šestý, čtvrtek 16.8.

V noci jsme absolvovali trasu Kijev passažírskij – Kijev Moskovskij – Mironivka – Ímeni Ševčenka – Znamjanka – Pjatichatky – Dněpropetrovsk – Krasnoarmijsk – Doněck.
Ráno jsme si nechali přinést čaj, který vyšel bratru asi na tři koruny, což je ve vlaku „zajímavá cena“, řečeno reklamní terminologií.
V Doněcku nás přivítal krásný den a krásné nádraží. Na milionové město dosti venkovské, bez podchodů. Avšak s naprosto městským ba velkoměstským shonem a tlačenicí. Od naší nové budoucí hostitelky Jeleny jsme měli přesné instrukce k dopravě: trolejbusy se zdály nepoužitelné, vzhledem k neskutečnému návalu a našim zavazadlům. Přestože zde jezdily kloubové nebo dokonce s přívěsem a navíc každých pár minut, neviděli jsme jejich použití jako reálné. Trošku stresující bylo i to, že spěcháme, poněvadž jsme chtěli během čtvrtka stihnout doněcké muzeum a během pátku Soncovku – to kvůli otevíracím dobám.
Z dopravních variant jsme se tedy pomalu začali klonit k taxíku, ovšem měli jsme své informace: ne za více než 15-20 hřiven. Zřejmě jsme opět zapůsobili cizinecky, poněvadž první nájemní řidič nás oslovil záhy. Leč když jsme mu sdělili, kam chceme, nasadil cenu 30 hřiven. Vystřelil jsem tedy připravenou uhlazenou formuli, že „naš drug nam skazál, što ně bóleje 20 griven“. Řidič pravil, že to je daleko a navrhl 25. Opakovali jsme tedy naše stanovisko, načež on protáhl obličej a odešel do davu. Chvíli jsme se dále protloukali návalem lidí, ale celkem odnikud nikam, a tak to na nás po chvíli opět zkusil s pětadvaceti hřivnami. Když uslyšel, že jsme zatvrzelí, mávl rukou o dost razantněji než prve, čímž zapůsobil rozhodně a definitivně odešel. Po chvíli se situace opakovala. Přišel člověk, pravil, že tedy 25 hřiven. Aplikovali jsme naši poučku pro řidiče taxíků, načež se zatvářil kysele a řekl, ať jej následujeme. Dopravil nás tedy ke Dvorci kultury za 20 hřiven.
Když jsme se vyvalili na náměstíčku před rozlehlou budovou z prostorné Volhy a vytahali svoji bagáž z kufru, zastavila se na schodišti Dvorce osůbka a chvíli nás pozorovala. Když shledala, že jsme tři, a patrně cizinci, vydala se zpět dolů k nám. A tak jsme se našli.
Jako každému z našich průvodců, i Jeleně jsem první čtvrthodinu nerozuměl, než jsem se na její angličtinu adaptoval. Tedy spíše na výslovnost.
Jelena nás zavedla do bytu, kde pro nás měla vyhrazený obývací pokoj. Byl to byt, kde bydlela se svojí babičkou. Ta zde však nebyla, poněvadž léto tráví kdesi na venkově. Svým způsobem je škoda, že jsme se s ní nepotkali, poněvadž, ruku na srdce, kdo z nás zná nějakou ukrajinskou babičku ?
Naše nové sídlo, ač ve starém domě, bylo opět perfektní a z nasazené laťky jsme nemuseli slevovat. Protože jsme měli naspěch, a protože Jelena také musela do práce, dlouho jsme se nezdržovali důkladným usidlováním a pustili jsme se do ulic. Měli jsme od Jeleny opět přesný popis cesty ke zvolenému cíli, takže nám cestu nic nekomplikovalo a v relativně krátkém čase jsme se dopravili až k muzeu, jehož název bych volně přeložil asi takto:

Muzeum místního rozvoje doněcké oblasti

Chvíli jsme se zorientovávali u orientačních tabulí, které přes svůj název mnoho nepomohly, a zjistili jsme, že – čirou náhodou – vstup byl v ten den volný. Podle již zavedeného zvyku se Petr vydal svým tempem a směrem a my také.
Muzeum je opět značně rozsáhlé a jeho čtyři patra jsou věnována každé jiné době a oblasti lidského působení. Přízemí je vyhrazeno těžbě uhlí a rud a zpracování kovů. Jde o jednoznačně nejsilnější odvětví průmyslu v oblasti Donbasu. Další expozicí je zde přírodověda, flora i fauna. Poněkud rozporuplnější je výstava věnovaná rozkvětu komunistického režimu – rudá zde tvoří asi 95% barev, až zrak přechází, a sošky Lenina na vás koukají, jakoby našinec zde byl cizincem. V jiném patře je zase perfektně zdokumentováno působení a historie zdejšího fotbalového klubu Šachťor (havíř). Pokud vím, ať jsme mluvili s kýmkoliv z Doněcku, došlo vždy i na Šachťor. Dynamo Kijev v bledě modrém.
Předposlední expozicí, o níž se v popisu muzea hodlám zmínit, je cosi, co nedovedu přesně nazvat. Možná „Poválečný rozvoj kraje a skvělé výsledky sovětských pracujících“. Expozice nás totiž všechny uchvátila tím, že byla dokonale zmatená, nekonzistentní a poněkud ošklivá, čímž dělala pihu na kráse všech muzeí, co jsme zde zatím navštívili. Vystavované exponáty byly vskutku rozmanité: tu fotografie těžebních strojů, tu balíček rýže, jinde plakátek s pozvánkou na koncert nebo ladně pohozený fotoaparát a pár diapozitivů. Některé vitrínky zdobily květy či vyšívané šátky, jiné zase skleničky či něco podobného. Slabě mi to připomínalo Šimkovu povídku, ve které si autor zhotovoval avantgardní oděv z ubrusu: „Všiml jsem si, že je v rohu přilepená vidlička. Tak jsem ji tam nechal“.
Poslední patro je věnováno kulturní historii regionu a bylo dílčím cílem naší výpravy, neboť je zde jednak stálá expozice S.S.Prokofjeva a jednak muzeum v Prokofjevově rodišti je součástí této doněcké instituce. Když jsme se prokousali muzeem až do čtvrtého kulturního patra, seznali jsme, že to ještě bude nadlouho, a koneckonců je-li vstup zdarma, můžeme se klidně odejít posilnit a poté pokračovat ve vzdělávání. A tak jsme také učinili.
Muzeum se bohužel nachází v části města, které zrovna neoplývá nákupními centry, avšak nakonec jsme alespoň trochu seriózně vyhlížející obchůdek nalezli a zakoupili zde kýžený tovar. V mém případě to byly dvě malé pizzy, které vypadaly zpočátku téměř lákavě, ale ke konci jsem zbytek ještě rád vyhodil do koše a doufal jsem, že odpolední kochání v muzeu mi neznemožní náhlá nevolnost. Dojem z oběda však nakonec zůstal dojmem, na který jsem rychle zapomněl.
V muzeu jsem si tentokráte zaplatil za možnost fotografovat. Po shlédnutí fotografií musím s hrdostí konstatovat, že to byla rozumná investice. Ve čtvrtém patře, které jsme okupovali, zatímco Petr se zaobíral uhlím, dokonce Roman navázal komunikaci s dozorkyní, nebo jak se hlídačům v muzeích říká. Shlédli jsme spoustu zajímavých fotografií, rukopisů a dalších dokumentů, osobní věci S.S.Prokofjeva. Je zde také skladatelův klavír, a proutěné křeslo s kloboukem. Když člověk ví, s kým má tu čest, padne na něj na takové půdě posvátná úcta. A když si uvědomí, kolik toho ještě nezná a neví, má pocit, že by ta posvátná úcta měla dýchat skoro všude. Každopádně mne návštěva muzea potěšila a navnadila na příští den, poněvadž ten jsme měli podle plánů strávit návštěvou Soncovky.
Z muzea jsme se vydali pěšky a víceméně bez cíle jsme procházeli ulicemi Doněcku. Je to o poznání chudší město než ukrajinská metropole Kijev a ačkoliv je velké jako Praha, působí jaksi řidčeji a vesničtěji. To ovšem není na závadu, alespoň jsme dříve získali pocit, že se neztratíme.

Plóščaď Lénina

Cestou z muzea jsme zavolali Dmitrijovi, dalšímu z našich „přátel po internetu“. Podařilo se mi s ním seznámit díky diskuznímu serveru na internetu. Poskytl nám několik cenných informací včetně místopisných a nakonec nám nabídl, že by se k nám rád připojil na cestě do Soncovky a je ochoten nás tam dovézt autem. Opět nám tedy překazil možnost zakusit drsnější stránku Ukrajiny v podobě úmorného cestování přecpaným autobusem v nesnesitelném vedru.
S Dmitrijem jsme tedy domluvili sraz na páteční ráno a s pocitem, že všechno klape, jsme se oddávali turistickému bloumání.
Na centrálním náměstí, které se jmenuje Plóščaď Lénina, vás dovede ulice Prospekt Lénina. Na ni je kolmá Úlica Uljanóva. Na Plóščadi Lénina, je socha Lenina, socha dosti impozantních rozměrů. Je to k nevíře, ale před touto sochou se fotografují čerství novomanželé, maje za sebou rozprostřen celý svatební dav. Množné číslo si mohu dovolit, poněvadž jsme zde viděli svateb několik, takřka mnoho a vždy se formovaly k zachycení památného dne před sochou Vladimíra Iljiče. I já jsem chtěl obrázek sochy na památku a tak jsem zaujal postoj fotografa, který se teprve chystá, abych ze záběru zahnal jedince neharmonizující s kompozicí snímku. Jeden z těchto jedinců však vzdorovitě procházel před sochou. Podrážděně jsem se Romana optal, co tam dělá ten pásek, načež se Roman, hledíc na Lenina, nevinně ujistil „kterej ?“.

Lidé

Na našich cestách jsme se seznámili s několika lidmi a ostatní můžeme hodnotit alespoň podle vnějšího dojmu.
Lidé jsou daleko pestřejší než je šedý průměr unavených cestujících v pražském metru. Od zubožených žebráků až po mafiány-podnikatele v nablýskaných limuzínách s neprůhlednými okny. Po ulicích je zde více zpěváků a muzikantů, ale hlavně trhovců obchodujících s čímkoliv, na co si vzpomenete. Kupříkladu odřený prasklý umělohmotný kryt z deset let starých digitálek mne skutečně nadchl. Doufám však, že jeho cena nebyla přemrštěná.
Co je vidět na první pohled a co se mi opravdu nelíbilo, jsou zlaté zuby. Číhají na vás všude. Zdá se že by si toho člověk nevšiml, ale zlatých zubů je zde přehršel. A u třicetiletého člověka vás přeci jen přinejmenším zarazí. Zamrazí.
Můj osobní dojem ale čítá i tři zásadní pozitiva: míň se zde kouří, tedy alespoň na veřejnosti (možná, že cigarety jsou drahé), obézního člověka nepotkáte, jak je den dlouhý, a hlavně – nepostřehl jsem, že by někde někdo na někoho křičel. I fronty u nádražních pokladen se obejdou bez hlučných incidentů. No a když si přečtete český tisk, nabydete dojmu, že konfliktulační Ukrajinci si jezdí zastřílet do českých restaurací.

Dopravní prostředky a městská hromadná doprava

Dopravní prostředky na Ukrajině jsou přepestré, podobně jako obyvatelstvo. Od starých herek, které podle prvního dojmu prostě jezdit nemohou, až po rozměrné limuzíny, které zase nemohou zaparkovat.
Nejčastější značky jsou pochopitelně domácí provenience. Volhy, Lady. Méně Moskviče, Záporožce. Od přátel jsme se dozvěděli, že nová Volha průměrné výbavy vyjde v přepočtu na stejné peníze, jako nová Felicie průměrné výbavy.
Nevím sice, jak je to na Ukrajině s předpisy o technické prohlídce a o tom, jak moc je povinná, ale zřejmě není kamenem úrazu, chce-li domorodec provozovat vrak. Dokonce ceny benzínu jsou přijatelné – v přepočtu do patnácti korun za litr. Když jsme v Kijevě Serjožovi líčili, že u nás litr benzínu odpovídá pěti lahvím piva, nevěřil svým uším. Administrativně - byrokratické problémy při přejezdu hranic automobilem mají za následek, že zde téměř nevidíte auta se zahraničními poznávacími značkami. Za celou naši dovolenou jsme snad potkali pár ruských a jeden estonský vůz.
S nákladními automobily je situace obdobná, ne-li horší. Rozmanité trosky matných barev, asociující autentické válečné filmy, brázdí silnice. Přes celé zadní čelo mají napsanou SPZ a s otevřeným motorem si vyřvávají do okolí.
Do třetice panuje stejný stav i ve vozovém parku dopravních podniků. Tramvaje zde jezdí téměř výhradně české, které ovšem mají svá nejlepší léta za sebou. I trolejbusy jsme potkali české – v Kijevě. Nejlepší směsice trolejbusů a autobusů na nás ale čekala v Doněcku. Trolejbusy zde jezdí s vlekem i kloubové. Co kus, to jiný nátěr. Někdy dosti starý. Odspodu urezivělé dveře tvoří spíše dojem opony, která v zatáčkách plandá všemi směry. Viděli jsme i několik starých autobusů s motorem vpředu, předsunutým před kabinu. Otevřeným, pochopitelně. Bylo přeci léto. Často se zde používá k pohonu plyn – autobusy s plynovými bombami na letní rozžhavené střeše nepůsobí zrovna nejjistějším dojmem.
Aby byl zážitek z MHD dokreslen dokonale, je třeba se stát aktivním účastníkem, což jsme samozřejmě zakusili. Stejně jako u nás, i zde jsou občas dopravní prostředky přeplněné k prasknutí. V tom případě vám přijde poněkud otravný průvodčí, který prochází vozem a vybírá jízdné. Obzvláště otravné to však musí připadat hlavně jemu samotnému, má-li se prodírat v letním vedru zpoceným zástupem osm hodin denně. A pak přijde zasloužená odměna: viděli jsme vylepenou reklamu, že dopravní podnik přijme průvodčí za mzdy od 200 hřiven. Zhýčkaný cizinec si pomyslí – to máme dvě stě nanuků …
Stejně jako ve všech ostatních oblastech, i v dopravě zde panuje chaos. Jezdí tolik aut vedle sebe, kolik se zrovna vejde (nebo spíše tak o dvě více), policista řídící provoz na křižovatce je rád, že ho někdo nezajede, na chodnících se parkuje bez uzardění a když náhodou jdete poklidně po chodníku a překážíte tím právě projíždějícímu automobilistovi, s gustem si na vás zatroubí. Dopravní chaos a obecný nedostatek informací také znamená to, že na zastávkách nejsou uvedena čísla linek autobusů, které tu staví, což je ale stejně jedno, protože nikde nezjistíte, které linky odkud kam vedou. Ještě pikantnější je, že občas vůbec nepoznáte zastávku. Sama Jelena nám jednou na otázku, jak poznala, že místo, kde stojíme je zastávka, odpověděla, že „podle zkušenosti“ …
Příjemným vyplněním mezery mezi dopravou trolejbusy, autobusy a dopravou taxi je tzv. „maršrutnoje taxi“. Jde o „dodávku plnou sedadel“, která má číslo linky, ale zastaví vám kdekoli na mávnutí a vzhledem k poněkud vyššímu komfortu je i cena vyšší.
I tento způsob dopravy jsme vyzkoušeli a zůstaly nám z něj humorné zážitky: nastoupili jsme do značně již zaplněného autokaru, takže jsme seděli každý jinde. Každý platí přímo řidiči, takže když sedíte dál, posíláte drobné „tichou poštou“. Řidič vám rozměňuje, otočený do vozu řídíc jednou rukou. Místa pro cestující jsou i přímo vedle řidiče.
Když jsme měli zaplatit, Roman, neznalý situace, vnucoval peníze pánovi vedle nás, který seděl dosti zařezaně. Až posléze se ukázalo, že je třeba zaťukat řidiči na rameno. O chvíli později zase Roman odpovídal nějaké paní, která ale vůbec nemluvila na něj (v podstatě si vyzkoušel roli pána, který sedí dosti zařezaně). Bonusem při použití tohoto způsobu dopravy byla vyjížďka k čerpadlové stanici s čekáním, syntetickým pachem benzínu a tankováním.

Restorán u Děvušky

Čtvrteční odpoledne proběhlo bez jakýchkoli nepříjemností a v podvečer jsme se sešli s Jelenou doma, kde jsme společnými silami zhotovili nějakou mezinárodní večeři. Aby byl poměr národností vyrovnanější, pozvala na večer Jelena svoji kamarádku Olenu a šli jsme se posadit do venkovní hospůdky nedaleko našeho obydlí. Jelena zavedla program jako na školní besídce: každý dostal za úkol o sobě něco říci, představit se. Ruština střídala angličtinu a pravdou je, že jsme se dozvěděli něco nového o děvčatech, ale i sami o sobě.
Přezdívka hospody vznikla spontánně: když chcete promluvit na ulici na cizího člověka, zahlaholíte „děvuška …“ nebo „maladyj čelavěk …“ (zvláštní, jak by ta e s háčkem potřebovala ještě čárku). Stejně tak servírku Jelena bez rozpaků oslovovala „děvuška“, což nás neznalé znovu a znovu rozveselovalo. Tak vznikla „Hospoda u děvušky“.
Něco jsme zde pojedli a znovu jsme se setkali s ukrutně sladkým vínem. Ale s úlevou musím konstatovat, že naposledy.

Jelena a Olena

Pokud se nepletu, byla obě děvčata o něco mladší než my a obě již zapojená v pracovním procesu. Jelena studovala historii a nyní pracuje v institutu při škole, nedaleko svého domova, kde je její pracovní náplní něco jako kontakt studentů a profesorů se zahraničními organizacemi, zařizování postgraduálních stáží a mezinárodních spoluprací. Jelena je drobná černovláska, která je ovšem razantní a nedává příležitost vzniku „hluchých míst“. Jak jsme ji poznali, byla velice komunikativní a se smyslem pro humor, což jsme všichni ocenili a padli jsme si do noty. Petr označil Jelenu jako malého generála, což bylo na místě.
Olena byla snad ještě menší, nicméně nebyla rozhodně generál. Měla plavé dlouhé vlasy a měla ráda řízení auta. Označení „smysl pro humor“ je pro Olenu nedostatečné, řekl bych, že byla vyloženě veselá. Spontánně. Taky bych do výčtu jejích vlastností zařadil nádech naivity, nebo alespoň důvěřivost. Olena pracovala v soukromé firmě o několika málo lidech, kde měla zařazení ekonomického rázu. Při jejím pracovním vytížení mne její bezstarostnost fascinovala. Olena studovala konzervatoř a dále nějakou univerzitu s ekonomickým zaměřením a zasvěceně hovořila o Marxově Kapitálu.

Den sedmý, pátek 17.8.

Když jsem před odjezdem s Jelenou komunikoval prostřednictvím internetu, byla v jednom z jejích mailů zmínka „fried potatoes, coffee are included and guaranteed“, čemuž jsem se pousmál a nebral na to zřetel. V pátek ráno, když jsme se probudili, dokončovala Jelena v kuchyni opečené brambory, k nimž nám nabídla rajská jablka a majonézu (což byl naštěstí druh dressingu) a kávu. Když jsme se tvářili, že nám snídaně připadá poněkud kuriózní, prohlásila Jelena, že na Ukrajině je tradiční sytá snídaně, aby měl člověk dostatek sil. Podřídil se i Petr, který obvykle téměř nesnídal. Jakkoli jsem se snídani podivoval, pochutnal jsem si a nedostatkem sil jsem také netrpěl. Při snídani jsem výhledem z okna pozoroval ranní cvrkot a zaregistroval jsem legrační obrázek: zrovna zde projelo vozítko, které na silnici maluje dopravní značení a vyznačuje krajnice. Na okraji silnice se válel velký kus obrubníku. Tak prostě udělali čáru přes něj. Vypadalo to trochu jako v animovaném televizním komiksu s kocourem a myší v hlavních rolích.
V dohodnutý čas na dohodnutém místě jsme vyčkávali na Dmitrije a vyhlíželi jeho BMW, jež avizoval. Po půlhodině přijel skromně Samarou, do které jsme se ale také pohodlně naskládali. Naší zhýčkanosti by sice lépe vyhovoval vůz s klimatizací, ale cesta autobusem a podezřelým taxi nám byla dostatečnou můrou.
Cestou do Soncovky jsme se seznámili a dozvěděli se zase několik zajímavostí. Jízda trvala něco přes hodinu a když jsem (ne)viděl dopravní značení, zapochyboval jsem, že bychom cestu zvládli i sami. Krajina, kterou jsme projížděli, byla rovinná a přes lehký karpatní ráz působila docela domácky. Vytěžené haldy hlušiny ovšem strašily jako bubáci.
Asi kolem desáté hodiny dopolední jsme se přiblížili k Soncovce. Nebudu popis nějak zbytečně dramatizovat, ale tajil se mi dech. Hlavně proto, jaké úsilí a přípravy cestě předcházely. A nyní se blížil cíl. A tento cíl nabyl nečekané podoby pro Romana, když na návsi v Soncovce vystoupil z auta rovnou do lejna.

Muzeum S. S. Prokofjeva

Bez oklik jsme zamířili do muzea, kde opět postávalo několik zaměstnanců. Údajně jde o poměrně hojně navštěvované místo (zejména na jaře, v době výročí Prokofjevova narození a úmrtí, kdy zde probíhají koncerty v rámci doněckého festivalu Prokofjevovo jaro). Muzeum je umístěno v cihlové přízemní budově na náměstíčku a je před ním umístěna Prokofjevova socha. Vše zde bylo zřízeno na začátku devadesátých let a otevřeno při příležitosti stého výročí skladatelova narození (březen 1991). Muzeum je uvnitř rozděleno na tři sály plné zajímavých exponátů. Rukopisů, osobních věcí, fotografií, dokumentů. Je zde klavír, který Prokofjev dostal jako vítěznou cenu, když ukončoval konzervatoř. Je zde jeho gramofon a desky. V muzeu je socha a busta, několik obrazů a také předměty upomínkového charakteru, jako vázy s portrétem a podobně. K muzeu náleží také malý koncertní sálek s pianinem, kde mne samozřejmě dobří kamarádi přemlouvali, ať jej vyzkouším. Příležitost to byla jedinečná, ale byl zde příliš přítomen Génius. Co mi ale v muzeu chybělo, byla nějaká reprodukční aparatura, která by atmosféru doplnila zajímavými nahrávkami. Prý zde ale něco takového mají, jen se zrovna na tom provádí opravy.
Ujal se nás vedoucí muzea, který měl připravený výklad. Ačkoli jeho ruština byla velmi rychlá, troufám si tvrdit, že jsme rozuměli téměř všemu. U jedné ze soch jsem komentoval ruce a prsty a náš průvodce bystře zareagoval „ … někotoryje gavarili, što on něigral, on prósto bil …“. Výklad našeho průvodce byl stejně zajímavý jako vlastní muzeum. A jednu naši zasvěcenou poznámku dokonce komentoval tak, že „toho nějak moc víme“. Ujistili jsme jej, že když jedeme do jeho muzea až z Prahy, musíme se přeci na věc trochu připravit.
Součástí naší návštěvy v Soncovce bylo samozřejmě shlédnutí kostela svatého Petra a Pavla, kde byl Prokofjev křtěn. Kostel je umístěn asi jeden kilomter od centra vsi a je chráněnou architektonickou památkou. Bohužel však nebyl v době naší výpravy přístupný, tak jsme se museli spokojit s několika fotografiemi.
Na zpáteční cestě jsme ještě zavítali k dalšímu pomníku: asi dvě stě metrů od kostela stával dům, kde se Prokofjev narodil. Dnes zde zbyly jen jeho základy a kámen s pamětní deskou.

Zpáteční cesta do Doněcku

Abychom nežili stále v oblacích, navštívili jsme i vesnický obchod. Pravda, zde se už situace přibližovala pesimistickým fámám kolujícím po vlastech českých. Pár konzerv, tři majolky (těm bych se tedy obloukem vyhnul) a v rohu temné místnosti pětilitrová láhev s nějakými naloženými paprikami. Chléb, který právě přivezli, lidé rozebrali dřív, než ho závozník nanosil do obchodu.
Před odjezdem ze Soncovky nás Dmitrij, znalý místních poměrů, zavezl ještě k nedalekému jezeru, v němž jsme se s chutí ochladili. Poté jsme zamířili zpět do Doněcku, kde jsme strávili odpoledne bloumáním po městě a vydatným pojídáním nanuků. Mimo jiné jsme pro zajímavost navštívili obchod zaměřený na výpočetní techniku.
Na tomto místě mohu zmínit masivní černý trh s pirátskými CD, ať softwarovými nebo hudebními. Prodávají se zde nejčerstvější novinky za zlomkovou cenu proti originálům. V seriózních obchodech jsou police se spoustami titulů, na dveřích obchodu visí jakési oprávnění k živnostenské činnosti a pravděpodobnost návštěvy softwarové policie je zřejmě dostatečně nízká na to, aby se někdo snažil být ve střehu a připraven zboží sklidit. Někdy dostanete i záruční lístek.
V pozdní odpoledne jsme se sešli v centru města s Jelenou – pro jednoduchost u sochy Lenina. Jelena nám pomohla s koupením lístků na vlak. V jakési kanceláři mimo nádraží. Bez fronty a v kulturním prostředí jsme koupili jízdenky na pondělí odpoledne do Lvova. Přestože jsme všichni tři víceméně programátoři, tudíž zvyklí na číslování od nuly, trochu nás znepokojovalo číslo vozu 00. Nakonec se ukázalo, že existuje.
Na naše přání nás Jelena dovedla k prodejně hudebnin a hudebních nosičů, kde jsme se na chvíli ponořili do probírání zajímavých exemplářů. Dokonce jsem si zde vybral i nějaké noty.
Večer dopadl podobně jako ten předešlý – strávili jsme jej U děvušky, kde jsme našim dvěma průvodkyním vyprávěli o výletu do Soncovky. A – světe div se – k tomu jsme poprvé pili víno, které nebylo přeslazené.

Den osmý, sobota 18.8.

Jak jsme se dozvěděli, většina lidí tu v sobotu pracuje a též ve městě je čilý ruch všedního dne, včetně otevřených obchodů a kmitající dopravy. Stejnětak Jelena s Olenou měly své povinnosti, a tak jsme se pustili do víru velkoměsta sami. Původně jsme měli na víkend několik velkorysých plánů, z nichž ale sešlo. Roman i Petr chtěli vidět Azovské moře, když už jsme byli tak blízko, ale několik lidí nám to nezávisle na sobě rozmluvilo. Vypadalo to totiž, že by byl problém najít místo s čistou vodou na koupání. Kromě toho Azovské moře bylo sice co by kamenem dohodil, ale přeci jen minimálně tři hodiny cesty autobusem, kde bychom si jistě užili vedro a tlačenici. Tak jsme nakonec seznali, že to není výlet na jeden den, moře jsme zamítli a s našimi děvčaty a jejich přáteli jsme dohodli společnou vyjížďku na neděli.
Měli jsme v prodejně hudebnin dohodnutou schůzku – jeden z prodavačů nám měl donést nějaké svoje historické kousky LP. Ukázalo se, že šlo (mimo jiné) o velmi zajímavou dvojdesku „Prokofjev – klavírista“. Prokofjev skutečně během svého působení ve Spojených státech nahrál některá díla svoje a dokonce i díla svých kolegů či učitelů, a to v letech 1932 a 1935. Ačkoliv jsem většinu nahrávek již znal, našly se zde i perličky které mne velmi potěšily. Kromě toho jsme se poněkud zdrželi i u novodobých médií – kompaktních disků, odkud jsme posléze odcházeli asi s deseti nosiči. Chudák Petr se mezitím nudil u otočných stojanů s Ukrajinským popem.
Svatební průvody před sochou Lenina jsem již zmínil – setkávali jsme se s nimi totiž hlavně v sobotu, protože (jak jsme se později informovali) sobota a neděle je zde „prestižní“ svatební den. Nu a socha Lenina je rovněž znakem prestižní svatební fotografie. A kdyby čtenář nevěřil, že někdo na fotografii své svatby může chtít Lenina, zdokumentoval jsem si vše špionážním snímkem. Odpoledne jsme se Jeleny ptali, jak to tedy s tím focením u soch je. Popisovala nám svatbu svojí mladší sestry, která má fotografii před sochou Puškina. Je mi to sice sympatičtější, ale stejně nevím, proč někdo musí mít na fotografii ze své svatby Puškina nebo jiného velikána, pakliže si ho samozřejmě nebere za manžela.

Šinók

Na doporučení Jeleny, která zřejmě přesně neodhadla naši finanční situaci, jsme navštívili „Šinók“, tradiční to restauraci s tradičními jídly, za účelem ochutnat tradiční Boršč na úrovni. Jak jistě každý uzná – navštívit Ukrajinu a nevyzkoušet Boršč, by byl neodpustitelný prohřešek.
Když jsme tedy nalezli onen kýžený podnik, shledali jsme u vchodu, že ceny se spíše blíží standardu našich západních sousedů, ale mí přátelé trvali na tom, že si zkrátka objednáme jen ten boršč. Tedy jsme vešli dovnitř. Na to, že byl čas oběda, zde bylo poměrně prázdno. Přesněji řečeno zde nebyl nikdo. Místnost, kde jsme se usadili, byla docela malá, avšak vzhledem k návštěvnosti naprosto dostačující. Dřevěný nábytek a různé doplňky, dekorativní předměty a dečky byly skutečně dokonale lidové, možná ještě trochu lidovější, než by prostý lid zhotovil. Lidovost poněkud kazil televizor, který ale na sebe díky přepestře zdobeným okolním rekvizitám příliš neupozorňoval. Atmosféru dokreslovala reprodukovaná hudba. Bohužel se ukázalo, že soudobý ukrajinský pop příliš dobře nekoresponduje s borščem.
Obsluhovat nás přišel nefalšovaný kozák, kterého ovšem naše návštěva značně obtěžovala, takže svým báječným oděvem nevynahradil znechucený výraz. Jakkoliv si ale mohu brát na mušku rádio či televizi nebo číšníka, přinesený boršč byl dokonalý a vynaloženého úsilí a peněz nelituji, ba s chutí bych si podobný oběd zopakoval. Ten můj sestával z boršče a malinkých topinek z černého chleba s česnekem, zatímco kamarádi měli nějaké buločky. Polévka byla báječně hustá s notnou porcí nerozmíchané smetany navrchu.
Po celý náš pobyt v zahraničí nás provázel neodbytný stín povinnosti poslat pohledy či přivézt dárky našim blízkým. Kajícně musím přiznat, že ačkoli blízkost vašich blízkých nejlépe pocítíte, jste-li jim vzdáleni, na nakupování tretek jsme stále neměli to správné odhodlání a pohledy, které jsme nakoupili a částečně napsali už v Kijevě, jsme dokončili právě až v Šinoku a po obědě jsme zahájili lov poštovních známek. Našli jsme hlavní poštu a po krátkých dorozumívacích potížích jsme zakoupili správné známky, k čemuž jsme překvapivě nepotřebovali pas. Na známkách nás dosti překvapilo, že na nich nebyla uvedena cena, která by je nějak rozlišovala. Každopádně jsme si nedělali přehnané iluze o doručení nebo dokonce termínu doručení naší korespondence do České republiky. Skutečnost předčila očekávání.
Večer jsme se pustili tentokráte pouze s Jelenou do centra města. Probíhaly zde jakési oslavy před blížícím se Dnem nezávislosti s projekcí, diskotékou, světelnou show a dalšími nezbytnostmi. Celkem s úspěchem se nám dařilo korzovat parky a vyhýbat se centru dění davového vření a přitom mít výhled na zajímavosti města a oslavného reje. Cestou na tramvaj do centra jsme nedaleko Jelenina bydliště narazili na trávě u chodníku na mrtvého psa. Nikoliv malého. Moje zděšení bylo větší než znechucení zápachem. Horší bylo, že jsme se s ním zde setkávali ještě po zbytek pobytu.
Den jsme zakončili v hospůdce (nikoliv u Děvušky) zmrzlinovým pohárem s křížalami, který byl moc dobrý, ale když nám Jelena překládala výklad servírky do angličtiny, měli jsme všichni co dělat, abychom pochopili, o co se jedná. Zřejmě také proto, že zmrzlina s křížalami není obvyklým artiklem českých restaurací. Škoda.

Den devátý, neděle 19.8., vodní radovánky

Neděle nám jako jediný volný den našich přátel vybyla coby termín společného výletu. Ráno k našemu domu přijela Olena svojí Tavrií a další trojice příjemných mladých lidí: Jelenin bratr Saša a sestra Olja s manželem. Přijeli starým žlutým Žiguli kombi, kterému jen chyběl bílý pruh a nápis VB. Olena vzala Jelenu, Petra a mne, Roman, v cizojazyčné komunikaci nebojácný expert, se přidružil ke zbytku výpravy.
Ještě před vykličkováním z města nás čekal nákup potravin. Zřejmě však došlo k nedorozumění každého s každým, poněvadž po zaparkování před obchodem jsme se rozprchli do různých jeho částí a výsledný nákup připomínal přípravu na post-Ramadánové orgie. Rozhodně to nevypadalo na dopoledne u vody pro pár lidí.
Poté jsme již vyrazili z města a po další třičtvrtěhodince jsme dorazili k pláži. Nemohu se tvářit zasvěceně a tvrdit, že vypadá jako na Kanárech, nebo v Jugoslávii, protože jsem ta místa nikdy nenavštívil. Ostatní mne ale ujišťovali, že takhle vypadá jejich milovaný Krym.
Písek téměř bílý a tak jemný, že by mne dříve nenapadlo, jak může být vlezlý. Proto jsem udělal jen jeden snímek a fotoaparát jsem pečlivě ukryl do auta, postrašen Romanovou historkou o závěrce zadřené italským pískem.
Na pláži parkovala pestrá směs vozidel, kupříkladu Volha přehozená plachtou. Voda, ve které se cachtali zejména mladí a krásní (skoro jako v americkém seriálu), byla modrozelená a průzračná. Celkový dojem z nádherné přírody kazila kromě nedalekých pyramid vytěžené hlušiny také odpadní trubka o průměru asi 30 cm, která vyvěrala odkudsi ze země a mířila rovnou nad hladinu. Doufal jsem, že z ní nevytéká do vody noc co noc pravidelná dávka nějakého pikantního odpadu.
Velikost vodní plochy těžko odhadovat, ale nejvzdálenější břehy od sebe jistě dělilo několik stovek metrů. Dlouho jsme neotáleli a naskákali jsme do vody a pořádně jsme si ji užili. Tento odpočinkový den však pro mne nezůstal bez nepříjemnosti: když jsme se chystali opustit chladící médium, Roman mne taktně upozornil, že mám vzadu plavky roztržené natolik, že je to poněkud neslušné. Samozřejmě mne více než plavky mrzelo to, že si ve vedru nemůžu dopřát druhou vlnu vodních radovánek, leč vhodnou náhradu plavek jsem neměl. Petr si zde díky svému vytrvalému pobytu ve vodě vysloužil přezdívku Poseidon.
Vyložené zpestření našeho opékání na slunci přišlo v podobě silnějšího závanu větru: odletěl nám slunečník a trefil do břicha nedaleko ležícího člověka, který se tak lekl, že upustil cigaretu a ta mu propálila deku.
Když se z poledne stalo odpoledne, rozhodli jsme, že je načase svést boj se zakoupenými zásobami potravin. Vyrazili jsme auty do přírody a snažili jsme se nalézt stinný plácek pro piknik s ohníčkem. Cesta ve své závěrečné fázi silně připomínala rallye a svým autem bych rozhodně v křovinatém terénu mladé břízky nekosil, ale jak čí gusto.
Na nalezené místo jsme se vrhli s dekami a kuchyňským náčiním. Nejvíc mne zaujalo maso v nálevu – polotovar šašliku, který naši přátelé s sebou přivezli. Myslím, že naší výbavě k dokonalosti nic nescházelo.
Připravované hody dobře korespondovaly s faktem, že právě na tento den připadly Petrovy narozeniny. Za Petrovými zády jsme dohodli báječný přípitek: na melodii „Happy birthday“ jsme mu svorně zanotovali „S dňom ražděnija těbjé …Pjótr …“. Takovou oslavu narozenin mu upřímně závidím a příští výlet naplánuji na konec listopadu.
Když se odpoledne nachýlilo, odjela nejprve trojice „z Jeleniny rodiny“ a posléze jsme se i my vydali na cestu zpět do Doněcku. Ukázalo se, že děvčata si jaksi nepamatují cestu (my už vůbec ne), protože ráno jsme jeli podle našich kolegů. S menšími obtížemi jsme trefili. Ne však až domů, nýbrž jsme si udělali ještě malou procházku. Kolem sochy Sergeje Bubky (neboť Doněck je jeho rodištěm), kolem kopie Carpušky a „kalakolu“. S pískem ve vlasech a klackovsky oblézajíc kopii historického děla (jistě posvátně ceněnou) jsme možná působili poněkud výtržně, ale špatný úmysl v tom nebyl a ještě máme pěkné fotografie. Zejména Petr měl radost jako malé děcko a také se s malými děcky dělil o dobyté strategické pozice na vrcholku monumentu. Dokonce dívky neprotestovaly proti tomu, abych si je vyfotil pečlivě, portrétově. Když jsem snímky udělal, zjistil jsem, že jsem měl cosi špatně nastaveno. Takže jsem fotografovací ceremoniál opakoval, a kupodivu bez zjevných protestů. Pyšně musím říci, že s výsledkem jsem spokojen a fotografované slečny také, poněvadž jsem jim již výsledek poslal.
U kalakolu se zase podařilo výtržničit mně, poněvadž mne zvon dosti lákal. Visel uprostřed parčíku na konstrukci pár desítek centimetrů nad zemí a kolem nerušeně odpočívali Doněčané. Přirozeně mne zajímalo, jak zvon vypadá zespodu a zda má pohyblivé a funkční srdce. Měl. Ale dosti těžké, a tak se mi jaksi nedařilo ho v krkolomné pozici nad zemí vychýlit tak, abych si čtverácky břinkl. Nakonec jsem za něj vzal pořádně a místo čtveráckého břinknutí se ozvala rána jako z děla. Tak jsme zčerstva popoběhli a s pohledem upřeným do nebe jsme si hvízdali, jako že my nic. A na zpáteční cestě parčíkem jsme slyšeli malou holičku, jak nemaje dost síly zvon rozpohybovat, lanaří tatínka, ať jí s tím pomůže.

Poslední návštěva Děvušky

Přiblížil se večer. Poslední plnohodnotný večer na Ukrajině, poněvadž další večery už nás čekaly jen na cestách. Přepravili jsme se tedy k Jeleně domů a dali jsme se trochu do pořádku – zejména jsme se zde snažili nechat většinu písku, který jsme dopoledne nabrali, kam to šlo.
Po odpočinkovém dni jsme přeci jen byli značně unaveni, takže jsme neměli velké plány: skončili jsme u Děvušky. Mimo jiné jsme alespoň věděli, že má dobré víno (ale nevěděli jsme, kolik ho má). Tentokráte nás čekala skutečně živelná zábavná konverzace, zpestřená tím, že k sousednímu stolu přišli hosté a přinesli si vlastní výbavu. Pravda, i z našich krajů jsme zvyklí, že si staré babičky nosí k McDonaldovi nějakou tu svoji bábovku, ale vedle stolující návštěvníci si přinesli uvařené brambory, začali je loupat a vyložili na stůl spousty polotovarů. Možná měli s Děvuškou nějakou dohodu, ale jako dobrá reklama moc nepůsobili.
I bez nich jsme ovšem měli o zábavu postaráno. Vzájemně jsme se s našimi hostitelkami seznamovali se školskými systémy. Zaujalo nás například, že nyní je na Ukrajině zavedena dvanáctistupňová klasifikační stupnice, přičemž jednička je stupněm nejhorším. Hned jsme Jeleně snaživě překládali, že jsou jistě „dvanáctkařky“. Několik slz smíchu jsme uronili při vzpomínání na Jen počkej a také jsme při předvádění svých znalostí skončili u anglického humoru, kde ze srovnání vyšel vítězně Monty Python. Citování jeho scének jsme nějakou tu půlhodinku věnovali. Také jsme děvčatům popisovali, jak nám byl v dřívějších dobách vnucován Sovětský svaz na všech frontách. Roman se při tom sice trochu zapletl do překladu názvu soutěže „O zemi, kde zítra znamená již včera“, ale na oplátku nám Jelena vyprávěla, že oni na základní škole zase dělali nějakou přehlídku symbolizující semknutí Sovětských republik, a zatímco blonďaté princezničky hrály Litevky a Estonky, na Jelenu vyšla Uzbečka. Hodně jsme mluvili o hudbě – Olena sama absolvovala konzervatoř s klavírem a Jelenina maminka dokonce klavíru vyučuje. Orientovali jsme se v zamotaném ruském hudebním názvosloví, kde Sol bemol mažor znamená Gesdur a podobně. Roman se celý večer snažil překonat stud a chtěl si na servírku zavolat „děvuška“, ale nakonec se k tomu neodhodlal. Petr nás hostil, neboť večer probíhal v dozvuku jeho narozenin.
Ačkoliv si již nevzpomínám na zajímavé podrobnosti našich hovorů, považuji tento večer za nejvydařenější z celé naší dovolené. Řekli jsme si toho moc a od smíchu nás bolely břišní svaly. A naše spotřeba jedné láhve vína na hlavu docela Děvušce rozházela repertoár, protože ke konci už střídala značku, jak jí to vyšlo.

Den desátý, pondělí 20.8.

Ráno bylo poněkud ospalé, ale nijak kalné, což mne po kombinování vín s mojí náchylností na bolení hlavy překvapilo. Jelena sice zaspala, ale nezabránilo jí to ve zhotovení vydatné snídaně, kterou by české ženy a dívky jistojistě označily za šíleně nezdravou. Kombinace vajíčka natvrdo s majonézou přeci jen budí u dietologů respekt, nicméně vydatné snídaně byly na místě, poněvadž od prvního nanuku ve městě nás dělilo mnoho čtvrthodin.
Ze sobotního toulání mezi trhovci jsme si přinesli naději na nákup: jeden z obchodníčků nás ujistil, že má doma nějaké knížky, které by nás mohly zajímat. A tak jsme si dohodli rande na pondělní dopoledne na prospektu Puškina. Bohužel jsme se trochu opozdili a i když jsme čekali dost dlouho, náš obchodník s knihami nedorazil, takže jsme smutně bloumali ulicemi a užívali poslední okamžiky v centru Doněcku. Ještě poslední záležitost - obchod, který jsem hodlal navštívit - jsme měli před sebou. Cestou autem jsem totiž kdesi zahlédl prodejnu Melodyja, což podle názvu nutně musela být prodejna známého sovětského hudebního vydavatelství – obdoby našeho Supraphonu. Když jsme se v časové tísní doplahočili na místo určení, čekalo nás další zklamání, neboť prodejna se sice skutečně jmenovala Melodyja, leč nebyla satelitem hudebního vydavatelství, nýbrž prostým obchodem s elektronikou.
Tím náš volný čas vlastně skončil a vše odteď už byl jen návrat. Dopravili jsme se tedy trolejbusem zpět k Jeleně, kam dorazila svým autem i Olena, která nám slíbila odvoz na nádraží. Sbalili jsme si zavazadla, vyměnili si adresy jako na pionýrském táboře a naposledy jsme si vychutnali koupel.
Před barákem jsme si dali podle slov Jeleny „last kiss“ a nějaká kolemjdoucí děvuška nám udělala foto, na kterém podle Romana vypadám jako spokojený majitel nové Tavrije. Přes všechno veselí jsem se neubránil trošku melancholické náladě, ale není veselí bez smutku.
Olena nás odvezla na nádraží. Se zavazadly jsme beze zbytku vyplňovali prostor pro cestující i prostor zavazadlový. Přetížené auto na ukrajinských silnicích jelo opravdu tvrdě. Jistá paralela s počítačovými hrami byla nasnadě a Olena dobře rozuměla našim poznámkám o crazy driverovi.
Nádraží nás uvítalo stejně jako několik dní před tím při příjezu. Bylo stejně malebné s květinami a opět zalité sluncem. Roman a Petr se vydali na poslední nákupy (myslím, že to jistě byl nanuk) a já jsem s Olenou hlídal tu fůru zavazadel. Pěstovali jsme dialog, podobný jako u Děvušky nad Oleninými fotografiemi z Krymu: Olena vyprávěla ukrajinsky, na což jsem přikyvoval a pak jsem jí odpovídal anglicky, na což přikyvovala ona.
Chvíli po tom, co se mí kamarádi vrátili, byla přistavena i souprava našeho vlaku. Absolvovali jsme tedy obvyklý ceremoniál s kontrolou jízdenek a přidělením kupé. Potom jsme se šli rozloučit s Olenou, která nám ochotně dělala společnost a odvoz. Zatlačili jsme slzu a věděli jsme, že teď už nás nikdo nečeká. Až v Praze, více než 2000 kilometrů vzdušnou čarou na západ, přes dvoje hranice a jedno časové pásmo, jsou na nás zase zvědavi naši blízcí. A my na ně.

Odjezd

Krátce před třináctou hodinou se náš vlak dal do pohybu a my jsme naposledy zamávali Doněcku. Čekalo nás přibližně 27 hodin jízdy. Naše kupé, které tentokrát bylo běžné střední třídy a tudíž pro čtyři lidi, jsme sdíleli s paní středního věku, na které bylo poznat, že cestuje asi hodně. Cestu vlakem brala jako součást svého života, nikoli pouze jako ztrátový čas. Vyndala si pohodlné pantofle a počala stolovat. Na zastávkách, kde se překřikovali prodejci různých potravin, zkušeně zakoupila několik laskomin a dobře vybrala. Působila velice klidným dojmem a vyluštila spoustu křížovek.
Bohužel bylo ve vlaku neskutečné vedro (stejně jako venku) a okna byla zafixována. Některá pootevřená, jiná ne. Každopádně byl vagón nevětratelný. Začátek cesty jsme trávili na chodbičce u okna. Petr se tvářil jako lačný po vzdělání v oboru elektrotechniky, které jsem mu, jako jednooký král, hojně předával. Dokonce jsem si při tom sám něco uvědomil a objasnil. Inu, stačí někomu něco vyprávět, a sami to při tom pochopíte. Petr na oplátku sdílel svoje znalosti historické a zejména pak válečné. Cesta tedy byla zajímavá spíše proto, že jsme si ji takovou udělali: na opakující se rovinnou krajinu, která ubíhala za oknem jsme si už zvykli. Večer jsme zastavili ve druhém největším ukrajinském městě, Dněpropetrovsku. Bohužel někde v těchto místech (a možná ještě o dost dříve), začal Petra trápit zub, zřejmě proto, že Romana přestal. Kupodivu mojí největší trablí byl puchýř na noze, který však nabyl o to monumentálnějších rozměrů.
Na cestě z Doněcku nás čekaly tyto zastávky: Avdijivka, Krasnoarmijsk, Mežova, Čaplině, Dněpropetrovsk, Pjatichatki, Jakovlivka, Zelena, Ščasliva, Korolivka, Alexandrija, Koristivka, Pantaivka, Znamjanka, Čornolibska, Kirovograd, Vradijivka, Žuralivka, Japošenka, Chmelnickij (někde v těchto místech jsme se dostali na již projetou trasu Lvov-Kijev), Narkevči, Voločisk, Pidvoločisk, Ternopol, Zoločiv, Krasně, Lvov.
Večer jsme se nijak nepřemáhali k bdění a noc jsme prospali jen s několika přestávkami, to když při výměně lokomotivy (byli jsme v prvním voze) s námi zacloumalo mohutné šťouchnutí a strojvedoucí to pojistil zahoukáním, které bez přikrašlování připomnělo záoceánský parník.

Den jedenáctý, úterý 21.8.

Od probuzení až do 15:14 se nedělo nic, co by stálo za popis. Jinými slovy jsme tuto dobu trávili ve vlaku a vedro v kombinaci s ulepenými koženkovými sedačkami bylo přeci jen ubíjející. Proto jsme se na Lvov těšili, ačkoliv jsme neměli naplánovánu další cestu. Chtěli jsme se dostat někam na hranice, a to přes noc, protože to by řešilo náš nezajištěný nocleh. Cesta na hranice však už není ze Lvova dlouhá, takže to chtělo vlak co nejpozději v noci, protože to je lepší než přijet někam ve tři ráno.
Jakmile jsme dorazili do Lvova, vrhli jsme se k informačním tabulím, které zde byly nezvykle přehledné. Snad jen řazení podle čísla vlaku bylo trošku matoucí, ale jinak byly tabule v evropském stylu. Štěstí nám skutečně přálo a náš vlak byl přesně podle představ: odjížděl ze Lvova těsně před půlnocí a v Užgorodu končil někdy po šesté hodině ranní. Do Čopu jsme totiž jet nechtěli, protože je to sice příhraniční stanice, ale pouze železniční a hledat zde další vlak by byl problém, neboť do mezinárodního rychlíku vás jen na přejezd hranic nepustí, mezinárodní jízdenka by byla drahá a ani těch vlaků není příliš mnoho. Proto jsme se rozhodli pro Užgorod a následně autobus do Michalovců nebo Košic.
Jakmile jsme tedy vybrali spoj, vrhli jsme se do front ke kasám. Tentokrát zde bylo méně shonu, ale koupě jízdenek nás stála více nervů, než v Kijevě. Kromě hodinového čekání a různého předbíhání, byla totiž paní za přepážkou s prominutím pitomá, což už jsem jednou zmínil, a navíc ještě drzá, protože si nechala docela mohutné dýžko (mám pocit že přes padesát korun). Na hádání se o drobné jsme ale opravdu neměli náladu a byli jsme rádi, že jsme (rádi). Ještě že na sebe zodpovědnost kupování jízdenek přebral opět Roman – pro mne byl v tomto ohledu oporou. Ne snad, že bych to nezvládl, ale to tápání a nejistota s nervózním davem za zády by mi na suverenitě nepřidaly.
S jízdenkami v rukou jsme dokonce důvěřivě svěřili naše zavazadla úschovně, z čehož nevznikl – proti mým odhadům – žádný malér, a vyrazili jsme poznávat Lvov.

Lvov podruhé

Město jsme si tentokrát užili více než před týdnem, jenomže konstelace okolností nebyla právě příznivá. Na mne dolehla únava zatím asi nejunavenější a jediné, co jsem chtěl víc než sedět, bylo ležet. Neměli jsme zde žádný záchytný bod a po všech těch silných zážitcích z Kijeva a Doněcku jsem byl přeci jen poněkud otrlejší. Navíc Lvov je sice město s pěknými památkami, ale je podstatně evropštější, takže mne zas tak neuchvacoval – přeci jen Katedrála svatého Víta je Katedrála svatého Víta.
Ploužili jsme se ulicemi a já jsem byl svým kamarádům trochu brzdou, asi jako když při výstupu na Mount Everest ve vánici nejslabší člen vzlyká „nechte mě tu umřít“. Na nádraží jsme si pořídili mapu města, což se v Kijevě i Doněcku osvědčilo, snažili jsme se potkávat zajímavosti a občas se nám to dařilo. S mírným despektem jsme navštívili i třídního nepřítele: McDonalda. Pochopili jsme, že je zde symbolem příslušnosti k určité společenské třídě, zřejmě vzhledem k cenovým relacím. Mladí lidé (které bych opět zařadil do amerických seriálů) sem prostě chodí „ze společensky-prestižních“ důvodů. My jsme tu skončili prozaicky kvůli hladu.
Kromě několika kostelů a dalších zajímavostí jsme navštívili pár obchůdků turisticko-dárkového charakteru, z posledních zoufalých záchvěvů špatného svědomí z faktu, že domů nevezeme žádné upomínkové předměty, ba ani prsť z Dukelského průsmyku či partyzánský odznak. Leč ani poslední zoufalé záchvěvy s námi nezachvěly sdostatek. Ve všech městech, kdekoli jsme chodili, jsme se střídali o jedno zavazadlo, ve kterém byly mapy a hlavně voda. Petr si vypěstoval jeden zvláštní zlozvyk. Kdykoliv někdo něco z tašky potřeboval, nebo do ní něco chtěl dát, Petr se s taškou zastavil, položil si ji na zem a její obsah začal vyrovnávat na chodník. Vypadalo to komicky a musel jsem Petra varovat, že by si od něj mohl někdo něco třeba koupit. Když už kritizuji svého kolegu, nezůstanu u jediné výtky: zajímavě také nakupoval v obchodech. Přišel a řekl: „Dobrý den, já bych chtěl tenhle salám“. No, nic neobvyklého, ale aspoň „zdrástvujtě“ mohl zkusit.
Na náměstí, kde nabízeli trhovci mimo dalších artiklů hlavně knížky, jsme se s jednou paní domluvili, že by mohla mít něco, co by nás zajímalo, a že pro to zajede domů a vrátí se do půlhodinky. Tuto skutečnost jsem zbaběle uvítal také proto, že jsem si mohl sednout a sedět, což jsem také udělal. Paní nám skutečně přivezla nějaké knihy, z nichž jsem si dvě vybral. Budu na nich nejen obohacovat vzdělání historicko-životopisné, ale též pilovat azbuku.
Když se začalo stmívat, vydali jsme se zpět k nádraží; byl to přeci jen kus cesty. Než jsme svého cíle dosáhli, maje spoustu času, ještě jsme spočinuli v nočním parku. Sem tam se k nám přichomýtl žebrák, ale spíše nás touto dobou překvapovaly hrající si děti. Na nádraží nám úschovna zavazadel vydala naše poklady a my jsme si na cestu dokoupili ještě pár drobností. Pak už jsme se vydali na nástupiště a vyčkávali jsme příjezdu vlaku, který proběhl jako vždy na minutu přesně. Pan průvodčí nám přidělil naše místa a když viděl, že nikdo další již nepřistupuje, odemkl nám prázdné kupé, které jsme tak měli sami pro sebe. Trochu ho sice překvapilo, že nechceme ložní prádlo (chce se mi tento pojem dát do uvozovek), ale přeci jen k vlastnímu spacáku má člověk větší důvěru. Jako i předešlou noc bylo nesnesitelné vedro a okna nešla stáhnout. Naše síla se ale transformovala z počátečního nadšení „hurá na Ukrajinu“ na „hurá domů“, takže jsme depresím nepropadali.

Den dvanáctý, středa 22.8.

Ráno nás probudil hlas průvodčího. Blížili jsme se k Užgorodu. Naše vystupování ještě zpomalila paní v chodbičce před námi. Čekala ji na nástupišti početná jásající famílie a ihned jí pomáhala s vykládáním zavazadel, kterých bylo neskutečné množství. Minimálně deset. Podle mého odhadu musela ta paní s taškami zabírat celé kupé. Zřejmě se stěhovala.
Jakmile jsme vystoupili z vlaku, vydali jsme se hledat autobusové nádraží, protože jsme chtěli co nejdříve pokračovat v cestě. Nádraží bylo vzdáleno od vlakového několik desítek metrů a autobus do Košic měl odjíždět během pěti minut. Při pohledu na frontu u pokladny mi bylo jasné, která bije, ale vysvobodil nás kterýsi pán z davu, když nám řekl, že jízdenky nám prodají přímo v autobuse. Tedy jsme se nahrnuli do autobusu. Ještě jsme si u řidiče ověřili cenu jízdenek, protože nám docházely ukrajinské peníze. Naše finanční zásoby jsme koncipovali tak, že Roman i Petr měli nějaké zbytečky a mně zůstalo asi 70 hřiven. Odhadovali jsme, že by to na tři jízdenky do Košic mohlo stačit, jinak by přišly na řadu dolary. Nakonec jsme schrastili celkem 75 hřiven a asi 60 kopějek. A pan řidič nám řekl, že jedna jízdenka stojí 25 hřiven. Na památku nám tedy zbylo 60 kopějek. Započtu-li optimální čas odjezdu autobusu, bylo naše ráno v Užgorodu docela úspěšné. Bohužel to jsou však jediné vzpomínky, které na toto město máme. A ještě také to, že slovenská hranice je od Užgorodu pár metrů.

Překonání hranic

Při nastupování do autobusu se k nám důvěrně naklonila nesympatická paní na přední sedačce a prosila nás, ať jí pomůžeme převézt nějaké cigarety. Přirozeně jsem jí odmítl, ale později se mi to rozleželo a napadlo mě, že když ta paní bude mít problémy, tak se zdržíme všichni. Ale problémy naštěstí neměla.
Během naší dovolené jsme pár zkušeností udělali a určitý nadhled jsme si vypěstovali, ale přechod hranic mne rozčílil. Celníci jsou totiž zřejmě bohové a jsou neskutečně důležití a mají velkou spoustu času. Takže když přijel náš autobus, vyšel řidič a jeho kolega ven a zapředli zdvořilostní rozhovor s jedním z úředníků. Po deseti minutách ještě s dalším. Potom jsme pár metrů popojeli, vystoupili jsme, a paní s cigaretami iniciativně vybrala naše pasy. Poté jsme zase popojeli, zase zdvořilostní rozhovory a zase vybíraní pasů. Tentokrát jsme si museli vzít svá zavazadla a vydali jsme se čekat k odbavovacímu pultu. Bohužel čekat ne na odbavení těch ve frontě před námi, ale čekat na to, až se někdo uráčí přijít. Krátce řečeno nákup jízdenek a přechod hranic na Slovensko byl nejslabším místem našeho výletu. Na druhou stranu ale na hranicích nikdo neměl potíže a vše by třeba mohlo trvat ještě déle. Jízdní doba autobusu proto musí být naplánována zřejmě velmi volně.
Ač jsem na území Slovenska získal pocit, že jsme v podstatě doma, do Košic nás čekalo ještě téměř 100 kilometrů, což mí kolegové z většiny prospali, zatímco já jsem dětsky sledoval kilometrovníky, a když Roman otevřel jedno oko, řekl jsem mu „třicet čtyři“.

Z Košic až domů

V Michalovcích vystoupilo několik lidí a kolem deváté hodiny ranní jsme dospěli až do Košic. Odečtu-li časový posun, pak méně než stokilometrová cesta Užgorod-Košice s překonáním hranic trvala únavné 4 hodiny. Když jsem ale v Košicích vystoupil z autobusu a uviděl vlakové nádraží, nabyl jsem opravdové jistoty, že teď už je nám hej, poněvadž se do Prahy dopravíme, kdyby čert na koze jezdil. A když nebudou problémy, tak že to zvládneme ještě týž den. Čekalo nás sice ještě 700 kilometrů, ale již v psychologickém bezpečí.
Naše první starost v Košicích byla opět nasnadě: najít vhodný spoj do vlasti. O něco více než hodina nám zbývala do odjezdu Intercity Košičan, který se jevil jako optimální, i když mezinárodní jízdenka s IC příplatkem vyšla značně draho. Další spoje měly do Prahy příjezd až kolem půlnoci nebo ještě později, což nás odrazovalo. Rozhodli jsme se tedy pro příplatek. S penězi to bylo opět zajímavé, protože Roman se zdráhal použít na výměnu dolary, neboť měnit české koruny na dolary a ty pak zase na slovenské koruny je neefektivní a zbytky českých peněz, které jsme při sobě měli, nedávaly naději, že za ně pořídíme tři mezinárodní jízdenky. Nakonec se ukázalo, že já, největší chuďas, mám peněz nejvíce a na jízdenky se tedy nějak složíme. Jako ráno v Užgorodu, i tentokráte jsme měli štěstí, peníze vyšly akorát, dokonce nám zůstala ještě stokoruna, za kterou jsme si koupili nějaké jídlo. Před odjezdem vlaku jsem ještě Hance, která se chystala k nám přistoupit v Pardubicích, poslal zprávu, kterým spojem přijedeme.
Potom už jsme se naložili do kupé. Vše vypadalo docela příjemně, kromě Petrova zubu, na nějž už ani nezabíraly tlumicí prostředky.
V Popradu jsme doufali, že zahlédneme alespoň obrysy Tater, nicméně mlha nám to překazila. Viděli jsme tedy alespoň Liptovskou Maru, Strečno a některé další slovenské zajímavosti. Po celou dobu se zdálo, že cesta ubíhá docela svižně, ale po překročení českých hranic se naplnily Romanovy prognózy o nudné krajině Ostravsko-Karvinska. Z mapy jsem měl mlhavý dojem, že jde o nějaký malý flíček, ale když jsem poprvé z českého území zavolal domů a plácnul jsem, že jsme v Ostravě, značně mne překvapilo, když jsem zjistil, že do Ostravy pojedeme ještě přes hodinu.
Během cesty jsme se stali oběťmi nějakého anketního průzkumu, který zjišťoval, jakými spoji, odkud kam a kdy jezdíme a tak podobně. Asi devadesát procent údajů jsme nemohli seriózně vyplnit, protože tohle byla naše první cesta z Košic do Prahy a anketní lístek počítal s tím, že jej budou vyplňovat lidé, kteří strávili svůj život v jednom vlaku. Takže jsme vnesli do ankety alespoň nějakou pestrost.
Cesta sice ubíhala podle plánu, nicméně pouze prostorového, nikoli časového. Postupně jsme nabírali zpoždění, což bylo po Ukrajině rozčarování, které bychom ovšem před odjezdem neočekávali. Zpoždění se zvětšilo skoro až na hodinu, o čemž jsem Haničku průběžně informoval. Ale nakonec jsme skutečně do Pardubic dorazili čímž jsem se s významným dílem mých blízkých shledal. Postupně mi padaly kameny ze srdce.
Zajímavé bylo sledovat, jak jsme se vraceli do českých dimenzí. Na Ukrajině nám byl čas v podstatě jedno, zatímco na zpáteční cestě jsem už v Pardubicích lamentoval, ačkoli jsme měli před sebou směšných sto kilometrů. Jakoby nás České dráhy chtěly napínat co nejvíce to jde, poslaly nás do Prahy odklonem, čímž se zpoždění ještě zvětšilo a do Prahy jsme dorazili více než hodinu zpožděni, což nám alespoň umožnilo vyžádat si zpět příplatek IC. V Libni jsme tedy vystoupili ve třech a nechali Petra jeho osudu. Bylo mi líto, že konec cesty pro něj byl kvůli zubu už nesnesitelný, ale jak jsem se dozvěděl, příští ráno už vše vyřešil stomatolog.
Na Skalce jsme se rozloučili ještě s Romanem a spolu s Haničkou jsme dorazili k rodičům. Po jedenácti dnech a asi pěti hodinách. Maminka nás vyhlížela z okna. Bylo krátce před půlnocí.
Po koupeli a kusu českého žvance jsem si rozložil papíry se zápisky, které jsem si každý večer poctivě zaznamenával a zahájil jsem sólový výstup na snadno uhodnutelné téma.
Řecky opálená Hanička skromně zůstala mlčet a své dala k dobru až později.

A jak se nám tam vlastně líbilo

Řekl bych, že náš výlet splnil vše, co jsme od něj očekávali a ještě o dost víc. Za nejdůležitější fakt považuji zjištění, že Ukrajina je civilizovaná země na úrovni srovnatelné s námi. Zní to možná banálně, ale po pečlivém sběru informací jsme rozhodně neodjížděli v tomto domnění. Spousty vyprávění dýchaly pesimismem. Zakarpatí je nádherné lákadlo pro milovníky přírody a Ukrajinská města zase lákadlo pro milovníky kultury. Bohužel, díky pojištění, ceně mezinárodních jízdenek a ceně víza není výlet na Ukrajinu úplně levný, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Na Ukrajině jsme absolvovali vše, co jsme chtěli (tedy kromě Azovského moře) a našli jsme vše, co jsme chtěli. I počasí nám přálo – za celou dobu jsme na sobě nikdy neměli dlouhý rukáv či dlouhou nohavici. Nechtěl bych hledat nějaká přehnaná patetická slova, ale jistě mi porozumí každý, kdo má nějakého svého koníčka, i těch pár, co si před naším odjezdem ťukali na čelo. Chtěl jsem vidět a zažít místo, kde se narodil bezesporu jeden z největších géniů dvacátého století. To místo jsem viděl a zažil. Jako přídavek jsem dostal spoustu zážitků a dobré kamarády s sebou. Víc si opravdu není co přát.
Ještě jedna věc je velice důležitá, a v mých propočtech se vůbec nevyskytla a nečekal jsem to: seznámili jsme se s několika skvělými lidmi. Vůbec mne nenapadlo, že poznám zajímavé lidi a zvyknu si na ně za pár dní natolik, že mi bude líto je opustit téměř s jistotou, že už je nikdy neuvidím. Některé lidi v životě člověk už potkávat nechce, některé chce a také potkává a někteří se zkrátka jenom tak mihnou a zase zmizí. Tohle byl případ Ludmily a Sergeje a Jeleny a Oleny.
Ukrajina je země chudá, odkázaná na své zemědělství a těžký průmysl. Země, která z komunistického režimu a z rozpadu Sovětského svazu získala nepříjemné dědictví. Mafii a mafiánskou politiku, Černobyl, lid, který zůstal ponížen nebo mladou generaci, která by nejraději spálila mosty a vyrazila na Západ. Ukrajina na vás ale také dýchá svojí kulturní silou, svými úspěchy ve sportu, ve vědě. Počet geniů na hlavu je zde rekordní a z hudebního oboru, ve kterém se trochu orientuji, bych mohl vyjmenovat dlouhý zástup jmen nikoli průměrných, ale naprosto špičkových. Tito lidé často nevydrželi perzekuce komunistického teroru a emigrovali, ale častěji byla láska k jejich vlasti ještě silnější a vytrvali. Jsou místa v lidské duši, která by stála za to přiučit něčemu ukrajinskému. Něčemu lidskému. Něčemu trvalému.

Díky Romane, díky Petře.
Díky Haničko a díky rodiče za podporu.

Dopsáno 17.12.2001

---